14 Co 4/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a Mgr. Aleše Fikkera ve věci žalobkyně: Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený dne Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B o zaplacení 77 800 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 9. 2024, č. j. 8 C 182/2024-57

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozhodl o nároku na zaplacení nákladů na odtah vozidla a na jeho následné zaparkování, a to na základě tvrzení žalobkyně, že vozidlo evidované v registru silničních vozidel na žalovaného bylo dne 12. 4. 2023 odtaženo podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a následně do 3. 1. 2024 uskladněno na střeženém parkovišti. Z celkové náhrady však žalobkyni přiznal jen polovinu (výrokem I) a v rozsahu druhé poloviny žalobu zamítl (výrokem II); žalobkyni přiznal náhradu jen poloviny nákladů řízení (výrokem III). Zamítnutí poloviny žalobního nároku odůvodnil aplikací moderačního práva podle § 2953 o. z. Žalobkyně se proti zamítavému výroku, jakož i proti výroku o nákladech řízení odvolala. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

2. Odvolání není důvodné.

3. Soud prvního stupně odůvodnil moderaci (snížení) nároku ustanovením § 2953 o. z., možnost jehož analogické aplikace v těchto případech dovodil Nejvyšší soud (zejména v rozsudku ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016). Jako důvod pro snížení uvedl soud prvního stupně hlavně názor, že parkovné vyúčtované žalobkyní je ve zjevném nepoměru k hodnotě zaparkovaného vozidla, za kterou bylo možné pokládat 10 000 Kč (podle kupní smlouvy předložené žalovaným). Tento důvod žalobkyně v odvolání vynechala a namísto toho se soustředila na jiný, pro napadený rozsudek vedlejší důvod, totiž na to, zda žalobkyně mohla nebo nemohla zkrátit dobu parkování prodejem vozidla, a dále na to, že žalovaný při prodeji vozidla další osobě nezajistil jeho přepis v registru silničních vozidel. „Poměr výše požadované částky a zůstatkové hodnoty vozidla“ je však podle judikatury Nejvyššího soudu pro moderaci stěžejním a na jeho existenci v daném případě nic nemění argumentace žalobkyně zaměřená jiným směrem. V dané věci je přitom zjištěný nepoměr tak výrazný, že snížení nároku žalobkyně na polovinu rozhodně odůvodňuje.

4. Nadto je třeba v tomto případě – ač s tím žalobkyně nesouhlasí – přihlédnout i k obraně žalovaného, že vozidlo na místě, z něhož bylo odtaženo, neponechal on, protože je předtím prodal třetí osobě. Podle Nejvyššího soudu je moderační právo „namístě využít i tehdy, jestliže provozovatel sám situaci vedoucí k oprávněnému odtahu nevyvolal (např. tím, že vozidlo přenechal do užívání třetí osobě).“ Z tohoto hlediska je lhostejné, nakolik žalovaný zavinil, že nedošlo ke změně zápisu v registru silničních vozidel; významné je, že nezavinil odtah vozidla. Porušení povinnosti požádat o změnu zápisu, na kterou se žalobkyně soustředila, není k důvodu odtahu vozidla v příčinné souvislosti (k odtahu by došlo bez ohledu na zápis v registru).

5. Nesouhlas žalobkyně s moderací je tedy zjevně nedůvodný, a již proto odvolací soud zamítavý výrok napadeného rozsudku potvrdil.

6. Odvolací soud nedává žalobkyni za pravdu ani v otázce nákladů řízení. Je si vědom žalobkyní citované judikatury a nemíní se od ní odchylovat, avšak má za to, že její závěry neplatí kategoricky. Aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., které se žalobkyně dovolává, není automatická, ani bezbřehá, protože podle zákona je na uvážení soudu („soud může přiznat“); záleží tudíž na okolnostech. S ohledem na smysl tohoto ustanovení lze za stěžejní kritérium považovat předvídatelnost úvahy soudu o výši nároku, tedy v tomto případě předvídatelnost moderace a jejího rozsahu. Může-li žalobce úvahu soudu a její přibližný výsledek předpokládat, potom je třeba podstatné nadhodnocení žalobního nároku, resp. spoléhání na to, že soud nárok v rozporu s judikaturou moderovat opomene, klást k jeho tíži, nikoli k tíži žalovaného, který žalobcovu volbu nemohl ovlivnit a jehož náklady je třeba také vidět. V tomto případě žalobkyně mohla znát judikaturu Nejvyššího soudu a její stěžejní kritérium pro moderaci, tj. poměr výše nároku a hodnoty odtaženého vozidla. Také jí mohlo být zřejmé, že hodnota odtaženého vozidla musela být s ohledem na jeho stáří (rok výroby 2001) a zřejmě i stav velmi nízká – žalobkyně nezpochybnila údaj žalovaného o kupní ceně 10 000 Kč, z nějž soud při moderaci vyšel, tudíž lze předpokládat, že si stavu vozidla a jeho přibližné hodnoty byla vědoma. V tom odvolací soud spatřuje významnou odlišnost např. od úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, na niž reagoval Ústavní soud v žalobkyní citovaném nálezu.

7. Výše uvedené úvahy by přísně vzato mohly vést k aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a k rozhodnutí, že žádná strana nemá právo na náhradu nákladů řízení (protože obě byly stejně úspěšné). Nicméně soud prvního stupně přece jen aplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř. Může-li se totiž podle tohoto ustanovení soud odchýlit od kritéria úspěchu a přiznat straně i přes neúspěch plnou náhradu nákladů, pak se může odchýlit i jen potud, že přizná alespoň částečnou náhradu tam, kde by podle kritéria úspěchu neměla mít strana právo na náhradu vůbec. Soud prvního stupně tedy nerozhodl ani tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, ani tak, že žalobkyně má právo na plnou náhradu, ale uprostřed – že žalobkyně má právo na náhradu poloviny svých nákladů. To lze považovat za spravedlivý kompromis vystihující okolnosti tohoto případu: žalobkyně na jedné straně mohla moderaci velmi dobře předvídat, na druhé straně však nelze říci, že by ji mohla předvídat až v rozsahu poloviny (také proto, že jí nebyl znám skutečný vlastník vozidla, což bylo druhé hledisko pro moderaci).

8. Proto odvolací soud potvrdil i nákladový výrok napadeného rozsudku.

9. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by měl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaný, avšak protože mu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, nepřiznal odvolací soud právo na náhradu žádné straně.