16 Ad 155/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobkyně Ing. D. H., bytem P., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), v řízení o žalobě ze dne 8.12.2015 proti rozhodnutí žalované ze dne 9.10.2015 č.j. X o starobní důchod, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včasnou žalobou datovanou a soudu doručenou dne 8.12.2015 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 9.10.2015 č.j. X, neboť jej považuje za nesprávné, protože zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně zhodnocen. V žalobě především zrekapitulovala průběh správního řízení a zejména uvedla, že nesouhlasí s postupem správních orgánů, které jí při výpočtu starobního důchodu nezapočetly výdělek z pracovního poměru za měsíc květen 1994, což vyplývá z dříve předloženého výplatního lístku, jehož kopii předložila žalované. Předně odkázala na nesouvislosti předloženého výplatního lístku z 13.6.1994, kdy žalovaná tento výplatní lístek označila v napadeném rozhodnutí nesprávně jako lístek za období 04/94, ohledně vyplacené částky se nejedná o náhradu mzdy, jak tvrdí žalovaná, ale o roční odměny, jak je stanoveno ve výplatním lístku. Dle žalobkyně je zjevné, že tyto rozpory jasně ukazují, že se jedná o dva samostatné pracovní poměry. Výplatní lístek je za pracovní poměr 05/1994, kdežto žalovaná uvádí, že se jedná o pracovní poměr, který skončil na základě výpovědi z 26.4.1994 ke dni 30.4.1994. S tímto nepodloženým tvrzením žalované se žalobkyně neztotožnila, neboť z výplatního lístku je zřejmé, že se jedná o výplatu za 05/1994 a tedy i tento měsíc měl být zahrnut do výpočtu výše starobního důchodu. K žalobě připojila žalobkyně kopii napadeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím ze dne 9.10.2015 č.j. X, označeným „Námitky proti rozhodnutí ČSSZ č.j. X ze dne 21.3.2014 – Ing. D. H.“, v jehož záhlaví je pak nesprávně uvedeno jméno žalobkyně Věra místo správného D., žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí ČSSZ ze dne 21.3.2014 č.j. X, jímž byl žalobkyni výrokem č. I přiznán na základě § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 86 odst. 4 písm. a) zákona č. 581/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, od 1.11.2013 starobní důchod ve výši 10.087,-Kč měsíčně podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zákon), a výrokem č. II zrušila žalovaná dle § 86 odst. 4 písm. a) zákona č. 581/1991 Sb. své rozhodnutí č.j. X ze dne 3.1.2014, kterým byl žalobkyni přiznán starobní důchod od 9.11.2013. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 9.10.2015 byl popsán průběh řízení a zdůrazněno, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v plném rozsahu včetně uplatněných námitek a bylo zjištěno, že všechny doby pojištění i vyměřovací základy byly na základě podkladů, jež má žalovaná k dispozici, bezchybně zohledněny, započteny a správně uvedeny v osobním listu důchodového pojištění (dále jen OLDP) žalobkyně. Žalovaná rovněž prošetřila námitku žalobkyně týkající se pracovního poměru v květnu 1994 u bývalého zaměstnavatele Tepelné zásobování města Plzně (dále jen TZMP). Z obsahu všech shromážděných a ve spise založených dokladů dospěla žalovaná k závěru, že žalobkyně nastoupila do pracovního poměru u TZMP dne 4.8.1986 a dne 25.2.1988 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, která byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň -město sp. zn. 12 C 184/88 ze dne 13.6.1991, určena neplatnou. Zaměstnání žalobkyně tedy trvalo a bylo ukončeno na základě dohody se zaměstnavatelem ze dne 26.4.1994 až ke dni 30.4.1994, dle níž jí měla být vyplacena náhrada mzdy za období od 1.5.1988 do 30.4.1994 ve výši 242.250,- Kč čistého. O tom svědčí údaje na mzdových listech, které si Okresní správa sociálního zabezpečení Plzeň-město (dále jen OSSZ) vyžádala. Na mzdovém listě za rok 1989 je dle prohlášení zaměstnavatele ze dne 12.11.2013 zúčtován pouze roční podíl. Z prohlášení rovněž vyplývá, že v období let 1990-1993 mzdový list zaměstnavatel nevedl, neboť měl za to, že pracovní poměr žalobkyně platně skončil ke dni 30.4.1988. Vyměřovací základ ve výši 360.914,-Kč zaměstnavatel zúčtoval žalobkyni na výplatní pásce za květen 1994 jako náhradu mzdy za období, kdy jí měl podle soudních rozsudků trvat pracovní poměr u zaměstnavatele TZMP tj. za dobu od 1.5.1988 do 30.4.1994. Žalovaná dále odkázala na ust. § 3 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 1 písm. a), § 6 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen ZoPSZ), ze kterého vyplývá, že náhrada mzdy je započitatelným příjmem a zahrnuje se do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení. Na základě těchto skutečností uzavřela žalovaná, že v měsíci květnu 1994 nebyl s žalobkyní uzavřen nový pracovní poměr. Pracovní poměr žalobkyně u TZMP trval od 4.8.1986 do 30.4.1994 v souladu s dohodou uzavřenou žalobkyní se zaměstnavatelem ze dne 25.2.1994 (pozn. soudu chybně uvedené datum – správně mělo být uvedeno „ze dne 26.4.1994“). Žalovaná rovněž uvedla, že jiné osobní číslo žalobkyně na mzdovém listu z roku 1994 potvrzuje skutečnost, že v uvedené době již žalobkyně nebyla zaměstnancem tohoto zaměstnavatele, a proto zaměstnavatel při zúčtování doplatku náhrady mzdy z neplatného skončení pracovního poměru zvolil interní postup. Žalované proto nezbylo než v souladu s § 90 odst. 5 správního řádu námitky žalobkyně zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit; dále bylo uvedeno, že tímto rozhodnutím ČSSZ provádí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30.6.2015 sp. zn. 16 Ad 34/2014-30. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 8.4.2016 uvedla, že požadavku žalobkyně na započtení měsíce května 1994 nelze vyhovět, neboť nebylo nijak prokázáno, že by byl v měsíci květnu 1994 s žalobkyní uzavřen nový pracovní poměr. Pracovní poměr, a tedy i účast žalobkyně na důchodovém pojištění u zaměstnavatele TZMP, trval od 1.5.1988 do 30.4.1994, v souladu s Dohodou uzavřenou žalobkyní se zaměstnavatelem dne 25.2.1994 (pozn. soudu – chybně uvedené datum dohody, správně mělo být uvedeno „dne 26.4.1994“) a tak, jak jsou zaznamenány v evidenčním listu důchodového zabezpečení (dále jen ELDZ) dne 15.11.2013. Závěrem žalovaná s ohledem na sdělené důvody navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Ze zaslaného dávkového spisu vedeného žalovanou ohledně žalobkyně vyplývá, že tvrzení žalované odpovídají skutečnostem dle listin založených ve spisu. Napadené rozhodnutí ze dne 9.10.2015 bylo žalobkyni doručeno dne 14.10.2015. Z OLDP ze dne 19.12.2013 vyplývá, že žalobkyni bylo do výpočtu výše starobního důchodu mimo jiné započteno období od 4.8.1986 do 30.4.1994 z důvodu zaměstnání a období od 1.5.1994 do 31.10.2013 z důvodu samostatné výdělečné činnosti. Z podání Plzeňské teplárenské, a. s., právního nástupce TZMP, ze dne 12.11.2013 vyplývá, že v době od 1.5.1994 do 31.5.1994 nebyl uzavřen s žalobkyní nový pracovní poměr, byl jí pouze zúčtován příjem ve výši 360.914,-Kč pro účely vyměřovacího základu pro sociální pojištění, což je 242.250,-Kč čistého, a to je plnění, které žalobkyně dne 26.4.1994 převzala v Komerční bance, neboť peněžní hotovost chtěla převzít ihned. Z listiny nazvané „Výpověď pracovního poměru“ ze dne 26.4.1994 bylo zjištěno, že žalobkyně a její předchozí zaměstnavatel (TZMP) se dohodli na ukončení pracovního poměru ke dni 30.4.1994. Současně se strany dohodly na vyplacení dlužné mzdy za období od 1.5.1988 do 30.4.1994 ve výši 232.560,-Kč a na výši odstupného ve výši 3 měsíčních platů v celkové výši 9.690,-Kč; listina je podepsána žalobkyní i tehdejším zaměstnavatelem. Na základě této výpovědi se zaměstnavatel zavázal vydat žalobkyni zápočtový list, ve kterém je potvrzena doba zaměstnání žalobkyně u tohoto zaměstnavatele od 4.8.1986 do 30.4.1994. Z kopie výplatního lístku založeného v dávkovém spise žalobkyně (žalobkyně soudu předložila i originál uvedeného výplatního lístku) znějící na jméno Ing. H. D. vystaveného dne 13.6.1994 a ze mzdového listu žalobkyně za rok 1994 bylo zjištěno, že žalobkyni bylo za období 05/1994 vyplaceno odstupné ve výši 11.399,-Kč, daň z příjmu představovala částku 82.240,-Kč, zdravotní pojištění částku 16.242,-Kč a sociální pojištění 31.581,-Kč, celková částka k výplatě představovala 242.250,-Kč. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 20.4.2016 setrvala na podané žalobě a dále uvedla, že hlavním dokumentem osvědčujícím její pracovní poměr v květnu 1994 je výplatní lístek za 05/1994, který není zúčtováním náhrady ušlé mzdy za 6 let zaměstnání v tomto podniku do 30.4.1994, jak účelově tvrdí žalovaná, ale jedná se o zúčtování mzdy za pracovní poměr v květnu 1994, jak je na výplatním lístku písemně uvedeno. Žalobkyně zopakovala své dřívější námitky a také uvedla, že jí bylo ředitelem podniku přislíbeno dne 26.4.1994 při příležitosti podpisu výpovědi z pracovního poměru, že bude v květnu 1994 zaměstnána u TZMP. Žalovaná dne 18.5.2016 sdělila soudu, že veškerá její stanoviska jsou již obsažena ve vyjádření ze dne 8.4.2016 a odůvodnění napadeného rozhodnutí; žalobu navrhla zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. U ústního jednání konaného dne 20.10.2016 setrvala žalobkyně na podané žalobě a mimo jiné uvedla, že třetí výpověď označila žalovaná za dohodu o ukončení zaměstnání, to je lež, tento dokument je nadepsán výpověď z pracovního poměru. Vyjádřila se ke ztrácení dokladů žalovanou, o špatné práci OSSZ svědčí i to, že ztratila a neuplatnila doklad, který sama vystavila OSSZ Plzeň, čímž jí poškodila na výpočtu výše důchodu. Odmítnutí započtení výdělku za měsíc květen 1994 je účelové, žalovaná žalobkyni vyhrožovala přepočtem výše jejího důchodu směrem dolů, jestliže bude trvat na svém nároku; ve svých dokumentech uvádí polopravdy, nepravdy a necelé pravdy, tím je celá situace zkreslená a samozřejmě pak to vypadá, že ona žádá o něco, na co nemá ani nárok. Žalovaná by měla vstoupit v jednání s nástupcem jejího tehdejšího zaměstnavatele, protože ona sama nemá šanci se domoci toho, aby jí bylo uznáno to, o čem je přesvědčena, tedy že jí tedy trval pracovní poměr i v měsíci květnu 1994, což dokazuje předmětný výplatní lístek. Další důkazy nenavrhla, co má k dispozici, poskytla soudu i žalované; závěrem žalobkyně uvedla, že vzdává boj s institucemi, ale žalobu zpět nebere. Dále žalobkyně uvedla, že to je tady u soudu zbytečná ztráta času, protože před 20 lety jí tehdejší ředitel OSSZ napsal, že se nemusí o doby pojištění starat, protože oni to ohlídají a teď je všechno jinak. Domnívala se, že u tohoto soudu domůže toho, aby ty křivdy z minula byly napraveny, ale pochopila, že ani tady se svého práva nedomůže. Zástupce žalované závěrem navrhl zamítnutí žaloby a v plném rozsahu odkázal na stanoviska zaslaná k danému případu a také na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 9.10.2015. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen správní orgán). Ve věcech důchodového pojištění rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 s.ř.s.). Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (9.10.2015), a přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s.). Podle ust. § 3 odst. 1 písm. c) ZoPSZ, ve znění účinném do 31.12.1994, jsou povinni platit pojistné tito poplatníci: a) organizace, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců, anebo sice méně, avšak evidenci mezd pro ně vede jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnává více než 25 zaměstnanců, b) malé organizace, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance a nesplňují podmínky uvedené pod písmenem a), c) zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí 1. pracovníci v pracovním poměru, 2. pracovníci činní v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak není takto označen nebo nemá všechny náležitosti předepsané pro vznik pracovního poměru, 3. pracovníci činní na základě dohody o pracovní činnosti, 4. členové družstev, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k družstvu, ale vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni, 5. společníci společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, 6. poslanci zákonodárných sborů, 7. členové obecních zastupitelstev, kteří vykonávají funkci dlouhodobě uvolněných členů obecního zastupitelstva, 8. interní vědečtí aspiranti, 