17 A 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: M.Š., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, IČ 70891168, Závodní 353 /88, 360 21 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2015, č.j. 3363/DS/15-4, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2015, č.j. 3363/DS/15-4, se zrušuje a věc se vrací žalovaného k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,-Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Cheb, odboru správních činností a obecního živnostenského úřadu ze dne 27.8.2015, č.j. MUCH71868/2015, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů, kdy svým jednáním porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena sankce pokuty ve výši 3.500,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 měsíce a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč. V podané žalobě žalobce především namítal, že správní orgán prvého stupně nařídil na den 10. 8. 2015 v 9:00 hodin jednání ve výše uvedené věci. Žalobce byl v jednání zastoupen Ing. M.J. (dále jen „zmocněnec“), kdy toto zastoupení správní orgán nerozporuje. Zmocněnec se z ústního jednání řádně omluvil z důvodu předvolání k podání vysvětlení k trestnému činu Policií ČR a zároveň požádal o jakýkoliv náhradní termín. Vzhledem k tomu, že ústní jednání a předvolání k podání vysvětlení bylo stanoveno na stejný den, nebylo pro zmocněnce možné zúčastnit se ústního jednání, neboť by pro něj nebylo možné se po té dostavit včas k podání vysvětlení. Tuto skutečnost řádně doložil Výzvou k podání vysvětlení, která byla přílohou emailu se zaručeným elektronickým podpisem, kterým se zmocněnec omlouval z nařízeného jednání. Správní orgán prvého stupně uvedl, že podle jeho názoru se měl zmocněnec omluvit z Podání vysvětlení na Policii ČR, neboť mu tato výzva došla později. S tímto názorem se však žalobce neztotožňuje, neboť podání vysvětlení ve věci trestného činu je jednání závažnější, neboť zde více akcentuje veřejný zájem na objasnění trestného činu oproti projednání přestupku. V žádném případě se nelze domnívat, že by správní orgán byl schopen posoudit závažnost jednotlivých jednání bez znalosti konkrétní věci řešené Policií ČR a ani mu tato kompetence nepřísluší. Vzhledem k tomu, že absentuje v právním řádu České republiky úprava řešící tyto kolizní případy, musíme vycházet z obecných principů, kdy lze bezesporu usoudit, že názor správního orgánu, který vycházel pouze z hlediska času doručení Předvolání k ústnímu jednání a doručení Výzvy k podání vysvětlení je nesprávný, neboť nereflektuje žádné další skutečnosti, které jsou důležitější než pouhý čas doručení. Zmocněnec je správnímu orgánu prvého stupně znám z úřední činnosti, neboť byl zmocněn k zastupování v desítkách případů a z úřední činnosti je správnímu orgánu prvého stupně také známo, že se z nařízených ústních jednání neomlouvá a na jednání se dostavuje (nebo konkludentně souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti tím, že se bez omluvy k jednání nedostaví). Omluva z jednání je pro něj natolik výjimečná, že správnímu orgánu prvého stupně mohlo být i z této skutečnosti zřejmé, že omluva je důvodná. Ačkoliv by se tato omluva nemusela jevit jako dostatečná v případě opakovaného omlouvání z nařízeného ústního jednání, vzhledem k tomu, že je naprosto jedinečná a jednání bylo nařízeno více než sedm měsíců před uplynutím promlčecí lhůty pro projednání přestupku, nemohl se správní orgán domnívat, že se jedná o omluvu čistě účelovou s cílem projednání přestupku v dané lhůtě zabránit. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že při posuzování důvodnosti omluvy z jednání je nutné vycházet z konkrétních okolností věci, osoby zmocněnce, apod. Pokud se tedy jednalo o první omluvu z jednání v předmětném řízení, nadto u zmocněnce, který se prakticky vždy k jednání dostavuje a naopak se téměř nikdy neomlouvá, byl zde důvod k tomu, aby správní orgán hodnotil omluvu benevolentněji, než v případě účastníka, který by se v řízení omlouval již potřetí, a zároveň by se dříve omlouval též v jiných řízeních, nadto z nedůležitého důvodu, či by omluvu uplatnil pozdě. Pokud jde o skutečnost, že zmocněnec si vybral datovou schránku dne 7. 8. 2015 a omluva byla správnímu orgánu prvého stupně zaslána v neděli 9. 8. 2015, žalobce uvádí, že tato skutečnost není rozhodná, neboť zmocněnec měl ve své datové schránce velké množství zpráv, byl však schopen je v zpracovat do následujícího pracovního dne. Vzhledem k tomu, že dny 8. 8. 2015 ani 9. 8. 2015 nejsou pracovními (a tedy ani úředními dny), lze pochybovat o tom, že by došlo k dřívějšímu zpracování omluvy ze strany správního orgánu prvého stupně a tedy je zcela nedůvodné posuzovat, zda mělo dojít ke zpracování zpráv z datové schránky zmocněncem již dne 7. 8. 2015 nebo až dne 9. 8. 2015, neboť omluva správnímu orgánu prvého stupně byla doručena v čase stejném. Neexistuje přitom právní předpis, který by stanovil, že omluva musí být učiněna právě v den, kdy se účastník o překážce, pro kterou se nemůže jednání účastnit, dozví; dle konstantní judikatury NSS je však nutné, aby omluva byla včasná. Žalobce zastává názor, že omluva učiněná do následujícího pracovního dne po dni, kdy nastala rozhodná skutečnost, je včasná. V případě, že nebylo jednání odročeno, mělo být zmocněnci umožněno alespoň seznámení se s podklady, čímž by mu bylo umožněno vyjádřit se ke spisu, obzvláště vzhledem k tomu, že mezi nařízeným jednáním a vydání rozhodnutí bylo rozmezí 17 dnů, které by tento úkon umožňovali provést. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatuje, že omluva správním orgánem prvého stupně nebyla přijata a důvody se nezabývá. Dále pouze na základě spisové dokumentace konstatuje, že má spáchání výše uvedeného přestupku za prokázané. Dále žalobce namítal, že výrok rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvého stupně je nepřezkoumatelný, neboť je nesrozumitelný. Jeho nesrozumitelnost je dána jeho neurčitostí, kdy ve výroku rozhodnutí chybí některé náležitosti stanovení § 77 zákona o přestupcích: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“. Ve výroku rozhodnutí není ani v jednom případě uvedena forma zavinění, která je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí. Bez uvedení formy zavinění je tento výrok neúplný a tedy i neurčitý. Stejně tak je neúplně uveden druh a výměra sankce, kdy ve výroku absentuje uvedení počtu bodů, které jsou žalobci uloženy jako trest za spáchání přestupku, který je mu kladen za vinu. Žalobce namítá, že záznam bodů do registru řidiče není pouhým administrativním opatřením, nýbrž trestní sankcí, kterou je správní orgán povinen ex lege uložit, a která tedy musí být vždy uvedena ve výroku rozhodnutí o přestupku. K povaze záznamu bodů do registru řidiče se žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, 6 As 114/2014-55: „Záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy“. Žalobce zastával názor, že správní orgán nedostál povinnosti dle § 3 správního řádu, kdy nedostatečně zjistil skutkový stav. Správní orgán vycházel ve svém rozhodování (ve vztahu ke skutkovému průběhu) toliko z úředního záznamu a z fotografie z rychloměru. Úřední záznam nelze k dokazování použít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008), nadto se z něj toliko podává, kde byla rychlost měřena, jaká rychlost byla změřena a že vozidlo bylo předepsaným způsobem zastaveno, přičemž jako jeho řidič byl ztotožněn žalobce. Z fotografie z rychloměru (nazvané „záznam o přestupku“) se podává toliko naměřená rychlost, registrační značka vozidla, jakož i skutečnost, že bylo měřeno na odjezdu, přičemž rozdíl rychlostí měřicího a měřeného