14 CO 91/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o výživné na nerozvedeného manžela o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 2023, č. j. 21 C 235/2022-69, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 21 C 235/2022-78,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku výživné za dobu od 1. 8. 2022 do 6. 2. 2023 v celkové výši 93 214 Kč.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 49 108,80 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek 1 866 Kč. 1 Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému s účinností od 1. 8. 2022 placení výživného na nerozvedenou manželku ve výši 15 000 Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že žalobkyně je bez významného důvodu zaměstnána pouze na poloviční úvazek, že zatajila soudu část svých příjmů, neboť její výdaje výrazně převyšují příjmy a její rodiče vypověděli, že jí během rozvodového řízení finančně výrazněji nevypomáhali, a že se připravila o dva byty ve svém výlučném vlastnictví na základě neopodstatněných obav z„ machinací“ žalovaného. 2 Žalobkyně se proti rozsudku odvolala, namítajíc, že více se pracovně angažovat nemůže, neboť její děti trpí značnou nemocností a potřebují každodenní a prakticky celodenní péči. Žádné příjmy soudu prvního stupně nezatajila a jde„ od výplaty k výplatě“, zatímco žalovaný má významné přebytky umožňující mu absolvovat drahé zahraniční dovolené. Byt na adrese [adresa] (dále jen„ první byt“) jí darovali její rodiče a byt na adrese [adresa] (dále jen„ druhý byt“) jí financovali, a pokud ona druhý byt nedávno rodičům darovala, činila tak proto, že byli jeho jedinými investory. Přitom dluhy vzniklé žalovanému za trvání manželství lze uspokojit i z jejího výlučného majetku. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno. 3 Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že v nedávné době byl se svojí přítelkyní pouze na jedné„ drahé“ dovolené, a to v lednu 2023 na [anonymizováno]; v létě 2022 byl s dětmi na dovolené v [země]. Pokud rodiče žalobkyně nemají důstojné bydlení, není zřejmé, proč prodávali druhý byt. On přitom z vlastních výlučných prostředků investoval do rekonstrukce prvního bytu zhruba 600 000 Kč a financoval žalobkyni postgraduální kurs umožňující jí vykonávat pedagogickou činnost. Ve sledované době přitom žili odděleně a žalobkyně nezajišťovala pro žalovaného žádné domácí práce. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 4 Odvolání je důvodné. 5 Soudu prvního stupně lze vytknout, že výrok napadeného rozsudku neodpovídá procesním předpisům. Z § 155 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že ve výroku rozsudku vysloví soud obsah rozhodnutí, a to v návaznosti na obsah návrhu na zahájení řízení. Podle směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod V /1968, nezbytnou náležitostí výroků soudních rozhodnutí musí být určitost stanovení ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, o čem konkrétně a jak soud rozhodl. Výrok rozsudku tedy nemá být formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy„ žalobě se nevyhovuje“ nebo„ žaloba se zamítá“, neboť z takto formulovaného výroku není patrno, jaký konkrétní nárok byl uplatněn a rozsudkem zamítnut. Určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), bránící tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Formuluje-li soud prvního stupně výrok zamítavého rozsudku výše uvedeným způsobem, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001). Tuto vadu však lze napravit v odvolacím řízení; jestliže odvolací soud takto formulovaný rozsudek změní, stává se tato vada bezvýznamnou. Tak je tomu i v souzené věci. 6 Odvolací soud doplnil dokazování listinami, které se staly součástí spisu v průběhu odvolacího řízení. Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 12. 2022, č. j. 24 C 273/2021-45, zjistil, že jím bylo manželství účastníků rozvedeno; rozsudek nabyl právní moci dne 7. 2. 2023. Z potvrzení zaměstnavatele o příjmech zaměstnance na č. l. 86 spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně je na [anonymizováno 6 slov] [obec], [ulice a číslo], [anonymizována dvě slova], zaměstnána na dobu určitou od 26. 8. 2022 do 25. 8. 2023; v měsících září 2022 až březnu 2023 činil její výdělek průměrně 20 998 Kč čistého měsíčně. Ze mzdových listů na č. l. 88-93 spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba], kde v měsících srpnu 2022 až březnu 2023 dosahoval výdělku průměrně 97 746 Kč čistého měsíčně. Z výpisů z katastru nemovitostí na č. l. 108-110 spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný je vlastníkem bytu [číslo] na adrese [adresa], pozemku v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova] vedeného jako ostatní plocha o výměře 107 m2 a stavby pro rodinnou rekreaci na adrese [obec] č. ev. [anonymizováno]. 7 Odvolací soud vyšel z nikým nezpochybněných tvrzení žalobkyně přednesených při jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2023, že žalobkyně nyní nemá žádné úspory a že ve [anonymizována dvě slova] jsou vstřícnější k jejím občasným nepřítomnostem na pracovišti z důvodu péče o nemocné děti než v [anonymizována dvě slova] Odvolací soud vyšel i z nikým nezpochybněných tvrzení žalovaného přednesených při tomtéž jednání, že žalovaný si již zhruba 20 let platí na penzijní připojištění částku 3 000 Kč měsíčně, že na běžném účtu má nyní k dispozici zhruba 700 000 Kč, že v investičních fondech má naspořeno zhruba 200 000 Kč a že od 1. 8. 2022 do současnosti žalobkyni nezaplatil žádné výživné na nerozvedeného manžela. 8 Na základě těchto důkazů ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na výživné je po právu. 9 Z § 697 odst. 1 o. z. vyplývá vzájemná vyživovací povinnost manželů, a to v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost trvá až do zániku manželství a existuje bez ohledu na to, zda manželé spolu bydlí nebo ne. Životní úroveň manželů přitom nelze posuzovat jen ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry každého z nich; institut výživného mezi manžely pak plní„ dorovnávací“ funkci tam, kde životní standard jednoho z manželů je zřetelně odlišný od životního standardu manžela druhého (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn.

