14 CO 70/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Ivy Hejdukové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa , anonymizována dvě slova zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D., LL.M. sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa , země zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o neúčinnost právních jednání o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2021, č. j. 16 C 24/2016-403

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 28 314 Kč.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 23 071,07 Kč.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu na určení, že smlouva o převodu podílu ve výši 50 % na základním kapitálu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [IČO], uzavřená mezi [anonymizována dvě slova] a žalovanou s účinností k 10. 9. 2014 je vůči žalobci neúčinná a že kupní smlouva ze dne 18. 11. 2015 uzavřená mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] a žalovanou jako kupující k bytu [číslo] se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy [adresa] a pozemku parc. [číslo] spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku ve výši [číslo], se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/7 na garáži [číslo] se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku ve výši [číslo] a spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo] na pozemkové parcele [číslo] nemovitosti v k. ú. [obec], obec i okres [okres], jsou vůči žalobci neúčinné, zamítl (výroky I, II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 490 001,60 Kč (výrok III).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že jde-li o smlouvu o převodu obchodního podílu, nelze vyslovit její neúčinnost vůči žalobci, neboť dlužníkem žalobce není žalovaná, ale [anonymizována dvě slova], nejedná se tedy o zkracující právní jednání žalované jako dlužníka. Pokud jde o kupní smlouvu, pohledávka žalobce není vykonatelná podle českého práva, tudíž není splněna podmínka vyslovení relativní neúčinnosti. Blízký vztah mezi [anonymizována dvě slova] a žalovanou nebyl předloženými důkazy prokázán, byť svědek připustil do roku 2010 soužití se žalovanou. Žalovaná o svědkových dluzích neměla žádnou povědomost. Vedení exekuce na území České republiky vůči svědkovi bylo odmítnuto, neboť se jedná o nevykonatelnou pohledávku. Za rozhodující považoval soud prvního stupně i tu skutečnost, že došlo k zániku pohledávky žalobce za svědkem [příjmení], a to proto, že svědek byl rozhodnutím [anonymizováno] arbitrážního soudu v insolvenčním řízení osvobozen od povinnosti platit dluhy věřitelů. Pohledávka žalobce je tedy nevykonatelná. I z rozhodnutí [anonymizováno] obvodního soudu vyplývá, že žalovaná nenese za závazky svědka [příjmení] žádnou odpovědnost. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a náklady řízení přiznal žalované podle jejího vyúčtování.

3. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal. V odvolání poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 830/2006 s tím, že žaloba může být úspěšná tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Proto závěr soudu prvního stupně, že nelze vyslovit neúčinnost smlouvy o převodu podílu ve výši 50 % na základním kapitálu společnosti, když dlužníkem není žalovaná, ale [anonymizována dvě slova] je nesprávná. Nesprávný je rovněž závěr o tom, že svědek [příjmení] byl osvobozen od povinnosti platit dluhy věřitelů, neboť protože dvoustranná smlouva mezi ČR a [země] neupravuje uznání a výkon rozhodnutí v úpadkových věcech, je třeba postupovat podle zákona o mezinárodním právu soukromém. Ani z § 589 odst. 1 OZ nevyplývá, že pohledávka by měla být vykonatelná podle českého práva. Podle názoru žalobce lze namítat relativní neúčinnost i v případě existence vykonatelné pohledávky podle práva cizího. Řízení o vykonatelnosti pohledávky nebylo skončeno, a to proto, že řízení o uznání výkonného listu vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 Nc 12/2019 bylo odmítnuto a nové řízení o uznání je nyní vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 5 Nc 1/2020. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, podle kterého byl v případě vedení řízení o existenci pohledávky shledán důvod pro přerušení řízení o odpůrčí žalobě. Žalovaná byla účastníkem soudního řízení v [země] o zaplacení 700 000 USD, věděla tedy o dluhu, bezprostředně po rozhodnutí [anonymizováno] soudu uzavřela smlouvu o převodu obchodního podílu. Zde byla sjednána cena 4 000 000 Kč, avšak bez stanovení toho, jak bude tato částka uhrazena, což je v příkrém rozporu s běžnou praxí. Navíc žalované bylo známo, že společnost je předlužena a obchodní podíl nemůže mít dohodnutou hodnotu. Následně žalovaná uzavřela s [příjmení] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] smlouvu o koupi nemovitosti za cenu 3 000 000 Kč, kterou tato společnost v roce 2008 získala za 8 000 000 Kč. Byť byl předložen znalecký posudek, ten nereflektuje tržní cenu. Jednalo se tedy o převody se zřejmou snahou zbavit se majetku. Soud prvního stupně dospěl rovněž k nesprávným skutkovým závěrům, pokud uzavřel, že žalobcem předložená fotodokumentace není datována. Žalobce nesouhlasil ani s výší přiznané náhrady nákladů řízení, neboť soud prvního stupně nevysvětlil, jak ji vypočetl. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že zkoumání vzájemnosti v úpadkových věcech je pro posouzení sporu nerozhodné. Pokud ztratila pohledávka věřitele vykonatelnost podle práva státu, který tuto pohledávku„ učinil“ exekučním titulem, ztrácí taková pohledávka svojí vykonatelnost univerzálně, tedy ve vztahu ke všem státům. Fotografie sice datum obsahují, to může být však jak datum jejich pořízení, tak vyvolání, případně datum jiné. Žalovaná nevěděla nic o dluzích svědka [příjmení], řádně uzavřela smlouvu o převodu podílu, ta obsahuje všechny informace o vyplacení peněz za jeho prodej. K prodeji přistoupil pan [příjmení] proto, aby mohl splatit dluh žalobci. Ani tvrzení žalobce o vědomosti žalované o předlužení [právnická osoba] [anonymizována tři slova] nemá oporu v provedeném dokazování, navíc tím žalobce sám deklaruje zbytečnost podané žaloby. Uvedené převody nebyly motivovány snahou zbavit pana [příjmení] majetku z důvodu snahy o prohlášení jeho insolvence, neboť zákon o bankrotu fyzických osob v [země] vstoupil v platnost až 1. 10. 2015. Blízký vztah mezi panem [příjmení] a žalovanou nebyl v řízení prokázán. Prokázáno bylo pouze to, že jsou rodiči dvou dcer a jejich vztah skončil v roce 2010. Se závěrem soudu prvního stupně, že není dána pasivní věcná legitimace na vyslovení relativní neúčinnosti kupní smlouvy, se žalovaná ztotožňuje, když judikaturní výklad žalobce je nesprávný. Nejednalo se o právní jednání mezi panem [příjmení] a žalovanou. Zcela správný je závěr o zániku pohledávky. Žalobce nedisponuje vykonatelnou pohledávkou, což je podmínkou vyslovení relativní účinnosti právního jednání. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil.

5. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce vedl u soudu v [anonymizována dvě slova] obvodní soud) řízení proti žalované a [anonymizována dvě slova] o zaplacení částky 700 000 USD s příslušenstvím. Rozsudkem tamního soudu z 27. 8. 2014 bylo [jméno] [příjmení] uloženo zaplatit žalobci 582 183 USD, 10 000 RUB jako příslušenství a 60 200 RUB jako náklady na vrácení správního poplatku; proti žalované byl návrh zamítnut. O odvolání proti rozsudku rozhodoval [anonymizováno] městský soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (rozsudkem z 14. 1. 2015). Dále ze skutkových zjištění vyplývá, že 2. 9. 2014 [anonymizována dvě slova] jako převodce a žalovaná jako nabyvatel uzavřeli smlouvu o převodu podílu ve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], kterou [anonymizována dvě slova] převedl celý svůj podíl o velikosti 50 % s vkladem do základního kapitálu ve výši 100 000 Kč na nabyvatele (žalovanou) za 4 000 000 Kč. Dne 18. 11. 2015 [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, kterou obchodní společnost prodala žalované nemovitosti v k. ú. [okres] (byt, spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku, jednu ideální sedminu garáže se spoluvlastnickým podílem) za kupní cenu ve výši 3 030 550 Kč. [anonymizována dvě slova] byl v [země] uznán insolventním (rozhodnutí arbitrážního soudu [územní celek] z 13. 3. 2018), následně bylo insolvenční řízení skončeno a [anonymizována dvě slova] byl zproštěn dalšího plnění nároků věřitelů, resp. bylo rozhodnuto, že„ nároky věřitelů neuspokojené z důvodu nedostatečnosti majetku občana jsou považovány za umořené“ (rozhodnutí arbitrážního soudu [územní celek] z 28. 6. 2019). Rozhodnutím téhož soudu byla mezitím (11. 2. 2019) zamítnuta žádost žalobce„ o obnovení zmeškané lhůty pro uplatnění nároku na zápis do registru pohledávek věřitelů dlužníka [anonymizována dvě slova]“ 6. Vzhledem k tomu, že ve věci je přítomen cizí prvek, neboť věřitel, dlužník a osoba, která měla mít z odporovaných právních úkonů prospěch, mají obvyklé bydliště na území různých států, řešil odvolací soud otázku pravomoci českých soudů ve věci jednat a rozhodnout, a otázku práva, které bude při posuzování věci použito. Soud prvního stupně se těmito otázkami nezabýval, resp. pokud ano, z obsahu rozsudku to není zřejmé.

7. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona, nebo z jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.

8. Žalovaná má na území České republiky majetek (byt a obchodní podíl nabyté odporovanými převody), který má být na základě požadovaného rozsudku v konečném důsledku postižen exekucí, a tím je založena místní příslušnost českého soudu. Současně z žádného právního předpisu nevyplývá, že by pravomoc českých soudů byla vyloučena. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí této věci je v pravomoci českých soudů.

9. Při řešení otázky, které hmotné právo má být použito, vycházel odvolací soud z toho, že mezi Českou republikou a [země] nebyla uzavřena mezinárodní smlouva, která by tuto problematiku upravovala. Je proto třeba vycházet z ustanovení ZMPS.

10. Rozhodné právo pro relativní neúčinnost mimo insolvenci zvlášť upraveno není, a s ohledem na zvláštní povahu tohoto institutu nepanuje ani v odborné veřejnosti jednotné stanovisko. Objevují se názory na možné použití lex rei sitae, lex causae či lex fori (k tomu blíže Cukerová D. Actio pauliana s cudzím prvkom. Právník č. 2/2019). Všechna tři kritéria nicméně směřují k českému právu, protože věci, jejichž převod žalobce napadá, se nacházejí v České republice (lex rei sitae), převodní smlouvy byly uzavřeny podle českého práva (lex causae) a o věci rozhodují české soudy (lex fori). Proto odvolací soud, přihlížeje k tomu, že ani účastníci neměli opačný názor, posuzoval podle českého práva.

11. Odvolací soud se nezabýval argumentací stran k otázce naléhavého právního zájmu, neboť je judikatura Nejvyššího soudu je konstantní potud, že odpůrčí žaloba podle § 589 a násl. o. z. není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu § 80 o. s. ř., a proto předpokladem její úspěšnosti odpůrčí žaloby není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na určení relativní neúčinnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5063/2008).

12. Při posouzení věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je správný, byť z jiných důvodů, k nimž strany dostaly příležitost se vyjádřit.

13. Jde-li o relativní neúčinnost smlouvy, kterou obchodní společnost prodala byt žalované (výrok II napadeného rozsudku), je potřeba zdůraznit, že odpůrčí žalobou lze podle § 589 an. o. z. napadat právní jednání dlužníka. V tomto případě však nešlo o právní jednání dlužníka, jímž je [anonymizována dvě slova], ale o jednání [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (byť jím jako jednatelem zastoupené). Argumentace strany žalující, že žalovaná byla jednatelkou a společnicí obchodní společnosti, může snad mířit k jinému právnímu prostředku obrany proti danému převodu, nikoliv však k relativní neúčinnosti. Již proto nemůže být žalobce s žalobou úspěšný, a proto odvolací soud v tomto bodě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

14. Jedná-li se o převod části obchodního podílu žalobce v [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (výrok I napadeného rozsudku), vyslovil odvolací soud při jednání úvahu, že pokud byl dlužník zproštěn plnění dalších závazků, nemůže se žalující věřitel domáhat uspokojení své pohledávky ani proti třetím osobám, tedy ani cestou odpůrčí žaloby. Odpůrčí právo je v tomto smyslu akcesorickým. Tedy jinak řečeno, není-li tu pohledávka věřitele vůči dlužníku, není prostřednictvím odpůrčího práva co uspokojovat. Tato úvaha odvolacího soudu přitom závisela na tom, jestli rozhodnutí ruského insolvenčního soudu o zproštění dalších závazků [anonymizována dvě slova] je uznatelné na území České republiky či nikoliv. Podle § 111 odst. 5 ZMPS přitom platí, že cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového práva se uznávají za podmínky vzájemnosti, jestliže v cizím státě, ve kterém jsou vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení podle odstavce 2. Proto se odvolací soud zabýval otázkou vzájemnosti, a to za situace, kdy mezi Českou republikou a [země] nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva, která by tuto problematiku upravovala. Smlouva mezi ČSSR a [anonymizováno] o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášená pod [číslo] Sb. na úpadkové věci nedopadá (nejde o věci občanské nebo rodinné).

15. K otázce vzájemnosti odvolací soud doplnil dokazování zprávou Ministerstva spravedlnosti a rozsudky [anonymizováno] soudů, které mu byly ministerstvem poskytnuty a které se týkají uznání rozhodnutí českých soudů v insolvenčních věcech na území [země]. Z Arbitrážního soudu [územní celek] z 24. 6. 2019, číslo [anonymizováno] [číslo], arbitrážního soudu [anonymizováno] okruhu z 2. 9. 2019, číslo [anonymizováno] [číslo], arbitrážní soudu [anonymizováno] oblasti ze 14. 7. 2019, číslo [anonymizováno] [číslo], a arbitrážního soudu [anonymizováno] okruhu z 9. 10. 2019, číslo [anonymizováno] [číslo], vyplývá mimo jiné, že byly podány návrhy na uznání a výkon rozhodnutí českých soudů v insolvenčních věcech na území [země]. Závěry [anonymizováno] soudů byly takové, že„ [země] není smluvní stranou mezinárodních smluv ve věcech insolvenčních (konkurzních), které by ji zavazovaly k uznání a výkonu rozhodnutí českých soudů na jejím území, nebyla prokázána existence důvodu pro uznání podle zásady vzájemnosti. Mezi [země] a Českou republikou neexistuje mezinárodní smlouva o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, přičemž u soudních aktů přijatých v rámci konkurzního řízení je vzájemnost chápána ve zvlášť úzkém smyslu tohoto slova. V průběhu řízení před ruskými arbitrážními soudy nebyly předloženy žádné důkazy o uznání soudních aktů [anonymizováno] soudu v insolvenční věci na území České republiky. V případě, že český soud rozhodl o tom, že ruský občan je insolventní, je takové rozhodnutí v rozporu s veřejným pořádkem [země].“ Z těchto listin lze dovodit, že vzájemnost při uznávání rozhodnutí vydaných v úpadkových věcech dána není, a proto odvolací soud nemůže přihlížet k rozhodnutí [anonymizováno] soudu, jímž byl [anonymizována dvě slova] zbaven dalších závazků.

16. Odvolací soud se pak dále zabýval tím, zda exekuční titul, který má žalobce proti dlužníku [anonymizována dvě slova], tj. rozhodnutí [anonymizováno] [název soudu] [číslo jednací] ze dne 27. 8. 2014, je vykonatelný, neboť podle § 589 odst. 1 o. z. se lze relativní neúčinnosti domáhat tehdy, zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky. Předpokladem vykonatelnosti je přitom v této situaci, kdy má být vykonáno cizozemské rozhodnutí, nejen uplynutí lhůty k plnění, případně absence promlčení, ale zároveň i uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky.

17. Odvolací soud k této otázce doplnil dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 16. 6. 2021, č. j. 5 Nc 1/2020-117, kterým v řízení mezi [jméno] [příjmení] jako navrhovatelem a [anonymizována dvě slova] jako odpůrcem bylo rozhodnuto tak, že rozhodnutí [anonymizováno] [název soudu] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – výkonný list série VS [číslo] ze dne [datum] se uznává na území České republiky. Rozhodnutí však dosud nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání, které v současné době řeší Městský soud v Praze; jednání dosud podle shodného vyjádření stran nařízeno nebylo.

18. Není tedy sporu o tom, že momentálně uvedené rozhodnutí na území České republiky uznáno není, nelze je tedy zatím vykonat, tudíž žalobce ani nemá vykonatelnou pohledávku. Žaloba je z tohoto důvodu předčasná, a již proto musí být zamítnuta. S ohledem na to nebylo (zatím) třeba posuzovat další skutkové či právní otázky (osoba blízká, úmysl dlužníka a vědomost druhé strany o něm), jimiž se ostatně ani soud prvního stupně nezabýval.

19. Žalobce namítal, že je namístě přerušit řízení a vyčkat výsledků řízení o uznání, a na podporu své argumentace uvedl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000. Judikatura reprezentovaná tímto rozsudkem se však vztahovala k předchozí právní úpravě (k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), která neznala výhradu odporu, upraveno nyní v § 593 o. z. Podle této právní úpravy věřitel, který ještě nemá vykonatelný exekuční titul (tedy nyní i žalobce), si může vyhradit podání odporu u soudu, a právě s ohledem na to Nejvyšší soud v novější judikatuře (např. v rozsudku z 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020) uvedl, že přerušení řízení už na místě není. Odvolací soud přitom neshledává žádný důvod pro odchýlení se od této judikatury. Nabízí se sice úvaha o hospodárnosti řízení a potřebě předejít případnému řízení o nové odpůrčí žalobě, nicméně pokud by v tomto řízení bylo po případném uznání exekučního titulu pokračováno, musel by odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně se nezabýval všemi relevantními otázkami. Odvolací soud přihlíží i k tomu, že ve věci byly provedeny pouze (až na výslech svědka [příjmení]) listinné důkazy, jejichž opakování není nákladné nebo časově náročné, a o věci by znovu rozhodoval jiný soudce Okresního soudu v Karlových Varech, neboť původně rozhodující soudkyně u něj již nepůsobí.

20. Pokud tedy soud prvního stupně i v části týkající se relativní neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí ve výsledku rovněž správné, a proto v tomto bodě odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

21. Nad okraj odvolací soud uvádí, že kdyby měl sám jako předběžnou otázku posuzovat, jestli rozhodnutí [anonymizováno] soudu v [anonymizováno] je vykonatelné na území České republiky, pak by dospěl k závěru, že je na místě jeho uznání a výkon odepřít, a to proto, že v [země] toto rozhodnutí již vykonatelné není. Jeho výkon je možná promlčený, jak strana žalovaná namítá (tuto otázku nicméně odvolací soud neposuzoval), hlavně však podle ruského práva již neexistuje (zanikla) pohledávka žalobce. Z celého případu je zřejmé, že žalobce zmeškal svoji příležitost bránit tuto svoji pohledávku v insolvenčním řízení v [země], kde ji uplatnil pozdě (viz odstavec 6 tohoto rozsudku), a nyní se tento právní následek snaží obejít odpůrčí žalobou v jiném státě. Tento názor však samozřejmě nevylučuje podání další žaloby na neúčinnost právního jednání za předpokladu, že rozhodnutí [anonymizováno] Obvodního soudu v [anonymizováno] bude uznáno na území České republiky.

22. Odvolací soud dále přezkoumal výrok o nákladech řízení, proti němuž rovněž směřovalo odvolání. Podstatnou otázkou pro stanovení výše sazby mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen„ advokátní tarif“) bylo stanovení tarifní hodnoty. Předmět řízení je v dané věci zvláštní, když žalobce se nedomáhá přímo plnění majetkové hodnoty, ale napadá právní jednání, tak aby mohl vést exekuci na jím převedené věci. Odvolací soud se proto domnívá, že nelze vycházet z ceny věcí tak, jak to učinil soud prvního stupně (který vyšel z § 8 odst. 1 advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považoval částku 7 030 250 Kč). Zároveň, jak už výše uvedeno, nejde o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, ani o určení neplatnosti právního jednání (odpůrčí žaloba směřuje k vydání konstitutivního rozsudku, kterým se zakládá relativní neúčinnost), tudíž nelze vycházet ani z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Zbývá pak jedině aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu, stanovícího tarifní hodnotu podpůrně na 10 000 Kč. Podporou pro tento závěr je i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014. Proto tedy odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to nikoliv pokud jde o počet úkonů právní služby, které byly žalovanou uplatněny a soudem prvního stupně přiznány (proti tomu žalobce ničeho nenamítal), ale pokud jde o výši mimosmluvní odměny za každý z těchto poskytnutých úkonů; tedy podle § 9 odst. 1 činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 1 500 Kč (§ 7 odstavec 4 advokátního tarifu).

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, bylo přiznáno právo na náhradu odvolacího řízení, a to za 9 úkonů právní služby podle § 9 odstavec 1 za použití § 7 odst. 4 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání ze dne 9. 8. 2021, vyjádření ve věci ze dne 16. 8. 2021, vyjádření k otázce vzájemnosti ze dne 14. 10. 2021, vyjádření ze dne 24. 11.2021, ze dne 11. 1. 2022 a ze dne 7. 2. 2022, stanovisko k listinám zaslaným soudem z 1. 3.2022, účast zástupkyně žalované při ústním jednání odvolacího soudu dne 5. 10. 2021 a dne 1. 3. 2022) po 1 500 Kč. Dále bylo žalované přiznáno právo na náhradu hotových výdajů za 9 úkonů po 300 Kč (§ 13 odst. 3, 4 advokátního tarifu), náhradu za promeškaný čas za 4 půlhodiny strávené na cestě ze sídla advokáta k ústním jednáním odvolacího soudu po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu) a jízdné na trase [okres] a zpět ke dvěma jednáním odvolacího soudu ve výši 2 067 Kč (ústní jednání dne 5. 10. 2021 969 Kč - 166 km, spotřeba 5,3 l /100 km, cena pohonných hmot 27,20 Kč, opotřebení 4,40 Kč/km; ústní jednání dne 1. 3. 2022 1 098 Kč – 166 km, spotřeba 5,3 l /100 km, cena pohonných hmot 36,10 Kč, opotřebení 4,70 Kč) a 21 % DPH ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů (4 004,07 Kč).