17 A 114/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: V.K., st. přísl. Ukrajina, zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Praha 10, Sevastopolská 378/16, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2016, č.j. OAM-132/LE- LE05-LE05-PS2-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a současně byla doba trvání zajištění stanovena do 17.1.2017. Žalobce v žalobě tvrdil, že není dán důvod k zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož lze žadatele o mezinárodní ochranu zajistit v případě, že byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Podle žalobce je toto ustanovení takřka doslovným převzetím textu článku 8 odst. 3 písm. d) Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU. Podle článku 15 preambule této směrnice by zajištění žadatelů mělo být možné pouze v jasně vymezených, výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění. Z toho podle žalobce vyplývá, že důvody zajištění musí být aplikovány nanejvýš restriktivně. V případě, že je podána žádost o mezinárodní ochranu s tímto cílem a současně i s jinými cíli, tedy například s cílem skutečně získat mezinárodní ochranu v České republice (dále jen „ČR“), zajištění nepřipadá podle žalobce v úvahu. Žalobce poukázal na § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, neuvádí-li žadatel žádné azylově relevantní důvody a podal-li současně žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle žalobce účelem zajištění podle § 46a písm. e) zákona o azylu je bezesporu to, aby nebylo zmařeno správní vyhoštění osoby, která požádala o mezinárodní ochranu a zjevně na ni nemá nárok, tudíž v případě neomezení osobní svobody by bylo velmi pravděpodobné, že žadatel nebude spolupracovat se správními orgány, bude se skrývat a mařit vyhoštění. Naproti tomu účelem tohoto ustanovení zjevně není, aby byli zajištěni žadatelé, kteří sice požádali o mezinárodní ochranu, mimojiné za účelem znemožnit správní vyhoštění, avšak sledují žádostí jiné cíle, především že by mohla být udělena mezinárodní ochrana. Žalovaný se podle žalobce měl zabývat otázkou, zda k podání žádosti o mezinárodní ochranu neměl i jiné důvody, tj. zda nechtěl skutečně získat mezinárodní ochranu bez ohledu na to, že mohl žádost podat dříve, a že současnou žádostí patrně sleduje rovněž zmaření správního vyhoštění. Pokud by žalobce sledoval pouze zmaření správního vyhoštění a ani by si nedělal naději na poskytnutí mezinárodní ochrany, byly by ovšem naplněny podmínky § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a bylo by možné takovou žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že nebude v případě žalobce aplikováno ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, jelikož žalobce uvedl i jiné důvody pro získání mezinárodní ochrany, než pouhou snahu zmařit správní vyhoštění. Tedy že bude rozhodováno podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, čímž bylo uznáno, že přichází v úvahu rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Pokud žalovaný uznal, že žádost může vést k udělení mezinárodní či doplňkové ochrany, podle žalobce připustil, že žalobce svoji žádost nepodal výlučně pro zamezení realizace správního vyhoštění, nýbrž i z důvodů jiných (např. snahy o udělení mezinárodní ochrany). Napadené rozhodnutí je tak vnitřně rozporné, když v odůvodnění žalovaný tvrdí, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem zmaření správního rozhodnutí, ale současně se uznává, že lze žádost posuzovat věcně, protože zde jsou obsaženy argumenty, které takové hodnocení vyžadují. Pokud je vyloučena aplikace § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, podle žalobce nelze tvrdit, že by jedním z cílů podání žádosti o mezinárodní ochranu nebylo získání této ochrany, neboť neexistuje důvod domnívat se, že by žalobce o tuto ochranu nestál. Výklad žalovaného podle žalobce důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nepřípustně rozšiřuje prakticky na všechny případy, kdy zajištění žadatelé potencionálně požádali o mezinárodní ochranu mimo jiné s cílem znemožnit správní vyhoštění. Výklad žalovaného je tak podle žalobce v rozporu se základními zásadami směrnice o výjimečnosti zajištění. V případě žalobce nelze rovněž opomenout, že jde o občana Ukrajiny, země ve složité politické situaci, jejíž část je okupována Ruskem a část je pod správou separatistických