I. ÚS 2822/16). Při určení výše výživného se podle § 697 odst. 2 a § 913 odst. 2 o. z. vychází z potenciality příjmů, již však nelze aplikovat mechanicky; z příjmů, kterých některý z manželů nedosahuje, by soudy měly vyjít jen podpůrně, neboť ústavně konformní aplikace § 913 odst. 2 o. z. vyžaduje posoudit možnou kolizi se zásahem do práva na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny); stanovit výživné na základě reálně nedosahovaných příjmů mohou soudy jen tam, kde to smysl a účel výživného vyžaduje a kdy je legitimní požadovat, aby si manžel našel„ lepší“ zaměstnání. Ve výkonu práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny by oprávněný manžel neměl být omezován jen proto, aby povinný manžel mohl platit nižší výživné. Závěr, že výživné nemá sloužit k tomu, aby oprávněný manžel získal od povinného bezpracně tu část plnění, jíž by mohl dosáhnout vlastním úsilím, se prosadí jen tehdy, lze-li na oprávněném manželu spravedlivě požadovat, aby si opatřil zaměstnání lépe placené nebo na plný úvazek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn.

III. ÚS 2097/19). Totéž platí u potenciality majetkové – vzdání se majetkového prospěchu lze podle § 697 odst. 2 a § 913 odst. 2 o. z. klást manželu k tíži jen tehdy, učinil-li tak bez důležitého důvodu. 10 V souzené věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný dosahuje několikanásobně vyššího výdělku než žalobkyně – zatímco její výdělek ve sledovaném období činil průměrně 21 000 Kč čistého měsíčně, jeho výdělek v tomtéž období činil průměrně 97 700 Kč čistého měsíčně. Výrazně lepší jsou též jeho majetkové poměry – zatímco žalobkyně nemá žádné úspory, on – i když odhlédneme od úspor na penzijním připojištění ve výši přes 700 000 Kč – má k dispozici na běžném účtu zhruba 700 000 Kč a na investičních účtech zhruba 200 000 Kč. Z hlediska vlastnictví nemovitých věcí je úroveň obou účastníků přibližně stejná – oba (žalobkyně fakticky a žalovaný i právně) vlastní byt, v němž bydlí, žalobkyně dále vlastní zemědělské a lesní pozemky a žalovaný dále vlastní rekreační chatu v [obec]. Naopak z hlediska trávení volného času je životní úroveň žalovaného lepší než žalobkyně – zatímco ona ve sledovaném období trávila dovolenou [země], [země] a [země], on byl v létě 2022 v [země] a letos v lednu dokonce na [anonymizováno]. Příjmy žalobkyně z nájmu zemědělských a lesních pozemků nelze zohlednit, neboť jsou zcela konzumovány výdaji na správu pozemků. 11 Žalovanému a soudu prvního stupně nelze přisvědčit, kladou-li žalobkyni k tíži zaměstnání pouze na částečný úvazek a mimo obor její kvalifikace. Žalovaný nezpochybnil tvrzení žalobkyně, že společné nezletilé děti účastníků jsou relativně často nemocné, což je ostatně obecně známý důsledek izolace dětí během pandemie – nezletilá [jméno] byla ve sledovaném období nemocná (a nemohla docházet do mateřské školy) od 28. 11. do 2. 12. 2022, od 6. 12. do 16. 12. 2022 a od 19. 1. do 3. 2. 2023. Je jistě pravdou, že potřeba ošetřování žalobkyni omlouvá ze zaměstnání a zakládá jí nárok na ošetřovné, odvolací soud však nemá pochybnosti o tom, že v soukromém sektoru, kde [anonymizována dvě slova] své vzdělání především uplatní, je vstřícnost vůči častější nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti podstatně nižší než v sektoru [anonymizováno]. Přitom úvazek 0,6 není v extrémním nepoměru k tomu, jak často jsou děti nemocné, a žalobkyni tedy nelze vytýkat, že se účelově vyhýbá práci, zvláště jsou-li nemocnými dětmi společné děti účastníků, o něž žalovaný v době jejich nemoci nepečuje. 12 Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že bezúplatný převod majetku na jiného by obecně povahu vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu mít mohl. Vždy je však třeba přihlížet k tomu, o jaký konkrétní majetek jde, z jakého důvodu jej oprávněný manžel bezúplatně převedl a také za jakých okolností jej nabyl. V souzené věci nebylo sporu o tom, že první byt – v podobě členských práv a povinností v družstvu – byl původně ve vlastnictví rodičů žalobkyně, kteří v něm bydleli společně se žalobkyní v jejím dětství; v roce 1999 rodiče darovali členská práva a povinnosti v družstvu žalobkyni, jíž družstvo následně převedlo byt do vlastnictví; rodiče žili v bytě i nadále. Když se žalobkyně po studiích vrátila do [obec], chtěla se osamostatnit a v roce 2008 si za prostředky od rodičů zakoupila druhý byt a začala v něm bydlet. Později se přestěhovala do prvního bytu a její rodiče naopak do bytu druhého. V roce 