15 CO 286/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ulice a číslo , PSČ obec zastoupená kolizní opatrovnicí příjmení jméno příjmení , anonymizováno . advokátkou sídlem adresa zastoupená stálým opatrovníkem jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 971 671,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 7. 2021, č. j. 8 C 155/2014-749 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2021, č. j. 8 C 155/2014-775

I. Řízení o odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně se částečně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úroky z prodlení z částky 40 000 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, s úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, s úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a s úroky z prodlení ve výši 20 000 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně se v části o zamítnutí žaloby o zaplacení 871 671,40 Kč s úroky z prodlení potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady dosavadních řízení ve výši 261 079 Kč advokátce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 36 176,30 Kč advokátce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím, přičemž tato částka se skládá dle odůvodnění žaloby z jejího podílu na výnosech hospodaření žalovaného na nemovitostech, které jsou ve spoluvlastnictví účastníků a dalších osob. Žalobkyně tedy požaduje svůj díl výnosů z hospodaření žalovaného v usedlosti [anonymizováno], a to s odkazem na dohodu spoluvlastníků o tom, že od 1. 1. 1992 bude na nemovitostech tvořících toto hospodářství hospodařit otec žalovaného [jméno] [příjmení] a jeho roční odměna bude činit 4 000 Kč měsíčně a 10 % čistého výnosu hospodaření ročně, a další výnos bude rozdělen mezi spoluvlastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Otec žalobce byl spoluvlastníkem v rozsahu 4/6 k celku, matka žalobkyně v rozsahu 1/6, a [anonymizováno]. [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení] oba po 1/12 k celku. Soud prvního stupně poukázal na provedené důkazy, které hodnotil a dospěl k závěru, že žalobkyni se existenci takové dohody nepodařilo prokázat. Přitom vycházel ze zjištění učiněných ze spisů o soudních řízeních vyvolaných jinými spoluvlastníky, poukázal také na zjištění ze svědecké výpovědi svědkyně – spoluvlastnice [anonymizováno]. [příjmení] a na listinné důkazy o vyplácení určitých částek ze strany otce žalovaného a žalovaného ostatním spoluvlastníkům. Skutkově uzavřel, že dohodou spoluvlastníků byl určen otec žalovaného [jméno] [příjmení] a po jeho smrti žalovaný jako osoba, která jedině bude společné nemovitosti užívat, tedy s nimi i podnikat. Spoluvlastníci také ústně uzavřeli dohodu o tom, že každému z nehospodařících spoluvlastníků bude otec žalovaného vyplácet pevnou částku za každý rok hospodaření, a to 10 000 Kč ročně pro spoluvlastníky se spoluvlastnickým podílem o rozsahu 1/12 a 20 000 Kč ročně pro žalobkyni jako spoluvlastnici v rozsahu 1/6. Dále dovodil, že ani po smrti [jméno] [příjmení] a matky žalobkyně nedošlo k jiné dohodě spoluvlastníků, naopak dohodu o vyplácení pevných částek účastníci a další spoluvlastníci respektovali a obsahu této dohody odpovídá i znění smíru, který uzavřeli spoluvlastníci [příjmení] a [příjmení] v obdobném řízení vedeném proti žalovanému o náhradu za užívání jejich spoluvlastnických podílů (spis Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6 C 396/2011). Žalobkyně dospěla k žalované částce jako svému podílu na výnosech hospodaření žalovaného s poukazem na znalecké posudky, které tyto výnosy stanovily odhadem, účetnictví o hospodaření žalovaný nepředložil ani po výzvě soudu. Nelze tedy relevantně rozhodnout, zda v jednotlivých letech bylo hospodaření výdělečné nebo naopak. Důkaz účetnictvím či znaleckým posudkem o zisku podnikání žalovaného však soud prvního stupně považoval za nadbytečný, neboť dospěl k závěru, že žalovaný prokázal své tvrzení o tom, že náhrada za užívání spoluvlastnických podílů těch spoluvlastníků, kteří mu své podíly přenechali k hospodaření, byla určena dohodou na paušální částku ve výši 10 000 Kč za podíl 1/12 ročně.

2. Uvedl, že žalobkyni opakovaně poučil, že by měla prokázat existenci dohody spoluvlastníků, na základě níž žádala svůj podíl na výnosech hospodaření žalovaného, avšak žalobkyně poukazovala pouze na to, že její právní předchůdkyně dala [jméno] [příjmení] souhlas k užívání společného majetku v roce 2010 a 2012. Tím ale žalobkyně nedoložila, že byla uzavřena dohoda o tom, že se spoluvlastníci budou podílet na výnosech hospodaření žalovaného. Proto také soud prvního stupně nevedl žalovaného ke splnění jeho případné vysvětlovací povinnosti směřující k doložení výsledků jeho hospodaření. Uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že dohoda, která by jí dávala právo na část výnosů z hospodaření, byla uzavřena.

3. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně na § 137 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. a zdůraznil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a obecně vyplývá z jeho práva podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající velikosti podílu. Dovodil také, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výše popsané dohody spoluvlastníků o vyplácení pevných částek jako náhrad za užívání jejich spoluvlastnických podílů, s tím, že podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, na základě nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí.

4. Podrobně také soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení a postupoval přitom dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu s plným úspěchem žalovaného v řízení. Neaplikoval moderační právo dle § 150 o. s. ř., neuvažoval tedy o snížení či nepřiznání náhrady nákladů, neboť žalobkyně obdržela dle uzavřeného smíru na vypořádání podílového spoluvlastnictví od žalovaného 4 000 000 Kč. Vzhledem k tomu nebylo třeba zkoumat výši jejího důchodu ani další poměry.

5. Ve včasném odvolání žalobkyně prostřednictvím stálého opatrovníka namítla, že existuje nárok na náhradu vyloučených spoluvlastníků za omezení jejich vlastnického práva, jakož i nárok na výnosy ze společné věci dosahované jen jedním z nich. Tyto nároky svědčí žalobkyni ze zákona, a pokud by jejich výši nebylo možno zjistit, měl ji soud prvního stupně určit svojí úvahou s použitím § 136 o. s. ř. na základě znaleckých posudků, které žalobkyně předložila. Soud prvního stupně ale důkazy znaleckými posudky neprovedl a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, proč zvolil tento postup a proč nepřikročil k převrácení důkazního břemene v neprospěch žalovaného a jak také nárok žalobkyně hodnotil po právní stránce. Znovu poukázala na to, že právo na užívání společné věci, tedy právo požívat plody a užitky, s věcí nakládat, případně ji zničit, plyne ze zákona, a spoluvlastník by ve svých právech mohl být omezen pouze zákonem, dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Žalobkyně tedy má nárok na předložení vyúčtování hospodaření žalovaného a na podíl z plodů a užitků společné věci. Odkázala na zákonná ustanovení o právech spoluvlastníků a rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřela, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud její žalobu zamítl. V odvolání polemizovala také se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vytkla, že svým rozhodnutím se soud prvního stupně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, věc také neprávně právně posoudil a odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Proto by měl být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně – prostřednictvím ustanovené kolizní opatrovnice – rovněž ve včasném odvolání namítla nepřezkoumatelnost rozsudku prvního stupně a nesprávnost jeho postupu, neboť soud nepřihlédl k jejím tvrzením a jí označeným důkazům. Přesto uzavřel, že neunesla důkazní břemeno o obsahu dohody uzavřené spoluvlastníky. Dle názoru žalobkyně ale naopak závěr, že má právo na částku 20 000 Kč ročně, nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně také nesprávně uvedl, že se nemůže zabývat změnou okolností, aby případně obsah původní dohody spoluvlastníků nahradil obsahem novým. Existenci dohody o platbě za výnosy hospodaření žalovaného žalobkyně prokázala, sám žalovaný ve své procesní obraně pouze popíral, že by měl platit podle skutečných výnosů a tvrdil, že měl hradit pouze 20 000 Kč, ale toto tvrzení nebylo prokázáno. Závěr soudu prvního stupně, který měl za to, že tvrzení žalovaného bylo prokázáno, není řádně odůvodněn. Žalovaný nikdy netvrdil, že uzavřel dohodu o náhradě za užívání spoluvlastnického podílu žalobkyně ve výši 20 000 Kč ročně, ale vyjadřoval se k nároku na výnosy z jeho hospodaření tak, že dle dohody měl vyplácet paušální částku 20 000 Kč ročně. Žalobkyně vyjádřila i nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení účastníků, neboť dle jejího názoru byla namístě aplikace § 150 o. s. ř., zejména vzhledem k její částečné nesvéprávnosti. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

7. Žalovaný ve včasném odvolání vyjádřil nesouhlas se souvisejícím výrokem napadeného rozsudku o nákladech řízení účastníků s tím, že byly přiznány v nesprávné, nižší částce. Namítl tedy nesprávnost výpočtu soudu prvního stupně a měl za to, že nesprávnost lze případně odstranit opravným usnesením. Soud prvního stupně jeho návrhu zcela vyhověl a dne 7. 10. 2021 vydal opravné usnesení č. j. 8 C 155/2014-775. Následně pak žalovaný vzal odvolání zcela zpět, a odvolací soud řízení o odvolání žalovaného zastavil dle § 207 odst. 2 o. s. ř.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený výrok, jímž byla žaloba zamítnuta, přičemž přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně i k vyjádřením účastníků v průběhu řízení. Poté postupoval dle § 213b a § 118a odst. 3 o. s. ř. a předestřel účastníkům nově formulovaný právní názor s odkazem na judikaturu, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3983/2015. Podle tohoto rozhodnutí platí, že pokud dojde k omezení či vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec vlastního podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání dle § 137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tato náhrada se může dostat do střetu s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje. Taktomu bude například u nájmu. Pokud se tedy spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude pronajata třetí osobě, je třeba dospět k závěru, že spoluvlastníkům náleží právo na rozdělení výtěžku podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, nedohodnou-li se jinak. Nárok na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nepřichází v úvahu. Odvolací soud tedy, pokud jde o právní posouzení věci, dospěl k závěru, že z hospodaření vyloučená žalobkyně má (pouze) zákonný nárok na náhradu za to, že svůj majetek nemůže užívat, což vyplývá do 31. 12. 2013 z § 137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a od 1. 1. 2014 z § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a rovněž z obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny). Náhrada může být stanovena dohodou spoluvlastníků, a to v rámci smluvní volnosti jakýmkoliv způsobem, tedy pevnou částkou nebo i částkami určovanými za určité období dle výnosů společné věci, vždy však jde o náhradu za vyloučení z užívání společné věci, resp. za omezení vlastnického práva, nikoli o (zákonem založené) právo na výnosy z hospodaření dosahované jen některým ze spoluvlastníků. Právo na rozdělení výtěžku by žalobkyni vzniklo např. tehdy, pokud by dle dohody spoluvlastníků užívala společnou věc třetí osoba, zpravidla nájemce, přičemž výtěžkem by bylo právě nájemné.

9. V přezkoumávané věci bylo prokázáno, že se účastníci i další spoluvlastníci shodli na tom, že nemovitosti bude k podnikání užívat žalovaný, a oba také potvrdili, že o výši náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu původně matky žalobkyně byla uzavřena dohoda. Každý z účastníků tvrdil a prokazoval jiný obsah takové dohody, bylo tedy třeba vyřešit skutkovou otázku, kdo z účastníků své tvrzení prokázal. Není ovšem správné přesvědčení žalobkyně vyjádřené i v odvolání, že spoluvlastník vyloučený z užívání společné věci má dva zákonné nároky, a to na náhradu za omezení spoluvlastnického práva, a další nárok na výnosy a užitky společné věci dosahované hospodařícím spoluvlastníkem, tj. nárok na podíl z jeho zisku z podnikání.

10. Žalobkyni tedy vznikl jediný nárok, a to na náhradu za to, že dle dohody neužívá svůj spoluvlastnický podíl. Jak již bylo uvedeno, spoluvlastnický podíl, který původně vlastnila její právní předchůdkyně, tato přenechala dohodou [jméno] [příjmení] k hospodaření, a po jeho smrti jeho synovi, tj. žalovanému. K uspořádání spoluvlastnických poměrů tak, že všechny nemovitosti bude užívat pouze žalovaný, žádný ze spoluvlastníků v průběhu doby nic nenamítal. V roce 1992, kdy byla restituční řízení o vydání společného majetku teprve v počátku, otec žalovaného předpokládal, že s nemovitostmi bude hospodařit pouze on a navrhl i jak se bude finančně vyrovnávat s ostatními spoluvlastníky za to, že mu své podíly přenechají k hospodaření. Popis této dohody, resp. jejího návrhu je obsažen v odst. 6 odůvodnění napadeného rozsudku, bylo ale prokázáno, že návrh dohody spoluvlastníků z roku 1992 se nikdy nerealizoval. Restituční řízení byla ukončena v roce 1998, kdy [jméno] [příjmení] začal na vydaných nemovitostech hospodařit, a současně navrhl uzavření dohody o tom, že ostatním spoluvlastníkům bude vyplácet určité pevně stanovené částky. Bez ohledu na to, jak tyto částky spoluvlastníci označovali, jde o náhrady za vyloučení spoluvlastníků z užívání společné věci. Odvolací soud zcela odkazuje na závěry soudu prvního stupně o tom, že existence dohody o vyplácení těchto částek (10 000 Kč ročně za 1/12 podílu) dle tvrzení žalovaného byla prokázána.

11. Obsah dohody spoluvlastníků o užívání společné věci, tedy i o finančních nárocích vyloučených spoluvlastníků musí prokazovat ten z nich, který existenci takové dohody tvrdí. Žalobkyni soud prvního stupně opakovaně poučoval o její důkazní povinnosti k tvrzení, že je účinná dohoda o vyplácení částek v její prospěch ve výši dle dohody z roku 1992, ale uzavřel, že takové důkazy žalobkyně nepředložila. S tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména odstavec 14 a 20). Žalovaný se nárokům žalobkyně bránil tvrzením, že existuje platně uzavřená dohoda o vyplácení konkrétní částky každý rok, a to ve prospěch matky žalobkyně a poté i žalobkyně ve výši 20 000 Kč ročně. Odvolací soud proto při odvolacím jednání poučil žalovaného o jeho důkazní povinnosti k tomuto tvrzení, i když soud prvního stupně již uzavřel, že žalovaný existenci dohody o vyplácení 20 000 Kč ročně prokázal. Žalovaný pak navrhl provedení dalších důkazů, a poukázal také na důkazy, které provedl a hodnotil soud prvního stupně. Pokud jde o nově předložené listiny, odvolací soud z nich zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oslovila žalovaného dopisem bez data a v něm mj. uvedla, že by mělo dojít k dohodě ohledně majetku v [anonymizováno]. Vyjádřila přání, aby po její smrti nic neplatili, s tím, že„ to musíme sepsat a ukončit, když nám budete platit ten nájem po mé smrti i [jméno]“. Dále v dopise uvádí – vše udělám dle vašeho přání a podepíši to, hlavně abyste neplatili daně, to by bylo špatné. V dopise ze dne 7. 3. 1999 pak právní předchůdkyně žalobkyně sděluje žalovanému, že jí má poslat peníze poštou za nájem, neboť je potřebuje. Obdobné znění má její dopis z 23. 6. 2000, kde je uvedeno:„ čekám, že mě zase na příští rok dáš nájem a budu ráda“. Těmito důkazy byl tedy podepřen závěr soudu prvního stupně o tom, že existovala dohoda o výši náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu právní předchůdkyně žalobkyně a poté i žalobkyně, a tato náhrada byla sjednána na 20 000 Kč ročně. Ostatně i z výpovědi svědkyně [příjmení] vyplynulo, že návrh dohody z roku 1992 nebyl nikdy realizován, neboť po vydání nemovitostí v restituci se účastníci dohodli jinak. Potvrdila, že 10 000 Kč ročně od strýce dostávala, od roku 2000 jí nepravidelně peníze posílali jeho synové. Uvedla též, že v roce 2009 došlo k neshodě, neboť žalovaný další platby odmítal a výsledkem jednání mezi žalovaným a svědkyní i dalším spoluvlastníkem bylo zahájení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v listopadu 2009. I z výpovědi svědkyně tedy vyplývá, že nedošlo k jiné dohodě, ani k návratu či potvrzení návrhu dohody z roku 1992, naopak se tito spoluvlastníci se žalovaným dohodli v jiném řízení, že jim žalovaný doplatí dlužné částky a bude jim nadále vyplácet po 10 000 Kč ročně za užívání jejich podílů v rozsahu 1/12 do doby, než bude spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno.

12. Odvolací soud tedy uzavřel, že skutkové závěry soudu prvního stupně o uzavření dohody o výši náhrady po 20 000 Kč ročně mezi právními předchůdci účastníků jsou logicky podložené, vyplývají z provedených důkazů a jsou tedy věcně správné. Totéž se týká závěru, že ke změně obsahu dohody mezi účastníky nedošlo, byla účinná a závazná až do doby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

13. Přestože dohoda spoluvlastníků o vyplácení náhrady za neužívání spoluvlastnických podílů mohla výši této náhrady učinit závislou i na výsledcích hospodaření žalovaného, v přezkoumávané věci existenci takové dohody žalobkyně neprokázala, jak to také správně uvedl soud prvního stupně. Přesvědčení žalobkyně, že má zákonný nárok na část výnosů z podnikání žalovaného je, jak bylo již výše zmíněno, nesprávné.

14. K otázce, zda došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu dohody spoluvlastníků o výši náhrady za neužívání spoluvlastnických podílů, je třeba uvést, že dohodu spoluvlastníků je možné změnit pouze novou dohodou nahrazující předchozí ujednání, a v případě neshody spoluvlastníků může o změně rozhodnout soud, to ovšem v řízení zahájeném na návrh jednoho ze spoluvlastníků dle § 1139 o. z. o neshodě při správě společné věci. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2725/2017. Takové řízení ale žádný ze spoluvlastníků nezahájil a v řízení o zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu dle dohody spoluvlastníků nelze řešit, zda dohoda stále poměrům odpovídá, neboť je závazná.

15. Předmětem řízení žalobkyně učinila náhradu za to, že byla vyloučena z užívání svého spoluvlastnického podílu, který užíval žalovaný. Na tom nic nemění, že svůj nárok považovala za zákonný nárok na podíl z výsledků hospodaření žalovaného. Pokud tedy soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že žalovaný prokázal existenci dohody o vyplácení částky 20 000 Kč ročně žalobkyni za užívání jejího podílu, nebyl důvod v tomto rozsahu žalobě nevyhovět. Odvolací soud proto změnil napadený výrok o zamítnutí žaloby a částečně jí vyhověl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhrady za roky 2012 – 2016, tj. za období 5 let po 20 000 Kč ročně, celkem 100 000 Kč. Úroky z prodlení v zákonné výši byly stanoveny v souladu s žalobou a jejími změnami tak, že za roky 2012 a 2013 bylo prodlení stanoveno od 1. 2. 2014 a v dalších letech vždy k prvému dni následujícího roku. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nepřihlédl k platbám, které žalovaný za žalobkyni zaplatil v exekučním řízení, vedeném soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [jméno] ve věci [název soudu], sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný netvrdil, že by došlo k započtení těchto plateb na pohledávky žalobkyně a jiný důvod pro jejich zohlednění se nenabízí. K odvoláním žalobkyně je třeba uvést, že soud prvního stupně nepostupoval nesprávně, pokud neprovedl důkazy znaleckými posudky o výši zisků z podnikání žalovaného, ani jejich výši nestanovil odhadem dle § 136 o. s. ř. Ve světle výše uvedených skutkových a právních závěrů by provedení těchto důkazů bylo nadbytečné a zjištění z nich by neměla žádný vliv na rozhodnutí ve věci. Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo třeba vyzývat žalovaného ke splnění jeho vysvětlovací povinnosti, tedy předložení důkazů o výsledcích jeho hospodaření se společnými nemovitostmi.

16. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů postupoval dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a částečně změnil napadený rozsudek, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaný prokázal existenci výše popsané dohody spoluvlastníků. Ve zbytku, tj. v části výroku o zamítnutí žaloby, pak věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 o. s. ř.

17. Vzhledem ke změně rozhodnutí věci samé rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení účastníků v dosud proběhlých řízeních v této věci. Přitom zcela odkazuje na výpočet účelně vynaložených nákladů žalovaného, jak je popsán v opravném usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 2021, č. j. 8 C 155/2014 -775. Po změně napadeného rozsudku ale již nelze vycházet z toho, že byl žalovaný úspěšný zcela, proto odvolací soud rozhodl o nákladech dle § 142 odst. 2 o. s. ř. v souladu s poměrem úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení, tj. z poměru částek 971 670 Kč a 100 000 Kč, a dospěl k závěru, že žalovaný má právo na zaplacení nákladů v poměru 79,6 %. To znamená, že žalobkyně byla zavázána zaplatit mu na nákladech předchozích řízeních částku 319 721,40 Kč.

18. Stejně postupoval s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Účelně vynaložené náklady žalovaného činí odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 12 220 Kč a s připočtením 3 paušálních náhrad po 300 Kč a částky odpovídající dani z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. celkem 45 447,60 Kč, z toho 79,6 % je částka 36 176,30 Kč. V této souvislosti odvolací soud také odkazuje na závěry soudu prvního stupně o tom, že nejsou dány důvody pro použití moderačního ustanovení § 150 o. s. ř., tedy odepření náhrady účelně vynaložených nákladů řízení převážně úspěšnému žalovanému. Majetkové poměry účastníků a jejich porovnávání samo o sobě nemůže vést k tomu, aby byla případně majetnějšímu účastníkovi odepřena náhrada nákladů vynaložených v řízení, v němž byl úspěšný, a žalobkyně disponuje vysokou částkou vyplacenou po zrušení spoluvlastnictví. Ani okolnosti věci nesvědčí pro nerespektování poměrného úspěchu žalovaného v projednávaném sporu, byť určitou zvláštností je, že řízení vyvolal opatrovník žalobkyně, ale náklady řízení bude hradit žalobkyně sama. Opět to ale není důvod, který by ospravedlňoval zkrácení práv převážně úspěšného žalovaného.