14 CO 57/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizována tři slova jméno příjmení , role v řízení sídlem adresa o zaplacení 144 009,12 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 2022, č. j. 24 C 250/2021-84,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení 144 009,12 Kč s úroky z prodlení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 50 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi účastníky nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek ve výši 7 201 Kč.

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení odměny za péči o zdraví poskytnutou žalovanému ve dnech 15. 1. 2020 a 14. 4. 2020. Dospěl k závěru, že péče o zdraví byla žalovanému poskytnuta, přičemž se nejednalo o péči nutnou a bezodkladnou; žalovaný sice trpí nevyléčitelnou chorobou, ta ho však bezprostředně neohrožuje na životě. Jelikož žalovaný v době poskytnutí péče nebyl pojištěn, je povinen zaplatit odměnu za ni z vlastních prostředků.

2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka podal proti rozsudku odvolání, v němž namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by péče o zdraví byla poskytnuta právě jemu; nebyl předložen žádný dokument, z něhož by bylo patrné, že žalovaný se ve výše uvedených dnech vskutku osobně dostavil k žalobkyni a obdržel plnění v podobě péče o zdraví. V odvolání žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku. V průběhu odvolacího řízení ještě uvedl, že nebylo-li prokázáno, že není nikde pojištěn, nelze dovodit, že se na něj nevztahují evropské koordinační předpisy. Kdyby však byla existence pojištění vyloučena, mělo by být rozhodnuto podle uznání dluhu včetně splátkového kalendáře.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný v době poskytnutí péče o zdraví nebyl pojištěn a je proto povinen za ni zaplatit. Tvrzení, že péče mu poskytnuta nebyla, je nelogické a účelové; předepsané léky si vyzvedl v ústavní lékárně. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně předložila uznání dluhu ze strany žalovaného a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolání je důvodné.

5. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz přehledem výkonů na č. l. 10 spisu, z nějž zjistil, že v letech 2020 a 2021 žalovaný pravidelně docházel k žalobkyni na vyšetření, kontroly nebo převzetí předpisů na léky, přičemž v souvislosti s některými návštěvami žalobkyně provedla navazující úkony péče o zdraví. Ambulanci navštívil dne 15. 1. 2020, kdy podepsal souhlas s poskytnutím informací a byly mu provedeny krevní a jiné rozbory, dále ve dnech 14. 4. 2020 a 21. 7. 2020, dále ve dnech 13. 10. 2020 a 20. 1. 2021, kdy mu byly opět provedeny krevní a jiné rozbory, dále dne 13. 4. 2021 a dále dne 22. 6. 2021, kdy mu byly opět provedeny krevní a jiné rozbory.

6. Odvolací soud také podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování uznáním dluhu za poskytnuté zdravotní služby ze dne 13. 4. 2023 (č. l. 110 spisu), jež žalobkyně předložila v průběhu odvolacího řízení. Z něj zjistil, že uvedeného dne žalovaný podepsal listinu, v níž uznal své dluhy vůči žalobkyni z titulu úhrad za ambulantní vyšetření a hospitalizace v celkové výši 288 546 Kč, vyúčtované mu fakturami [číslo], [číslo], [číslo] a [anonymizováno] [rok], a zavázal se zaplatit je ve splátkách.

7. Odvolací soud vyšel z nezpochybněných tvrzení žalobkyně přednesených při jednáních před odvolacím soudem ve dnech 30. 3. 2023 a 20. 4. 2023, že žalovaný se u ní léčí již od roku 2016, kdy se jí vykázal občanským průkazem, a léčí se u ní dosud – dne 13. 4. 2023 se k ní dostavil opět a podepsal jí uznání předmětného dluhu s tím, že brzy bude mít v České republice nové zaměstnání. Nejméně od roku 2016 má těžiště svých zájmů v tuzemsku. V [anonymizováno] republice v tomto období zdravotně pojištěn nebyl.

8. Z těchto důkazů a nezpochybněných tvrzení žalobkyně ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a odvolací soud z nich vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Žalobkyně se v souzené věci domáhá odměny za poskytnutou péči o zdraví. Vztah mezi účastníky soud prvního stupně správně posoudil jako smlouvu o péči o zdraví podle § 2636 a násl. o. z. a správně dovodil, že není-li péče hrazena z jiných zdrojů, je příkazce povinen zaplatit za ni poskytovateli odměnu sám.„ Jinými zdroji“ ve smyslu § 2636 odst. 2 o. z. se přitom rozumí především veřejné zdravotní pojištění. Nelze se však ztotožnit s blíže nerozvedeným závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl v době poskytnutí péče o zdraví v České republice zdravotně pojištěn.