2020 žalobkyně v obavách ze žalovaného oba byty darovala rodičům. Ti se následně z druhého bytu odstěhovali a nyní nemají řádné bydlení, pročež druhý byt prodali a ze získaných prostředků si chtějí pořídit nové bydlení. I kdyby tedy první byt byl nyní ve vlastnictví žalobkyně (ve vlastnictví jejích rodičů je zřejmě jen formálně), nelze přehlédnout, že žalobkyně v něm bydlí, podobně jako žalovaný bydlí ve svém bytě, a v tomto směru jsou tedy jejich majetkové poměry stejné. Darovala-li žalobkyně svým rodičům také druhý byt, nelze přehlédnout, že ani na jeho nabytí se finančně nijak nepodílela, a pokud nepožadovala jeho převedení zpět a umožnila rodičům jej prodat a výtěžek si ponechat, plnila tím morální závazek zajistit jim řádné bydlení. Závěr, že žalobkyně se převody bytů bez vážného důvodu vzdala majetkového prospěchu, tedy není na místě. Skutečnost, že zároveň s byty nepřevedla i zemědělské a lesní pozemky, na tom nic nemění. Pochybnosti, zda nezatajila soudu další příjmy, žalobkyně vyvrátila při jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2023 s tím, že výdaje na sebe a děti ve výši zhruba 42 000 Kč měsíčně nyní financuje ze svého výdělku ve výši zhruba 21 000 Kč měsíčně a z výživného placeného žalovaným na obě děti v celkové výši 21 000 Kč měsíčně. 13 Lze tedy uzavřít, že hmotná a kulturní úroveň žalovaného ve sledovaném období byla výrazně vyšší než úroveň žalobkyně a její nárok na výživné vůči žalovanému podle § 697 o. z. je tedy po právu, přičemž částku 15 000 Kč měsíčně považuje odvolací soud za přinejmenším odpovídající rozdílu ve výdělcích a úsporách účastníků. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhověl a za období od 1. 8. 2022 do 6. 2. 2023, tedy do dne předcházejícího právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přiznal žalobkyni výživné v uvedené výši. Dluh na výživném ve výši (6 + 6: 28) x 15 000 Kč = 93 214 Kč odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, odpovídající tomu, že žalovaný má nyní na běžném účtu úspory ve výši zhruba 700 000 Kč, z nichž je možné dluh bez problémů ihned zaplatit. Zmínku žalovaného o investicích jeho výlučných prostředků ve výši 600 000 Kč do rekonstrukce prvního bytu a o financování postgraduálního kursu žalobkyně nelze podle obsahu považovat za projev vůle směřující k započtení těchto jeho pohledávek proti pohledávce žalobkyně z titulu výživného. 14 O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a má proto vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení, jež spočívají v odměně advokáta za zastoupení při sedmi úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 30. 11. 2022, 21. 12. 2022 a 18. 1. 2023, sepis odvolání proti napadenému rozsudku a účast na jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2023) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 7 x 4 860 Kč = 34 020 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za sedm úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 7 x 300 Kč = 2 100 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem ke čtyřem soudním jednáním na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši 2 x 703,70 Kč + 2 x 729,20 Kč = 2 865,80 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestami ke čtyřem soudním jednáním na téže trase ve výši 16 x 100 Kč = 1 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.), ve výši 8 523 Kč Náklady žalobkyně celkem činí 49 108,80 Kč a je třeba je zaplatit k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. 15 Náhradu nákladů právního zastoupení spojených se sepisem doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze dne 6. 10. 2022 odvolací soud žalobkyni nepřiznal, neboť tvrzení v tomto podání uvedená měla být obsažena již v žalobě. 16 Výrok o soudním poplatku se opírá o § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně byla podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona od soudního poplatku za žalobu a odvolání osobně osvobozena, a jelikož odvolací soud žalobě i odvolání vyhověl, přenáší se poplatková povinnost podle § 2 odst. 3 zákona na žalovaného. Soudní poplatek za žalobu činí podle položky 7 písm. b) sazebníku 933 Kč a soudní poplatek za odvolání činí podle položky 22 bodu 5 sazebníku také 933 Kč; základem poplatku je v obou případech částka 93 214 Kč, neboť v současnosti je již manželství účastníků rozvedeno a je známa konečná částka, kterou žalobkyně požadovala. Poplatek v celkové výši 1 866 Kč odvolací soud podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.