15 Co 130/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 15Co 130/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 15Co 130/2003 Právní věta: Ohlášením stavby je zahájeno stavební řízení, a to i pro případ, že dle rozhodnutí stavebního úřadu je ke stavbě třeba stavebního povolení. Soud: Krajský soud v Plzni ECLI: ECLI:CZ:KSPL:2003:

15. CO.130.2003.1 Datum rozhodnutí: 01.10.2003 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Odpovědnost státu za škodu Kategorie rozhodnutí: C Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. A. Š. a soudců JUDr. V. L. a JUDr. T. P. v právní věci žalobce E., spol. s r.o., se sídlem N., Benešova 347, IČ , proti žalované Č. r. – M. p. m. r., se sídlem v P. 1, S. nám. 6, o zaplacení 7.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5.12.2002, č.j. 12 C 202/2001-102, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 7.000,- Kč s přísl. a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Uvedl, že návrh posoudil dle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a zkoumal, zda žalobci vznikla škoda v souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu – příslušného stavebního úřadu. Dospěl k závěru, že tento úřad skutečně postupoval nesprávně, neboť porušil ust. § 49 správního řádu a o žádosti žalobce nerozhodl ve stanovené lhůtě, ani o tom žalobce nevyrozuměl, ani nedošlo k prodloužení lhůty rozhodnutím odvolacího orgánu. Stavební úřad byl nečinný od 14.8.2000 (kdy stanovil, že instalace reklamního zařízení podléhá stavebnímu povolení) a dosud nevydal žádné rozhodnutí, kterým by bylo stavební řízení ukončeno. Stavební úřad ale nepochybil, když ve své pravomoci stanovil, že lze zařízení provést jen na základě stavebního povolení a když žádal na žalobci další podklady pro své rozhodnutí. Soud pak zkoumal další předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody u žalobce a existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobci ale dosud škoda nevznikla, neboť stále může realizovat původní záměr a získat za něj úplatu. Není dána ani příčinná souvislost, která by mohla existovat pouze, pokud by v důsledku nesprávného úředního postupu již žalobce nemohl realizovat převod práv k reklamnímu zařízení na třetí subjekt a získat tak obvyklou úplatu. Z vlastního tvrzení žalobce totiž vyplynulo, že má stále zájem na realizaci původního záměru a objednávka zájemce (na něhož mají být práva k reklamnímu zařízení převedena) stále trvá. Žaloba byla tedy zamítnuta pro nesplnění základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Výrok o nákladech vychází z plného úspěchu žalované v řízení. Ve včasném odvolání žalobce namítl, že soud I. stupně měl především zkoumat, zda stavební úřad mohl rozhodnout o nutnosti stavebního povolení a zda byl oprávněn žádat na žalobci předložení dalších podkladů. Těmito otázkami se ale soud I. stupně nezabýval. Žalobci ušel zisk v souvislosti s nečinností stavebního úřadu, neboť ten nevydal stavební povolení, ač byl povinen je vydat, a na stavební povolení žalobci vznikl právní nárok. Ke „škodní“ události došlo uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí, a jiný závěr nemá oporu v zákoně. Žalobce proto žádal, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná poukázala na závěry soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnila a žádala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal a přihlédl k obsahu odvolání žalobce, a dospěl k závěru, že byl uplatněn odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.. Odvolání ale není důvodné. Soud I. stupně provedl v řízení všechny důkazy navržené účastníky ke zjištění skutkového stavu věci, tyto důkazy logicky posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dovodil z nich správné a odpovídající skutkové i právní závěry. Podle nich žalobce 25.7.2000 ohlásil příslušnému úřadu stavbu reklamního zařízení, stavební úřad ale rozhodl, že ke stavbě je třeba stavebního povolení. Vyzval proto žalobce k podání žádosti o vydání stavebního povolení a k předložení dalších listin, zejména stanovisek dotčených orgánů, výzvami z 14.8.2000 a 23.4.2001. Poté již stavební úřad v řízení nepokračoval (veden názorem, že řízení o vydání stavebního povolení nebylo zahájeno, neboť žádost o stavební povolení žalobce nepodal) a zůstal nečinný. Tato skutková zjištění ostatně ani žalobce nezpochybnil. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s právním posouzením postupu stavebního úřadu. Ten byl totiž oprávněn rozhodnout, že je třeba stavebního povolení, byl také oprávněn vyžadovat stanoviska dalších orgánů, které považoval za dotčené (§ 71 odst. 4 věta druhá zák. č. 50/1976 Sb.). Tento postup je zcela v pravomoci stavebního úřadu a soud v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb. nemůže takový postup přezkoumávat, jak se toto žalobce domáhal. I pokud by výzvy k doplnění stanovisek dotčených orgánů byly nedůvodné, musela by se tato otázka vyřešit v průběhu správního (stavebního) řízení, např. odvolacím orgánem v případě, že by stavební úřad vydal zamítavé rozhodnutí. Soud I. stupně se proto správně zabýval tím, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy – nesprávný úřední postup stavebního úřadu, vznik škody žalobci a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Také právní závěry o splnění těchto předpokladů, jak jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou zcela správné. Stavební úřad postupoval vadně, když nepokračoval ve stavebním řízení, které zahájil žalobce ohlášením stavby reklamního zařízení a nestanovil žalobci lhůtu k předložení vyžádaných stanovisek dotčených orgánů s poučením, že pokud předložena nebudou, bude řízení zastaveno (§ 60 zák. č. 50/1976 Sb.). Nesprávně vyžadoval podání nové žádosti o stavební povolení, a v zahájeném řízení nečinil žádné úkony směřující k vydání rozhodnutí v zákonem předepsané lhůtě, ať již rozhodnutí procesního či meritorního. Tato nečinnost je nepochybně nesprávným úředním postupem, má za následek, že o žádosti žalobce dosud nebylo rozhodnuto a zahájené stavební řízení dosud probíhá. Předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu – nesprávný úřední postup správního orgánu – byl tedy naplněn. Žalobci se ale nepodařilo prokázat, že mu již vznikla v důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu škoda. Sám uvedl, že má stále zájem stavbu realizovat (resp. stále má možnost právo na takovou realizaci převést na svého zákazníka), a je tedy pořád možnost, že žalobce dohodnutou odměnu za obstarání této záležitosti pro svého zákazníka získá. Jak správně uvedl soud I. stupně, žalobce odůvodňuje návrh na náhradu škody subjektivní domněnkou o tom, že stavební úřad stavební povolení nevydá. K odstranění průtahů ve správním řízení ale neslouží žaloba o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., a škoda (majetková újma) v souvislosti s liknavým postupem stavebního úřadu žalobci nevznikla. Tento předpoklad odpovědnosti za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. tedy není naplněn, neboť žalobci škoda nezaplacením odměny 7.000,- Kč dosud nevznikla, a není tedy ani dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu. Rozhodnutí soudu I. stupně, jímž žalobu o náhradu škody zamítl pro nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, je tedy věcně zcela správné a odvolací soud je dle § 219 o.s.ř. potvrdil. To se týká i výroku o nákladech, správně odůvodněného dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a účelně v řízení vynaložila náklady – odměnu advokáta ve výši dle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.. V odvolacím řízení měla žalovaná také plný úspěch, práva na náhradu nákladů se ale vzdala. Proto bylo s použitím § 224 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není další řádný opravný prostředek přípustný. V Plzni dne 1.října 2003