vozidla byl (po započtení možné odchylky měření) 80 km/h. Žalobce k věci dále uváděl, že předmětného dne vozidlo, v době, kdy bylo změřeno, neřídil. Skutkový průběh byl takový, že vozidlo řídil jeho kamarád, pan J.P., ... Ve chvíli, kdy tento přejel policejní vozidlo, které zapnulo modrá výstražná světla, dostal strach, neboť toho dne požil po jídle alkoholické nápoje, a obával se přísného postihu v případě pozitivní dechové zkoušky. Proto rychlost jízdy vozidla zvýšil, aby vytvořil dostatečný odstup od vozidla policie, které teprve akcelerovalo na rychlost jízdy vozidla žalobce, řízeného panem P., aby následně mohl při pravé části komunikace zastavit a vyměnit se na pozici řidiče s žalobcem. Podstatné je, že vozidlo bylo zastaveno až na exitu 149, kde policejní vozidlo dojelo vozidlo žalobce poté, kdy toto akcelerovalo po zastavení, tj. v okamžiku, kdy jej již řídil žalobce. Správní orgán tedy nezjistil dostatečně skutkový stav. V řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by takový skutkový průběh vylučovaly. Žalobce zastává názor, že pokud správní orgán neměl praktickou jistotu o tom, že osobou, která v době změření rychlosti jízdy vozidla byla právě osoba žalobce, pak měl řízení o přestupku zastavit nebo dokazování doplnit. Pokud správní orgán jednal tak, jakoby měl za prokázané, že řidičem vozidla byl, v době jeho změření, žalobce, pak je takový závěr spekulativní, neboť mu žádný podklad pro rozhodnutí nesvědčí; z úředního záznamu se nepodává, že by policisté měli vozidlo pod stálou vizuální kontrolou (ani se toto nemůže jevit jako pravděpodobné, s ohledem na veliký rozdíl v rychlostech obou vozidel), správnímu orgánu nebylo známo, kde došlo k zastavení vozidla (tj. po jak dlouhém úseku jej policisté dojeli), ani totožnost žalobce nevyplývá z fotografie. Žalobce zastával názor, že na nyní projednávanou věc přesně přiléhá rozsudek ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 265/2015 – 38: „Lze tedy shrnout, že v případě, kdy byl stěžovatel zcela neaktivní v přestupkovém řízení a s veškerou argumentací vyrukoval až v řízení před soudem, krajský soud nejprve přezkoumá, zda byl ve správním řízení zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a byla dostatečně prokázána vina žalobce. V nyní posuzovaném případě však krajský soud tuto otázku zcela pominul a rovnou konstatoval, že nově uplatněné námitky je třeba po neaktivitě stěžovatele ve správním řízení považovat za účelové, a proto se s nimi odmítl vypořádat. S tímto závěrem však nelze vzhledem k výše uvedenému souhlasit. Krajský soud byl nejprve povinen přezkoumat správní rozhodnutí v rozsahu, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a prokázána vina stěžovatele, a až následně mohl konstatovat (pokud by tomu tak skutečně bylo), že v žalobě nově uplatněné námitky je třeba považovat za účelové a není tak namístě se jimi zabývat. Pokud tento postup krajský soud nedodržel, zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností, která je důvodem pro jeho zrušení.“ Ke shodným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47: „Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“ Žalobce navrhoval k podpoře svého tvrzení slyšet před soudem pana J.P. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že ve spisové dokumentaci, na listu č. 11, je založena „Výzva k podání vysvětlení“, jíž byl zmocněnec žalobce předvolán na den 10. srpna 2015 k podání vysvětlení ve věci dožádání DO Velký Beranov, č.j. KRPJ- 70104/PŘ-2015-160041. Současně byla předvolaná osoba poučena o tom, že lze dohodnout i jiný termín. Z čísla jednacího předmětné písemnosti lze dovodit, že se jednalo o věc přestupku a dále z historie písemnosti, která je k výzvě přiložena je žalovanému známo, že omluva byla oprávněné úřední osobě předána dne 10. srpna 2015, v 11:53 hodin, tedy