17 A 2/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: J.J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.11.2015, č.j. DSH/13709/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 5.11.2015, č.j. DSH/13709/15, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 14.9.2015, č.j. MeDO-48026/2015-Mencl, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) v souvislosti s porušením § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona, za což mu byla uložena sankce pokuty ve výši 1.500,-Kč a úhrada nákladů řízení ve výši 1.000,-Kč V podané žalobě žalobce namítal, že je napadané rozhodnutí nepřezkoumatelné, a že skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise. Nesrozumitelnost spatřoval žalobce v neurčitosti výroku žalovaného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Správní orgán prvého stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že byl přestupek spáchán: „na pozemní komunikaci v obci Babylon, ve směru jízdy od obce Folmava na obec Draženov, poblíž autobusové zastávky“. Žalovaný v rámci rozhodnutí o podaném opravném prostředku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bez dalšího potvrdil. Žalobce namítal, že z takového výroku rozhodnutí nelze jednoznačně určit místo, kde měl být přestupek spáchán. Uvedl, že skutek, ve kterém je spatřován přestupek, musí být náležitě individualizován a konkretizován, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednoznačná individualizace a konkretizace skutku je možná jen díky přesnému označení doby, kdy k němu mělo dojít a místa, kde k němu mělo dojít, a to přímo ve výroku rozhodnutí. Tyto náležitosti stanovuje § 77 zákona o přestupcích. Jednoznačná individualizace skutku má sloužit toliko k tomu, aby tento skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Jen jednoznačnou individualizací a konkretizací skutku lze vyloučit možnost, že pro tento skutek již nebylo zahájeno správní řízení, překážka věci zahájené (litispendence), a že o tomto skutku již nebylo pravomocně rozhodnuto, překážka věci rozhodnuté (rei iudicate). Současně individualizací a konkretizací skutku má být naplněna právní zásada non bis in idem, tedy že pachatel protiprávního jednání může být pravomocně potrestán za skutek toliko jednou. Žalobce se v rámci své argumentace odkazoval na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006 – 73 „rozhodnutí trestního charakteru je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“. Žalovaný, resp. správní orgán prvého stupně, místo spáchání přestupku označil pouze za pomoci blíže neurčeného úseku pozemní komunikace, kde mělo k přestupku dojít. Označení „na pozemní komunikaci v obci Babylon, ve směru jízdy od obce Folmava na obec Draženov, poblíž autobusové zastávky“ je neurčité hned z několika ohledů. Za prvé není blíže označena pozemní komunikace, na které se měl žalobce protiprávního jednání dopustit. V obci Babylón se nachází hned několik pozemních komunikací. Výrok napadaného rozhodnutí nijak nekonkretizuje označení „poblíž autobusové zastávky.“ V obci Babylón se nachází hned tři autobusové zastávky, kdy z výroku nelze nijak dovodit, o kterou autobusovou zastávku, by se konkrétně mělo jednat. Všechny tyto nedostatky v konečném důvodu způsobují neurčitost výroku napadaného rozhodnutí, co do stanovení místa, kde k protiprávnímu jednání mělo dojít. Žalobce se tak jen stěží může hájit, tvrdit, že policisté nemohli vidět to, co tvrdí, že viděli, když se nemůže nijak seznámit s místem údajného protiprávního jednání. Výrok žalovaného rozhodnutí je co do vymezení místa, kde k přestupkům mělo dojít neurčitý. Neurčitost výroku rozhodnutí pak způsobuje nesrozumitelnost rozhodnutí samého, kdy nesrozumitelné rozhodnutí není možné přezkoumat a musí být zrušeno. Žalobce dále namítal, že skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise. Žalobce během jízdy rozhodného dne bezpečnostním pásem byl připoután po celou dobu jízdy. Rozhodné skutečnosti byly dokazovány pouze na základě svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Tyto svědky však žalobce označil za podjaté a jejich svědecké výpovědi z tohoto důvodu za nevěrohodné. Ke skutkovému průběhu žalobce uvedl, že po zastavení policistou mu na jeho výzvu předal všechny požadované doklady. Policista mu sdělil, že překročil nejvyšší povolenou rychlost, jež je v daném úseku, kdy jel rychlostí 65km/h. Tato skutečnost je potvrzena i svědeckou výpovědí zasahujících policistů, kteří konstatovali, že na místě rozhodného dne prováděli kontrolu dodržování nejvyšší povolené rychlosti jízdy. Žalobce po zastavení a sdělení obvinění v podobě překročení nejvyšší povolené rychlosti požádal policistu o předložení fotografie z rychloměru, načež mu policisté sdělili, že fotografie je rozmazaná, proto rychlost oznamovat nemohou. Následně policisté přistoupili k důkladné kontrole vozidla, tj. povinné výbavy, technického stavu, tachografu, apod. Z přístupu policistů bylo zřejmé, že se snaží objevit jakékoliv pochybení žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce měl vozidlo po technické stránce v pořádku, policisté sdělili žalobci, že jej budou pokutovat jen za absenci bezpečnostního pásu, a sice až po více, než 30 minut trvající kontrole. Žalobce jednoznačně vnímal takové vyjádření jako účelové, nepravdivé a okamžitě takové tvrzení popřel, neboť je ve vozidle vždy připoután. Skutečnost, že byla nejprve prováděna kontrola technického stavu, vyplývá též ze svědeckých výpovědí policistů. Rovněž tak z těchto vyplývá, že žalobce jednoznačně popřel spáchání skutku, který mu je kladen za vinu. Samotné svědecké výpovědi policistů dále považoval žalobce ve vztahu k prokázání přestupku, ze kterého byl obviněn, za nevěrohodné. Pprap. T. uvedl, že nepřipoutaného žalobce viděl na vzdálenost cca 10 m, kdy jej kolega oslovil, zda vidí také nepřipoutaného