9. dobrovolní pracovníci pečovatelské služby, 10. pěstouni, kteří vykonávají pěstounskou péči ve zvláštních zařízeních, 11. osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, 12. občané se změněnou pracovní schopností připravující se na pracovní uplatnění, pokud jsou účastni nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění; za zaměstnance se považuje též občan, jemuž po skončení zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění byly zúčtovány příjmy z tohoto zaměstnání, které jsou započitatelné do vyměřovacího základu podle § 5 odst. 1 písm. a). Podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) ZoPSZ, ve znění účinném do 31.12.1994, vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou: 1. odstupné poskytované při skončení pracovního poměru, 2. plnění věrnostní, popřípadě stabilizační povahy, 3. náhrady výdajů poskytované zaměstnancům v souvislosti s výkonem zaměstnání, 4. náhrady škody, 5. odměny vyplacené podle zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, 6. naturální požitky a jiná obdobná nepeněžní plnění, popřípadě finanční náhrady za ně, 7. náhrada mzdy při výkonu služby v ozbrojených silách a civilní služby, 8. příjmy, které byly zaměstnanci poskytnuty za dobu před vznikem jeho nemocenského pojištění, 9. částka, kterou zaměstnavatel ze svých prostředků platí penzijnímu fondu na penzijní připojištění se státním příspěvkem svých zaměstnanců. Podle ust. § 6 odst. 1 ZoPSZ, ve znění účinném do 31.12.1994, je rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí, pokud se dále nestanoví jinak. Dle ust. § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.5.1994 (dále jen ZP) dohodnou-li se organizace a pracovník na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají organizace a pracovník písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to pracovník. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala započtení výdělku z pracovního poměru za měsíc květen 1994 pro výpočet výše starobního důchodu. Důvodnost svého návrhu opírala o mzdový lístek za období měsíce května roku 1994, kdy dle jejího názoru tento výplatní lístek není zúčtováním náhrady ušlé mzdy z důvodu neplatné výpovědi, jak tvrdila žalovaná, ale jedná se o zúčtování mzdy za pracovní poměr v květnu 1994, jak je na výplatním lístku písemně uvedeno. Také žalobkyně uvedla, že jí bylo přislíbeno ředitelem podniku dne 16.4.1994 při podpisu výpovědi z pracovního poměru, že u zaměstnavatele TZMP bude zaměstnána i v květnu 1994. Po zhodnocení všech zjištěných skutečností v této věci dospěl soud k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí žalované ze dne 9.10.2015 (konkrétně proti výroku I.) není důvodná. Soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť stěžejním důkazem v řízení nebyl předmětný výplatní lístek, ale žalobkyní podepsaná listina označená jako „výpověď pracovního poměru“ ze dne 26.4.1994. Soud tuto listinu ze dne 26.4.1994 posoudil dle jejího obsahu, kdy s ohledem na projev vůle účastníků (kontrahentů) dospěl k jednoznačnému závěru, že v daném případě nebyla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě by začala plynout výpovědní doba od 1.5.1994, po kterou by byla žalobkyně dále zaměstnankyní TZMP, ale právě s ohledem na jednoznačný projev vůle účastníků ohledně ukončení pracovněprávního vztahu žalobkyně u tehdejšího zaměstnavatele soud dospěl k závěru, že se v daném případě nepochybně jedná o dohodu o ukončení pracovního poměru, v níž se žalobkyně a její předchozí zaměstnavatel (TZMP) v souladu s ust. § 43 ZP dohodli na ukončení pracovního poměru ke dni 30.4.1994. Současně se strany dohodly na vyplacení dlužné mzdy za období od 1.5.1988 do 30.4.1994 z titulu předchozího neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 232.560,-Kč a na výši odstupného ve výši 3 měsíčních platů v celkové výši 9.690,-Kč. Uvedený zaměstnavatel se zavázal žalobkyni vydat zápočtový list zaměstnance, ve kterém je potvrzena doba zaměstnání žalobkyně u tohoto zaměstnavatele v období od 4.8.1986 do 30.4.1994. Žalobkyně tento dokument dobrovolně podepsala, pravost svého podpisu