15 CO 173/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Alexandra Šímy a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobců: ; a) celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobce a žalobkyně c) celé jméno žalobkyně , narozený dne datum bytem adresa svědka a žalobkyně všichni zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zrušení spoluvlastnictví o odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2021, č. j. 34 C 441/2017-493 Rozsudek soudu prvního stupně se vyjma výroku pod IX. mění takto:

I. Podílové spoluvlastnictví žalobců a), b), c) a žalované k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], a k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], zapsaným u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město na [list vlastnictví] pro katastrální území a obec Plzeň, se zrušuje.

II. Uvedené nemovitosti se přikazují do spoluvlastnictví žalobců a), b), c) s podílem o velikosti ideální ½ žalobcům a) a b) a s podílem o velikosti ideální ½ žalobkyni c).

III. Žalobci a), b), c) jsou povinni uhradit žalované společně a nerozdílně na vypořádání spoluvlastnictví částku 2 250 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudem prvního stupně 140 919 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 32 186 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

VI. Výrok rozsudku soudu prvního stupně pod IX. se potvrzuje.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parcelní [číslo] v katastrálním území [obec] a rozdělil je na vlastnické právo ke čtyřem bytovým jednotkám, které jsou v budově [adresa], postavené na parcele [číslo] do výroku pojal prohlášení vlastníka včetně pravidel pro správu domu a společných částí, učil osobu správce a přikázal bytové jednotky účastníkům tak, jak je nyní užívají. Žalobkyni c) na vypořádání podílů zavázal k úhradě částek 77 500 Kč žalobcům a) a b) a 55 000 Kč žalované, dále žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 140 919 Kč a žalobcům vrátil nespotřebované zálohy na znalečné. K rozsudku připojil schéma stavby.

2. Podle odůvodnění napadeného rozsudku byly mezi účastníky zjištěny neshody, které spočívaly jednak v neschopnosti dohodnout se o správě domu a jeho užívání, a dále se týkaly předmětů nahromaděných v domě a na zahradě žalovanou. Soud prvního stupně vzal v úvahu úpravu ust. § 1165 a § 1144 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že je namístě zrušit spoluvlastnictví, neboť žádný z účastníků v něm nechce setrvat, a vypořádal je rozdělením společné věci na bytové jednotky. Žalobci od počátku žádali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tímto způsobem, až v závěrečném návrhu se přihlásili i k možnosti přikázání veškerých nemovitostí do jejich spoluvlastnictví. Žalovaná prosazovala přikázání nemovitostí do jejího výučného vlastnictví od počátku řízení. Žádný z účastníků ale neprokázal svoji solventnost, proto uvedený způsob vypořádání spoluvlastnických vztahů nepřicházel do úvahy. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady vyšel ze souhrnné hodnoty jednotlivých bytových jednotek zjištěných znaleckým posudkem a přepočetl je podle dosavadních ideálních spoluvlastnických podílů. O nákladech řízení rozhodl tak, že uložil žalované povinnost k jejich náhradě plně úspěšným žalobcům, a se zřetelem k reparační funkci nákladů stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhlášky č. 484/2000 Sb. paušální odměnu za zastupování žalobců ve výši 100 000 Kč, k ní připočetl 13 režijních paušálů, uhrazený soudní poplatek, DPH a náklady na znalečné.

3. Proti rozsudku se odvolali všichni účastníci, všichni uvítali zrušení spoluvlastnictví, ale nesouhlasili s rozdělením společné věci a každá z procesních stran žádala o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví.

4. Žalobci podle jejich odvolání nabyli v průběhu řízení před soudem prvního stupně dojem, že soudce zvažuje přikázání nemovitosti jim do spoluvlastnictví, a tuto variantu preferují. Mají dostatek peněžních prostředků na vyplacení žalované, k tomu soudu prvního stupně navrhli důkazy, ale ten je neprovedl.

5. Žalovaná ve svém odvolání, v němž požadovala přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, poukázala na konfliktní vztahy mezi účastníky a žádala, aby jí soud povolil vyplacení vypořádacích podílů v půlroční lhůtě, v níž realizuje prodej svého dalšího bytu. Brojila také proti výroku o nákladech řízení, jejichž výše je podle ní odtržená od reality, takto vyčíslené náklady neplní svoji reparační funkci. Žalobci svému zástupci rozhodně nezaplatili za zastoupení tolik, kolik jí bylo uloženo k náhradě.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, a shledal, že soud prvního stupně provedl ve věci detailní dokazování, v němž se zabýval nejen rozhodnými skutečnostmi, ale zmapoval i vztahy mezi účastníky a stav nemovitostí. Skutkový závěr, který soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování, odpovídal obsahu jednotlivých důkazů, hodnocených v souladu s ust. § 132 o. s. ř.