řidiče vozidla. Nicméně pprap. Š. konstatoval, že nepřipoutaného řidiče viděl již na vzdálenost přibližně 150 m, což není lidským okem fyzicky možné. Za takové situace měl správní orgán provést vyšetřovací pokus spočívající v posouzení viditelnosti bezpečnostních pásů na vzdálenost 150 m (s tolerancí 20%, které představují možnou odchylku v odhadu policisty), neboť svědecká tvrzení nebyla ve vzájemném souladu. Pprap. Š. dále vypověděl, že držel v ruce dalekohled, z čehož však nelze usoudit, že jej užil ke kontrole bezpečnostních pásů žalobce, ani nic takového svědek netvrdil. Svědek pouze konstatoval, že dalekohled měl u sebe. Lze předpokládat, že pokud by vizuální vjem učinil skrze dalekohled, též by se v tomto směru, jasně a srozumitelně vyjádřil před správním orgánem při provádění své svědecké výpovědi. Z důvodu, že jde o zcela zásadní objasnění skutkového průběhu, kdy správní orgán musí v nalézacím řízení zjistit, zda policista vůbec „mohl“ vidět to, co tvrdí, že viděl, navrhoval žalobce pprap. Š. opětovně předvolat ke svědecké výpovědi, za účelem položení doplňující otázky, týkající se vyjasnění jeho dřívější výpovědi, a to konkrétně, zda došlo reálně k užití dalekohledu při pozorování vozidla žalobce. Žalobce v tomto směru dále vytýkal správnímu orgánu, že tento sám nepoložil svědkovi doplňující otázku, za účelem řádného zjištění skutkového stavu. Řízení o přestupku je trestním řízením sui generis, čímž se liší od typického (obecného) správního řízení. V trestním řízení není možné uplatňovat některé zásady, které jsou typické pro řízení civilní (např. vigilantibus iura), naopak, řízení o přestupku je ovládáno zásadou materiální pravdy a zásadou inkviziční. Je to právě povinnost správního orgánu postupovat ex officio tak, aby byl zjištěn úplný stav věci, a to nezávisle na vůli stran řízení. Správní orgán přitom rozhoduje o tom, jaké důkazy budou provedeny a tyto provádí též bez návrhu; vždy tak, aby dostál povinnosti vyjádřené § 3 správního řádu. Rozhoduje-li správní orgán o tom, jaké důkazy provede a obstarává-li též tyto důkazy, pak lze a maiori ad minus dovodit povinnost správního orgánu postupovat analogicky při získávání či provádění důkazů. Jinak řečeno, je-li to správní orgán, který je povinen předvolat policistu ke svědecké výpovědi, je-li tato potřebná k objasnění skutkového stavu, i bez návrhu účastníka řízení, pak je povinen mu též klást takové otázky, aby účel provádění důkazu svědeckou výpovědí byl naplněn a skutkový stav prokázán. Žalobce dále konstatoval, že pokud odpověď policisty byla neurčitá, tj. tento sice tvrdil, že přestupek zjistil vizuálně na vzdálenost 150 m, a zároveň tvrdil, že „měl u sebe dalekohled“, avšak nebylo z odpovědi možné dovodit, zda dalekohled při zaregistrování přestupku užil, resp. toto v jeho výpovědi tvrzeno nebylo, bylo povinností správního orgánu položit policistovi při provádění jeho svědecké výpovědi takovou doplňující otázku, aby postavil najisto, zda policista zjistil přestupek pouhým okem, bez dalších pomůcek, nebo právě prostřednictvím dalekohledu. Uvedené zjištění nelze nijak bagatelizovat, neboť jde v zásadě o jediný moment, kdy policista přestupek spatřil, a tedy jediný okamžik skutkového děje, kdy bylo učiněno zjištění, svědčící v neprospěch žalobce. Povinnost správního orgánu provádět takové dokazování, aby byl zjištěn úplný stav věci, dovodil též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 71. V případě, že by svědek potvrdil užití dalekohledu při pozorování žalobce, bude se toto tvrzní rozcházet s faktem, že bezprostředně po zpozorování údajného přestupku řidiče vozidla, na vzdálenost uváděných přibližných 150 m, se dotázal kolegy, „zda také vidí, že řidič není připoután“ a ten mu odpověděl, „že také vidí, že řidič není připoután bezpečnostním pásem“. Možnost, že by pprap. T. mohl uzřít pouhým okem nepřipoutaného řidiče na vzdálenost cca 150 m je vysoce nepravděpodobná a významně tak snižuje věrohodnost svědeckých výpovědí. Pokud naopak svědek potvrdí správnímu orgánu, že dalekohled nepoužil, pak nelze jeho zjištění hodnotit jako věrohodné, neboť lidským okem není na vzdálenost 150 m viditelné, zda řidič vozidla, nacházející se právě v této vzdálenosti, je připoután bezpečnostním pásem. Na podporu tohoto svého tvrzení navrhoval žalobce provést vyšetřovací pokus, kterým bude prokázáno, že na vzdálenost 150 m není viditelné, zda je řidič připoután bezpečnostním pásem, či nikoliv. Žalobce dále namítal, že dle svědecké výpovědi pprap. Tichoty není zřejmý způsob zastavení vozidla žalobce. Svědek vypovídal, že „v době, kdy jsem ho spatřil (vozidlo jelo) cca 30 km/h a ještě zpomalovalo v důsledku zastavování“. Ze svědecké výpovědi tedy vyplývá skutečnost, že žalobce zastavil sám, nikoli na výzvu policisty, což se jeví samo o sobě jako nesmysl. Ač samotný způsob zastavení vozidla není podstatný pro posouzení možného protiprávního jednání, spočívajícího v jízdě bez bezpečnostních pásů, považuje žalobce takové zjištění za zásadní k prověření věrohodnosti svědeckých výpovědí. Dle názoru žalobce totiž policisté nedokážou odůvodnit svou versi skutkového děje, když žalobce byl zastaven jiným policistou z důvodu, že mu byla změřena rychlost. Jinak řečeno, pokud si policisté, kteří před správním orgánem vypovídali, vymysleli, že žalobci nebyla rychlost měřena a byl zastaven právě z důvodu nepřipoutání bezpečnostním pásem, pak nemohli připustit, že by vozidlo stavěl druhý policista, stojící naproti na silnici, kterému oznamovali naměřená vozidla k zastavení. Tuto skutečnost tedy nepřipustili, avšak nepředstavili žádnou věrohodnou versi o tom, jak bylo vozidlo zastaveno. Žalobce považoval za vhodné doplnit dokazování o svědeckou výpověď třetího policisty, který se nacházel na místě, a který vozidla zastavoval. Ostatně, právě tento policista, jako osoba, která vozidlo zastavovala, mohl nejlépe vidět, zda jeho řidič byl bezpečnostním pásem připoután, či nikoliv. Žalobce zastával názor, že správní orgán v rámci dostání zásady materiální pravdy měl tohoto policistu vyslechnout z vlastního popudu. Z výše uvedeného žalobce usuzoval, že tvrzení obou policistů má velké nesrovnalosti, trhliny a navzájem se vylučující skutečnosti. Tím pádem je velice nepravděpodobné, aby se skutečnosti udály způsobem, jakým popisují. Žalobce tímto shledal svědecké výpovědi pprap. Š. a T. za nevěrohodné. Dále namítal, že ačkoliv policisté disponovali fotoaparátem, jak sami uvádí ve svědeckých výpovědích a jak je dále zřejmé z fotografií z místa zastavení vozidla, nevyfotografovali žalobce při páchání údajného přestupku. V případě, že by takto učinili a pořídili fotografii, měli by v rukou hmatatelný důkaz, kterým by byl zcela jistě skutkový stav. Policisté však takto nekonali, protože žalobce ve vozidle byl po celou dobu jízdy připoután. Pravděpodobně se domnívali, že bude v další postupu stačit pouze jejich prohlášení a žádného důkazu nebudou potřebovat. Policisté nezachovali potřebnou míru standardu provedených důkazů k objasnění protiprávního jednání. Svědecká výpověď, ač učiněná policistou, je důkazem, jehož vypovídací schopnost je, oproti jiným důkazům, velmi nízká. I v případě, že žalobce připustí, že policista nemusí mít na věci zájem, pak je stále nutno objektivně konstatovat, že jde o pouhý subjektivní vjem, kdy nelze vyloučit, že policista dalekohledem nesledoval jiné nákladní vozidlo, že policista pás nepřehlédl, např. z důvodu, že by tento barevně splýval s oblečením. Důkaz svědeckou výpovědí není nikdy exaktní, přičemž jakýkoli exaktní důkaz je vždy způsobilý důkaz svědeckou výpovědí popřít, vyvrátit, či prokázat jeho nepravdivost (naopak nikoli). Z toho je zřejmé, že důkaz svědeckou výpovědí je důkazem nižší právní váhy, než kterou lze přisoudit důkazu exaktnímu. Právě absence jakéhokoli exaktního důkazu může být ve věci zásadní; může být důvodem pro zastavení řízení z důvodu tzv. „důkazní nouze“, jakož i snižuje věrohodnost tvrzení policistů, vystupujících v řízení v roli svědků. Je totiž zřejmé, že policisté postupovali v rozporu se zákonem, kdy neužili technických prostředků, kterými disponovali, k zajištění relevantních důkazních prostředků. Podle § 58 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích, Oznamuje-li přestupky příslušným správním orgánům orgán policie a jedná-li se o přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, učiní orgán policie nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem. O zjištěných skutečnostech sepíše orgán policie úřední záznam, který přiloží k oznámení. Oznámení učiní orgán policie nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví. Policisté jsou tedy ex lege povinni zajišťovat důkazní prostředky k prokázání přestupku, který oznamují. Žalobce zastává názor, že osamocená svědecká výpověď, nepodložená jinými důkazními prostředky, se kterými by teprve mohla tvořit uzavřený důkazní řetězec, nemůže být dostatečným důkazem k vyslovení viny za situace, kdy policisté mohli pořídit též důkazní prostředky odlišné. Podstatné přitom podle žalobce je, že zjištění, které policisté údajně učinili, nebylo náhodné a nepředvídatelné, avšak jeden z policistů ve své výpovědi výslovně uvedl, že stál u silnice a vyhledával řidiče, kteří nejsou při jízdě připoutáni bezpečnostním pásem. Policista byl tedy připraven na to, že kolem něj budou projíždět vozidla, jejichž řidiči nejsou připoutáni bezpečnostním pásem a tyto situace očekával a vyhledával. V žádném případě tak nejde o náhodnou situaci, které by si policista povšiml při své hlídkové činnosti. Za takových okolností bylo možné po policistovi požadovat, aby v okamžiku, kdy se rozhodl, že bude vyhledávat vozidla, jejichž řidiči nejsou připoutáni, měl připraven např. služební fotoaparát k případnému zaznamenání protiprávních jednání. Každý digitální fotoaparát, vyrobený v tomto tisíciletí, přitom umožňuje zaznamenávat též videosekvence. Policisté explicitně uvedli, že digitálním fotoaparátem disponovali, tedy policistům nic nebránilo v tom, aby v průběhu jízdy vozidla žalobce po dráze 150 m, tj. vzdálenosti od zpozorování přestupku, rychlostí, dle tvrzení policistů ne vyšší, než 50 km/h, tj. 13,8 m/s, měli více, než 10 sekund na fotografické zaznamenání údajného protiprávního jednání. Není logické, z jakých důvodů by tak policisté neučinili, pokud by žalobce skutečně řídil vozidlo, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. I z tohoto konání podle žalobce jasně vyplývá, že byl zcela jistě připoután a celé oznámení o přestupku je účelové a nepravdivé. Dále žalobce připomínal skutečnost, kterou potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86, a sice že verze obviněného má přednost před výpovědí policistů: „Závěr o spáchání přestupku musí být podložen vyhodnocením obsahu a věrohodnosti provedených relevantních důkazů. Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-li možno provedené relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně držel v ruce mobilní telefon, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku.“ Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalobce také poukazoval na větu druhou z právních vět, kde NSS uvádí: „Projeví-li policista v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (zde: držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla) při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobí řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (zde: kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti, naznačuje takové jednání policisty možnou pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka.“ Na základě tohoto rozsudku a výše uvedené argumentace je důvodné o nezaujatosti policisty jako svědka pochybovat a označit jeho svědeckou výpověď za nevěrohodnou. Žalobce navrhoval, aby soud judikoval, že důkaz svědeckou výpovědí policisty není k prokázání přestupku dostatečný za situace, kdy kumulativně a) nejde o náhodné zjištění, které nemohlo být policisty předvídáno a b) bez nepřiměřených nákladů bylo možné pořídit jiný důkazní prostředek o údajném protiprávním jednání. Žalobce zastával názor, že samotná skutečnost, že bez obtíží, pokud by se skutečnosti udály tak, jak policisté tvrdí, mohly být pořízeny též jiné, objektivnější důkazní prostředky, zásadním způsobem snižuje věrohodnost svědecké výpovědi. Z logiky věci je nutné přisuzovat větší věrohodnost svědecké výpovědi tomu, kdo objektivně nemohl své tvrzení podpořit žádným důkazním prostředkem, než tomu, kdo tuto možnost měl, a v rozporu se zákonem ji nevyužil. Takový postup se žalobci jeví jako postup „na hranici zdravého rozumu“, neboť policisté vyhledávali vozidla, jejichž řidiči nebudou připoutáni, digitálním fotoaparátem disponovali a s jeho použitím by jim nevznikly žádné další náklady. Žalobce dále uvedl, že jediný přípustný důvod, proč by si policisté teoreticky mohli myslet, že nebyl připoután, je, že očekávali černou barvu bezpečnostního pásu a tento také při svém pozorování nezahlédli. Žalobce ve svém vozidle však má bezpečnostní pásy oranžové barvy, tj. shodné barvy, jako bezpečnostní popruhy v zavazadlovém prostoru, což jak policisté uvádí, v daný den mohlo splývat s oranžovočerveným oblečením, jenž měl na sobě v době jemu za vinu kladeného přestupku. Na potvrzení této skutečnosti žalobce navrhuje provést důkaz ohledáním věci – nákladního vozidla, které řídil. Na základě výše uvedeného je podle žalobce patrné, že napadané rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu jeho nesrozumitelnosti, kdy nesrozumitelnost je dána neurčitostí výroku. Z tohoto důvodu napadané rozhodnutí musí být zrušeno. Současně skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise a rozhodnutí je nezákonné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Rozhodného dne žalobce během jízdy bezpečnostním pásem připoután byl. Obvinění bylo zasahujícími policisty pouze vykonstruováno, kdy jejich svědecké výpovědi musí být označeny jako nevěrohodné. Jelikož svědecké výpovědi zasahujících policistů představovaly jediné důkazy, které byly v řízení provedeny, žalobce nedokázal dostát zásadě materiální pravdy vyjádřené v § 3 správního řádu. Žalobce závěrem namítal, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami, které mu doručil před právní mocí rozhodnutí. Žalovaný mohl za takového stavu své rozhodnutí zrušit v přezkumném řízení a vydat rozhodnutí nové, které by reflektovalo nová tvrzení žalobce. Dále zastával názor, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je nezákonný, neboť podle § 77 zákona o přestupcích, účinného ke dni, kdy rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nabylo právní moci, je nutné, aby výrok rozhodnutí obsahoval formu zavinění, kdy tato ve výroku rozhodnutí absentuje. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost výroku. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný konstatoval, že povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem platí jak v obci, tak i mimo obec, a proto jsou požadavky na vymezení místa spáchání přestupku menší než např. v případě přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V tomto směru žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 126/2015 - 42 ze dne 21. 1. 2016. Skutek byl s ohledem na povahu přestupku dle mínění žalovaného vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným a to rovněž s ohledem na skutečnost, že byl vymezen konkrétním časovým údajem. Není tedy možné, aby byl žalobce v tomtéž čase dvakrát kontrolován v téže obci různými policisty. Tvrdí-li žalobce, že mu nebylo známo přesné místo spáchání přestupku, a proto se nemohl dostatečně hájit, pak je třeba říci, že přesné místo spáchání přestupku, tedy jak stanoviště policistů, tak i místo, kde byl nepřipoutaný žalobce spatřen prvým z policistů poprvé, je zakresleno na mapce na čl. 7 správního spisu. Uvedená mapka byla již součástí policejního spisu. Součástí spisu je též fotodokumentace místa, jakož i vozidla. Rovněž v rámci svědeckých výpovědí policisté na předložené fotografii zakreslili svoji přesnou pozici a místo zastavení vozidla, které se s ohledem na to, že se jednalo o pevné kontrolní stanoviště, prakticky shoduje s místem spáchání přestupku. Zástupce žalobce byl tomuto ústnímu jednání přítomen a vyžádal si kopii všech doposud nashromážděných podkladů vč. zmíněné mapky. Jak je patrné z protokolu o ústním jednání, žádné námitky ohledně toho, že by mu nebylo známo místo spáchání přestupku při ústním jednání ani následně v odvolání neuplatnil. Uvedená argumentace je tedy zjevně účelová. Důvodnou není ani námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Předně je třeba uvést, že žalobce se do oznámení přestupku nevyjádřil, při ústním jednání se zástupce žalobce rovněž k věci nevyjádřil, odvolání podal jako blanketní a ani přes výzvu jej ve lhůtě nedoplnil. Prvá skutková tvrzení uplatnil teprve poté, co bylo vydáno rozhodnutí o odvolání, a proto se dle mínění žalovaného jedná o skutková tvrzení zcela účelová. Správní orgány hodnotily výpovědi policistů i s přihlédnutím ke zvolenému stanovišti, jako věrohodnou. Jakékoliv spekulace ohledně toho, zda policista pprap. Š. sledoval přestupkové jednání dalekohledem či nikoliv nejsou na místě. Jmenovaný svědek jasně uvedl: „Byli jsme mimo služební vozidlo, stáli jsme venku, měření prováděl kolega, já jsem měl v ruce dalekohled a sledoval jsem dodržování připoutání za jízdy....