poté, co byla věc přestupku projednána v nepřítomnosti žalobce. Správní orgán prvého stupně pak v odůvodnění uvedl svoji úvahu, proč omluvu nepřijal jako řádnou a včasně podanou. Žalovaný je toho názoru, že správní orgán prvého stupně ve věci odmítnutí omluvy postupoval v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Povinnost uvádět ve výroku formu zavinění nastala ode dne 1. října 2015. Správní orgán prvého stupně vydal rozhodnutí o přestupku dne 27. srpna 2015, tedy před účinností změny zákona o přestupcích. Žalovaný, jako správní orgán druhého stupně, přezkoumával zákonnost postupu správního orgánu prvého stupně a odvoláním napadeného rozhodnutí, o věci samé již nerozhodoval. Počet bodů připsaných do evidenční karty řidiče za ten který přestupek není věcí správního orgánu prvého ani druhého stupně. Záznam bodů provádí příslušné registrační místo na základě pravomocného rozhodnutí o věci samé. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobce, že k dokazování nelze použít úřední záznam. Jako důkaz o překročení rychlosti a místě, kde k přestupkovému jednání došlo, přijal správní orgán prvého stupně záznam o přestupku, který je tištěnou formou údajů z radarového rychloměru. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení, že vozidlo řídil pan J.P., který si s žalobcem vyměnil místo za volantem. Ve spisové dokumentaci pořízené orgány Policie ČR není žádná zmínka o druhé osobě ve vozidle. Rovněž žalobce pana P., jako svědka, v oznámení přestupku nezmínil, ačkoliv tento dokument četl a posléze jej i podepsal. Z předmětného oznámení přestupku je žalovanému známo, že rychlost jízdy byla měřena v katastru obce Odrava, ve směru jízdy na Cheb. Žalobní námitka, že po změření rychlosti byl žalobce následně zastaven až na exitu 149, je nereálná, neboť exit 149, …, se nachází cca 11 km před místem, kde byla rychlost jízdy žalobci měřena. Žalovaný se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobce, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, když nebyly provedeny takové důkazy, které by skutkový průběh vylučovaly. Žalovaný je toho názoru, že byly provedeny dostatečné důkazy, jež prokazují porušení zájmu společnosti. Za důkaz provedený ve prospěch žalobce pak mohl být považován výpis z evidenční karty řidiče. Ovšem s ohledem na počet a charakter záznamů se jím nakonec nestal. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobcem považoval žalovaný za vyvrácené, bezpředmětné a neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V podané replice žalobce argumentoval obdobně jako v podané žalobě a žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 19.4.2015, č.j. KRPK- 25626-2/PŘ-2015-1900DP, oznámení o přestupku ze dne 20.3.2015, záznam o přestupku s fotografií vozidla žalobce a s čitelnou registrační značkou a úřední záznam ze dne 20.3.2015, č.j.KRPK-25626-1/PŘ-2015-1900DP. Z uvedených listin vyplývá, že dne 20.3.2015 v 19:07 hodin na sil. R6 v katastru obce Odrava probíhala kontrola řidičů prováděná hlídkou ve složení pprap. M. a pprap. V. Hlídka dohlížela na silnici R6 ve směru na Cheb u Obce Odrava na dodržování maximální dovolené rychlosti. Hlídka změřila a zaznamenala vozidlo žalobce KIA CEED, RZ ... Žalobci byla na úseku mimo obec, kde je dovolená nejvyšší rychlost 130km/h naměřena rychlost 184km/h, po odečtu tolerance 178Km/h. Žalobci byl sdělen dopravní přestupek, kterého se dopustil, překročení maximální dovolené rychlosti mimo obec o 48 km/h. S žalobcem bylo na místě sepsáno oznámení o přestupku, ke kterému se nevyjádřil a nepodepsal. Dne 20.7.2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 10.8.2015. Žalobce byl poučen, že pokud se nedostaví bez náležité písemně odůvodněné omluvy nebo bez závažných důvodů, může být přestupek projednán bez jeho účasti. Dále byl žalobce poučen, že před vydáním rozhodnutí má právo být seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 9.8.2015 zvolený zmocněnec žalobce pan Ing. M.J. zaslal správnímu orgánu I. stupně omluvu z ústního jednání s odůvodněním, že při zpracovávání z datové schránky v pátek dne 7.8.2015 zjistil, že je předvolán v pondělí na místní oddělení Policie Praha 9. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že je předvolán ve věci podání vysvětlení k trestnému činu tj. jednání závažnějšímu, než je přestupek a zároveň má zákonnou povinnost výzvě k podání vysvětlení vyhovět, neboť v opačném případě by mohl být předveden, žádal o odročení ústního jednání. Zároveň konstatoval, že pro žalobce není v rámci jednoho dne možné zajistit náhradního zmocněnce. Přílohou zaslal zmocněnec žalobce plnou moc a Výzvu k podání vysvětlení ze dne 24.7.2015, podle níž byl vyzván, aby se dne 10.8.2015 ve 14:00 hodin dostavil do budovy Místního oddělení Čakovice k podání vysvětlení ve věci dožádání DO Velký Beranov. Správní orgán konal nařízené ústní jednání dne 10.8.2015 a pořídil o něm protokol č.j. MUCH66933/2015. Při ústním jednání správní orgán provedl dokazování listinnými důkazy a uvedl, že další dokazování již nebude provádět, jelikož podklady a důkazy k vydání rozhodnutí jsou dostačující. Správní orgán zkonstatoval, že žalobce byl předvolán k projednání přestupku na den 10.8.2015, kdy se k jednání v 9:00 hodin bez omluvy nedostavil a ústní jednání tak bylo v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích vedeno v nepřítomnosti žalobce. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, v jehož odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že nařídil ústní jednání, ke kterému žalobce předvolal na den 10. 8. 2015 od 9:00 hodin. Žalobce si oznámení o zahájení správního řízení spolu s předvoláním k ústnímu jednání převzal do vlastních rukou dne 20. 7. 2015. Dne 9. 8. 2015 v neděli, ve 22:46 hodin byla do e-mailové schránky podatelny Městského úřadu Chebu doručena plná moc k zastupování obviněného zmocněncem Ing. M.J., spolu s omluvou z ústního jednání a žádostí o odročení ústního jednání z důvodu předvolání zmocněnce k podání vysvětlení na Policii ČR MO Čakovice v Praze 9, na termín 10. 8. 2015 ve 14:00 hodin. Digitální dokument od Ing. M.J. (e-mail) byl zpracován pracovnicí podatelny Městského úřadu Cheb dne 10. 8. 2015 v 9:13 hodin, tedy až v průběhu ústního jednání. Ve stanoveném termínu se k jednání nedostavil ani žalobce, a jelikož se z jednání žádným způsobem neomluvil, provedl správní orgán ústní jednání s dokazováním podle § 74 odst. 1 správního řádu, v nepřítomnosti obviněného. Teprve po provedeném ústním jednání byla na oddělení správních deliktů Městského úřadu Cheb doručena předmětná plná moc k zastupování zmocněncem, spolu s omluvou z jednání. K této správní orgán konstatuje, že plnou moc k zastupování obviněného zmocněncem plně akceptuje. Důvod omluvy zmocněnce a načasování jejího doručení do e-mailové schránky podatelny Městského úřadu Cheb, v neděli ve 22:46 hodin, však správní orgán nepřijal z těchto důvodů: Zmocněnec přijal zmocnění od obviněného dne 23. 7. 2015 a dle tvrzení zmocněnce se přihlásil do své datové schránky dne 7. 8. 2015, ale to, že je předvolán Policií ČR k podání vysvětlení údajně zjistil až 9. 8. 2015. Předvolání Městského úřadu Cheb k ústnímu jednání na termín 10. 8. 2015 v 9:00 hodin si obviněný převzal do vlastních rukou dne 20. 7. 2015, termín jednání byl tedy již znám. Z přiložené předvolánky Policie ČR MO Čakovice správní orgán zjistil, že tuto policisté vyhotovili 24. 7. 2015 (termín doručení zmocněnci není správnímu orgánu skutečně znám), což znamená, že termín ústního jednání u Městského úřadu v Chebu byl nařízen dříve a zmocněnec se jím měl řídit. Pokud věděl, že nestihne obě jednání v tentýž den, měl se případně omluvit z policií později nařízeného jednání. Na ústní jednání nedorazil ani žalobce a správnímu orgánu nedoručil ani žádnou omluvu, pro kterou se nemůže k jednání dostavit. Nevyužil tak svého práva k seznámení se s přestupkovým spisem, před vydáním rozhodnutí. Správní orgán byl proto názoru, že ústní jednání provedl v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že po prostudování předloženého spisového materiálu je toho názoru, že daná záležitost byla správním orgánem prvého stupně správně zjištěna a posouzena a napadené rozhodnutí tedy vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný měl za prokázané, že žalobce dne 20.03.2015, v 19:07 hodin, na pozemní komunikaci č. R6, v katastru obce Odrava, řídil motorové vozidlo zn. Kia Ceed, spz … a v tomto úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost 130 km/hod., mu byla hlídkou PČR naměřena zařízením RAMER 10C, v.č. 12/0033, rychlost 184 km/hod., když po odečtu zákonné odchylky měřícího zařízení mu tedy byla jako jeho skutečná rychlost zjištěna rychlost jízdy 178 km/hod, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 48 km/hod. Porušení uvedené právní povinnosti měl žalovaný za spolehlivě a beze zbytku prokázané obsahem spisové dokumentace pořízené orgány PČR, zejména pak záznamem z radarového zařízení (založeno ve spisové dokumentaci na listu č. 4), z kterého je nadevší pochybnost zřejmé, kterého dne, v kolik hodin, kde a jaké vozidlo bylo měřeno a jakou rychlostí se v okamžiku měření pohybovalo. Žalovaný rovněž neměl pochybnost o tom, že měření bylo provedeno platným a certifikovaným radarovým rychloměrem, když ve spisové dokumentaci je na listu č. 6 založena kopie ověřovacího listu č. 30/15. Správní orgán prvého stupně klasifikoval prokázané jednání žalobce jako porušení právní povinnosti uložené mu ustanovením § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. S tímto postupem správního orgánu prvého stupně se žalovaný plně ztotožnil. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Důležitost důvodu omluvy obviněného z jednání a jeho zmocněnce z neúčasti u ústního jednání je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stádiu řízení byla omluva uplatněna, resp. je tedy důležité posoudit délku doby od zahájení správního řízení a také délku doby do zániku odpovědnosti za přestupek, zda ze spisu nebo jiných skutečností nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněného z přestupku, popř. jeho zmocněnce působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2009, č.j. 7 As 28/2009-99). Zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně jako řízení s ústním jedním, a to za účasti obviněného z přestupku. Tím je sledována a také garantována právní jistota spolehlivě zjištěného stavu věci a také právo na spravedlivý proces, které je garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k důležitému významu ústního jednání v přestupkovém řízení je tedy podstatné, aby bylo správními orgány řádně posouzeno, zda jsou naplněny podmínky, za nichž se může konat ústní jednání bez přítomnosti obviněného z přestupku, neboť v oblasti správního trestání platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. Jak již soud konstatoval shora v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže se odmítne, ač byl řádně předvolán, k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Musí tedy existovat důležitý důvod omluvy, jež musí být relevantně doložen. Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří o „náležité omluvě“ a ustanovení § 59 správního řádu poté o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“. Z těchto ustanovení nelze ovšem dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k nemožnosti dostavit se na ústní jednání. Obecně proto náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná i s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dne 20.7.2015 obdržel předvolání na ústní jednání, které se mělo konat dne 10.8.2015 v 9:00 hodin. Pro řízení před správním orgánem si zvolil zmocněnce pana Ing. J., který dne 9.8.2015 ve večerních hodinách zaslal správnímu orgánu I. stupně omluvu z jednání, kterou odůvodnil tím, že v pátek dne 7.8.2015 mu bylo do datové schránky doručeno předvolání k podání vysvětlení v trestní věci k místnímu oddělení Policie Praha 9. Jak správně uvádí, žalobce v daném případě se jednalo o první omluvu z nařízeného ústního jednání, která byla učiněna včas před konáním ústního jednání. To, že omluva, resp. e-mailová zpráva byla zpracována pracovnicí podatelny Městského úřadu Cheb až poté, kdy bylo zahájeno ústní jednání v 9:13 hodin a dostala se tak do dispozice úřední osoby, která vedla ústní jednání až po skončení jednání, nemá vliv na její včasnost. Soud totožně s žalobcem nesouhlasí s argumentací správního orgánu I. stupně v tom směru, že nepřijal omluvu z důvodu jejího načasování. Jak již soud konstatoval výše, zákon o přestupcích a správní řád hovoří, že omluva musí být „náležitá“ a „bezodkladná“, což nutně neznamená, že správní orgán, musí omluvu z ústního jednání obdržet ještě před konáním jednání. Omluva z jednání může být učiněna i po konání ústního jednání, to ovšem pouze s určitým časovým odstupem po události, která zapříčinila nemožnost dostavení se obviněného k ústnímu jednání. Je pravdou, že zmocněnec žalobce zaslal omluvu z jednání jeden den předem, a to v pozdních večerních hodinách prostřednictvím e-mailu, nicméně soud má za to, že v daném případě mu tato skutečnost nemůže být přičtena k tíži a omluva automaticky považována za nevěrohodnou, neboť se jednalo o první omluvu z jednání, které bylo nařízeno ihned po zahájení správního řízení, tedy nehrozilo, že nekonáním ústního jednání dojde k zániku odpovědnosti za spáchání přestupku. Dále soud konstatuje, že argumentace správního orgánů, že bylo žalobci doručeno předvolání k ústnímu jednání ve věci přestupku dne 20.7.2015, zmocněnec žalobce převzal jeho zastupování dne 23.7.2015, tedy dříve než byla vyhotovena a doručena jeho zmocněnci výzva k podání vysvětlení, což znamená, že termín ústního jednání u Městského úřadu v Chebu byl nařízen dříve a zmocněnec se jím měl řídit, je zcela nedostačující z hlediska posouzení důvodnosti omluvy z nařízeného jednání. Správní orgán se např. nezabýval tím, resp. nezjišťoval, kdy byla zmocněnci doručena Výzva k podání vysvětlení nebo zda předmětná výzva k podání vysvětlení byla první výzvou, kterou zmocněnec v dané trestní věci obdržel. Důvodem na jehož základě by bylo možné dojít k závěru o neakceptaci omluvy z jednání, mohlo být i to, že sám zmocněnec si domluvil termín podání vysvětlení, ačkoliv věděl, že v daný den se má dostavit k ústnímu jednání ve věci přestupku žalobce. V daném směru ovšem správní orgán žádná zjištění nepodnikl a dle náhledu soudu tak nedostatečně zdůvodnil neakceptaci omluvy zmocněnce z ústního jednání. V daném případě neobstojí ani poukaz správního orgánu na to, že se na ústní jednání nedostavil ani žalobce a správnímu orgánu nedoručil ani žádnou omluvu, pro kterou se nemůže k jednání dostavit, neboť žalobce nebyl povinen se k jednání dostavit za situace, kdy se nechal v řízení před správním orgánem zastupovat zmocněncem. Navíc jeho zastoupení správní orgán akceptoval. Vzhledem k tomu, že tedy omluva byla zmocněncem učiněna včas, i když v pozdních hodinách dne předcházejícího před konáním ústního jednání, dále se jednalo o první omluvu z jednání, které bylo nařízeno současně se zahájením správního řízení a v daném případě nekonáním jednání nemohlo dojít k zániku odpovědnosti za přestupek, z jednání zmocněnce nelze vyvozovat snahu o průtahy řízení, kdy zároveň správní orgán I. stupně nepodnikl žádné kroky, na jejichž základě by bylo možné dojít k závěru o obstrukčním chování, resp. povaze předmětné omluvy, soud dospěl k závěru, že úvaha učiněná správním orgánem I. stupně o nedostatečnosti omluvy, resp. o její nedůvodnosti nebyla správná. Správní orgán měl tedy buďto zajistit další podklady, na jejichž základě lze dojít k závěru o nedůvodnosti omluvy z jednání nebo měl nařídit ve věci jednání nové. Soud se tedy neztotožnil s názorem žalovaného, že správní orgán prvého stupně ve věci odmítnutí omluvy postupoval v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Neopodstatněnou soud shledal námitku žalobce, že výrok napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný a napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nesrozumitelné, neboť ve výroku chybí forma zavinění. K této námitce soud uvádí, že § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30.9.2015 upravoval, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). V souladu s tímto zněním bylo správním orgánem I. stupně vydáno dne 27.8.2015 prvoinstanční rozhodnutí. Dne 1.10.2015 nabyl účinnosti zákon č. 204/2015, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela zákona o přestupcích“), která v čl. I v bodě 25 stanovila, že v § 77 se za slova „vyslovení viny,“ vkládají slova „formu zavinění,“. Podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení novely zákona o přestupcích se řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona o přestupcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právě s ohledem na shora citované přechodné ustanovení této novely, žalovaný nebyl povinen tuto novelu při svém rozhodování zohlednit, neboť tato se nevztahovala na doposud pravomocně neskončená řízení, kterým bylo právě i řízení žalobce. Žalovaný i správní orgán I. stupně tak správně postupovali při svém rozhodování podle zákona účinného před dnem nabytí účinnosti novely zákona o přestupcích. Soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že náležitostí výroku rozhodnutí musí být uvedení počtu bodů, které za spáchaný přestupek žalobce obdrží od bodového hodnocení řidiče, neboť z § 77 zákona o přestupcích povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí bodové hodnocení pro správní orgán nevyplývá. Záznam bodů je prováděn až na základě pravomocného rozhodnutí ve věci samé, neboť podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin nebo jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno nebo u něhož bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, a přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku anebo trestný čin, za který mu byl uložen trest nebo pro nějž bylo trestní řízení vedeno, spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení, se zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. Vzhledem k tomu, že zde byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, soud uvádí, že se již nezabýval námitkami žalobce týkajícími se nedostatečně zjištěného skutkové stavu a jeho poukazu na to, že vozidlo při spáchání dopravního přestupku neřídil, neboť tyto námitky mohou být žalobcem opětovně vzneseny v rámci řízení před správními orgány, ať již v rámci provedeného ústního jednání či jeho vyjádření k věci. S ohledem na to, že soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. neprováděl navržené důkazy žalobce pro jejich nadbytečnost. Na základě uvedených argumentů soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika), přičemž sazba odměny činí 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006), a částkou 2.142,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 15.342,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jaroslava Topola.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 31. října 2016 Mgr. Jana Komínková,v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová