14 Co 91/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců Mgr. Aleše Fikkera a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Jméno advokátky o zaplacení 529 596 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-74

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 35 622,40 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 529 596 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 52 066,30 Kč (výrok II). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. , Anonymizováno, o výměře 2 470 m2 v k. ú. a obci , adresa, (dále jen „dotčený pozemek“). V opatření obecné povahy – , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, ve znění č. 3, vydaném dne 14. 9. 2022, byla v kapitole 3) „Urbanistická koncepce včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a ploch sídelní zeleně“, v bodě 3.2 „Vymezení zastavitelných ploch“, v tabulce pod odstavcem (14), části „, adresa, “ vymezena „Plocha Z91“ s navrženým funkčním využitím „Plochy pro dopravu (DS)“ s umístěním „, adresa, “ a s podmínkami pro využití ploch: „plocha je určena pro výstavbu parkovacího domu“, „2-3 nadzemní podlaží“ a „dopravně napojené na stávající silnici“ (dále jen „změna č. 3“). Dotčený pozemek se nachází v , adresa, a nebyl v minulosti ani v současné době v územně plánovací dokumentaci města , adresa, veden jako veřejné prostranství. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2024, č. j. 57 A 68/2023-228 byl návrh žalobkyně na zrušení změny č. 3 zamítnut. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 1 As 28/2024-47, byla kasační stížnost podaná žalobkyní proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuta. Na dotčeném pozemku se nachází stavba bývalé prádelny města , adresa, , stavební úřad vydal souhlas s ohlášeným odstraněním stavby. Dotčený pozemek nebyl v žalovaném období 12. 10. 2022 – 11. 10. 2023 a ke dni vydání napadeného rozsudku nikým užíván. Žalobkyně dopisem ze dne 18. 9. 2023 vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 305 575 Kč do 30. 11. 2023 a dopisem ze dne 20. 8. 2024 k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 529 596 Kč do 5. 9. 2024., právnická osoba, odkazem na judikaturu a odbornou literaturu soud prvního stupně dospěl k závěru, že dotčený pozemek postrádá znaky veřejného prostranství podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neboť není přístupný každému bez omezení. Jde o neudržovaný pozemek v části zarostlý nálety a zčásti zastavěný stavbou bývalé prádelny. Objekt je zpustlý, v dezolátním stavu a byl na něj vydán stavebním úřadem demoliční výměr. V posuzovaném období (12. 10. 2022 – 11. 10. 2023) dotčený pozemek neplnil žádný veřejně prospěšný účel, k němuž má veřejné prostranství sloužit (dopravní: např. ulice, chodník, cesta; hospodářský a sociální: např. náměstí, tržiště; rekreační: veřejná zeleň, park). Ke vzniku veřejného prostranství ani nebyl dán souhlas vlastníka dotčeného pozemku. Veřejné prostranství nemůže vzniknout jen na základě zařazení určitého pozemku do územního plánu jako veřejné prostranství. , právnická osoba, žalovaného nepočítal se vznikem veřejného prostranství a ani dotčený pozemek neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Podle žalovaného předchozí vlastník dotčeného pozemku uvažoval o výstavbě parkovacího domu, proto požadoval, aby územní plán s takovým záměrem počítal a žalovaný mu vyhověl. Žalobkyně ani žalovaný o výstavbě parkovacího domu neuvažují. Soud prvního stupně proto uzavřel, že do vlastnického práva žalobkyně k dotčenému pozemku není nikým ani ničím zasahováno, vlastnické právo žalobkyně nebylo v žalovaném období omezováno.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně, přičemž namítla, že odůvodnění napadeného rozsudku spočívalo jen v jediné zmatečné větě, která byla opravným usnesením nahrazena jiným odůvodněným. Dále zmínila, že ji náleží náhrada za omezení vlastnického práva, ke kterému došlo v důsledku změny územního plánu žalovaného. Dotčený pozemek původně umožňující výstavbu bytového domu byl bezesmluvně zahrnut do plochy určené k výstavbě parkovacího domu a žalobkyni tak vznikla újma v důsledku nemožnosti realizovat původní developerský projekt. Žalobkyně poukazovala na bohatou judikaturu týkající se omezení náhrad za omezení vlastnického práva, pokud se pozemky v důsledku změn územních plánů měnily na veřejná prostranství. Žalobkyně namítala nesprávnost dvou skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to zjištění, že územní plán neurčil pozemek k obecnému užívání a že předchozí vlastník požádal o změnu územního plánu. Prvně uvedený závěr je v přímém rozporu s textovou částí změny č. 3, protože parkovací dům je určen k parkování veřejnosti a určení plochy k veřejnému parkování je odůvodněno veřejným zájmem. V případě druhé skutečnosti žalobkyně namítala, že tvrzení žalovaného o žádosti předchozího vlastníka o změnu územního plánu nebylo učiněno před zkoncentrováním řízení. Podle žalobkyně (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11 a § 1039 o. z.) jí náleží náhrada za to, že žalobkyni bylo znemožněno realizovat zisk ze svého podnikatelského záměru změnou územního plánu. Dále žalobkyně namítala nesprávnost závěru soudu prvního stupně, že dotčený pozemek není veřejným prostranstvím. Podle žalobkyně totiž pozemek účelově určený k parkování veřejnosti je veřejným statkem a tím se stal veřejnoprávním rozhodnutím žalovaného, došlo k tomu bezesmluvně a žalobkyni to omezilo ve výkonu vlastnického práva.

4. Žalovaný pokládal odvolání za nedůvodné, neboť dotčený pozemek nepředstavuje veřejné prostranství a žalobkyně není žádným způsobem omezována ve výkonu vlastnického práva; nesprávný je názor žalobkyně, že změnou územního plánu se dotčený pozemek stal veřejným statkem. Žalobkyně ani její předchůdkyně nevznesly námitky proti změně územního plánu a později se nemohla domáhat zrušení takové změny ve správním soudnictví. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, ztrácí osoba, která při změně územního plánu nic nenamítala proti změně druhu svého pozemku, následně právo domáhat se náhrady, včetně možné náhrady ztráty hodnoty pozemku. Jestliže žalobkyně ani její předchůdkyně nebrojily proti změně územního plánu, „věnovaly“ svůj pozemek k současnému i budoucímu veřejnému užívání, a proto se žalobkyně nemůže domáhat náhrady za své omezení (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24).

5. Odvolání není důvodné.

6. V postupu soudu prvního stupně vydáním opravného usnesení nelze spatřovat takovou vadu podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když soud při vydání opravného usnesení nepostupoval v souladu s § 164 o. s. ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že na č. l. 74 spisu je založen originál vyhotovení rozsudku ve správném znění, avšak k pokynu vyřizujícího soudce ze dne 26. 2. 2025 odeslala kancelář účastníkům omylem jiný dokument, jak vyplývá také z odůvodnění „opravného“ usnesení ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-80. Stačilo proto zaslat účastníkům správný stejnopis originálu rozsudku.

7. Jelikož se žalobkyně původně domáhala zaplacení shora uvedených částek jakožto náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním dotčeného pozemku, avšak později, v reakci na vyjádření žalovaného v podání ze dne 25. 11. 2024 zmínila, že „podstata jejího nároku nespočívá ani tak v tom, zda je nutné pozemek označit jako veřejné prostranství, nýbrž v tom, zda lze vlastnické právo změnou územního plánu omezit bez náhrady“, a v podání ze dne 10. 12. 2024 uvedla, že „změna územního plánu č. 3 vedla k omezení jejího vlastnického práva“ (podobně pak v podání ze dne 21. 12. 2024, jakož i v závěrečné řeči před soudem prvního stupně při jednání dne 18. 2. 2025), bylo třeba vyjasnit, zda žalobkyně nemínila změnit žalobu a domáhat se jiné náhrady. Protože soud prvního stupně na uvedené nereagoval, vyzval odvolací soud žalobkyni k upřesnění jejích podání, a to jednak písemně, jednak při odvolacím jednání. Po upozornění v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018, žalobkyně na odvolacím jednání setrvala na nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení, které se dostalo veřejnosti, neboť dotčený pozemek byl vyhrazen k veřejnému užívání; výslovně vyloučila, že by se domáhala náhrady újmy podle § 102 stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), a z jejího přednesu ani nevyplývalo, že by měnila žalobu a domáhala se náhrady za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (navíc ani neuvedla, v čem by měla spočívat případná újma, který by takto měla být nahrazena).

8. Pokud žalobkyně brojí proti nesprávným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že 1) územní plán neurčil pozemek k obecnému užívání a že 2) předchozí vlastník požádal o změnu územního plánu, konstatuje odvolací soud, že soud prvního stupně své právní úvahy opřel o jiná skutková zjištění, a sice ty, které obsahuje odst. 3 napadeného rozsudku; právní hodnocení obsahuje, po přehledu judikatury, odst. 8 napadeného rozsudku. Veřejné užívání se u nás tradičně dělí na užívání obecné a zvláštní (není předmětem řízení). Obecné užívání je definováno jako „užívání odpovídající určení veřejné věci a nebránící stejnému užívání všech ostatních“. , právnická osoba, sám o sobě nezpůsobuje, že by se určitý statek, v posuzovaném případě dotčený pozemek, stal předmětem obecného (veřejného) užívání. Soud prvního stupně v souladu s judikaturou citovanou v napadeném rozsudku dovodil, že veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním podmínek jeho vzniku a nemůže vzniknout jen na základě zařazení určitého pozemku do územního plánu jako veřejného prostranství. Aby vzniklo veřejné prostranství, musí být kumulativně splněny tři znaky: 1) existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení, 2) existence určitého veřejně prospěšného účelu, 3) souhlas vlastníka se vznikem veřejného prostranství. V posuzované věci uvedené znaky naplněny nebyly, tudíž nemohlo vzniknout právo veřejného užívání. Navíc žalobkyně ani netvrdila, že by její pozemek byl veřejností skutečně – k parkování, zamýšlenému změnou územního plánu – užíván. S ohledem na jeho stav popsaný v rozsudku (pozemek je zastavěný stavbou určenou k demolici a nikým neužívaný) to ostatně ani nebylo možné.

9. Jelikož tedy nebylo prokázáno, že by dotčený pozemek byl veřejným prostranstvím či jinak veřejně užíván, na pozemku není parkovací dům ani parkoviště, které by veřejnost užívala, nemohlo na straně žalovaného vzniknout žádné bezdůvodné obohacení. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako správný potvrdil.

10. Žalovaný má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež spočívají v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Mimosmluvní odměna advokáta činí podle § 7 a 11 odst. 1 písm. k) a g) a odst. 2 písm. c) advokátního tarifu 10 420 Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 26 050 Kč za dva a půl úkonu právní služby (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání a půl úkon v podobě vyjádření ze dne 13. 5. 2025). Dále jsou náklady představovány režijním paušálem v celkové výši 1 350 Kč, a to 450 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou za promeškaný čas na cestě , adresa, – , adresa, a zpět dne 15. 5. 2025 za 6 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč a cestovným ve výši 1 440 Kč za cestu , adresa, – , adresa, a zpět k odvolacímu jednání. V neposlední řadě činí náklady řízení také 21 % DPH ve výši 6 182,40 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení činí 35 622,40 Kč (26 050+1 350+600+1 440+6 182,40).