“ Z této formulace je dle mínění zdejšího správního orgánu naprosto zřejmé, že pprap. Š. užil dalekohled. Pokud to zástupci žalobce vzdor zcela jasnému významu uvedené formulace zřejmé nebylo, mohl se policisty na uvedenou skutečnost výslovně dotázat. To, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem, navíc nepozoroval jen pprap. Š. dalekohledem, ale posléze i jeho kolega pouhým okem zblízka. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jakékoliv doplňování dokazování by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a do takto zjištěného skutkového stavu nemohou vnést pochybnosti ani teprve nyní uváděné spekulace žalobce. K námitce žalobce, že přestupek nebyl nijak fotograficky zadokumentován, odkazoval žalovaný na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek č. j. 1 As 64/2008 - 42 ze dne 22. 10. 2008), z níž plyne, že k prokázání přestupku pozorovatelného pouze okem zcela postačují hodnověrné výpovědi policistů, pořizování fotografie není třeba. Je navíc skutečností obecně známou, že zaznamenat interiér přibližujícího se vozidla běžně užívanými fotoaparáty bez špičkového teleobjektivu a stativu a dostatku štěstí je technicky prakticky nemožné. Na takových snímcích je zpravidla zachyceno pouze vozidlo, nikoliv však všechny detaily interiéru, neboť automatické zaostřování, nastavení světelnosti a tomu odpovídající clony se zaměří na rozdíl od lidského oka na světlejší exteriér vozu, nikoliv jeho interiér. Naprosto nemístné jsou rovněž spekulace o zastavení vozidla. Z výpovědí policistů je zjevné, že toto zpomalovalo na pokyn policisty. Žalovaný navíc zdůraznil, že k uplatnění skutkových tvrzení slouží správní řízení, nikoliv řízení před soudem za situace, kdy žalobce při řízení před správním orgánem I. stupně žádné námitky nevznesl a posléze podal pouze blanketní odvolání. V tomto kontextu se jeví jako absurdní skutkové tvrzení žalobce, že měl bezpečnostní pásy stejné barvy, jakou mělo jeho triko. Stěží si lze představit, že by žalobce takovouto kuriozitu neuvedl již v oznámení přestupku. Důkazní návrh na ohledání věci (nákladního vozidla) je zjevně obstrukční, podoba a stav pásů 1,5 roku po spáchání přestupku navíc nic nevypovídá o podobě pásů v době spáchání přestupku. I kdyby měl žalobce zcela absurdně zapnutý pás oranžové barvy a jeho viditelnost na oranžovém triku by byla ztížena, pak by takovýto pás byl nepochybně velmi výrazně vidět v prostoru mezi tělem žalobce a stěnou kabiny. K námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami, které mu byly doručeny před právní mocí rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že dle § 36 odst. 1 správního řádu „nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.“ Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 11. 2015, žalobcovy námitky byly doručeny správnímu orgánu I. stupně dne 9. 11. 2015 a žalovanému poustoupeny dne 11. 11. 2015, tedy až po vydání rozhodnutí. Takto opožděně uplatněné námitky tedy nemohou mít na rozhodnutí jakýkoliv vliv. Správní orgán má povinnost se vypořádat pouze s těmi námitkami a důkazními návrhy, které jsou mu doručeny před vydáním rozhodnutí. Uvedené podání nelze vyhodnotit ani jako podnět k přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, neboť podnětem k přezkumu lze brojit pouze proti pravomocnému rozhodnutí (nebo předběžně vykonatelnému). Vyjádření k podkladům rozhodnutí bylo však žalobcem zasláno ještě před právní mocí rozhodnutí v době, kdy mu existence samotného rozhodnutí, natožpak jeho obsah nemohl být znám a nemohl tudíž uvedeným podáním obsah napadat. I kdyby se navíc o podnět k přezkumu jednalo, tak na zahájení přezkumného řízení není právní nárok. Žalobce se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu nemůže domáhat toho, aby si správní orgán sám žalobou napadené rozhodnutí v přezkumném řízení zrušil. K námitce absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že forma zavinění je obligatorní součástí výroku rozhodnutí od 1. 10. 2015. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně však bylo vydáno dne 14. 9. 2015 a doručeno 18. 9. 2015. Při přezkumu rozhodnutí v odvolacím řízení odvolací správní orgán posuzuje, zda bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem a zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované procesními normami účinnými ke dni vydání rozhodnutí. Správní orgán postupuje vždy podle procesních předpisů platných v době, kdy jednotlivé úkony řízení činí. Napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahovalo všechny náležitosti vyžadované právní úpravou účinnou v době jeho vydání. Absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí proto nezpůsobovala nezákonnost rozhodnutí, tím spíše jeho nepřezkoumatelnost, neboť dle právní úpravy platné k okamžiku vydání rozhodnutí ve výroku obsažena být nemusela, žalovaný tedy neměl na výroku odvoláním napadeného rozhodnutí co měnit. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 16.6.2015 č.j. KRPP- 98679/PŘ-2015-030106, ze kterého vyplývá, že žalobce řídil dne 16:6:2015 v 7:55 hodin na silnici I. třídy č. 26 v obci Babylon při jízdě z obce Folmava, nákladní motorové vozidlo tv. zn. Mercedes-Benz, RZ … a za ním připojený návěs tv. zn. Krone, RZ ... Při silniční kontrole bylo zjištěno, že řidič nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem. Po zastavení vozidla žalobce s přestupkem nesouhlasil. Byl ve vozidle sám. Měl na sobě oranžové tričko. Byla pořízena fotodokumentace vozidla a žalobce. Tento si přečetl oznámení o přestupku a odmítl jej podepsat. Dále je součástí spisu úřední záznam, ze kterého kromě již výše uvedeného vyplývá, že při zjištění přestupku bylo jasno, slunečno a komunikace byla suchá. Na den 18.8.2015 bylo nařízeno ústní jednání, ke kterému byl předvolán i žalobce, ale k jednání se dostavil pouze jeho zmocněnec. K provedenému dokazování neměl žádné připomínky a nenavrhoval žádné důkazy. Téhož dne byl při ústním jednání vyslechnut jako svědek prap. J.T. Uvedl, že žalobce nezná a není s ním v žádném bližším vztahu. V předmětný den vykonával službu na silnici I. tř. č. 26 v obci Babylon, kde prováděl s kolegy měření rychlosti. Byli venku z vozidla, měli trojnožku. Stáli ve směru jízdy na obec Folmava. Na stanovišti byl s kolegou Š. Ten sledoval provoz přijíždějících vozidel a zpozoroval nákladní vozidlo přijíždějící ve směru od obce Folmava do centra obce Babylon, jehož řidič nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Prap. Š. toto sdělil prap. T. Ten se otočil a zřetelně viděl, že řidič nemá zapnutý bezpečnostní pás. Bylo to zřetelně vidět z důvodu oblečení, které měl na sobě. Prap. T. dále prováděl měření a jeho kolega Š. šel s žalobce řešit přestupek. Žalobce byl zastaven na protější autobusové zastávce. Byl zastaven kolegou prap. Š. K otázce správního orgánu svědek vypověděl, že měřili úsek od Draženova a jeho kolega sledoval provoz v obou směrech. Když mu kolega Š. řekl, že vidí přestupkové jednání, tak se prap. T. otočil a přes čelní sklo viděl řidiče nákladního vozidla, který nebyl připoután bezpečnostním pásem. V tu chvíli dával kolega Š. žalobci pokyn k zastavení vozidla. Prap. T. viděl přestupkové jednání žalobce cca na 10m. Viditelnost vozidla nebyla ničím snížena. Prap. T. dále vypověděl, že mu ve výhledu nic nebránilo a nákladní vozidlo se v době, kdy jej spatřil, pohybovalo cca 30 km/h a ještě zpomalovalo v důsledku zastavování. Řidič nebyl po celou dobu připoután. K otázkám zmocněnce žalobce svědek vypověděl, že se otočil ihned poté, co mu jeho kolega Š. sdělil skutečnost o přestupkovém jednání žalobce. V té době od něj bylo vozidlo na vzdálenost cca 30m a blížilo se. V okamžiku, kdy mu kolega Š. sdělil, že žalobce není připoután, přestal svědek provádět měření a otočil se ve směru jízdy na kamion a viděl to samé, co kolega Š. Když se žalobce blížil, bylo vidět, že není připoután. Na místě se nacházeli ještě další dva policisté, kdy jejich hlavní činností bylo zastavovat vozidla, u nichž bylo zjištěno překročení rychlosti. Dne 26.8.2015 byl vyslechnut prap. Š., který do protokolu uvedl, že stál s kolegou prap. T. na autobusové zastávce ve směru jízdy na Folmavu. Prováděli měření rychlosti. Dále sledovali provoz na pozemních komunikacích s ohledem na BESIP. Byli mimo služební vozidlo, stáli venku. Měření prováděl kolega. Svědek měl v ruce dalekohled a sledoval dodržování připoutání se za jízdy. Sledoval oba dva směry. Viděl, jak ve směru od Folmavy jede kamion, jehož řidič není připoután bezpečnostním pásem. Zeptal se svého kolegy, prap. Tichoty, zda také vidí přestupkové jednání žalobce. Ten se otočil a uvedl, že to také vidí. Dále uvedl, že žalobci ukázal, aby zajel na protější autobusovou zastávku, kde byla následně provedena silniční kontrola. Žalobce byl ve vozidle sám a na výzvu předložil veškeré doklady potřebné pro řízení motorového vozidla. Žalobce uvedl, že s přestupkem nesouhlasí. To, že není žalobce připoután prap. Š. zaregistroval na vzdálenost 150m. Viděl to po celou dobu. Do kabiny bylo dobře vidět. Do vozidla neměl ztížený výhled. K otázce správního orgánu, jakým způsobem zjistil, že řidič není připoután, odpověděl, že přes čelní sklo, kdy to bylo dobře vidět, neboť měl i dalekohled. Dne 14.9.2015 bylo vyhotoveno prvoinstanční rozhodnutí, kde správní orgán uvedl, že v daném případě byla naplněna subjektivní i objektivní stránka přestupku. Ze skutečností uvedených ve spisovém materiálu postoupený Policii ČR a provedeným důkazním řízením, bylo prokázáno, že žalobce spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce uvedl, že podává odvolání proti meritornímu rozhodnutí vydanému v nadepsané věci, požádal o kopii správního spisu a poučení, kdo bude ve věci rozhodovat. Dále konstatoval, že odvolání doplní v zákonné lhůtě. Správní orgán žalobci usnesením ze dne 13.10.2015 určil lhůtu 5 dnů k odstranění vad podaného odvolání, neboť podané odvolání neobsahovalo odvolací důvody. Dne 5.11.2015 bylo vyhotoveno napadené rozhodnutí, kde žalovaný konstatoval, že se v rámci přezkumu důkladně zabýval otázkou, zda správní orgán I. stupně dostál požadavku § 3 a § 52 správního řádu a po důkladném přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaný shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu. Žalovaný neměl pochybnosti o tom, že žalobce při řízení předmětného vozidla nebyl připoután bezpečnostním pásem, neboť o tom vypovídají svědecké výpovědi a pořízená dokumentace. Policista vybavený dalekohledem tuto skutečnost poprvé vnímal na vzdálenost 150m. Druhý policista pak na vzdálenost 10m. Do vozidla oba dobře viděli. Žalobce proti zjištěnému stavu nevznesl ani žádné námitky. Následně dne 9.11.2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce zaslal žalovanému vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Soud se ztotožnil s tvrzením žalobce, že správní orgány obou stupňů nejednoznačně určili místo, kde byl přestupek spáchán. Podle § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinný musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. V daném případě je třeba zdůraznit, že těmto požadavkům prvoinstanční rozhodnutí, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného, nedostálo. Jako popis místa spáchání přestupku je ve výroku prvostupňového rozhodnutí pouze „dne 16.6.2015 v 7:55 na pozemní komunikaci v obci Babylon, ve směru jízdy od obce Folmava na obec Draženov, poblíž autobusové zastávky.“ Z takto vymezeného místa však v žádném případě není zjistitelné, kde přesně mělo k přestupkovému jednání dojít, neboť jak správně poznamenal žalobce, v obci Babylon se nacházejí celkem 3 autobusové zastávky a ve výroku rozhodnut není ani specifikována předmětná pozemní komunikace. V této souvislosti soud především poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který opakovaně uvedl, že hlavním důvodem, proč judikatura vyžaduje, aby byl skutek ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je právní jistota (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 1As 92/2009-65), a to za účelem vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek, neboť tím by došlo k porušení zásady non bis in idem, a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2013, č.j. 1As 180/2012-43, bod 21). Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba nutné klást přísné nároky. Soud si je vědom, že se nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od výše vyloženého smyslu a účelu přesné specifikace skutku. Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012 - 23: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ Určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu, přičemž je vždy nutné posoudit, nakolik formulace výroku umožňuje či neumožňuje individualizaci skutku z výše uvedených hledisek. V daném případě, jak soud již uvedl shora, nebylo správním orgánem I. stupně dostatečně určeno místo spáchání přestupku. Specifikace učiněná „poblíž autobusové zastávky“ je dle náhledu soudu nedostatečná, neboť jak soud zjistil z mapových portálů www.mapy.cz a www.googlemaps.cz v obci Babylon se nachází 3 autobusové zastávky, které od sebe nejsou vzdáleny více než 700 metrů. Dále dle náhledu soudu nebyla dostatečně specifikována ani pozemní komunikace, na níž došlo k přestupkovému jednání žalobce. Soud se s ohledem na shora uvedené neztotožnil s tvrzení žalovaného, že obec Babylon je malá obec a s přihlédnutím k charakteru přestupku postačovalo vymezení místa ve výroku rozhodnutím uvedením názvu obce i bez odkazu na autobusovou zastávku. K poukazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2016, č.j. 6As 26/2015 soud konstatuje, že tento na daný případ nedopadá, neboť správní orgán v poukazovaném případě označil obec, ulici a směr jízdy přestupce, kdy se jednalo o ulici dlouhou pouze 750m. Naopak v nyní posuzovaném případě žalobce projížděl obcí po silnici č. I/26, kdy ve vzdálenosti 1,2km se nacházejí celkem 3 autobusové zastávky (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.1.2010, č.j. 4As 28/2010 a ze dne 1012.2014, č.j. 9As 80/2014). Správní orgán tedy pochybil, když do výroku rozhodnutí neuvedl, o jakou autobusovou zastávku a pozemní komunikaci se jednalo. K námitce žalobce, že skutkový stav nemá oporu ve spise, že žalobce byl připoután po celou dobu jízdy a rozhodné skutečnosti byly dokazovány pouze na základě svědeckých výpovědí zasahujících policistů, soud předně konstatuje, že považuje za nutné odkázat na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.6.2015, č.j. 7As 93/2015- 36: „Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily.“ a stejně tak i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.4.2015 č.j. 2 As 215/2014-43, ze kterého vyplývá: „S ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitky, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Poněvadž však nyní namítaná skutečnost ohledně provedeného měření nebyla ve správním řízení žádným způsobem rozporována, a nevyvolávala tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se jí nijak zvlášť, tj. preventivně, zabývat ani v řízení v prvním stupni a s ohledem na rozsah přezkumu ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu celého správního řízení nelze jeho námitku v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána v průběhu správního řízení.“ S tvrzením žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v zásadě nesouhlasí, neboť bylo na žalobci, pokud se domníval, že prvoinstanční orgán pochybil, rozporovat skutková zjištění již v odvolacím řízení. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce zůstal po celou dobu správního řízení prakticky nečinný. Správní orgány na druhu stranu proto zcela v souladu se zákonem vycházely z dostupných důkazů, tedy ze spisového materiálu PČR, který obsahuje oznámení přestupku sepsané na místě silniční kontroly a úředního záznamu o přestupku, z protokolu o ústním jednání a ze svědeckých výpovědí zakročujících policistů. Správní orgány si tedy opatřily dostatek důkazů, které vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobce přestupku dopustil. Tvrzení žalobce, že byl policisty zastaven, jelikož jel v daném úseku 65 km/h, tedy překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě, a když požadoval fotografii z rychloměru, uvedli, že je rozmazaná a poté u něj provedli silniční kontrolu trvající min. půl hodiny, soud nepovažuje za pravdivé. Takovéto skutečnosti nevyplývají z žádného dokumentu založeného ve správním spise a ani z výpovědi zasahujících policistů, jak se milně domnívá žalobce. Policisté sice při své svědecké výpovědi uvedli, že daného dne prováděli na předmětném místě kontrolu rychlosti, ale také, zde prováděli tzv. kontrolu BESIP. Kontrolu rychlosti prováděl prap. T., kdežto prap. Š. sledoval provoz na pozemní komunikaci s ohledem na BESIP. Oba policisté jednoznačně uvedli, že žalobce zastavili poté, kdy zjistili, že není ve vozidle připoután. Pokud žalobce uvádí, že není fyzicky možné, aby prap. Š. viděl nepřipoutaného žalobce na vzdálenost 150 metrů, soud k tomu poukazuje na skutečnost, že prap. Š. při své výpovědi několikrát uvedl, že při prováděné kontrole měl u sebe dalekohled a na dotaz správního orgánu „jakým způsobem zjistil, že řidič není připoután“, odpověděl, že „přes čelní sklo, kdy to bylo dobře vidět, neboť měl i dalekohled“. Dle náhledu soudu tak z výpovědi prap. Š. jednoznačně vyplývá, že při kontrole pouze nedržel dalekohled v ruce, ale že jej ke kontrole používal. Námitka žalobce, že měl ke zjištění této skutečnosti správní orgán položit prap. Š. ještě doplňující otázku, tak je nedůvodná. Ve vztahu k otázce věrohodnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů, lze citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, v němž se konstatuje následující: „k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od žalobce neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem“; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“. Tyto závěry lze aplikovat i na projednávaný případ, neboť ani zde nebyla shledána žádná okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků – policistů, ani žalobce v celém průběhu správního řízení námitku zaujatosti vůči policistům nevznesl. Soud má tedy na základě těchto skutečností stejně jako žalovaný za to, že výpovědi svědků jsou zcela přesvědčivé a nebyl zjištěn žádný relevantní důvod, pro který by bylo možné pochybovat o tom, na jakou vzdálenost a v jaké rychlosti žalobce uviděli a jakým způsobem byl žalobce zastaven Výpověď policistů se tak jeví jako konstantní a zcela věrohodná. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že ze svědecké výpovědi prap. T. není zřejmý způsob zastavení vozidla žalobce, neboť z ní vyplývá, že žalobce zastavil sám, nikoliv na výzvu policisty, což se samo o sobě jeví jako nepravdivé. Z výpovědi prap. T. je jednoznačně patrné, že vozidlo zastavilo na pokyn prap. Š., neboť vypověděl, že „otočil jsem se a zřetelně jsem viděl, že řidič nemá zapnutý bezpečnostní pás,(…) Na základě tohoto zjištění kolega vozidlo zastavil na autobusové zastávce.“ Z výpovědi prap. T., tak nevyplývá, že by žalobce zastavoval sám. Soud opakovaně uvádí, že nemá pochyb o tom, že výpověď zasahujících policistů je věrohodná a tvoří ucelený obraz o tom, zda došlo ke spáchání přestupku žalobcem i o celém průběhu silniční kontroly. Správní orgány si opatřily dostatek důkazů, které vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací. Dle náhledu soudu tak nebylo zapotřebí, aby správní orgán prováděl výslech dalšího přítomného policisty. K námitce žalobce, že přestupek nebyl nijak fotograficky zdokumentován, soud konstatuje, že k prokázání přestupku pozorovatelného pouze okem zcela postačují hodnověrné výpovědi policistů, kdy pořizování fotografie není zapotřebí (k tomu srov. Rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 22.10.2008, č.j. 1As 64/2008). Z průběhu kontroly je navíc zřejmé, že fotografie v daném okamžiku ani pořízena být nemohla, když prap. Š. zpozoroval nepřipoutaného žalobce ve vzdálenosti 150 metrů. Tuto skutečnost si ověřil u kolegy prap. Tichoty, který vozidlo zaznamenal na vzdálenost již cca 30 metrů a uviděl nepřipoutaného žalobce na vzdálenost cca 10 metrů a poté potvrdil svému kolegovi skutečnost o přestupkovém jednání žalobce. Policisté nepostupovali v rozporu se zákonem, když nevyužili fotoaparátu ke zdokumentování přestupku žalobce. Navíc správní orgán neměl k prokázání přestupkového jednání žalobce k dispozici pouze svědecké výpovědi prap. T. a prap. Š., ale také oznámení o přestupku a úřední záznam. Soud dále nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že zasahující policisté nemohli vidět bezpečnostní pás žalobce, neboť tento splýval s jeho tričkem, když byl stejné oranžové barvy. Toto tvrzení uplatněné až v podané žalobě se jeví soudu jako účelové. K námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami, kterému doručil před právní mocí rozhodnutí, soud uvádí, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 5.11.2015, kdy žalobce své námitky uplatnil až dne 9.11.2015. Nebylo tedy v silách žalovaného, aby námitky žalobce zohlednil ve svém rozhodnutí. Pokud žalobce argumentuje tím, že žalovaný měl na jejich základě zrušit své rozhodnutí v přezkumném řízení a vydat rozhodnutí nové, soud konstatuje, že příp. zahájení nebo nezahájení přezkumného řízení není předmětem přezkumu ve věci projednávané soudem. Co se týče námitky, že napadené rozhodnutí ve výroku neobsahuje formu zavinění, soud uvádí, že § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30.9.2015 upravoval, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). V souladu s tímto znění bylo správním orgánem I. stupně vydáno dne 14.9.2015 prvoinstanční rozhodnutí. Dne 1.10.2015 nabyl účinnosti zákon č. 204/2015, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela zákona o přestupcích“), která v čl. I v bodě 25 stanovila, že v § 77 se za slova „vyslovení viny,“ vkládají slova „formu zavinění,“. Podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení novely zákona o přestupcích se řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona o přestupcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela zákona o přestupcích nově zařadila mezi náležitosti výroku rozhodnutí podle tohoto zákona formu zavinění, která nabyla účinnosti před dnem vydání napadeného rozhodnutí. Ovšem právě s ohledem na shora citované přechodné ustanovení této novely, žalovaný nebyl povinen tuto novelu při svém rozhodování zohlednit, neboť tato se nevztahovala na doposud pravomocně neskončená řízení, kterým bylo právě i řízení žalobce. Žalovaný tak správně postupoval při svém rozhodování podle zákona účinného před dnem nabytí účinnosti novely zákona o přestupcích, když formu zavinění ve výroku svého rozhodnutí neuvedl. S ohledem na shora uvedené soud pro nadbytečnost neprováděl důkazy navrhované žalobcem, a to výslech prap. Š., výslech dalších přítomných policistů a vyšetřovací pokus. Na základě uvedených argumentů soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Při novém rozhodování žalovaný zohlední soudem vytýkanou vadu. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny činí 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), a částkou 1.428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 11.228,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jaroslava Topola.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 30. září 2016 Mgr. Jana Komínková, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová