17 A 20/2012

Rubrum

17 A 20/2012-18 USNESENÍ Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem v právní věci žalobkyně G.R., zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, T.G. Masaryka 53, proti žalovanému Krajskému ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 386/100, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.5.2012, č.j. DN/2011, N5334388, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1.5.2012, č.j. DN/2011, N5334388, kterým jí byla v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 1.000 Kč za to, že v Karlových Varech dne 1.5.2012 v „11:50 hodin, ul. Mariánskolázeňská x Mírové nám., při jízdě křižovatkou nedala přednost vozidlu na hl. pozemní komunikaci“, čímž se měla dopustit přestupku podle § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), resp. § 125c odst. 1 písm. f) bod 8 téhož zákona. Podle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29.12.2004, č.j. 6 As 49/2003-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že žaloba směřující proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle § 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je nepřípustná. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl publikován pod č. 505 v č. 4/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s právní větou: „pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§ 68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle § 84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání“. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo dosud jeho pozdější judikaturou překonáno, když jím zaujatý závěr se nestal předmětem rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. pokračování 2 17 A 20/2012 Soud se se závěrem Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje, neboť zcela ctí zásadu vymezenou v ustanovení § 5 s.ř.s., tj. že ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany práv jen po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Podle § 84 odst. 2 zákona o přestupcích se nelze proti uložení pokuty v blokovém řízení odvolat. Přistoupí-li tudíž někdo na vyřízení přestupku v blokovém řízení, vzdává se práva podat proti rozhodnutí o uložení pokuty, tj. práva podat řádný opravný prostředek. U takovéto osoby pak lze jen stěží hovořit o tom, že před podáním žaloby vyčerpala řádné opravné prostředky, když se jediného řádného opravného prostředku o své vůli vzdala. Jak vyplývá z části B pokutového bloku, který žalobkyně připojila k žalobě a který spolu se spisovým materiálem soudu předložil i žalovaný, žalobkyně tuto část bloku podepsala, a to pod textem, ve kterém bylo výslovně uvedeno, že proti uložení pokuty se nelze odvolat. Text zněl doslovně takto: „Proti uložení této pokuty se nelze odvolat“. Nejen tudíž z textu zákona, vycházejíc ze zásady, že neznalost zákona neomlouvá, tak přímo z textu části B pokutového bloku žalobkyni muselo být objektivně zřejmé, že se podpisem pokutového bloku vzdává práva odvolání, jako jediného řádného opravného prostředku. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. soud usnesením odmítne žalobu, jestliže je podle s.ř.s. nepřípustná. Žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného (§ 68 písm. a). s.ř.s.). Žalobkyně v řízení před správním orgánem nevyčerpala řádné opravné prostředky, když se práva odvolání o své vůli vzdala, a rozhodnutí správního orgánu nebylo na újmu jejích práv změněno k opravnému prostředku jiného, a proto soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. ve spojení s § 68 písm. a) s.ř.s. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2011, č.j. 8 As 69/2011-40, je nezbytné konstatovat, že závěry v tomto rozsudku uvedené nejsou aplikovatelné na případ žalobkyně. Skutkově se totiž jednalo o situaci odlišnou od případu žalobkyně. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem žalobce tvrdil, že „ačkoliv nesouhlasil s tvrzením policie, že spáchal dopravní přestupek, přítomný policista začal sepisovat blok na pokutu. Po žalobcově vysvětlování policista zavřel pokutové bloky, vrátil mu doklady a nechal jej odjet. Žalobce nezaplatil žádnou finanční částku, nebyla mu předána žádná složenka a domnívá se, že ani nepodepisoval žádný doklad. Z uvedeného plyne, že nebyly splněny podmínky blokového řízení, neboť nesouhlasil se zaviněním, přestupek nebyl spolehlivě zjištěn a žalobce nebyl ochoten pokutu zaplatit“. Současně s tím byla ve správním i soudním spise založena část B pokutového bloku, na které chyběl podpis žalobce. Nejvyšší správní soud v bodě 9 rozsudku uvedl, že „že rozhodnutí v blokovém řízení je vydáno až vystavením pokutového bloku (bloku na pokutu na místě nezaplacenou) a jeho podpisem obviněným z přestupku. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy jednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích“. Odkazem na tento závěr je pak logické, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, když nebylo vůbec zřejmé, zda napadeným rozhodnutím byla či nebyla uložena pokuta v blokovém řízení, když zde nebyl důkaz o tom, že žalobce část B pokutového bloku pokračování 3 17 A 20/2012 podepsal, resp. jednoznačně potvrdil naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích. V nyní souzeném případě žalobkyně část B pokutového bloku podepsala, tuto skutečnost sama potvrdila a soud tuto skutečnost ověřil taktéž vyžádáním spisového materiálu od žalovaného. Nebyla zde tudíž pochybnost o tom, zda napadeným rozhodnutím byla či nebyla uložena pokuta v blokovém řízení. Žalobkyně svým podpisem stvrdila svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy jednoznačně potvrdila naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích. Tvrdí-li nyní žalobkyně něco jiného, jsou skutečnosti jí uváděné v rozporu s jednoznačným projevem její vůle stvrzeným jejím podpisem, a proto k těmto skutečnostem nelze přihlížet. Pokud jde o námitku žalobkyně o „nicotnosti“ napadeného rozhodnutí z důvodu, že na něm „není uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby“, „není zřejmé, které oddělení Policie ČR takto rozhodlo“ a že „jméno žalobkyně je velmi špatně čitelné“, je nezbytné konstatovat, že se obsahově o skutečnou námitku nicotnosti napadeného rozhodnutí nejedná. Nicotnost je tradičně spojována pouze s natolik zásadními vadami, pro jejichž existenci nelze vůbec hovořit o tom, že se v daném případě jedná o správní rozhodnutí. Existenci takové vady žalobkyně vůbec netvrdila. Ostatně, jak vyplývá z návrhu výroku rozsudku soudu, prohlášení nicotnosti napadeného rozhodnutí se ani nedomáhala. Na napadeném rozhodnutí je uveden správní orgán, který jej vydal, tj. Policie České republiky, zřejmá je i osoba a funkce oprávněné osoby, kdy na části A pokutového bloku je uvedeno jméno, příjmení i hodnost zakročujícího policisty, a ač psáno ručně, je z obou částí pokutového bloku tiskacím písmem seznatelné, komu byla pokuta uložena. Žalobkyně byla tiskacím písmem označena nejen jménem a příjmením, nýbrž také datem narození, které je shodné s datem narození uvedeném v žalobě. Zcela na závěr soud uvádí, že ač se žalobkyně v žalobě označila za G.R., vycházel soud z toho, že se jedná o pouhou chybu v psaní, když z připojené plné moci tak spisového materiálu žalovaného vyplývá, že správné příjmení žalobkyně je R. Proto soud v úvodu usnesení žalobkyni označil tímto příjmením, aniž by žalobkyni vyzýval k odstranění vady žaloby. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s.ř.s., jelikož byla žaloba odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.). V Plzni dne 29. června 2012 Mgr. Alexandr Krysl, v.r. Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová samosoudce