14 Co 69/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 1 322 016 Kč na základě odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 1. 2026, č. j. 10 C 240/2020-164

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II až VI potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení o částce 18 000 Kč s 10% úrokem z této částky od 25. 4. 2025 do zaplacení (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 661 008 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 538 544,50 Kč od 1. 6. 2020 do 24. 4. 2025 a z částky 661 008 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 661 008 Kč s 10% úrokem ročně z částky 538 544,50 Kč od 1. 6. 2020 do 24. 4. 2025 a z částky 661 008 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, zamítl (výrok III), žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Sokolově náhradu nákladů řízení ve výši 1 450,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6 550,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi účastníky byl rozpor ohledně skutkové verze děje před dopravní nehodou. Soud uvěřil verzi jméno FO (dále i „svědek jméno FO“ či „řidič žalované“). Ta odpovídá logice, pravděpodobnosti i dalším důkazům, a to výpovědím svědků jméno FO a jméno FO, poloze vozidel na kamerovém záznamu, otisku výfuku žalobcovy motorky na přední registrační značce vozidla řízeného svědkem jméno FO. Řidič žalované si nevytvořil dostatečný odstup, což však bylo logickým důsledkem žalobcova předjíždějícího manévru. Verze tvrzená žalobcem byla v rozporu s výpovědí svědků, kamerovým záznamem, jeví se navíc jako „krajně nepravděpodobná, až nelogická“. O skutkovém stavu učinil soud prvního stupně tento závěr: 21. 7. 2017 v části obce adresa žalobce jedoucí na motocyklu Anonymizováno, rz: SPZ (dále i jen „motocykl“), předjel vyšší než maximální povolenou rychlostí vozidlo žalovaného oblasti betonového mostku, jež se nachází mezi domy č. e. Anonymizováno a č. e. Anonymizováno, načež se zařadil bezprostředně před vozidlo jméno FO jméno FO rz: SPZ (dále i jen „automobil“ či „jméno FO“), řízené jméno FO, pracovníkem žalované jednajícím v rámci plnění pokynů zaměstnavatele, čímž jej omezil, a za vozidlo hodnota hodnota (dále i jen „hodnota“), řízené jméno FO, ačkoliv mezi těmito vozidly nebyl dostatek prostoru, na což jméno FO nereagoval vytvořením bezpečného odstupu od motocyklu žalobce, načež v momentě, kdy žalobce začal mírně zpomalovat, nestihl jméno FO dostatečně intenzivním brzděním zabránit střetu. V důsledku toho došlo k nárazu levé přední části vozidla v oblasti jeho světlometu do zadní části motocyklu žalobce, což způsobilo pád motocyklu a žalovaného na vozovku, kdy motocykl se dále smýkal do protisměru k levému okraji vozovky a vozidlo jméno FO najelo přední částí na žalobce, který zůstal pod tímto vozidlem zaklíněn. Důsledkem nehody žalobce utrpěl těžká zranění, a to popáleniny třetího stupně trupu, popáleniny druhého stupně ramene a horní končetiny kromě zápěstí a ruky, popáleniny druhého stupně zápěstí a ruky, popáleniny druhého stupně kyčelní krajiny kromě kotníku a nohy, tupé trauma hlavy - komoce mozková, kontuze hrudníku, popálenina zad, kontuze břicha stav po destrukci rotátorové manžety vpravo, omezení pohybu poranění axilárního nervu pravé horní končetiny, poranění ulnárního nervu pravé horní končetiny, léze m. suprapsinatus a m. subscapularis l. dx, poranění svalu a Machy dlouhé hlavy dvouhlavého svalu – bicepsu, stav po popáleninovém traumatu více jak 20 %, stav po opakovaných kožních transplantacích, posttraumatická stresová porucha, chronické posttraumatické bolesti zad a chronické bolesti zad jako součást posttraumatické stresové poruchy“.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2932 o. z.., přičemž dospěl k závěru, že účast žalobce a žalované na způsobení vzniklé škody byla shodná, tedy u každého v rozsahu jedné poloviny. Oba účastníci nehody (žalobce a řidič žalované) porušili ustanovení zákona o silničním provozu, podle nichž bylo jejich povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a dále povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Žalobce při předjíždění žalovaného překročil maximální povolenou rychlost v obci a omezil řidiče vozidla, které předjel. jméno FO, jako řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem, si neponechal za ním bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit vozidlo v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním, a to přesto, že si musel být vědom, že se žalobce zařadil po předjíždění před jeho vozidlo a dále dochází ke zpomalování jeho motocyklu. Soud při posouzení účasti jednotlivých účastníků zohlednil, že to byl právě žalobce, který zbytečným předjížděním celou situaci vyvolal a sám se tím dostal do nebezpečné situace, kdy byl bezprostředně mezi dvěma za sebou jedoucími vozidly. Na druhou stranu řidič žalovaného na uvedenou situaci adekvátně nereagoval, nevytvořil si bezpečný odstup, ačkoliv musel vidět, že žalobce s ohledem na před ním jedoucí hodnota tento odstup zvýšením rychlosti vytvořit nemůže. V důsledku toho nestihl řidič žalované reagovat dostatečně intenzivním brzděním, když začal motocykl žalobce zpomalovat. Na základě uvedených příčin, na kterých se podílely obě strany, došlo ke střetu obou provozů a vzniku újmy na straně žalobce. Výše újmy byla prokázána ve výši žalobcem tvrzené, a to jako majetková škoda na motocyklu 23 048 Kč, nemajetková újma v souvislosti s vytrpěnou bolestí 336 316 Kč, ztížení společenského uplatnění 668 050 Kč, ušlý výdělek 254 511 Kč, účelné náklady vynaložené v souvislosti s léčením žalobce, a to cestovní náklady 20 748,51 Kč, poplatky lékařům 850 Kč, poplatky za nadstandardní pokoje 400 Kč, náklady na zdravotní pomůcky 1 092 Kč, platby za medikaci 5 000 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky účelně vynaložené ve výši 12 000 Kč v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku.

4. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich úspěch a neúspěch byl v zásadě stejný, až na nepatrnou část, v níž došlo ke zpětvzetí žaloby. O povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl podle zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce byl od placení soudního poplatku z podané žaloby osvobozen, a v části, v níž byl úspěšný, přešla poplatková povinnost na žalovanou. O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Oba účastníci se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali.

6. Žalobce v odvolání namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu s provedenými důkazy, když k místu, kde mělo dojít k předjetí, se opakovaně vyjadřoval svědek jméno FO („za mostem“, „při předjíždění mostíku“), a i z videozáznamu je zřejmé, že v oblasti za mostkem již byl žalobce bezpečně zařazený před řidičem žalované. Jen tak mohla svědkyně jméno FO vidět předjíždění (jímž si však nebyla jistá). Závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s výpovědí svědkyně jméno FO, že kousek za vozidlem jel motocyklista „nalepený na strašně krátkou vzdálenost“. Dále v rozporu s vysvětlením svědka jméno FO, že „za ním někde poblíž mostu vnímal předjíždění motocyklu, obě vozidla jela pomalu“, přičemž jediné mosty v dané lokalitě jsou v oblasti písečného zálivu, nikoliv v oblasti mostku. K závěru o předjíždění svědka jméno FO žalobcem rychlostí vyšší, než je povolená rychlost, nebyl v řízení proveden žádný důkaz. Pouze jako k jedné z možností se k ní vyjádřil revizní posudek, avšak za určitého (neprokázaného) předpokladu. Pokud je žalobcova rychlost dovozována z rychlosti svědka jméno FO, pak tato rychlost zkoumána nebyla. Nebylo proto možné učinit závěr o skutečné rychlosti svědka jméno FO, což je pro posouzení věci podstatné. Nebylo prokázáno, že by se žalobce nemohl bezpečně zařadit před předjížděné vozidlo, a že by žalobce svědka jméno FO ohrozil nebo omezil. Vzdálenost mezi žalobcem a vozidlem žalované nebyla nikdy změřena, ani blíže zkoumána. Žalobce k tomu navrhl doplněk znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO a jeho výslech, těmto návrhům však soud prvního stupně nevyhověl. Tyto žalobcovy návrhy přitom nesměřují k prokázání jiného skutkového děje, nýbrž „k prokázání dosud neprokázaného skutkového děje“. Soud prvního stupně namísto toho – bez odborných znalostí – učinil sám závěr o rychlosti svědka jméno FO. jméno FO tvrdil, že svědek jej „vybržďoval“, na což svědek reagoval intenzivním bržděním. To však neplyne z videozáznamu, na němž žalobce jede „rovně a plynule“; intenzivní brzdění svědka jméno FO nebylo prokázáno (absence brzdné stopy), jeho vyjádření je navíc rozporné. Jak z posudku tituly před jménem jméno FO, tak revizního znaleckého posudku plyne, že to byl výlučně svědek jméno FO, který mohl nehodě prostým uvolněním pedálu plynu zabránit, naopak z nich neplyne, že by byl omezen nebo ohrožen v důsledku předjíždění. Příčinná souvislost mezi jednáním žalobce spočívajícím v předjíždění a následkem v podobě dopravní nehody není dána, protože nehodu výlučně zavinil jméno FO tím, že nesprávně (nebo zpomaleně) zareagoval na vzniklou dopravní situaci, opožděně začal brzdit a narazil do žalobcova vozidla, ačkoliv pokud by nechal za vozidlem žalobce bezpečnou vzdálenost, byl by schopen dopravní nehodě zabránit. Navrhl proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že odvolací soud žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalované uloží povinnost nahradit mu náklady jak za řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Při odvolacím jednání žalobce doplnil své odvolání tak, že mezi předjížděním žalobce a dopravní nehodou není souvislost, jedná se o dvě různé situace.

7. Žalovaná v odvolání namítla, že ačkoliv skutkové zjištění soudu prvního stupně považuje žalovaná za správné, závěr o shodné účasti obou účastníků dopravní nehody na způsobené škodě je nesprávný. Soud správně zjistil, že žalobce předjel řidiče žalované vyšší než maximální povolenou rychlostí, zařadil se bezprostředně před jím řízené vozidlo, čímž jej omezil, a zařadil se za vozidlo hodnota hodnota řízené svědkem jméno FO, ačkoliv mezi těmito vozidly nebyl dostatek prostoru. Žalobce předjížděl riskantně a porušil několik ustanovení zákona. Je otázkou, zda jméno FO mohl reagovat jinak, respektive, zda to lze po něm požadovat. Na reakci měl pouze několik sekund, nemohl předpokládat, že žalobce začne brzdit. Soud prvního stupně také nedostatečně zohlednil princip omezené důvěry v dopravě a nesprávně nezohlednil nedostatečné žalobcovy ochranné pomůcky. Právě ty by zabránily z podstatné části následku na žalobcově zdraví. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne v plném rozsahu a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Odvolací soud zopakoval dokazování kamerovým záznamem (předloženým svědkyní jméno FO), a to v jeho skutečné rychlosti i ve zpomalené a zvětšené verzi, zopakoval dokazování i plánkem dopravní nehody pořízeným policií a fotografiemi z místa dopravní nehody.

9. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že ani odvolání žalobce ani odvolání žalované není důvodné.

10. Skutečnost, že došlo ke střetu motocyklu řízeného žalobcem a vozidla žalované řízeným jejím zaměstnancem jméno FO nebyla mezi účastníky sporná. Sporné bylo, co jejich střetu předcházelo a kdo se jakým způsobem na něm podílel. Každý z účastníků totiž situaci nehodě předcházející popisoval odlišně. Soud prvního stupně se s tímto rozporem podrobně a přesvědčivě vypořádal (odstavec 48 odůvodnění jeho rozhodnutí). K tomu je třeba uvést, že těžiště dokazování náleží před soud prvního stupně, který provedl obsáhlé dokazování a jemu také příslušelo, aby provedené důkazy hodnotil. Skutková zjištění přitom soud prvního stupně učinil nejen na základě výpovědí žalobce a svědka jméno FO, ale i na základě toho, jak na soudce působili a jak jejich výpovědi vyzněly v kontextu dalších důkazů, zejména znaleckých posudků. Odvolací soud s jeho zjištěními souhlasí.

11. Za správný odvolací soud nepovažuje pouze skutkový závěr soudu prvního stupně, až že žalobce předjížděl vozidlo žalované vyšší než povolenou rychlostí. V tomto směru lze souhlasit s odvoláním, že to z žádného provedeného důkazu jednoznačně nevyplývá. Logické sice je, že musel jet rychleji než řidič žalované, aby jej mohl předjet, avšak protože byla zjištěna pouze rychlost střetová („adresa km/h a motocykl 35 Km/h“ – revizní znalecký posudek, str. 40), lze souhlasit s odvoláním žalobce, že se v případě žalobcovy rychlosti při předjíždění jedná skutečně pouze o určitý odhad soudu prvního stupně. Protože však právní závěr soudu prvního stupně není postaven na překročení povolené rychlosti žalobcem, není toto zjištění pro rozhodnutí odvolacího soudu nezbytné, a proto nebylo třeba se jím dále zabývat.

12. Pokud žalobce v odvolání namítl, že k předjetí nedošlo v oblasti betonového mostku, jak tvrdil řidič žalované a že se vlastně vůbec nejednalo o předjetí, ale „objetí“ zastavujícího vozidla žalované, tato skutková verze byla spolehlivě vyvrácena. I k tomu se podrobně vyjádřil soud prvního stupně (odstavec 48 odůvodnění), přičemž na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat. I svědkyně jméno FO při své výpovědi na policii dne 12. 2. 2018 (č. l. 82 spisu Okresního soudu v Anonymizováno, sp. zn. spisová značka) uvedla, že k „předjíždění došlo ještě před mostem, více k tomu předjíždění nevím; pak jsem je zaregistrovala, že byli za sebou tzv. na těsno“, tedy není pravdou, že by jednoznačně uvedla, že k celému předjížděcímu manévru došlo ještě před mostkem, jak žalobce tvrdí. I zástupci znaleckého ústavu při své výpovědi k závěrům jimi zpracovaného revizního posudku v trestním řízení (č. l. 652 spisu Okresního soudu v Anonymizováno, sp. zn. spisová značka) uvedli, že „motocykl se mohl zařazovat někde na tom mostku“, tedy potvrdili, že manévr předjíždění ještě v té době dokončen nebyl. Ale ani to nepovažuje odvolací soud za podstatné.

13. Podstatným zjištěním je, že žalobce předjel žalovaného v oblasti betonového mostku, načež se zařadil mezi vozidlo jméno FO jméno FO, řízené jméno FO, a vozidlo hodnota hodnota, řízené jméno FO, ačkoliv mezi těmito vozidly nebyl dostatek prostoru, na což jméno FO nereagoval vytvořením bezpečného odstupu od motocyklu žalobce, a proto v okamžiku, kdy žalobce začal mírně zpomalovat, nestihl jméno FO zabránit střetu.

14. O dopravní nehodě sice vypovídala řada jejích svědků, a to opakovaně (na místě nehody, na policii, v trestním řízení před soudem i v řízení před soudem prvního stupně), avšak přesto jejich výpovědi nejsou jednoznačné natolik, aby bylo možné učinit závěr o přesném průběhu předjíždění a následné nehody. Žádný ze svědků totiž neviděl celý průběh. Jednoznačný závěr nelze učinit ani na základě revizního znaleckého posudku. Znalecký ústav totiž ve svém posudku uvedl, že „pro stanovení pohybu motocyklu a vozidla při přejíždění nebyl dostatek objektivních podkladů“ (č. l. 42 posudku), přičemž zástupci znaleckého ústavu při svém výslechu v trestním řízení týkajícím se tehdy obžalovaného jméno FO uvedli, že „neexistují žádné důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, jak ten předjížděcí manévr probíhal“ (č. l. 652 spisu Okresního soudu v Anonymizováno, sp. zn. spisová značka). Proto nebylo možné (matematicky) vyjádřit, do jak velké mezery se žalobce po předjetí vozidla žalované zařazoval. Bylo však zjištěno, že se po předjetí zmenšovala vzdálenost mezi žalobcem a řidičem žalované. To mohlo mít dvě příčiny. Buď zpomaloval žalobce, anebo zrychloval řidič žalované.

15. Verze, že by zrychloval jméno FO, z ničeho nevyplývá, a to ani z obsahu spisu v civilním řízení, ani z obsahu spisu v trestním řízení, a takový závěr nelze učinit ani na základě znaleckého šetření; nikdo to ostatně ani netvrdil. Navíc, z kamerového záznamu (poskytnutého svědkyní jméno FO) je patrné, že v těsně před střetem vozidla účastníků projížděla zatáčkou, a podle obecné zkušenosti řidič při průjezdu zatáčkou nezrychluje. A pokud by snad podmínky po zvládnutí začátku zatáčky umožňovaly opětovné zrychlení – po obvyklém zpomalení před zatáčkou – bylo by možné předpokládat, že zrychlovat by začal ten, kdo zatáčku projížděl dříve, tedy žalobce, a to tím spíše, že řídil sportovní motocykl (Anonymizováno“), tedy vozidlo lehčí a „živější.“ 16. Opravdu tedy nelze přijmout závěr, že by řidič jméno FO zvyšoval svou rychlost oproti rychlosti žalobce. Naopak je tudíž nutno dovodit, že žalobce zpomaloval, byť nikoli razantně. Tak se odvolacímu soudu jevil i zmíněný videozáznam a plyne to i z revizního znaleckého posudku (na str. 38) podle nějž „ze záznamu je vidět, že vzdálenost mezi motocyklem a před ní jedoucím vozidlem hodnota se ve druhé části záznamu začala nejspíš zvětšovat; nelze proto vyloučit, že ve druhé polovině pohybu řidič motocyklu nějakým způsobem zpomaloval. Lze však vyloučit možnost, že řidič motocyklu zpomaloval intenzivním, resp. náhlým způsobem.“ V souladu s tím jsou závěry posudku znalce tituly před jménem jméno FO („nebyly zjištěny žádné indicie, které by nasvědčovaly náhlé změně rychlosti jízdy motocyklu Anonymizováno před střetem, běžné provozní zpomalení je možné a přijatelné“, str. 46 znaleckého posudku).

17. Samo o sobě by žalobcovo zpomalení nebylo problémem nebylo, ale důležité je, v jaké situaci se k němu došlo. V posuzované věci nelze odhlédnout od toho, že tomu bezprostředně předcházel předjížděcí manévr žalobce; není významné, zda byl ukončen před jednou nebo čtyřmi vteřinami a zda jej tedy lze od následného děje nějak odlišit. Podstatné je, že na předjíždění bezprostředně navazoval. Tedy žalobce předjížděním vyvolal určitou dopravní situaci, vjel do mezery, kterou mezi sebou udržovali řidiči dvou osobních vozidel. Za takové situace měl dávat zvýšený pozor na to, aby měl dostatečnou vzdálenost od obou vozidel. Předjíždějící řidič musí totiž sledovat situaci v provozu nejen před sebou, ale i za sebou, a nesmí se zařadit tak blízko před předjíždějící vozidlo, aby jej omezil či dokonce ohrozil. A jak řečeno, jako řidič sportovního motocyklu k tomu měl dobré předpoklady. Situaci, kterou svým předjížděním sám vyvolal, však nezvládl. Buď proto, že vjel příliš blízko vozidlo žalované – k čemuž se klonil revizní znalecký posudek – nebo proto, že začal bezdůvodně zpomalovat, anebo z obou těchto důvodů. Jiné vysvětlení s ohledem na to, že nebylo zjištěno zrychlování řidiče jméno FO, není. Zavinění žalobce, a to podstatné, je tedy jednoznačně dáno (§ 4 a § 17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích).

18. Nelze navíc přehlédnout žalobcovo tvrzení, že již měl při jízdě po dvouproudé komunikaci (ještě před odbočením na adresa) určité pochybnosti o jízdě řidiče žalovaného. Tvrdil, že vozidlo žalované bez nějakého upozornění vybočilo do jeho jízdního pruhu, načež on musel intenzivně, a proto „jsem si od řidiče jméno FO držel odstup“, č. l. 24 spisu Okresního soudu v Anonymizováno, sp. zn. spisová značka), tudíž o to větší pozornost měl jízdě při předjíždění vozidla žalované, věnovat 19. Ani řidič žalované však není na nehodě bez viny. Přestože jak revizní znalecký posudek uvedl, měl na reakci na přejetí žalobcem a jeho zařazení před jím řízené vozidlo čtyři vteřiny (č. l. 653 spisu Okresního soudu v Anonymizováno, sp. zn. spisová značka), nereagoval adekvátně (intenzivně nebrzdil). To plyne i ze závěrů revizního znaleckého posudku, kdy znalci neprokázali, že by dostatečně brzdil, ostatně ze záznamu o šetření dopravní nehody je patrné, že na vozovce nebyla žádná brzdná stopa. Řidič žalované si byl vědom, že je předjížděn, uváděl, že rychlost žalobce považoval za neadekvátní, a již proto měl dbát zvýšené opatrnosti. Tedy buď se řidič žalované nedostatečně věnoval řízení, či na ni nevhodně reagoval, a v tom spočívá jeho zavinění (§ 4 a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích).

20. Za takové situace je rozhodnutí soudu prvního stupně správné, když ani dalším dokazováním by se – s největší pravděpodobností – nepodařilo prokázat přesný průběh děje bezprostředně předcházejícího nehodě.

21. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce správně podle § 2932 o. z. tak, že oba řidiči porušili ustanovení zákona o silničním provozu, podle kterých bylo jejich povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a dále povinností řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem.

22. Pokud jde o podíl každého z řidičů na střetu provozů jejich vozidel soud prvního stupně jej stanovil na polovinu. Odvolací soud s jeho závěrem souhlasí. Odpovídá totiž nejenom skutkovým zjištěním, ale i judikatuře, na níž soud prvního stupně odkázal a v jejichž mantinelech se při úvaze o podílu každého z řidičů pohyboval. Odvolací soud za nejpřiléhavější posuzované věci považuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1491/2021, kde byla předmětem posouzení míra účasti účastníků nehody na způsobení škody v situaci, kdy došlo ke střetu motorky a zpomalujícího (a následně odbočujícího) vozidla, přičemž řidič motocyklu přejel plnou čáru, a to buď proto, že se chystal předjet (a porušit zákaz předjíždění), nebo proto, že to vyhodnotil jako jediný možný způsob zabránění kolize s odbočujícím vozidlem.

23. Žalobce se snažil zpochybnit závěry revizního znaleckého posudku předložením doplňku znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO a návrhem na provedení jeho výslechu. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že tento důkazní návrh byl opožděný. Byl totiž žalobcem uplatněn až po koncentraci řízení (ta nastala 17. 4. 2025, č. l. 96 spisu), přičemž nespadá pod výjimku uvedenou v § 118b odst. 1 o. s. ř., neboť zpochybnění věrohodnosti nepřichází v úvahu tam, kde důkazy navrženými po uplynutí koncentrace má být skutkový stav zjištěn jinak, než vyplývá z důkazů označených do uplynutí koncentrace. I s tím se soud prvního stupně pečlivě vypořádal, a to i odkazem na judikaturu. S ohledem na argumentaci uplatněnou žalobcem ohledně doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO a jeho výslechem (že v době zpracování původního posudku tituly před jménem jméno FO a revizního posudku nebylo možné použít verzi software PCcrash, který v aktuální verzi umí provést analýzu pohybu vozidel včetně výpočtu rychlosti svědka jméno FO z rychlosti okének záznamu za vteřinu a skutečné vzdálenosti odměřené z portálu www. mapy.com) by sice bylo možné připustit, že za situace, kdyby se nová metoda objevila (žalobce se o ní dozvěděl) až po uplynutí koncentrace řízení, bylo by možné o zákonné výjimce z koncentrace řízení (důkaz nemohl být bez viny žalobce proveden dříve), uvažovat. Avšak i kdyby tomu tak bylo, pak argumenty (zjištění rychlosti vozidla hodnota), které z doplňku znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO dovozuje žalobce, by nijak nezpochybňovaly závěry odvolacího soudu. Jinak řečeno, i kdyby rychlost vozidla hodnota byla zjištěna, na závěrech odvolacího soudu by to nic nezměnilo. Závěr o nedostatečném odstupu motocyklu žalobce od vozidla jméno FO na rychlosti vozidla hodnota nezávisel.

24. Pokud jde o námitku strany žalované, že žalobce neměl vhodné oblečení pro jízdu na motocyklu, pak v tomto směru odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že mu to nelze klást k tíži vzhledem k „typu motocyklu, letní období i zvolenou cestu – místní komunikace, silnice II. a II třídy“. Tak tomu není. Vyplývá to ostatně i judikatury, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008. Dovolací soud v tam posuzované věci zabýval otázkou výše škody při nepoužití ochranné helmy cyklistou (její použití nebylo zákonem uloženo), přičemž dospěl k závěru, že nepoužití je porušením prevenční povinnosti a v rozsahu, v něž se podílelo na vzniku (zvětšení škody), může zakládat cyklistovo spoluzavinění. Tyto závěry je možno použít. Ani v případě jízdy na motorce není uložena povinnost, jak se obléknout (s výjimkou helmy, která je povinná). Žalobce však jel na motorce spíše sportovní, nejel jenom po vesnici, plánoval jet delší vzdálenost (cca 30 km jedna cesta). S přihlédnutím k tomu, že žalobce byl již v té době zkušeným řidičem motocyklu a měl motocykl spíše sportovního charakteru, bylo v jeho zájmu, aby byl řádně oblečen, a to bez ohledu na to, jak dlouhou vzdálenost plánoval ujet, či bez ohledu na to, že jízdu považoval za pohodovou či vyhlídkovou, a jak tvrdil „jel pomalu“. Ani to, ani odkaz na mimořádně teplé počasí (prokázaná teplota kolem cca 30 stupňů, jej nezbavuje povinnosti chovat se tak, aby předešel vzniku škody. Že by tomu odpovídala jízda na motorce v kraťasech a tričku nelze uzavřít. Nicméně, jak uvedl zástupce žalované, speciální oblečení se vyrábí v různých variantách a kvalitě, přičemž lze předpokládat, že nejvyšší kvalita (zpravidla nejdražší) by mohla následky na žalobcově zdraví zmírnit, případně žalobce před některou z újem na zdraví, k níž došlo, úplně ochránit, nicméně těžko lze povinnost použít oblečení v takové kvalitě na žalobce klást. Spíše po něm bylo možné požadovat, aby měl oblečení alespoň průměrné. To by také mohlo při nehodě pomoci, zejména by mohlo zabránit odřeninám. Protože však poškození žalobce spočívalo hlavně ve spálení, nikoliv odření, byla způsobena od horké vany oleje, o čemž svědčí také to, že při nehodě ležel pod vozidlem zaklíněn na břiše a nejhorší poškození má na zádech, které je způsobeno spálením. Proto tato nevedla odvolací soud k závěru, že by žalobce mohl speciálním oblečením své zranění zmírnit a že tedy vina žalobce na nehodě byla vyšší, než stanovil soud prvního stupně. Základní oblečení mít mohl, avšak nelze po něm spravedlivě požadovat, aby měl oblečení té nejvyšší kvality. Navíc, jak vyplynulo z kamerového záznamu, byl pod autem zaklíněn poměrně dlouhou dobu.

25. Pokud jde jednotlivé újmy, které žalobce po žalované požadoval nahradit a jejich konkrétní výši, v tomto směru žádné námitky ze strany účastníků v jejich odvoláních uplatněny nebyly. Výčet jednotlivých nároků byl žalobcem uveden v žalobě a zejména v jejím doplnění (ze dne 17. 4. 2025), jejich jednotlivé výše byly řádně vyčísleny a podloženy listinnými důkazy, a to včetně znaleckých posudků. Proto pokud jde o výši škody, je rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž správné, a to včetně povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

26. S tím souvisí i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí sice záviselo na znaleckém posudku, avšak pouze pokud jde o otázku základu nároku (jeho opodstatněnosti), nikoliv pokud jde o otázku jeho výše. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť rozsah jejich úspěchu a neúspěchu byl v zásadě stejný, je správné. S tím souvisí i správné rozhodnutí o nákladech státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (§ 2 odst. § zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích); tyto výroky soud prvního stupně správně odůvodnil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Každý z účastníků se v odvolacím řízení domáhal změny rozsudku ve svůj prospěch v témže rozsahu; ani jeden z nich však s odvoláním neuspěl. Poměr jejich úspěchu a neúspěchu byl tedy i v odvolacím řízení shodný. Proti výroku I. je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. Proti výroku II dovolání přípustné není.