jednotek. Vzhledem k tomu, že v případě žalobce je třeba zvlášť zvažovat rozhodnutí o eventuální doplňkové ochraně, nelze vyloučit, že žalobce má naději přinejmenším na tuto ochranu. V této situaci nelze dospět k závěru, že by nestál o mezinárodní ochranu a že by za jediný důvod v žádosti považoval zmaření správního vyhoštění. Žalobce pobýval v ČR velmi dlouhou dobu, vše nasvědčuje tomu, že by zde rád dále pobýval, a to na základě jakéhokoliv právního titulu. Jelikož neexistují sebemenší indicie svědčící o úmyslu žalobce, např. odcestovat např. do dalšího státu, nelze se domnívat, že by svoji žádost nemyslel vážně a o mezinárodní ochranu by nestál. Dále bylo namítáno žalobcem, že zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu je nepřípustné pro nedodržení lhůty 5 dnů k vydání rozhodnutí o zajištění. Napadené rozhodnutí bylo vydáno 31.10.2016. V rozhodnutí žalovaný uvedl, že o důvodech zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se dozvěděl při pohovoru se žalobcem dne 23.9.2016. Podle § 46a odst. 4 věty první zákona o azylu, jde-li o cizince, který je zajištěn dle zákona o pobytu cizinců a který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodne ministerstvo o zajištění podle odst. 1 do 5 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalobce okamžik, kdy se žalovaný dozvěděl o pobytové historii žalobce a dospěl k závěru o účelovosti žádosti, je pohovor se žalobcem ze dne 23.9.2016, tudíž jde o více než měsíční zdržení k vydání rozhodnutí o zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce při kontrole dokladů předkládal padělek, bylo zjištěno, že pobývá na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a platného víza, svou skutečnou totožnost odmítal sdělit a s policejním orgánem nespolupracoval. Proto bylo rozhodnuto o jeho zajištění a zahájeno řízení o jeho správním vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje nebezpečí, že bude mařit výkon správního vyhoštění. Dne 19.9.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany s tím, že se bojí odvodu do války a o svůj život. Dne 22.9.2016 bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu s odůvodněním, že se žalobce prokazoval padělanými doklady totožnosti a jeho totožnost nebyla známa. Dne 27.10.2016 obdržel správní orgán od Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, informaci, že dne 26.10.2016 byl cizinecké policii doručen cestovní doklad žalobce s platností do 27.9.2015 a současně byla správnímu orgánu postoupena fotokopie tohoto dokladu. Dne 23.9.2016 žalobce uvedl do protokolu o žádosti o udělení mezinárodní ochrany svoji skutečnou totožnost. Vypověděl, že nepravdivou totožnost a státní příslušnost uváděl proto, aby mohl zůstat v ČR a nebyl vyhoštěn. Do ČR přijel, protože na Ukrajině nebyla práce. Obdržený cestovní doklad potvrzuje údaje uváděné žalobcem dne 23.9.2016. Třebaže cestovní doklad již není platný, byl dostatečný k prokázání totožnosti žadatele. Současně správní orgán vycházel z údajů uvedených v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a do protokolu o pohovoru ze dne 23.9.2016 a dospěl k závěru o existenci skutečností k zajištění z jiného důvodu. Podle žalovaného žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění či ji pozdržet, ačkoliv mohl žalobce požádat dříve. Žalobce pobýval v ČR již v letech 1994-1995 a od roku 2008 nepřetržitě a poslední dva roky nelegálně, avšak o udělení mezinárodní ochrany požádal až po zadržení a zajištění a po zahájení správního řízení o vyhoštění. Učinil tak po více než 20 letech pobytu v ČR, z toho přinejmenším dva roky nelegálního. Během této doby se mohl dostavit na PČR nebo do přijímacího střediska MV ČR a požádat o mezinárodní ochranu. Podal ji však až po zajištění za účelem vyhoštění, tudíž je jeho jednání zcela účelové. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 2.6.2016 sp.zn. 7Azs 55/2016, podle něhož skutečnost případné účelovosti žádosti je speciálním důvodem k zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z postupu žalobce je zřejmé, že aby se vyhnul vyhoštění, využije jakékoliv možnosti, včetně prokazování se padělaným dokladem, zatajováním totožnosti a odmítáním součinnosti se správním orgánem i podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dále žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „KSÚL“) sp.zn. 41Az 17/2016 ze dne 31.8.2016. Vzhledem k tomu, že žalobce uváděl jako důvod žádosti obavu z konfliktu na Ukrajině a z možného povolání k výkonu vojenské služby, bude jeho žádost podle žalovaného, nezbytné posuzovat standardně, z hlediska naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu a nelze ji odmítnout dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. K námitce nedodržení lhůty 5 dnů žalovaný uvedl, že dle § 46a odst. 10 zákona o azylu jsou-li v průběhu zjištěny nové skutečnosti nové skutečnosti odůvodňující zajištění z jiného důvodu, vydá ministerstvo nové rozhodnutí o zajištění. Teprve 27.10.2016 správní orgán obdržel fotokopii cestovního dokladu platného do 27.9.2015, potvrzující údaje o totožnosti žalobce uvedené do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení o mezinárodní ochranu. Cestovní doklad sice již není platný, avšak spolu s čestným prohlášením žalobce byl přijat jako dostatečný k prokázání jeho totožnosti. Nová skutečnost tím podle žalovaného nastala 27.10.2016 a od této doby do 5 dnů rozhodl správní orgán o novém důvodu zajištění. Součástí správního spisu je žádost žalobce u dělení mezinárodní ochrany ze dne 19.9.2016 a informace žalobci zajištěnému v zařízení pro zajištění cizinců podle § 3a písm. a) bod čtvrtý a § 3b odst. 1 zákona o azylu ze dne 18.9.2016 o možnosti podat žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dále je součástí spisu rozhodnutí PČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, cizinecké policie, ze dne 17.9.2016 o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, za účelem správního vyhoštění. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce dne 17.9.2016 prokazoval svoji totožnost hlídce cizinecké policie identifikační kartou Rumunska a kontrolou tohoto dokladu bylo zjištěno, že se jedná o kompletní padělek, tudíž byl žalobce dne 17.9.2016 zajištěn dne § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. Současně z rozhodnutí vyplynulo, že bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod první zákona č. 326/1999 Sb., neboť se při kontrole prokázal dokladem, který je padělán, a podle § 119 odst. 1 písm. c) bod první zákona č. 326/1999 Sb., neboť na území ČR pobývá žalobce bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, a dále podle § 119 odst. 1 písm. c) bod druhý zákona č. 326/1999 Sb., neboť na území ČR žalobce pobývá bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo bez platného oprávnění k pobytu. Dále je součástí správního spisu rozhodnutí MV ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 22.9.2016, č.j. OAM-132/LE-LE05- LE05-PS-2016, o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu s odůvodněním, že dne 19.9.2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany s tím, že se obává odvodu do války a bojí se o svůj život. Správní orgán své rozhodnutí odůvodnil nezjištěním totožnosti žalobce, když nepředložil žádný doklad totožnosti, ani nebyla zjištěna prostřednictvím lustrace v příslušných evidencích a nebylo možné žalobce identifikovat. Současně žalobce uváděl nepravdivé údaje o své totožnosti a vydával se za občana Rumunska, ač v žádosti o udělení mezinárodní ochrany psal ukrajinsky a hovoří zde o svém vztahu k Ukrajině. Z podané žádosti o mezinárodní ochranu také vyplývá, že veškeré uváděné skutečnosti byly známy žadateli již dlouho před zajištěním, z čehož lze usuzovat, že ve skutečnosti žádnou obavu z pronásledování ani z vážné újmy nepociťuje a žádost podal pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění. Propuštěním ze zajištění by byl ohrožen jak průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, tak samotné zjištění totožnosti. Tím byly shledány podmínky § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Z údajů poskytnutých k žádosti o mezinárodní ochranu a z protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 23.9.2016 vyplývá, že žalobce uvedl údaje o své pravé totožnosti. Od roku 1994-1995 je v ČR, naposledy byl na Ukrajině na návštěvě v roce 2008, poslední dva roky zde pobývá nelegálně. Na Ukrajinu se nechce vrátit, protože je tam válka a mohli by ho vzít do války, takže má strach o život. Nepravdivé údaje o své totožnosti uváděl proto, že mu ukradli jeho doklady a chtěl zde zůstat. Byl mu nabídnut tento doklad, tak ho vzal, aby zde mohl zůstat a nemusel na Ukrajinu. PČR pravou totožnost nepřiznal proto, že se bál, že by ho deportovali. Do ČR přijel za prací. Na Ukrajině nikdy žádné problémy neměl. V ČR je již zvyklý a chtěl by zde zůstat. Dále je součástí správního spisu kopie pasu žalobce s platností do 27.9.2015 a úřední záznam PČR ze dne 26.10.2016, že v tento den došel cestovní pas žalobce do ZZC Drahonice. Dle razítka MV ČR, odboru azylové a migrační politiky, zmíněné údaje došly správnímu orgánu 27.10.2016. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 27.10.2016 obdržel od Ředitelství služby cizinecké policie, ZZC Drahonice, informaci, že dne 26.10.2016 byl cizinecké policii doručen cestovní doklad žalobce s platností do 27.9.2015 a spolu s tím byla žalovanému postoupena fotokopie tohoto dokladu. Podle žalovaného obdržená fotokopie cestovního dokladu potvrzuje údaje o totožnosti uváděné žalobcem dne 23.9.2016 do čestného prohlášení o totožnosti. Třebaže cestovní doklad již není platný, správní orgán jej přijal společně s čestným prohlášením jako dostatečný k prokázání totožnosti žalobce. Současně z těchto podkladů a z žalobcem sdělených informací do protokolu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly zjištěny nové skutečnosti odůvodňující zajištění z jiného důvodu. Dle žalovaného žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, když žalobce mohl požádat dříve. K tomuto závěru žalovaný dospěl na základě toho, že žalobce pobýval dle vlastních slov v ČR již od roku 1994-1995, od roku 2008 nepřetržitě a poslední dva roky nelegálně, avšak o udělení mezinárodní ochrany však požádal až po zadržení policií a zajištění, a poté, co bylo zahájeno řízení o jeho vyhoštění. Učinil tak po více než dvaceti letech pobytu v ČR, z toho přinejmenším po dvou letech nelegálního. Během této doby se zde mohl volně pohybovat a mohl se dostavit na PČR nebo do přijímacího střediska MV ČR a požádat o mezinárodní ochranu. Žádost však podal až tehdy, kdy se stal díky jeho zajištění PČR reálným výkon vyhoštění. Z toho vyplývá, že jeho jednání je naprosto účelové. V průběhu správního řízení ve věci mezinárodní ochrany neuvedl žádnou hrozbu spojenou s návratem do vlasti. Tvrdil sice, že se obává války a povolání k výkonu vojenské služby, avšak protože je ze západní části Ukrajiny, která ozbrojeným konfliktem zasažena není, a s ohledem na ztrátu oka není ani pravděpodobné jeho povolání do armády, tudíž nelze tyto údajné hrozby považovat za relevantní. Z jeho jednání je patrné, že žádost je účelová, podaná s cílem legalizovat pobyt a vyhnout se vyhoštění. Z toho podle žalovaného bylo prokázáno, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ač žalobce mohl požádat dříve. Z výpovědí žalobce nevyplynulo nic, co by žalobci nebylo známo již před zajištěním, nebo co by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dále bylo prokázáno, že žalobce pobýval v ČR neoprávněně, bez cestovního dokladu, bez jakéhokoliv pobytového oprávnění a nerespektoval zákonnou povinnost vycestovat z území členských států EU a prokazoval se padělaným dokladem totožnosti, skutečnou totožnost odmítal sdělit a s PČR nespolupracoval. Z toho důvodu byl za účelem vyhoštění zajištěn. Z žádosti o mezinárodní ochranu podle žalovaného také vyplývá, že žalobce ve skutečnosti žádnou hrozbu v souvislosti s návratem do vlasti nepociťuje. Jím uváděné skutečnosti mu byly známy již před zajištěním, žádost tedy podal pouze s cílem vyhnout se vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění. Z toho vyplývá, že využije jakékoliv možnosti, aby mohl setrvat v ČR, třeba nelegálně, a to i prokazováním se padělaným dokladem, vydáváním se za jinou osobu, zatajováním totožnosti, odmítáním součinnosti se správním orgánem a žádostí o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že cílem žalobce není ve skutečnosti získat ochranu před pronásledováním či vážnou újmou, když se jich ani neobává, nýbrž vyhnout se zajištění a vyhoštění, byl by propuštěním ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Z důvodu chování žalobce by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. O tom svědčí nejen jeho naprosté nerespektování právního řádu a uložených povinností, ale také zcela jeho účelové jednání. Žalovaný je přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ač mohl žadatel požádat o mezinárodní ochranu dříve a současně nelze uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Třebaže správní orgán považuje žádost o udělení mezinárodní ochrany za účelovou, vzhledem ke znění zákona o azylu nebude žádost posuzována dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, neboť podle tohoto ustanovení lze rozhodnout pouze tehdy, pokud žadatel podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícím vyhoštění. Dle ustanovené judikatury by mohla být žádost zamítnuta podle tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod v žádosti uvede právě snahu vyhnout se vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalobce uvádí obavu z konfliktu na Ukrajině a z možného povolání k výkonu vojenské služby, bude jeho žádost nezbytné posuzovat standardně podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Je také zřejmé, že aktuální stav na Ukrajině prakticky vylučuje ustanovení § 16 zákona o azylu. Tudíž nelze ani předpokládat rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť s tím žalobce i žalovaný souhlasili. Žaloba není důvodná. Dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce v žalobě namítal zejména nesplnění podmínek ust. § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu v souvislosti s tím, že žádost o azyl nebude posouzena jako zjevně bezdůvodná podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Tato námitka byla posuzována již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 41Az 17/2016-19 ze dne 31.8.2016, na který poukázal i žalovaný ve vyjádření k žalobě. Podle tohoto právního názoru „soud shledává rozdíl mezi zjevně nedůvodnou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu rozhoduje jejím zamítnutím, což je podle § 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu považováno za rozhodnutí ve věci (mezinárodní ochrany), a „účelovou žádostí“, která je důvodem rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele totiž postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Avšak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být dle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně bezdůvodnou.“ Podle názoru zdejšího soudu lze uvedené závěry plně aplikovat i na daný případ, neboť žalobce v rámci žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl i jiný důvod, než snaho vyhnout se zajištění a vyhoštění, a to obavy z konfliktu na Ukrajině a z povolání do armády. Soud má za to, že byla jednoznačně prokázána snaha žalobce vyhnout se vyhoštění všemi možnými prostředky, včetně podání žádosti o azyl. O účelovosti této žádosti svědčí jednak její podání až po zajištění, jednak její podání až po mnoha letech oprávněného a po 2 letech neoprávněného pobytu v ČR, ačkoliv bylo prokázáno, že žalobci žádná okolnost nebránila zažádat o mezinárodní ochranu dříve, když se mohl po ČR volně pohybovat, a jednak přímo zdůvodnění snahou legalizovat pobyt v ČR a zůstat zde. Z jednání žalobce je naprosto zřejmé, že žalobce dělá vše proto, aby nebyl vyhoštěn, vč. uvádění falešné totožnosti. Dle závěru soudu v dané věci byly splněny podmínky ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Důvodnou neshledal soud ani námitku nedodržení lhůty 5 dnů k vydání rozhodnutí o zajištění. Napadené rozhodnutí bylo vydáno 31.10.2016. Není pravdivé tvrzení žalobce, že by žalovaný v rozhodnutí uvedl, že o důvodech zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se dozvěděl při pohovoru se žalobcem dne 23.9.2016. Naopak je z výše shrnutého odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že žalovaný přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, na základě jaké skutečnosti (obdržení cestovního pasu žalobce dne 26.10.2016) dospěl k závěru o naplnění důvodu pro zajištění podle písm. e) § 46a odst. 1 zákona o azylu. V souvislosti s podáním žádosti o azyl žalovaný rozhodl dne 22.9.2016 o zajištění žalobce podle jiného ust., a to podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Postup žalovaného shledal soud v souladu se zákonem, neboť ke ztotožnění žalobce bez důvodných pochybností došlo až poté, co správní orgán obdržel cestovní pas žalobce, nikoli již na základě údajů uváděných žalobcem v rámci pohovoru dne 23.9.2016, neboť žalobcova různá tvrzení o jeho totožnosti pochybnosti vyvolávala. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 20. prosince 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková,v.r. Martina Kerberová samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová