17 A 15/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: M.R., zastoupeného: Mgr. Zdeněk Knaizl, advokát, Purkyňova 547/43, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.02.2016 č.j. DSH/15399/15, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 6.11.2015 č.j. MMP/272272/15, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod druhý zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) , ve znění pozdějších předpisů pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 5.000,-Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na 6 měsíců a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě tvrdil, že nepřekročil v inkriminovanou dobu nejvyšší dovolenou rychlost o více než 19 km/h. Připomněl, že navrhl ve správním řízení výslech zakročujících policistů za účelem zjištění, zda postupovali v souladu s návodem k obsluze použitého měřidla. Žalobce uváděl, že navrhoval návod k obsluze a výslech spolujezdce P.D. Žalobce nesouhlasil s neprovedením těchto důkazů správním orgánem s tím, že měl za to, že se správní orgány zabývaly obhajobou žalobce velmi okrajově a v rámci provedených důkazů, které nemohou spolehlivě prokázat vinu žalobce. Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že nebyla akceptována jeho omluva z ústního jednání konaného 1.10.2015, v důsledku čehož bylo veškeré dokazování prováděno v nepřítomnosti žalobce. Žalobce tvrdil, že má za to, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti dokládal jako přílohu k omluvě zaslané 29.9.2015, avšak toto nebyl schopen prokázat. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce doložil později znovu spolu s vyjádřením ze dne 20.10.2015. Správní orgán na to již však nereflektoval a byla žalobci pouze poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V tomto vyjádření žalobce uváděl, že se přestupku nedopustil, a navrhl výslech policistů. Dále žalobce v odvolání konkretizoval důvody svého nesouhlasu s obviněním z přestupku a navrhl celou řadu důkazů. Žalobce připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22.1.2009 č.j. 1As 96/2008-115, podle něhož v řízení o přestupku nelze aplikovat ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, který neumožňuje účastníkům uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a důkazy. Správní orgán totiž nemůže odmítnout důkazní návrhy s poukazem na to, že nebyly vzneseny již v řízení v I. stupni. Obviněný z přestupku má právo požadovat předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch a takový návrh nelze zamítnout jen proto, že správní orgán považuje svědky apriori za nevěrohodné. Žalobce nesouhlasil s odkazem žalovaného na rozsudek NSS sp.zn. 5 As 64/2011 ze dne 28.2.2013 s tím, že skutkový stav byl v obou věcech zcela odlišný, když v žalovaným zmíněném případě obviněný postavil svoji obranu pouze na ničím nedoloženým tvrzeních, k nimž nebyl označen jediný důkaz. Dále pak ve správní žalobě bylo namítáno porušení zásady materiální pravdy v důsledku neprovedení výslechu policistů, avšak takový důkaz nebyl předtím navržen. Obhajoba byla tehdy postavena do zcela obecné roviny spočívající ve zpochybnění pracovníka SŽDC a na podporu obhajoby nebyl zajištěn žádný důkaz. V daném případě žalobce na svoji obranu uváděl, že překročil maximálně dovolenou rychlost o 19 km/h, a k tomuto tvrzení označil několik důkazů, jako například výslech spolujezdce P.D. Žalovaný podle žalobce nesprávně vyhodnotil, že se svědek k takovým skutečnostem vyjadřovat nemůže. Žalovaný nevzal přitom podle žalobce v úvahu, že svědek mohl během jízdy sledovat tachometr. Pokud by se po provedeném dokazování prokázalo, že tachometr spolehlivým ukazatelem nebyl např. pro poruchu, mohlo se jednat o skutkový omyl žalobce. Žalobce naopak poukázal na rozsudek NSS ze dne 14.1.2014 č.j. 5As 126/2011-68, podle něhož obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani o nich předkládat důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu z roku 2004 se v řízení o přestupku neuplatní. Tímto rozsudkem podle žalobce byly popřeny závěry rozhodnutí NSS sp.zn. 5As 64/2011. Dále žalobce připomněl rozsudek NSS ze dne 22.1.209 