10. Vnitrostátním předpisem, který ve sledované době upravoval okruh osob účastných českého veřejného zdravotního pojištění, byl zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném do 30. 4. 2020 (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“). Ten v § 2 odst. 1 stanovil, že tuzemského veřejného zdravotního pojištění jsou účastny osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, a osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Tím, zda měl žalovaný jako občan [anonymizováno] republiky ve sledované době v České republice trvalý pobyt nebo byl zaměstnancem zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území České republiky, se soud prvního stupně nezabýval, žalovaný však to, že by tomu tak bylo, ani netvrdil, a lze tedy uzavřít, že na základě zákona č. 48/1997 Sb. žalovaný ve sledované době v České republice pojištěn nebyl.

11. Zákon č. 48/1997 Sb. však nebyl jediným předpisem, který ve sledované době účast na českém veřejném zdravotním pojištění upravoval. Dalšími předpisy byla koordinační nařízení Evropské unie, vztahující se na občany členských států Evropské unie mající dočasný pobyt nebo bydliště v jiném členském státě. Jimi jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Tato nařízení rozšiřují okruh osob oprávněných k bezplatné péči o zdraví, označovanou čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 jako„ věcné dávky v nemoci“, a tudíž účastných českého veřejného zdravotního pojištění, o osoby další, podle zákona č. 48/1997 Sb. nepojištěné, kupříkladu na osoby, jež jsou v tuzemsku samostatně výdělečně činné, na osoby pobírající tuzemské dávky v nezaměstnanosti a konečně také na osoby, jež mají v tuzemsku bydliště, aniž patří do některé z dříve uvedených skupin (čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004).„ Bydlištěm“ se přitom podle čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 rozumí obvyklé bydliště, na rozdíl od„ pobytu“, jímž se podle čl. 1 písm. k ) téhož nařízení rozumí dočasné bydliště. Vychází se z principu„ pojištění v jednom členském státě“, jehož se v souzené věci v řízení před soudem prvního stupně dovolával i žalovaný; nelze připustit, aby někdo byl účasten zákonného zdravotního pojištění současně ve dvou členských státech, na druhou stranu však nelze ani připustit, aby někdo nebyl účasten zákonného zdravotního pojištění v žádném členském státě (viz bod 15 preambule nařízení č. 883/2004). Při posuzování, zda má oprávněná osoba bydliště na území určitého členského státu, se podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 987/2009 Sb. zohledňuje a) délka a nepřetržitost přítomnosti na území dotčeného členského státu, a b) osobní situace dané osoby, včetně povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy, rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb, vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností, v případě studentů zdroje jejich příjmu, situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé, a členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta. Zohlednění těchto skutečností pak vede k závěru, zda daná osoba v daném členském státě má či nemá„ těžiště zájmů“.

12. Tato pravidla jsou významná i v souzené věci. V ní odvolací soud žalobkyni přípisem ze dne 17. 4. 2023 sdělil, že při jednání dne 20. 4. 2023 se bude zabývat účastí žalovaného na českém veřejném zdravotním pojištění na základě evropských koordinačních předpisů. Žalovaný je občanem [anonymizováno] republiky, mezi účastníky však nebylo sporu o tom, že nepřetržitě nejméně od roku 2016 do současnosti měl a stále má bydliště v České republice, kde také pravidelně – jednou za tři měsíce – dochází k žalobkyni na ambulantní vyšetření a kontroly a kde je čas od času zaměstnán (viz přehledy zaměstnání na č. l. 12-13 spisu). Chce zde přitom zůstat i do budoucna – dne 13. 4. 2023 žalobkyni sdělil, že zde brzy bude opět zaměstnán. Je tedy evidentní – a sama žalobkyně to při jednání před odvolacím soudem dne 20. 4. 2023 učinila nesporným –, že žalovaný nepřetržitě od roku 2016 do současnosti měl a stále má„ obvyklé bydliště“ ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 a„ těžiště zájmů“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 987/2009 v České republice a na základě čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 tedy byl a stále je účasten tuzemského veřejného zdravotního pojištění, i když zde neměl a stále nemá trvalý pobyt a v některých časových úsecích zde ani nebyl zaměstnán. Tento závěr odvolací soud žalobkyni předběžně sdělil při jednání dne 20. 4. 2023 a umožnil jí se k němu vyjádřit. Účasti žalovaného na českém veřejném zdravotním pojištění koresponduje i skutečnost, že – jak sama žalobkyně také uvedla – v [země] žalovaný ve sledované době ani v současnosti zdravotně pojištěn nebyl a není. Účast na českém veřejném zdravotním pojištění přitom vzniká ex lege na základě samotného naplnění předpokladů při ni stanovených, aniž by vyžadovala přihlášku, registraci, ohlášení či oznámení vůči příslušné zdravotní pojišťovně nebo jiný obdobný úkon ze strany pojištěného. V době, kdy zde byl žalovaný zaměstnán, za něj odváděl pojistné jeho zaměstnavatel; v době, kdy zaměstnán nebyl, byl plátcem pojistného pouze on sám.

13. Jelikož tedy žalovaný byl ve dnech 15. 1. 2020 a 14. 4. 2020 účasten českého veřejného zdravotního pojištění na základě čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 Sb., má právo na úhradu odměny za poskytnutou péči o zdraví z tohoto pojištění a není podle § 2636 odst. 2 o. z. povinen platit ji sám. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl. K uznání dluhu žalovaným ze dne 13. 4. 2023 podle § 2053 o. z. nepřihlédl, neboť existence dluhu byla provedeným dokazováním vyvrácena. Zamítnutím žaloby není dotčeno právo žalobkyně na úhradu poskytnuté péče vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky podle úhradových předpisů ani právo této pojišťovny vůči žalovanému na zaplacení pojistného, jež mu lze doměřit až za deset let nazpět (§ 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů).

14. Žalovaný má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jemu samotnému však v tomto řízení – podle obsahu spisu – náklady nevznikly, a proto odvolací soud vyslovil, že účastníci ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení nemají.

15. Žalovaného v řízení zastupoval advokát ustanovený mu jako opatrovník účastníka neznámého pobytu (§ 29 odst. 3 o. s. ř.), a jelikož žalovaný má vůči žalobkyni podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. v základu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je žalobkyně podle § 149 odst. 2 o. s. ř. povinna zaplatit státu náhradu hotových výdajů opatrovníka a odměnu za zastupování. Advokátu náleží odměna za zastoupení při šesti úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2022 a účast na jednání před soudem prvního stupně dne 21. 11. 2022, sepis odvolání proti napadenému rozsudku, účast na jednání před odvolacím soudem dne 30. 3. 2023 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 4. 2023) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 6 x 6 900 Kč = 41 400 Kč, paušální náhrada hotových výdajů advokáta za šest úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 6 x 300 Kč = 1 800 Kč a náhrada za čas promeškaný advokátem účastí na jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 8. 6. 2022 a 2. 11. 2022, která byla odročena bez projednání věci (to bylo zahájeno až při jednání dne 21. 11. 2022, kdy žalobkyně odkázala na žalobu), podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 6 900 Kč: 2 = 6 900 Kč. Nároky zástupce žalovaného činí celkem 50 100 Kč a žalobkyně je státu nahradí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. Náhradu odměny advokáta za sepis námitky místní nepříslušnosti ze dne 21. 3. 2022 a za sepis odvolání proti usnesení ze dne 8. 6. 2022, č. j. 24 C 250/2021-57, jímž byla tato námitka zamítnuta, jakož i náhradu s tím spojených hotových výdajů advokáta odvolací soud státu nepřiznal, neboť námitka i odvolání byly shledány nedůvodnými, tudíž tyto úkony nelze považovat za účelné.

17. Výrok o soudním poplatku se opírá o § 2 odst. 4 a 5 a § 4 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalovanému byl v řízení ustanoven opatrovník jako účastníku neznámého pobytu, a jelikož jeho odvolání bylo vyhověno, povinnost zaplatit poplatek za odvolání se přenesla na žalobkyni. Poplatek za odvolání činí podle položky 1 bodu 1. písm. b) a položky 22 bodu 1. písm. a) 7 201 Kč a odvolací soud jej žalobkyni podle § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.