ani pravost listiny v řízení nezpochybňovala, proto soud dospěl k závěru, že došlo k platnému uzavření dohody o ukončení pracovního poměru ke dni 30.4.1994. Z OLDP zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyni byly do výpočtu výše starobního důchodu v souladu s ust. § 3 odst. 1, ust. § 5 odst. 1 písm. a) a ust. § 6 odst. 1 ZoPSZ (účinným do 31.12.1994) započteny mimo jiné vyměřovací základy a vyloučené doby od 4.8.1986 do 30.4.1994 (tedy včetně doby od 1.5.1988 do 30.4.1994, představující období, které uběhlo od neplatně uděleného skončení pracovního poměru do platného skončení pracovního poměru dohodou kontrahentů ze dne 26.4.1994). Současně byl žalobkyni do výpočtu výše starobního důchodu započten i příjem uvedený ve výplatní pásce za květen 1994 představující náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně ukončeného pracovního poměru. Pokud žalobkyně dovozovala svůj pracovněprávní vztah u TZMP za období měsíce května roku 1994 z výplatního lístku, na němž je sice uvedeno, že je sestaven za období května roku 1994, pak je tato námitka s ohledem na obsah citované výpovědi/dohody o ukončení pracovního poměru, dle které došlo k ukončení pracovněprávního poměru k 30.4.1994, jak ostatně vyplývá i ze zápočtového listu žalobkyně, zcela lichá, neboť porovnáním částky, kterou se zaměstnavatel zavázal vyplatit žalobkyni a vyplacené částky uvedené ve výplatním lístku, nelze dospět k jinému závěru než tomu, že předmětem výplaty uvedené ve výplatním lístku za květen 1994 nebyla mzda za pracovní činnost, ale bylo jím právě zúčtování náhrady ušlé mzdy za období 6 let (za období od 1.5.1988 do 30.4.1994 ) z důvodu předchozího neplatného rozvázaní pracovního poměru, tak jak žalovaná správně popsala v napadeném rozhodnutí. Na této skutečnosti nic nemění ani zdůvodnění vyplacené částky ve výplatní listině nazvané jako „roční odměny“. Nedůvodnost námitky žalobkyně vyplývá i z vyjádření společnosti Plzeňské teplárenské, a.s., právního nástupce TZMP, která uvedla, že v době od 1.5.1994 do 31.5.1994 nebyl uzavřen s žalobkyní nový pracovní poměr, byl jí pouze zúčtován příjem ve výši 242.250,-Kč z důvodu předchozího neplatného rozvázání pracovního poměru. S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak nelze dospět k jinému závěru než, že postup žalované, pokud nezapočetla období května roku 1994 do výpočtu výše starobního důchodu, byl zcela správný, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by byla v tomto období v pracovněprávním vztahu s jiným zaměstnavatelem. Žalovaná v posuzovaném případě zcela správně započetla do výše výpočtu starobního důchodu mimo jiné i vyměřovací základy a vyloučené doby od 4.8.1986 do 30.4.1994 (tedy i dobu od 1.5.1988 do 30.4.1994) a rovněž i zúčtovaný příjem ve výši uvedené ve výplatní pásce za květen 1994 představující náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně ukončeného pracovního poměru byl zahrnut do výpočtu výše starobního důchodu. Tvrzení žalobkyně spočívající v tom, že byla zaměstnána u TZMP byla spolehlivě vyvrácena obsahem listiny „výpověď pracovního poměru“ ze dne 26.4.1994 a sdělením právního nástupce TZMP ze dne 12.11.2013, že žalobkyně k TZMP v období od 1.5. do 31.5.1994 nebyla v zaměstnaneckém poměru. Žalobkyně neprokázala, že by byla v období měsíce května 1994 zaměstnána u jiného zaměstnavatele, navíc v měsíci květnu 1994 má v OLDP vykázánu samostatně výdělečnou činnost, tudíž i dobu pojištění. Na základě shora uvedeného nelze než konstatovat, že žalobkyně se nedůvodně domáhala zejména duplicitního započtení vyplacené částky uvedené ve výplatní pásce a započtení období května 1994, ohledně něhož neprokázala trvající pracovněprávní poměr, pro výpočet výše starobního důchodu. Na zákonnosti a správnosti rozhodnutí je zcela bez vlivu písařská chyba žalované spočívající v nesprávném označení data uvedené na „Výpovědi pracovního poměru“ v napadeném rozhodnutí, kdy žalovaná tuto listinu nesprávně datuje 25.2.1994 namísto správného 26.4.1994, jakož i uvedení nesprávného jména žalobkyně v záhlaví napadeného rozhodnutí, kde žalovaná místo správného jména žalobkyně uvedla „Věra“, ačkoliv správné jméno žalobkyně bylo uvedeno na témže rozhodnutí pod datem rozhodnutí „námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č.j. X ze dne 21.3.2014 – Ing. D. H.“). Soud rovněž neshledal na postupu žalované, pokud si vyžádala od právního nástupce TZMP vyjádření ohledně doby trvání pracovněprávního vztahu žalobkyně u dnes již neexistující TZMP, ničeho věcně nesprávného ba dokonce nezákonného. Naopak vyjádření právního nástupce TZMP, z něhož vyplynuly shora uvedené skutečnosti, přispělo ke spolehlivě zjištěnému závěru o skutkovém stavu věci. Soudu není navíc známo, z jakého důvodu spatřovala žalobkyně tento postup za nesprávný, neboť žalovaná tuto skutečnost nemohla osvědčit dotazem na jiný subjekt. Soud toliko opakovaně připomíná žalované, aby věnovala náležitou pozornost při vyhotovení čistopisu rozhodnutí, aby nedocházelo k popsaným pochybením, která sice nezpůsobují nezákonnost či nesprávnost, ale oprávněně vzbuzují u pojištěnců dojem, že jejich věci nebyla v tomto směru věnována potřebná pozornost, byť se jedná jen o písařské chyby či nepřesnost spočívající např. v tom, že v rozhodnutí ze dne 21.3.2014 byly výroky označeny I. a II. nikoli č. I. a č. II., ač je takto žalovaná v napadeném rozhodnutí označovala, ani nebylo ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeno, jak správně mělo být, že námitky se zamítají a rozhodnutí ČSSZ č.j. 535 301 176 ze dne 21.3.2014 ve výroku I. se potvrzuje, jelikož žalobkyně podala písemné námitky ze dne 31.3.2014 proti tomuto výroku, jak je z jejich obsahu zcela zřejmé. Dále soud připomíná žalobkyni stejně jako při ústním jednání, že ČSSZ není oprávněna měnit žádným způsobem údaje v evidenčních listech důchodového pojištění/ zabezpečení, jež jsou jí zaslány zaměstnavateli pojištěnců, tudíž není ani oprávněna jednat s nástupcem jejího tehdejšího zaměstnavatele o tom, že žalobkyně je přesvědčena, že její pracovní poměr trval i v měsíci květnu 1994 a tudíž by žalovaná měla vstoupit v jednání s nástupcem jejího tehdejšího zaměstnavatele, protože ona sama nemá šanci se domoci toho, aby jí bylo uznáno to, že jí tedy trval pracovní poměr i v měsíci květnu 1994, což dokazuje předmětný výplatní lístek; navíc nemá prostředky na to, aby si platila řadu právníků, což nástupce jejího zaměstnavatele má k dispozici. Žalovaná učinila s ohledem na námitky žalobkyně dotaz na nástupce jejího tehdejšího zaměstnavatele ohledně trvání pracovního poměru s výsledkem shora uvedeným, což jí ale kupodivu žalobkyně vyčítá. Pokud žalobkyně měla výhrady vůči svému zaměstnavateli ohledně vykázané doby trvání zaměstnání, měla možnost se obrátit na soud příslušnou žalobou, když i ze zápočtového listu („Potvrzení při změně zaměstnání“) vydaného tehdejším zaměstnavatelem jí byla známa tam uvedená doba zaměstnání, tj. od 4.8.1986 do 30.4.1994, a věc řešit v té době, nikoliv se domnívat, že to za ni vyřeší žalovaná v řízení o starobním důchodu, což je téměř 20 let poté. Krajský soud v Plzni ze shora uvedených důvodů proto žalobě žalobkyně nepřisvědčil a žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) podle § 78 odst. 7 s.ř.s., ve kterém je uvedeno, že soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Soud napadené rozhodnutí žalované ze dne 19.10.2015 shledal jako věcně správné a odpovídající zákonu. Žalovaná se vypořádala dostatečným způsobem i se všemi námitkami uplatněnými proti rozhodnutí ze dne 21.3.2014, když s její argumentací souhlasí i zdejší soud, jak vyplývá ze shora uvedeného, přičemž pro stručnost soud odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, neb je znám všem účastníkům tohoto řízení. Žalobkyně ve věci neměla úspěch a správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak vyplývá z ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. (výrok II. rozsudku).

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení ve dvou písemných vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o této stížnosti rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Plzni dne 20. října 2016 JUDr. Alena Hocká samosoudkyně