7. V důkazním řízení byl zjištěn charakter vztahů mezi účastníky i důvody jejich neshod, které tkvěly především v zálibě žalované shromažďovat bezcenné předměty a zahlcovat jimi svoje byty, společné prostory i zahradu. Krom toho bylo prokázáno i další jednání žalované, které vedlo k poškozování domu a k jeho znehodnocování, např. pokreslování fasády či omítek, rozmisťování fekálií a podobně. Pokud se žalobci rozhodli nepořádek odstranit, vnímala to žalovaná úkorně, neboť věci považovala za svůj majetek. Konfliktní vztahy pak vedly k tomu, že účastníci nebyli schopni se dohodnout ani na rozúčtování služeb či správě společného domu.

8. Znaleckým posudkem byl prokázán stav pozemků i stavby, která chátrá a je stejně jako zahrada plná nepořádku vytvořeného převážně žalovanou. Z posudku byly dál zjištěny obvyklé ceny jednotlivých bytů i domu k 17. 10. 2019 a k 7. 11. 2020, přičemž cena pozemků včetně stavby se neměnila a činila stále 4 500 000 Kč, ale ceny bytů se meziročně zvýšily asi o 100 000 Kč u každého z nich. Znalec také pro případ rozdělení domu na bytové jednotky stanovil výši spoluvlastnických podílů účastníků podle velikosti podlahové plochy jejich bytů; dva byty žalované dohromady vykázaly celkovou podlahovou plochu 107,32 m2, byt žalobců a) a b) podlahovou plochu 53,16 m2 a byt žalobkyně c) podlahovou plochu 67,65 m2. Součet podlahových ploch bytů žalující strany tedy činil 120,81 m2.

9. Při právním posouzení zjištěného skutkového stavu vyšel soud prvního stupně z ust. § 1143 a 1144 občanského zákoníku, podle obsahu spisu se zabýval též možností aplikace ust. § 1147 občanského zákoníku Ustanovení § 1144 občanského zákoníku dává při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem přednost rozdělení společné věci, pokud je tento postup možný. Podle ust. § 1147 občanského zákoníku postupuje soud, pokud není rozdělení společné věci dobře možné, a v takovém případě ji přikáže za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, eventuálně nařídí dražbu.

10. Soud prvního stupně v průběhu řízení sdělil účastníkům svůj předběžný právní názor na vypořádání spoluvlastnictví a naznačil, že ačkoli je rozdělení věci prioritním způsobem vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, v daném případě je komplikován nekvalitními vztahy mezi účastníky.

11. Žalovaná od počátku řízení navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány jí do výlučného vlastnictví s tím, že uhradí žalobcům náhradu ve lhůtě 6 měsíců po prodeji svého dalšího bytu. Soud prvního stupně poskytl žalované poučení podle ust. § 118a o. s. ř. a vyzval ji k prokázání vlastní solventnosti. Žalovaná k této výzvě tvrdila, že prodává svůj další byt, důkazy k tomu předložila v odvolacím řízení (jednalo se o listiny z doby po vydání napadeného rozsudku).

12. Žalobci od počátku řízení prosazovali variantu rozdělení společné věci, ale v podání ze 4. 8. 2020 vyjádřili svůj souhlas s vypořádáním zrušeného spoluvlastnictví způsobem soudem předběžně naznačeným, tedy přikázáním předmětné nemovitosti nebo spoluvlastnických podílů na ní do vlastnictví jen některých účastníků řízení, vyjádřili zájem, aby nemovitost byla přikázána právě jim a sdělili, že jsou připraveni prokázat svoje finanční možnosti. Na toto stanovisko soud prvního stupně nijak procesně nezareagoval, neposkytl žalobcům poučení podle ust. § 118a o. s. ř. a nevedl je k prokázání solventnosti. Pokud měl soud prvního stupně za to, že tento způsob vypořádání spoluvlastnictví přichází do úvahy, jak ostatně účastníkům naznačil svým předběžným právním názorem, pak měl žalobcům poskytnout adekvátní procesní poučení podle ust. § 118a o. s. ř. a vyzvat je k prokázání jejich možností poskytnout žalované náhradu. Jestliže tak neučinil, nemohl obstát ani jeho závěr, že žalobcům nebylo možno přikázat společnou věc do spoluvlastnictví, protože neprokázali svoji solventnost.

13. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně shledal odvolací soud, že je namístě zabývat se i možností vypořádání spoluvlastnictví podle ust. § 1147 občanského zákoníku, poskytl žalobcům dosud absentující poučení podle ust. § 213b a § 118a o. s. ř. a vyzval je, aby prokázali, že disponují dostatečným množstvím finančních prostředků potřebných pro poskytnutí náhrady žalované. Žalobci k této výzvě předložili listinné důkazy.

14. Doplněním dokazování odvolací soud zjistil, že všichni účastníci disponují dostatečným množstvím finančních prostředků pro poskytnutí náhrady protistraně. Žalobci a) a b) doložili svoje finanční možnosti úvěrovou smlouvou stavebního spoření ze dne 9. 12. 2020, podle níž má být žalobkyni b) poskytnut meziúvěr ve výši 1 200 000 Kč a následně úvěr ve výši 780 000 Kč. Žalobkyně c) disponuje peněžními prostředky na běžném účtu, který vykazoval k 10. 10. 2021 zůstatek ve výši 140 004,54 Kč a dne 11. 10. 2021 na něj přibyla částka 775 000 Kč. Žalobkyně c) dále uzavřela dne 9. 10. 2021 smlouvu o zápůjčce ve výši 550 000 Kč. Žalovaná prodává svůj byt v [obec], [ulice] ulici, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu již byla uzavřena rezervační smlouva s tím, že koupě bude realizována do 31. 10. 2021 za částku 2 995 000 Kč.

15. Odvolací soud při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že spoluvlastnictví účastníků je nutno zrušit podle ust. § 1143 občanského zákoníku, neboť žádný z účastníků nemá zájem v něm setrvat. Při rozhodování o způsobu vypořádání účastníků vzal odvolací soud v úvahu ust. § 1144 občanského zákoníku, z něhož vyplývá priorita rozdělení společné věci při vypořádání spoluvlastnictví, a zvažoval, zda je v daném případě rozdělení věci dobře možné.

16. V posuzovaném sporu by bylo možno rozdělit stavbu na bytové jednotky, jak učinil soud prvního stupně, a to nejen bez dalších nákladů a bez ztráty na hodnotě společné věci, ale dokonce s jejím navýšením; nedělitelnou částí by zůstala zahrada. I přes faktickou možnost rozdělení domu na bytové jednotky však odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není rozdělení věci podle ust. § 1144 občanského zákoníku dobře možné, neboť mu brání mimořádně konfliktní vztahy podílových spoluvlastníků. Odvolací soud si byl vědom, že podle judikatury existence špatných vztahů mezi spoluvlastníky obvykle nevylučuje rozdělení věci (NS ČR 22 Cdo 2595/2008), ale v daném případě se jednalo o vztahy vysoce konfliktní, spojené i se vzájemným napadáním, podáváním trestních oznámení, a vedoucí k devastaci společné věci. V takových případech judikatura připouští přikázání věci do vlastnictví jen některým spoluvlastníkům, i když je jinak rozdělení společné věci možné (např. NS ČR 22 Cdo 837/2018).

17. Odvolací soud měl při rozhodnutí ve věci na zřeteli, že rozsudek musí být nejen zákonný, ale především spravedlivý, a že je třeba nalézt spravedlivé řešení pro účastníky řízení a uspořádat jejich vztahy do budoucna tak, aby bylo preventivně zamezeno dalším konfliktům či protiprávnímu jednání. V posuzovaném případě by vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci ve smyslu ust. § 1144 občanského zákoníku nepřineslo žádoucí efekt, spočívající v dosažení spravedlivého uspořádání poměrů stran, neboť by po rozdělení domu na bytové jednotky nebylo možno předpokládat uklidnění situace a odstranění konfliktů mezi účastníky, ani by nebylo možno očekávat, že spoluvlastníci budou schopni spravovat společné nemovitosti ve vzájemné součinnosti.

18. Spory spoluvlastníků přetrvávají velmi dlouhou dobu, již v roce 2010 žádala jedna z dřívějších spoluvlastnic soud o zrušení spoluvlastnictví právě z důvodu konfliktních vztahů, a na kvalitě vztahů se neměnilo nic ani poté, co se po prodeji spoluvlastnických podílů částečně změnilo složení obyvatel domu. Z dokazování vyplynulo jednoznačně, že problémy v domě vycházejí především z chování žalované, která má neakceptovatelný vztah k pořádku i k údržbě nemovitostí, a její přístup k nemovitosti ani k ostatním spoluvlastníkům se dlouhodobě nelepší. Za popsané situace odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že rozdělení společné věci podle ust. § 1144 občanského zákoníku v daném případě není dobře možné, neboť by tím došlo toliko ke změně právního stavu, ale nikoli ke změně stavu faktického, a dál by pokračovalo chátrání nemovitostí a trvaly by i konflikty mezi spoluvlastníky.

19. Při vypořádání spoluvlastnictví proto nezbylo než postupovat podle ust. § 1147 občanského zákoníku a přikázat společnou věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V řízení před odvolacím soudem bylo prokázáno, že všichni účastníci jsou dostatečně solventní a jsou schopni vyplatit protistranu. Finanční možnosti účastníků tedy neomezovaly odvolací soud v úvahách o tom, které ze sporných stran nemovitosti přikázat.

20. Odvolací soud vzal proto v úvahu, že žalobci užívají byty v součtu o nepatrně větší podlahové ploše než žalovaná, a především akcentoval, že žalovaná svým jednáním zhoršuje stav nemovitosti a její chování je zdrojem konfliktních vztahů mezi účastníků. Přikázání věci žalované tedy nebylo dobře možné, zejména proto, že soud musí mít při postupu podle ust. § 1147 občanského zákoníku na zřeteli kromě ostatních okolností i stav nemovitosti a schopnosti účastníků o nemovitost pečovat. Tyto schopnosti však žalovaná zřejmě postrádá.

21. Přikázáním nemovitostí žalobcům budou vyřešeny nejen konfliktní vztahy mezi spoluvlastníky, ale je s tímto řešením spojen i předpoklad rozumné péče o nemovitost. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. (vyjma výroku IX.) a podle ust. § 1147 občanského zákoníku přikázal nemovitosti do podílového spoluvlastnictví žalobcům, a to tak, že žalobcům a) a b) připadl podíl o velikosti jedné ideální poloviny a žalobkyni c) rovněž podíl o velikosti jedné ideální poloviny.

22. Při stanovení výše náhrady pro žalovanou odvolací soud vycházel z obvyklé ceny nemovitosti stanovené znaleckým posudkem ve výši 4 500 000 Kč a nezohlednil obvyklé ceny bytů, protože nerozděloval dům na bytové jednotky. Cena nemovitostí ve výši 4 500 000 Kč podle znaleckého posudku v letech 2019 a 2020 stagnovala, takže odvolací soud neměl důvod předpokládat, že by se změnila ke dni jeho rozhodnutí. Proto bylo žalobcům s ohledem na velikost podílu žalované uloženo, aby žalované uhradili na vypořádání spoluvlastnictví polovinu obvyklé ceny nemovitosti, tedy částku 2 250 000 Kč.

23. Ke změně nebo zrušení incidenčního výroku IX. o vrácení nespotřebovaných záloh na znalečné nebyl důvod, toto rozhodnutí bylo správné, a proto je odvolací soud potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

24. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud znovu rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. Procesní výsledek se nezměnil ani v odvolacím řízení, žalobci nadále zůstali ve věci plně úspěšní, a proto měli právo na plnou náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Způsob stanovení výše nákladů provedený soudem prvního stupně byl podle ustálené judikatury možný a pro danou věc přiléhavý, adekvátní byla i paušální výše odměny, jak ji určil soud prvního stupně. Proto odvolací soud neměl důvod měnit výši nákladů řízení podle napadeného rozsudku a rozhodl o nich stejně jako dříve soud prvního stupně.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo rovněž přiznáno plně úspěšným žalobcům. Odvolací soud při stanovení výše odměny postupoval na základě stejných hledisek jako soud prvního stupně analogicky podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., a stanovil výši paušální odměny za odvolací řízení, která vycházela z výše odměny za jeden úkon právní služby podle ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., bez zohlednění ust. § 12 odst. 4 téhož předpisu. Náklady na straně žalobců tedy zahrnovaly odměnu za zastoupení ve výši 26 300 Kč, 1 režijní paušál po 300 Kč a DPH 5 586 Kč.