sp.zn. 1As 96/2008, podle něhož úřední záznam o spáchání přestupku poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci ve věci, nelze jej považovat za důkazní prostředek. K dokazování událostí popsaných v úředním záznamu slouží mimo jiné svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila. Žalobce měl za to, že v tomto případě ve světle zmíněné judikatury byl správní orgán povinen navržené důkazy provést, když žalobce namítal, že nepřekročil dovolenou rychlost o více než 19 km/h, a explicitně zpochybňoval postup policistů při obsluze měřidla. Žalobce v tomto směru uváděl, že odchýlení se od návodu k obsluze může mít zásadní dopad na výsledky měření. Za tímto účelem žalobce navrhoval výslech policistů a důkaz návrhem k obsluze měřidla. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním napadeného rozhodnutí, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, s tím, že žalobce postrádá informaci o tom, jakým způsobem se žalovaný s návrhem k obsluze seznámil. Závěry žalovaného tak podle žalobce neměly oporu ve spisu. Z kamerového záznamu není možné podle žalobce seznat, zda bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze měřidla, neboť kamerový záznam nezaznamenával ovládání měřidla policisty, pouze jízdu vozidla žalobce. Podle žalobce žalovaný neprovedl jediný důkaz svědčící o tom, že policisté byli odborně způsobilí k obsluze rychloměru. Každý policista k tomu musí být proškolen. Žalobce poukázal na obsah návodu k obsluze, podle něhož nad rámec povinných pověření je obsluha povinna provádět tzv. denní, týdenní a měsíční údržbu, bez níž nejsou výstupy z měřidla validní. Žalobce tvrdil, že má o takové kontrole vzhledem k výsledku měření silné pochybnosti. Dále poukázal na to, že podle návodu k obsluze v případě jakéhokoliv poškození měřidla či jeho podstavce či jiných komponent není měření validní. Tyto skutečnosti má podle žalobce v souladu s § 3 správního řádu zjišťovat správní orgán. Dále podle žalobce správní orgány nezjišťovaly, zda měření neproběhlo dle zákona o metrologii, tedy zejména v souladu s návodem k obsluze měřidla. Žalobce dále poukázal na ustanovení § 79a zákona o silničním provozu, podle něhož za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Obecní policie je tedy oprávněna měřit výhradně na místech určených policií. Správní orgány měly tedy podle správního řádu podle žalobce povinnost se touto zásadní otázkou zabývat a opatřit si k nim podklady. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dle jeho názoru jsou podklady pro rozhodnutí natolik jednoznačné, že v řízení nebylo nutné provádět výslech všech strážníků obsluhujících zařízení. Záznam z radarového měření považuje žalovaný za dostatečný důkaz o rychlosti automobilu za situace, kdy nejsou z okolností případu patrné pochybnosti o správnosti tohoto důkazu. Ze záznamu z radaru je patrné, jaké vozidlo bylo měřeno, kde a kdy došlo k měření a jaká byla v daném úseku nejvyšší dovolená rychlost. Dále je zde patrné výrobní číslo radaru, k němuž se vztahuje ověřovací list s platností do 7.6.2016 deklarující, že radar měl požadované metrologické vlastnosti. Výstup z rychloměru dále koresponduje s videozáznamy založenými ve spise. Žalovaný tak provádění důkazů svědeckými výpověďmi zakročujících strážníků či návodem k obsluze považoval za zcela nadbytečné. Z konstantní judikatury podle žalovaného vyplývá, že proškolení strážníků k provádění měření rychlosti není třeba v řízení prokazovat. V replice žalobce zopakoval, že se závěry žalovaného nesouhlasí, když na svoji obranu žalobce uváděl nepřekročení nejvyšší dovolené rychlosti o více než 19 km/h a že k nesprávně naměřeným hodnotám mohlo mimo jiné dojít nesprávnou obsluhou radarového měřidla. Za této situace měl žalobce za to, že měly navržené důkazy být provedeny. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 1.8.2015, podle něhož žalobce v tento den řídil osobní motorové vozidlo BMW RZ … na Klatovské třídě v Plzni v 00:26 hod. a byla mu naměřena rychlost radarem 101 km/h. Do oznámení se žalobce nevyjádřil, ani je nepodepsal. Podle úředního záznamu z téhož dne bylo hlídkou Městské policie Plzeň-Bory prováděno měření rychlosti vozidel na Klatovské třídě poblíž nemovitosti č. 16 ve směru z centra města. U žalobce byla podle měření zohledněna odchylka 3% a výsledná hodnota je 97 km/h, a to v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Jednalo se o radarový měřič AD9C příslušného výrobního čísla umístěný ve služebním vozidle Škoda Octavia. Změřené vozidlo bylo po celou dobu na dohled až do samotného zastavení. Přestupek nebylo možné projednat v blokovém řízení. Výstup z radarového zařízení výrobní č. 06/0191 zachycuje vozidlo na odjezdu ze vzdálenosti 20 m s čitelnou poznávací značkou, přiřazenou rychlostí a datem a hodinou. K témuž číslu se vztahuje i ověřovací list radaru, s platností ověření do 7.6.2016. Dále je zde výstup na CD zahrnující dva kamerové videozáznamy. Správní orgán nařídil jednání na 1.10.2015 a dne 30.9.2015 došla správnímu orgánu I. stupně omluva žalobce datovaná 29.9.2015 odůvodňující neúčast na jednání špatným zdravotním stavem s s tím související pracovní neschopností. V písemnosti je odkaz na přílohu - rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, avšak v záhlaví potvrzujícím doručení Magistrátu města Plzně je kolonka přílohy prázdná. Proto správní orgán neuznal omluvu a jednání provedl. Následně zaslal správní orgán I. stupně dne 1.10.2015 žalobci vyrozumění o provedení ústního jednání a o možnosti seznámit se ve stanovené lhůtě s podklady pro rozhodnutí. Žalobce k vyjádřením ze dne 20.10.2015 již přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti datované 29.9.2015. Žalobce namítal, že pokud omluvu nepovažoval správní orgán za dostatečnou, měl žalobce vyzvat spolu s poučením, jak ji doplnit, podle § 37 odst. 3 správního řádu. Žalobce také navrhl výslech strážníků. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neměl před jednáním k dispozici žádný podklad pro prověření důvodnosti omluvy. Dle konstantní judikatury stíhá toho, kdo omluvu činí, nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní, jinak by správní orgány mohly stěží hodnotit důvodnost omluvy. Je tedy na obviněném, aby důvodnost své omluvy doložil. Správní orgán odkázal na rozsudek NSS č.j. 6As 25/2013-23, podle něhož pokud jde o omluvu z nařízeného jednání, obviněné z přestupku nestíhá pouze povinnost tvrzení, nýbrž i povinnost důkazní, jinak by stěží mohl správní orgán důležitost důvodu v omluvě uvedeného zkoumat a hodnotit. Proto správní orgán stěžovatelovu omluvu neakceptoval, jakožto nepodloženou, a jednání provedl. Byl zbaven povinnosti hodnotit důležitost uváděného důvodu, neboť nepodloženou omluvu nelze označit za náležitou. V dané věci správní orgán I. stupně dále konstatoval, že důležitý důvod omluvy musí být předložen bezodkladně, tedy nejlépe s omluvou, nebrání-li v tom objektivní příčiny. V daném případě byla kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti předložena až 19 dní po jednání. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je ze dne 29.9.2015 a téhož dne žalobce předával k poštovní přepravě omluvu, tedy lze předpokládat, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti předložit mohl. Přestože samotnou omluvu lze označit za bezodkladnou a důvod za důležitý, doložení důležitého důvodu bezodkladné nebylo. K názoru žalobce, že měl být správním orgánem vyzván, správní orgán podotkl, že vzhledem k tomu, že omluvu obdržel pouze den před jednání, neměl dostatek času, aby žalobce vyzýval k odstranění vad podání. K námitce žalobce, že nebyl dostatečně poučen, v jaké formě má být omluva učiněna, a jak má být doložena, správní orgán uvedl, že žalobce byl před jednáním poučen o možnosti a povinnosti se bezodkladně s uvedených důvodů omluvit, rovněž byl poučen o způsobech, jakými může být podání omluvy učiněno, a současně byl upozorněn, že při nedostavení se bez náležité omluvy lze věc projednat v jeho nepřítomnosti. Poté, co byla věc projednána v nepřítomnosti, běžela lhůta k vyjádření se k podkladům. Žalobce tohoto práva nevyužil jinak než tím, že se omezil na vágní konstatování, že s přestupkem nesouhlasí, a navrhl provedení výslechu zasahujících strážníků. Žádné skutečnosti na svou obhajobu nezmiňoval, ani neuvedl, jaké skutečnosti mají být prokázány provedenými výslechy. Správní orgán proto nevyhověl tomuto návrhu, neboť skutečný stav věci byl spolehlivě a beze všech pochybností zjištěn z listinných podkladů ve spise, proto bylo provádění důkazů nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalobce ani nevyjádřil žádné skutečnosti zakládající pochybnosti o stavu věci. Úřední záznam byl součástí spisové dokumentace za účelem podrobnějšího dokreslení situace, ale jako důkazní prostředky slouží zejména oznámení o přestupku, záznam o přestupku z radaru a ověřovací list a dva kamerové záznamy pořízené strážníky. Správní orgán dále podrobně konstatoval, co je obsaženo na CD s videozáznamy. Jednak videozáznam z kamery na palubní desce vozidla policie, který zachycuje události od změření vozidla po zastavení hlídkou policie, včetně první části silniční kontroly. Záznam začíná v okamžiku, kdy hlídka stojí se služebním vozidlem na Klatovské tř. u domu č.p. 16 na podélném parkovacím státní na pravé straně vozovky, tedy rovnoběžně s vozovkou směrem z centra města. Na záznamu jsou vidět několik desítek metrů od vozidla zadní světla vozidla vzdalujícího se ve směru z centra, které na pokyn hlídky městské policie, která se za vozidlem ihned rozjíždí, plynule zastavuje a vozidlo je celou dobu na dohled. Je patrná tovární značka i registrační značka vozidla. Strážníci vystoupili ze služebního vozidla, řidič jim podal doklady, následně končí záznam. Navazuje záznam pořízený kamerou strážníků, kteří stojí u dveří zastaveného vozidla a vyzývají řidiče k předložení dokladů totožnosti. Strážník se ptal řidiče, zda tuší důvod zastavení, a řidič odpověděl, že ano. Strážník mu připomněl, že se jedná o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, kdy mu bylo naměřeno skoro 100 km/h, a proto nelze přestupek projednat na místě. Řidič přerušil strážníka s tím, že má firmu na čištění aut, a mají tam určité ceny. Dále se ptal, zda lze přimhouřit oko, a strážník odpověděl, že rozhodně ne. Ptal se řidiče, zda má vysvětlení pro vyšší rychlost. Na to odpověděl spolujezdec, že s autem jede poprvé, a řidič mu ho chtěl ukázat. Strážník odvětil, že mu ho může ukazovat, jak chce, ale ne ve městě. Strážník uváděl, že vyfoceno to je a nedá se s tím nic dělat. Řidič dále žádal o vyřešení přestupku pokutou. Strážníci mu vysvětlili, že přerušil nejvyšší povolenou rychlost o 40 km/h v obci, což se dá pouze předat do správního řízení, kde hrozí i odebrání řidičského průkazu. Následně se strážníci vraceli do služebního vozidla a záznam končí. Správní orgán konstatoval, že události ze záznamu korespondují s oznámením o přestupku a úředním záznamem. Jsou na videozáznamu pouze odlišné časové údaje, což je přikládáno chybnému nastavení času na kamerových zařízeních, a nezakládá to pochybnosti o věrohodnosti záznamu. Správní orgán na základě provedených důkazů neměl pochybnosti o spáchání přestupku tak, jak byl popsán. Z kamerového záznam je podle správního orgánu zřejmé, že hlídka městské policie měla vozidlo po celou dobu na dohled a nemohlo dojít k záměně vozidla ani řidiče. Dále je zřejmé, že řidič na místě kontroly přestupek nepopíral a je si jeho spáchání vědom. Rovněž přezkoumáním přestupku z radaru nebyly shledány žádné závady ani pochybnosti o tom, že měření proběhlo s v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že u podání s omluvou žalobce z jednání nebyla připojena příloha, což dokládá podací štítek umístěný na podání nahoře. Skutečnost, že na štítku není žádné číslo, podle žalovaného prokazuje, že podání přílohu neobsahovalo. Oproti tomu na podání ze dne 20.10.2015 je na podacím štítku uvedeno Příloha 1. Podle žalovaného žalobce měl zvolit takový způsob doručení omluvy, který by jednoznačně deklaroval, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti správnímu orgánu skutečně doručil, kdy například při osobním podání by obdržel na kopii písemnosti podací razítko; dále z jeho postupu vyplývá, že měl přístup k zařízení, kde mohl i skenovat. Dle konstantní judikatury NSS nemá správní orgán při posuzování omluvy povinnost vyzývat účastníka řízení k doplnění důvodů, proč se omlouvá. Je především v zájmu obviněného, aby se o osud podané žádosti zajímal. Žalovaný poukázal například na rozsudek NSS ze dne 13.10.2013 9As 6/2013-26. Na omluvu nelze nahlížet jako na podání podle § 37 správního řádu, například dne rozsudku NSS ze dne 17.12.2015 č.j. 4As 189/2015-37. Tedy je na účastníkovi, aby v případě, že se nemůže dostavit k jednání, učinil náležitou omluvu. Dle žalovaného navíc nebyl žalobce zkrácen na svých právech, neboť byl následně správním orgánem I. stupně po jednání vyzván a poučen, že se může ve stanovené lhůtě seznámit s podklady pro rozhodnutí. Podle žalovaného se žalobce nechoval obezřetně, řádně nehájil své zájmy, nezajímal se o osud své omluvy, přičemž takovému procesnímu postupu nelze přiznat právní ochranu. Podle žalovaného v řízení provedené důkazy vytvořily jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, že se žalobce předmětného přestupku dopustil. Podle žalovaného jsou stěžejními důkazy kamerový záznam a záznam přestupku z radaru. Žalovaný nemá žádné pochybnosti o správnosti radarového měření. Měření bylo provedeno odborně způsobilou osobou za pomoci certifikovaného měřidla, přičemž přezkoumáním záznamu nebyly zjištěny žádné závady nasvědčující tomu, že měřící zařízení bylo použito v rozporu s návodem k obsluze nebo že by při měření došlo k chybě. Na fotografii je zřetelně zachyceno vozidlo žalobce s detailem na zadní registrační značku, což koresponduje s údajem při měření na odjezdu. Velikost vozidla na fotografii koresponduje s údajem o vzdálenosti měření 20 m. Úhel, pod kterým vozidlo bylo zachyceno na fotografii, odpovídá rovnoběžnému postavení služebního vozidla s vozovkou a je v souladu s návodem k obsluze. Tato skutečnost vyplývá i z pořízeného videozáznamu, který začíná bezprostředně po změření rychlosti, kdy vozidlo městské policie stojí. Na výstupu z rychloměru je uvedena nulová rychlost služebního vozidla, což odpovídá měření ze stojícího měřidla. Dále na výstupu z rychloměru nejsou patrné žádné předměty, které by mohly způsobit reflexi paprsku radaru. Tolik potvrzuje videozáznam. Lze tak na základě výstupu z rychloměru mít podle žalovaného za odůvodněný závěr, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, a provádění důkazů svědeckými výpověďmi zakročujících strážníků či návodem k obsluze by bylo zcela nadbytečné. Žalovaný poukázal na rozhodnutí NSS sp. zn. 5As 64/2011 z 28.2.2013. Dle žalovaného je nadbytečné doplnit důkazy o výpověď spolujezdce žalobce. Vyjádření, že v žádném případě žalobce nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost o více než 19 km/h a že ke změření mohlo dojít nesprávnou obsluhou rychloměru, považuje žalovaný za účelové, ničím nepodložené, které bylo v řízení provedenými důkazy vyvráceno. Hodnotu provedených důkazů nemůže snížit ani skutečnost, že čas udávaný na kamerovém videozáznamu nekoresponduje s časem ve spise. Je také zřejmé, že vystavený ověřovací list náleží k použitému měřícímu zařízení. Žalobu soud neshledal důvodnou. Soud především připomíná, že většinu námitek obsažených v žalobě žalobce vznášel již v rámci odvolání. Žalovaný se jimi zabýval v napadeném rozhodnutí. Soud závěry žalovaného, výše shrnuté v tomto rozsudku, považuje za přezkoumatelné a dostatečně podrobně a logicky zdůvodněné. Z toho důvodu soud plně odkazuje na napadené rozhodnutí. Námitku žalobce, že mu nebylo umožněno účastnit se nařízeného ústního jednání o přestupku, neboť z jednání nařízeného na den 1.10.2015 se žalobce řádně omluvil, soud shledal nedůvodnou. Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného z přestupku jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednávání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří o „náležité omluvě“ a ustanovení § 59 správního řádu poté o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“. Ze správního spisu k této námitce vyplývají následující skutečnosti. V předvolání ze dne 9.9.2015 správní orgán poučil žalobce, že pokud se žalobce bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu k jednání nedostaví, lze věc projednat v jeho nepřítomnosti. Žalobce zaslal správnímu orgánu dne 29.9.2015 prostřednictvím pošty písemnou omluvu odkazující na rozhodnutí o pracovní neschopnosti, které nebylo k omluvě připojeno. Naskenované rozhodnutí o pracovní neschopnosti předložil žalobce teprve dne 20.10.2015 jako reakci na výzvu k seznámení s podklady pro rozhodnutí. Ani v tomto okamžiku však žalobce neupřesnil (a nevyplynulo to ani z rozhodnutí o pracovní neschopnosti, kde není stanoven klidový režim apod.), proč nebyl žalobce schopen se k jednání dostavit. Přitom za spisu vyplývá, že byl žalobce schopen podat omluvu prostřednictvím pošty dne 29.9.2015, tj. v den zahájení pracovní neschopnosti. Za náležitou omluvu by v daném případě šlo považovat pouze takovou, která skutečně znemožňuje účastnit se nařízeného jednání (obd. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012-32). Soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že byly splněny podmínky pro projednání věci nepřítomnosti žalobce, když žalobce nedoložil důvod své omluvy bezodkladně, nýbrž teprve v souvislosti s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Povinnost důkazní v tomto směru je dle názoru soudu plně na žalobci a žalobce neunesl důkazní břemeno. Správní orgán proto byl oprávněn provést jednání v nepřítomnosti žalobce. Pokud jde o návrh na doplnění důkazů, žalobce navrhl ve vyjádření k podkladům rozhodnutí výslech zakročujících strážníků, nicméně potřebu těchto důkazů nijak nezdůvodnil. Teprve v doplnění odvolání poprvé tvrdil, že překročil rychlost pouze o 19 km/h, nikoliv o 47 km/h, jak bylo naměřeno radarem. Současně v odvolání žalobce navrhl výslech spolujezdce P.D. Soud má za to, že i s touto námitkou se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal. Provádění navržených důkazů má soud za nadbytečné, když byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření a také první námitku v tomto směru vznesl teprve v doplnění odvolání, tedy cca 4 měsíce od spáchání přestupku. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak výrazně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z radaru – záznam o přestupku, zachycující vozidlo ve standardní poloze s čitelnou RZ a dalšími souvisejícími údaji (směr odjezd, měření na vzdálenost 20 m atd.). Nadto o tom svědčí i nepřímo pořízené videozáznamy, kde hovoří policisté se žalobcem i o tom, jakou rychlostí jel. Z videozáznamu vyplývá, že na místě silniční kontroly žalobce proti sdělené rychlosti nic nenamítal. Z těchto důvodů soud neuznal ani námitku, že bylo možná postupováno v rozporu s návodem k obsluze. Pořízený videozáznam ze služebního vozu spolu s výstupem z radaru dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s návodem k obsluze. Za této situace bylo provedení dalších důkazů nadbytečným. Pokud jde o otázku, zda byli strážníci proškoleni k měření, podle standardní judikatury tato okolnost nemůže být předmětem dokazování v řízení o přestupku. Žalobce rovněž v žalobě namítal, že se správní orgán nezabýval tím, zda měření probíhalo v souladu se zákonem ve smyslu § 79 zákona o silničním provozu, podle něhož platí, že obecní policie tuto činnost měření, tedy kontroly dodržování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, vykonává na místech určených PČR a v součinnosti s ní. Obecní policie je tedy oprávněna provádět měření na místech určených PČR. Správní orgány měly podle žalobce podle § 3 ve spojení s § 50 odst. 3 správního řádu, jakož i na základě závěru rozsudku NSS č.j. 5As 126/2011-68 zabývat se touto otázkou. Dle názoru soudu žalobce tímto obecným tvrzením nijak nezpochybnil dosavadní skutkové zjištění, když ani netvrdil, že by městští strážníci nebyli oprávněni provádět měření v inkriminovaném místě a čase. Žalobcem zmíněný rozsudek NSS č.j. 5 As 126/2011-68 akcentuje, že obviněný z přestupku není povinen se hájit a vina mu musí být dokázána, tudíž dle názoru zdejšího soudu nebylo v dané věci postupováno v rozporu s názorem NSS, když bylo opatřeno potřebné množství důkazů prokazujících vinu žalobce. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 31. října 2016 Mgr. Jana Komínková Za správnost: Kováříková samosoudkyně