17 A 100/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: C.K., zastoupeného: JUDr. Jan Jasa, advokát, Jaltská 989/7, 360 01 Kalovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, IČ 70891168, Závodní 353 /88, 360 21 Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 06.10.2015 č.j. 2665/DS/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Ostrov, odboru dopravně správního č.j. ODS-16994/2015-Svo ze dne 3.8.2015, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 25.000,-Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na jeden rok a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě tvrdil, že 22.5.2015 jel se svým kamarádem L.C., který má řidičské oprávnění skupiny B do Jáchymova, ale na cestě došlo k náhlému zhoršení zdravotního stavu řidiče vozidla, který nebyl schopen pokračovat v řízení a byl nucen zastavit. K tomu došlo na nepřehledném úseku silnice v serpentinách, kde nebylo možné vozidlo odstavit. Řidič vozidla požádal žalobce, aby vozidlo odstavil na bezpečné místo. Žalobce tedy s vozidlem popojel asi kilometr, kdy v té chvíli ho zastavila hlídka PČR, která si všimla jeho velice pomalé a opatrné jízdy. Podle žalobce správní orgán nevzal v potaz tuto situaci, která přímo ohrožovala provoz na pozemní komunikaci, a že žalobce neměl jinou možnost a jednalo se o jednání v krajní nouzi. Žalobce namítal, že správní orgán neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka L.C. Žalobce poukázal na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích s tím, že zákon stanoví tři kumulativní podmínky krajní nouze, a to, že musí hrozit nebezpečí přímo chráněnému zájmu. Tato podmínka byla podle žalobce splněna, neboť ke kolizi došlo mimo obec v místě s povolenou rychlostí 90 km/h a v úseku, který je plný serpentin. Nebylo možné odstavit vozidlo mimo komunikaci tak, aby neohrožovalo přímo jiná vozidla. Hlavním chráněným zájmem je zde zdraví a život ostatních účastníků provozu, kteří by nestihli ve vysoké rychlosti reagovat na odstavené vozidlo v serpentinách. Dále byla splněna dle žalobce i zásada proporcionality, neboť žalobce má řidičské oprávnění skupiny B, řídí často a bez nehod a jde o bezúhonného řidiče. Zásada subsidiarity byla podle žalobce splněna rovněž, když žalobce namítal nevyslechnutí svědka C. k této podmínce správním orgánem, který v tomto zanedbal svoji povinnost náležitě zjistit skutkový stav. Pokud by na místě se zastaveným vozidlem setrval déle (např. volal sanitku a PČR), došlo by k výraznému ohrožení provozu na komunikaci. Tyto úkony chtěl žalobce učinit až po bezpečném odstavení vozidla. Podle žalobce rovněž svědek C. po odstavení vozidla okamžitě pomoc lékaře vyhledal, což dokládají lékařské zprávy přiložené k žalobě, a to zdravotní záznam z 20.5.2015, ze dne 7.12.2015 a ze dne 15.5.2015. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a připomněl, že žalobce námitku jednání v krajní nouzi poprvé uplatnil až v odvolání. V průběhu ústního jednání pouze uvedl, že nevěděl, že uvedenou soupravu nemůže řídit a že zavinění přestupku si je vědom. S námitkou krajní nouze se žalovaný vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž návrh na výslech svědka byl uplatněn až v odvolání, s čímž se ve svém odůvodnění rovněž žalovaný vypořádal, když konstatoval, že provádět výslech svědka C. je nadbytečným, neboť žalovaný vyloučil jednání v krajní nouzi. V replice žalobce nesouhlasil s uplatněním námitek v krajní nouze a svědecké výpovědi až v odvolání s tím, že při jednání navrhoval jako svědka C. již při jednání dne 3.8.2015, avšak toto nebylo zaprotokolováno. Žalobce tvrdil, že při jednání nebyl zastoupen advokátem, a proto si důkladně nepřečetl protokol o jednání, který mu byl dán až po skončení jednání. Obsahem správního spisu je oznámení ze dne 22.5.2015, podle kterého v tento den v 17 hod. v Jáchymově na ulici tř. Dukelských hrdinů řídil žalobce jízdní soupravu složenou z motorového vozidla RZ: … a přívěsného vozíku RZ: … a přitom současně bylo zjištěno lustrací, že žalobce není držitelem řidičského oprávnění skupiny E. Ve vozidle měl být jako spolujezdec svědek L.C. Žalobce se do oznámení přestupku nijak nevyjádřil. Podle úředního záznamu Policie České republiky (dále jen „PČR“) z 25.5.2015 vozidlo žalobce bylo Renault Trafic a bylo zjištěno, že žalobce nevlastní řidičskou skupinu B+E. To vyplývá i z evidenční karty žalobce jako řidiče. Byla pořízena fotodokumentace jízdní soupravy včetně uvedené nejvyšší povolené hmotnosti přívěsu. Ta vyplývá i z karet vozidla, kde u motorového vozidla se uvádí nejvyšší přípustná, tedy nejvyšší povolená hmotnost 2.790 kg a u přívěsného vozidla 3.500 kg. Žalobce při jednání dne 3.8.2015 uváděl, že o tom, že soupravu řídit nemůže, neboť nemá příslušné řidičské oprávnění, nevěděl, zjistil to až po kontrole PČR. Zavinění přestupku si je vědom, ale zákaz řízení je pro něho jako živnostníka likvidační. Doplnění důkazů žalobce nenavrhoval. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně se uvádí, že žalobce řídil na pozemní komunikaci jízdní soupravu složenou z nákladního motorového vozidla s největší povolenou hmotností 2.790 kg a z nemotorového přívěsu s největší povolenou hmotností 3.500 kg. Podle ustanovení § 80a zákona o provozu na pozemních komunikacích smí takto složenou jízdní soupravu řídit ten, kdo je držitelem řidičského oprávnění skupiny E, což žalobce není. Jeho řidičské oprávnění je v rozsahu ustanovení § 80 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích dle písm. f), kdy do skupiny B jsou zařazena motorová vozidla, jejichž největší povolená hmotnost nepřevyšuje více než 3.500 kg, ke kterým smí být přípojné vozidlo o největší povolené hmotnosti nepřevyšujících 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této soupravy nepřevyšuje 3.500 kg nebo při rozšíření 4.250 kg. Při odvozování výše sankce správní orgán uložil sankci pokuty i zákazu řízení na spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. V odvolání žalobce uváděl, že vozidlo řídil v rámci krajní nouze za řidiče L.C. který je před operací, pravděpodobně žlučníku. Ten ho požádal, aby žalobce řídil vozidlo s přívěsem, protože on v silných bolestech žlučníku není schopen soupravu řídit. Žalobci mělo být sděleno, že má skupinu B, žalobce tedy v dobré víře řídil. Neměl možnost podle svého tvrzení prověřit váhu přívěsu, který byl prázdný a žalobce byl přesvědčen, že povolená hmotnost odpovídá skupině B. Při jízdě ho kontrolovala policie, a teprve tehdy se dozvěděl o technických podmínkách přívěsu. Přestože pan C. nebyl zdravotně způsobilý vozidlo řídit, policie mu nařídila, aby s ním odjel do místa bydliště. Žalobce byl přesvědčen, že nemohl znát bez předložených dokladů o přívěsu, o jaké požadované řidičské oprávnění se jedná, proto vylučoval jakoukoliv formu úmyslu či nedbalosti. Navrhl provedení výslechu svědka L.C. za účelem zjištění, za jakých podmínek a zdravotního stavu požádal žalobce o řízení vozidla. Dále, aby bylo uloženo tomuto svědkovi předložit lékařské zprávy k jeho zdravotnímu stavu ke zjištění, zda v předmětný den byl schopen řídit bezpečně motorové vozidlo z Klínovce do svého bydliště. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že z ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích vyplývá, že jednání v krajní nouzi může být pouze jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Tak je formulována první podmínka, která musí být splněna. Další podmínkou krajní nouze je zásada úměrnosti, tedy proporcionality či přiměřenosti použitých prostředků, tedy že následek jednání, vedoucí k odvrácení hrozícího nebezpečí, nesmí být zřejmě stejně závažný než původně hrozící. Předpokladem krajní nouze je i udržení zásady subsidiarity, tedy že za daných podmínek nebylo možno odvrátit hrozící nebezpečí jiným způsobem. Tyto tři podmínky musí být splněny současně. Dle žalovaného nebyla v daném případě splněna poslední podmínka krajní nouze, když hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem bylo možné za daných podmínek odvrátit jinak než porušením povinnosti žalobce jako řidiče. Již samotná absence této třetí podmínky vylučuje možnost aplikace ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Jelikož tedy správní orgán vyloučil jednání v krajní nouzi a protiprávní jednání bylo žalobci prokázáno, shledal žalovaný nadbytečným provádět výslech svědka L.C. Žalovaný uváděl, že se zcela jistě nejednalo o jednání v krajní nouzi dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, protože případný zdravotní stav spolujezdce C. v době kontroly vůbec nesouvisel s řízením obou vozidel, nebyl mu vozidlem řízeným obviněným zajišťován převoz do nemocnice. Ve velmi výjimečných případech, kdyby se dalo jednání v mezích tzv. krajní nouze, by musel nastat případ, že by byl bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo značná škoda na majetku, což se ani náznakem nestalo. Pokud měl spolujezdec v době kontroly zdravotní problémy a nemohl řídit, soupravu mohli například rozpojit a odjet z místa motorovým vozidlem, které obviněný řídit mohl, nebo přivolat si odbornou zdravotnickou pomoc nebo někoho, kdo má oprávnění vozidla řídit. Pokud se jednalo o závažné zhoršení zdravotního stavu řidiče C., bylo na místě jízdní soupravu zastavit a řádně označit. ohledně nová argumentace žalobce, že k náhlému zhoršení zdravotního stavu došlo na nebezpečném místě v serpentinách a bylo nutné vzhledem k BESIP odvézt soupravu na bezpečné místo, je podle žalovaného v kontextu s tím nelogické, proč žalobce projel celou obcí Jáchymov a soupravu neodstavil na některém místě v obci a dále ujížděl směrem z obce na Ostrov. Těžko si lze představit, že by se s těmito důvody, jako akutní zdravotní stav spolujezdce, žalobce nesvěřil policejní hlídce na místě kontroly. Ve spise nemá oporu tvrzení, že si policista všiml soupravy z důvodu její pomalé a opatrné jízdy. Tuto argumentaci použil žalobce až v odvolání. Výslech spolujezdce C. jako svědka byl v řízení zcela nepodstatný a tedy nadbytečný. Zdravotní stav spolujezdce C. v žádném případě se skutkem nesouvisí. Žalobu soud neshledal důvodnou. Dle názoru soudu žalobce jinak situaci popisoval v průběhu řízení, jinak v odvolání a další úpravu provedl v žalobě, což vede soud k závěru o nevěrohodnosti a účelovosti jeho tvrzení. Soud má za to, že je nutné poukázat na rozpory ve vyjádřeních žalobce v rámci žaloby a v odvolání, když současně k jeho verzi skutkového děje absentuje dřívější vyjádření podobmého obsahu. Soud shledal rozpor v tom, když v odvolání bylo uváděno, že v podstatě byl žalobce požádán o řízení pro celou trasu, tedy z Klínovce až do bydliště spolujezdce C., což je zcela v rozporu s tím, že v žalobě se uvádí, že žalobce řídil maximálně kilometr do místa nejbližšího možného zastavení a odstavení vozidla a při této příležitosti byl kontrolován. Tento zásadní rozpor ve tvrzeních žalobce způsobuje nevěrohodnost jeho verze o existenci krajní nouze. Dále tento závěr umocňuje fakt, že při jednání před správním orgánem žalobce jednání v krajní nouzi neuváděl, naopak pouze tvrdil, že o absenci oprávnění řídit předmětný přívěs nevěděl a že si je zavinění přestupku vědom. Zcela nové skutkové tvrzení v replice, že žalobcův návrh na důkaz výslechem pana C. nebyl správním orgánem zaprotokolován, nelze akceptovat s ohledem na koncentrační zásadu upravenou v § 71 odst. 2 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.). Současně ani na místě přestupku nebylo zaznamenáno (prostřednictvím oznámení přestupku či úředního záznamu), že by zde byl řešen zdravotní stav spolujezdce pana C., z čehož rovněž lze dovozovat závěr o absenci podmínek krajní nouze (zejména podmínky bezprostředního ohrožení zdraví či majetku). Soud dospěl tedy k závěru o nevěrohodnosti verze žalobce, jejímž účelem mělo být zřejmě vyhnutí se odpovědnosti za přestupek. Soud se tím ztotožnil se závěry žalovaného, které jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny sice stručně, nicméně jasně je v nich dovozeno, minimálně která z podmínek podle žalovaného nebyla v daném případě splněna - podmínka subsidiarity. Tzn. bylo možné v daném případě odvrátit hrozící nebezpečí jinak než spácháním předmětného přestupku. Soud zastává shodný názor jako žalovaný i ohledně nadbytečnosti provádění výslechu svědka – spolujezdce C., a to z důvodu spolehlivého zjištění skutkového stavu správními orgány. Byť je tedy napadené rozhodnutí maximálně stručné ve vztahu k námitkám žalobce v odvolání, je dle názoru soudu přezkoumatelné, srozumitelné a v souladu se zásadami logiky. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 23. září 2016 Mgr. Jana Komínková, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková