18 Co 119/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobkyní: a) Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená dne Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B c) Jméno žalobkyně C , narozená dne Datum narození žalobkyně C bytem Adresa žalobkyně C všechny zastoupeny advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A č. p. Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno - Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného za účasti vedlejších účastníků: Jméno účastníka A , narozený dne Datum narození účastníka A bytem Adresa účastníka A č. p. Adresa účastníka A Jméno účastníka B , narozený dne Datum narození účastníka B bytem Adresa účastníka B Jméno účastníka C , narozené dne Datum narození účastníka C bytem Adresa účastníka C č. p. Adresa účastníka C Jméno účastníka D , narozená dne Datum narození účastníka D bytem Adresa účastníka D obec Anonymizováno , IČO IČO účastníka D sídlem Adresa účastníka D zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků o odvolání žalované a obce Anonymizováno proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. ledna 2025, č. j. 4 C 320/2005–1374,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 15 669 Kč k rukám zástupce žalobkyň do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně a vedlejší účastníci na straně žalované nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků se žalobkyněmi ve znění uvedeném v tomto výroku, jehož předmětem je šest pozemků v k. ú. a obec , adresa, v celkové hodnotě 52 434,94 Kč. Nevydané pozemky byly oceněny celkovou částkou 49 569 Kč, kdy žalobkyně a) má nárok na náhradu ve výši jedné poloviny podílu, žalobkyně b) ve výši jedné šestiny podílu a žalobkyně c) ve výši jedné třetiny podílu v částkách v rozsudku uvedených. V rámci nahrazení projevu vůle soud nabyvatelkám uložil povinnost zaplatit převodci na vyrovnání bezdůvodného obohacení, které vzniká rozdílem mezi hodnotou převáděných pozemků a restitučním nárokem nabyvatelek za současného zohlednění inflace, částku 28 659,40 Kč, a to tak, že , Jméno žalobkyně A, zaplatí částku 14 329,70 Kč, , Jméno žalobkyně B, zaplatí částku 4 776,60 Kč a , Jméno žalobkyně C, zaplatí částku 9 553,10 Kč, to vše do tří dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Výrokem II soud zamítl návrh žalobkyň, jímž by byly do jejich vlastnictví převedeny zde uvedené pozemky v k. ú. a obci , adresa, . Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 244 243 Kč na účet advokáta , Jméno advokáta A, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastníci na straně žalované nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a Česká republika rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že na základě dovolání žalobkyň proti původnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni rozhodl dne 1. 9. 2010 Nejvyšší soud tak, že rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu v Klatovech (původně žaloba zamítnuta, odvolacím soudem rozsudek potvrzen) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že restituční nárok žalobců, jež vznikl již v roce 1995, je nesporný a řadu let neuspokojený, postup žalované ohledně uspokojení tohoto nároku lze označit za liknavý až svévolný a nároku žalobců je nutno poskytnout soudní ochranu. Soud si je vědom skutečnosti, že plynutím času se postoje soudů, včetně Ústavního soudu, k otázce restitucí a postavení restituentů vyvíjely a měnily, kdy v současné době postačuje, aby stát nabízel oprávněným osobám pozemky k uspokojení jejich nároků v rámci celé ČR, nikoli pouze ve zvoleném katastrálním území či jeho okolí. Přesto je soud přesvědčen, že v tomto konkrétním případě je nutno argumentaci žalované a vedlejšího účastníka odmítnout, pokud kritizovali rozsudek Nejvyššího soudu z důvodu jeho vadnosti, nedostatečného odůvodnění a rozporu s další judikaturou. V této věci se však Nejvyšší soud vyjádřil rovněž tak, že nabídka pozemků v k. ú. , adresa, byla nedostatečná. Bylo by zcela v rozporu s principem právní jistoty v právním státě, pokud by restituentům spoléhajícím na závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu v jejich konkrétní věci bylo následné „slíbené“ právo soudní ochrany po dalších letech odepřeno s poukazem na vývoj judikatury. Nelze tak klást k tíži žalobkyň, že se v průběhu řízení nepřihlašovaly do veřejných nabídek a čekaly na rozhodnutí soudu o této žalobě, kdy po dobu 10 let bylo řízení přerušeno s ohledem na jiná probíhající řízení, v nichž byly řešeny otázky práv žalobkyň, mimo jiné k pozemkům, které jsou předmětem tohoto sporu. Soud se pak zabýval konkrétními pozemky, které žalobkyně učinily předmětem řízení, kdy převodu pozemků p. č. , parc. č., , , parc. č., a , parc. č., nebrání žádná zákonná ani jiná překážka, pozemky nikdo neužívá, nejsou funkčně spjaty se žádnou stavbou, a navíc dva z nich vhodně navazují na další pozemky, které již žalobkyně mají ve svém vlastnictví. Jako zcela nevhodné pro převod do vlastnictví žalobkyň soud shledal pozemky uvedené ve výroku II rozsudku, neboť tyto pozemky v celém svém rozsahu tvoří jeden funkční celek se stavbami rodinných domů. Ohledně pozemků p. č. , parc. č., a , parc. č., soud dospěl k odlišným závěrům, neboť svojí výměrou 1012 m² a 852 m² přesahují plochu nezbytně nutnou k užívání společně se stavbou rodinného domu, za kterou lze z pohledu soudu pokládat pozemek o výměře 500 m². Soud nechal vyhotovit geometrický plán na oddělení částí pozemků shora uvedených a dále části pozemku p. č. , parc. č., , zde pouze v rozsahu jeho malé části o výměře 6 m² k zajištění přístupu žalobkyň ke stavbě garáže na jejich pozemku p. č. , parc. č., z veřejné komunikace. Restituční nárok byl přečerpán o 2 865,94 Kč, což aktuální soudní judikatura umožňuje, navíc žalobkyně s náhradou bezdůvodného obohacení vyslovily souhlas. Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stanovil volnou úvahou bezdůvodné obohacení žalobkyň na desetinásobek částky, o kterou byl restituční nárok přečerpán. Dále zdůvodnil, že předmětné pozemky nejsou pozemky zemědělskými, takže jejich vydání nebrání jejich poloha v Národním parku Šumava. Soud se vyjádřil i k námitce překážky věci pravomocně rozhodnuté a k možnosti oddělit části pozemků, které není možno vydat v celém jejich rozsahu, geometrickými plány. Soud se vypořádal i se znaleckými posudky, ke kterým v rámci řízení nepřihlédl a naopak, ze kterého vycházel. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť v daném případě žalobkyně co do základu nároku uspěly a konkrétní množství a hodnota náhradních pozemků, které jsou na ně převáděny, závisely na znaleckém ocenění. Soud pak vycházel z hodnoty nevydaných pozemků při stanovení odměny za jednotlivé úkony právní pomoci advokáta. Dále zdůvodnil výroky o nákladech vedlejších účastníků a státu.

3. Žalovaná se odvolala proti výrokům I a III rozsudku, kdy uvedla, že žalobkyně svým jednáním minimálně ve dvou případech způsobily že žalovaná ani vedlejší účastník neměli žádný časový prostor seznámit se s jejich podáními. Účastníci se tak k soudu dostavili zcela zbytečně a náklady těchto dvou zmařených jednání by měly hradit žalobkyně. Žalobkyně nebyly úspěšné v převažující části žaloby. Navíc byly na ně převedeny náhradní pozemky nebo části pozemků, které jsou ze zákona z převodu vyloučeny. Dále byly v průběhu řízení vyzývány, aby upřesnily petit žaloby. Soud prvního stupně chybně vyhodnotil důkazy předložené žalovanou a vedlejšími účastníky. Napadeným rozsudkem došlo k přímému porušení ustanovení zákona o půdě a zákona na ochranu přírody. Žalobkyně jsou oprávněnými osobami a každá z nich disponuje určitou výší nároku, to znamená, že jim svědčí právo na převod náhradního pozemku na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v celkové hodnotě 49 569 Kč. Žalobkyně však nemají nárok na přímý převod pozemků prostřednictvím soudu, neboť se vůbec neúčastnily veřejných nabídek a trvaly a trvají na převodu náhradních pozemků v lokalitě, kde se nachází Národní park Šumava. O jeden pozemek v tomto k. ú., který byl ve veřejné nabídce uveden, žalobkyně neprojevily zájem. Žalobkyně mají obecně právo na převod náhradních pozemků v rámci celé republiky, a proto jim nebránilo nic, aby se účastnili veřejných nabídek pozemků nabízených ve vedlejších katastrálních územích. Žalovaná znovu poukázala na vadnost rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 3893/2008 ve věci žalobkyň. To, že nárok nebyl po dlouhou dobu uspokojen, není samo o sobě důkazem o liknavosti a svévoli žalované, ale je to důkazem o neaktivitě žalobkyň. Žalovaná prokázala, že nabízela dostatek pozemků vhodných pro každou z žalobkyň. Žalovaná dále kromě zákona č. 503/2012 Sb. poukazuje na § 23 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody, kde je výslovně uvedeno, že na území národních parků nelze zcizit pozemky, které jsou ve vlastnictví státu. Žalovaná rovněž doložila žádost Národního parku Šumava o převod pozemků do správy právě s odůvodněním, že se nacházejí na jejím území. Žalovaná tedy nesouhlasí s názorem žalobkyň ani soudu ohledně toho, že z převodu jsou vyloučeny podle zákona pouze zemědělské pozemky v národních parcích. O převod některých pozemků požádali i dlouholetí uživatelé, nájemci a vlastníci staveb, které tvoří s pozemky funkční celek, a tyto pozemky jim nebyly převedeny do vlastnictví právě s odůvodněním, že se jedná o území Národního parku Šumava, na který budou převedeny. Dalšími překážkami převodu pozemků, jsou funkční celek se stavbou ve vlastnictví třetí osoby, existence stavby třetí osoby na pozemku. Dále dělení pozemků tak, že na žalobkyně jsou převáděny pozemky o malé výměře, tudíž jsou jen znehodnocovány pozemky žalované, které k převodu vhodné nejsou. Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že pozemky byly děleny bez souhlasu stavebního úřadu jen proto, aby byl uspokojen nárok žalobkyň do určité konkrétní výše. Obec , adresa, má navíc schválený územní plán a má právo na to, aby její zájmy nebyly poškozovány v rámci vypořádání restitučních nároků. Dále bylo zjištěno, že ani na žalobkyním vydaných pozemcích nikdo nehospodaří, o jejich údržbu se nestará. Na žalobkyně by neměly být převáděny pozemky, jejichž hodnota převyšuje neuspokojený restituční nárok, kdy pozemek, který hodnotu nároku převyšuje, je k převodu nevhodný. Ve výjimečných případech je možné uvažovat o doplatku, který však musí být uhrazen v ceně obvyklé. Žalovaná dále zdůraznila, že v jiném soudním řízení byla zamítnuta žaloba o vydání některých pozemků jako původních, protože na toto vydání žalobkyně nemají nárok. Ohledně těchto pozemků bylo řízení pravomocně skončeno, a proto o nich nemohlo být rozhodováno znovu. Dále žalovaná odkázala na znalecké posudky předložené v průběhu řízení, kdy nesouhlasí s tím, aby jednotková cena pozemku byla 3 Kč za metr čtvereční. Žalovaná proto navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Pokud nebude žaloba zamítnuta v celém rozsahu, měla by být zamítnuta v rozsahu, kterým byl překročen aktuální neuspokojený nárok žalobkyň.

4. Vedlejší účastník na straně žalované, obec , adresa, , podal včasné odvolání proti výroku I rozsudku, kdy zdůraznil, že nevydané pozemky byly oceněny shora uvedenou částkou, naproti tomu cena pozemků, které jsou předmětem žaloby, činí dle znaleckého ocenění částku 112 520,34 Kč, tedy přesahuje restituční nárok žalobkyň o 62 951,34 Kč. Dále odvolatel zpochybňuje vydání pozemků p. č. , parc. č., a , parc. č., , kdy nesouhlasí s tím, že oddělením těchto dílů se už nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Klatovy sp. zn. 5 C 123/2012, který se týkal též pozemků p. č. , parc. č., a , parc. č., v k. ú. a obec , adresa, . Restituční nárok žalobkyň byl bezdůvodně přečerpán o 2 781,46 Kč, kdy bez shora uvedených pozemků by došlo k přečerpání nároku pouze o 84,48 Kč. Odvolatel nesouhlasí se závěrem soudu, že pozemek p. č. , parc. č., tvoří přístup do garáže ve vlastnictví žalobkyň, přičemž žalobkyně mají k tomuto objektu přístup ze svých pozemků p. č. , parc. č., a , parc. č., . Vydáním pozemku p. č. , parc. č., byl zcela bezdůvodně překročen restituční nárok žalobkyň o dalších 1 744,86 Kč, kdy na tomto pozemku se nachází energetické zařízení, které má ochranné pásmo. Dále soud rozhodl o něčem jiném, než čeho se žalobkyně domáhaly, čímž překročil návrh na zahájení řízení nad rámec ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Převodu předmětných pozemků brání i další překážky jejich převoditelnosti podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Navíc žalobkyně se neúčastnily ani jedné veřejné nabídky pozemků, tudíž nemají nárok na přímý převod pozemků. Převedené pozemky ani neslouží a nemohou sloužit zemědělské výrobě. Dále jsou v lokalitě určené pro přestavbu a dostavbu rodinných domků. Obecně závazná vyhláška obce určuje v části území pro bydlení minimální výměru pozemků k rodinnému domu 700 m². Rozdělení pozemků p. č. , parc. č., a , parc. č., nerespektuje již vícekrát přednesenou připomínku obce , adresa, a zakládá nemožnost plnohodnotného neomezeného práva užívání rodinných domů č. p. , č. p., a , č. p., dle platné územně plánovací dokumentace obce. , právnická osoba, rodinného domu č. p. , č. p., pak v současné době souvisí pozemek pouze o rozloze 545 m² a se stavbou rodinného domu č. p. , č. p., pozemek o výměře 627 m². Odvolateli je znám právní závěr pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 54/21 ze dne 12. 10. 2021, dle kterého mohou obecné soudy v restitučních sporech rozhodnout o dělení pozemku. Nelze však nevnímat odlišné stanovisko čtyř disentujících soudců i skutečnost, že judikatura se neustále vyvíjí. Odvolatel má za to, že podle platné zákonné úpravy musí o dělení pozemku vždy rozhodnout správní úřad, neboť se jedná o územní rozhodnutí. Z těchto důvodů odvolatel navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně podaly vyjádření k oběma odvoláním, kde uvedly, že § 23 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, byl s účinností od 1. 3. 2025 zrušen zákonem č. 36/2025 Sb. Tento zákon proto do restitučního nároku žalobkyň nijak nezasahuje. Žalobkyně popírají jako nepravdivé tvrzení žalované o vadnosti rozsudku Nejvyššího soudu za dne 1. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3893/2008. Nárok žalobkyň nebyl od roku 1995 uspokojen, což je neúměrně dlouhá doba, a již v roce 2010 považoval Nejvyšší soud nárok žalobkyň za řadu let neuspokojený a hodný poskytnutí soudní ochrany v důsledku liknavého až svévolného postupu žalované. Žalovaná bohužel názor Nejvyššího soudu nerespektuje a brání dobrovolnému uspokojení nároku žalobkyň. Soud prvního stupně ohledně pozemků p. č. , parc. č., , , parc. č., a , parc. č., dospěl k závěru, že jejich převodu nebrání žádná zákonná ani jiná překážka, přesto je žalovaná (respektive její právní předchůdce) nezařadila do veřejné nabídky, což může být rovněž pojmovým znakem liknavosti dle použitelné judikatury Nejvyššího soudu. Žalobkyně také popírají jako nepravdivé tvrzení žalované, že nebyly aktivní. Jednak od vzniku jejich nároku v roce 1995 žalovaná žádné náhradní pozemky v k. ú. , adresa, (s jedinou výjimkou) do veřejné nabídky nezařadila. Žalovaná naopak opustila systém zveřejňování nabídek při převodech náhradních pozemků, upřednostňovala uspokojení nároků postupníků před nároky původních oprávněných osob a převáděla pozemky (nejen) v katastrální územní , adresa, mimo veřejnou nabídku, aby následně s různou mírou úspěšnosti podávala žaloby na určení neplatnosti jí uzavřených dohod o převodu náhradních pozemků v roce 2005. Nejvyšší soud dále vzal za prokázané, že již v roce 2003 žalobkyně jednaly o vhodných náhradních parcelách se žalovanou, a dokonce s ní a s obcí , adresa, uzavřely 17. 3. 2003 dohodu, kterou však odvolatelé odmítají splnit. Žalobkyně ve svém vyjádření z 6. 12. 2022 tvrdily a doložily, že žalobkyně , Jméno žalobkyně B, , , Jméno žalobkyně A, (a její právní předchůdce , jméno FO, ) a , jméno FO, (jako právní předchůdce , jméno FO, ) se prostřednictvím svého zástupce přihláškou ze dne 18. 11. 2005 přihlásili k veřejné nabídce pozemků určených k převodu oprávněným osobám podle zákona o půdě, a to ke dvěma pozemkům v k. ú. , adresa, , avšak , právnická osoba, ČR jejich přihlášku (s výjimkou , Jméno žalobkyně B, ) nezaevidoval, znemožnil uspokojení jejich přihlášky, a tím je diskriminoval oproti ostatním uchazečům. Žalobkyně uplatňovaly svůj nárok podle tehdy účinného § 11 odst. 2 zákona o půdě, kde jako náhradní měly být převedeny pozemky pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, jestliže s tím oprávněná osoba souhlasí. Žalobkyně s tímto souhlasí a jednají v souladu s obsahem uzavřené dohody ze 17. 3. 2003. Žalobkyně rovněž prokázaly záměrné vyvedení pozemků a budov z příslušnosti hospodaření žalované na základě smlouvy uzavřené mezi ní a správou Národního parku Šumava dne 1. 12. 2023. Soud prvního stupně se všemi námitkami o tom, že na pozemcích váznou další překážky, řádně vypořádal. Vydání pozemků žalobkyně nepovažují za poškozování veřejných zájmů obce , adresa, . Se stanovenou cenou pozemků se soud rovněž řádně vypořádal. Pokud jde o námitky týkajících se údajných vad petitu žaloby, ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvádí, že v řízení o převod náhradního pozemku není soud žalobním návrhem vázán. Dále se soud vypořádal s námitkou nemožnosti pozemků sloužit zemědělské výrobě a rovněž námitkou věci pravomocně rozsouzené, stejně jako s údajným nedostatkem pravomoci soudu rozhodnout o dělení pozemku. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhují potvrzení napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud přezkoumal výrok I a navazující výroky o nákladech řízení, a to i s ohledem na obsah odvolání žalované, kdy výrok II rozsudku žádný z účastníků nenapadl včasným odvoláním, a proto samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Po přezkumu napadeného rozsudku, obsahu spisu soudu prvního stupně a s přihlédnutím ke všem podáním účastníků řízení odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované a obce , adresa, nejsou důvodná.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i s vědomím jeho zřejmé nesprávnosti obsažené v záhlaví, kde na místě žalobkyně c) je uvedená , jméno FO, , narozená 24. 12. 1937, bytem , adresa, , , adresa, , přestože usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 1. 2024, č. j. 4 C 320/2005–1093, jež nabylo právní moci dne 24. 2. 2024, bylo řízení ve vztahu mezi , jméno FO, , žalovaným a vedlejšími účastníky z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany , jméno FO, zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně však ohledně této bývalé účastnice řízení nerozhodoval, jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku i jeho odůvodnění. Odvolací soud z důvodu hospodárnosti a ekonomie řízení, veden zájmem tento dvacetiletý spor co nejrychleji ukončit, nepovažoval za vhodné vracet spis soudu prvního stupně k odstranění této zřejmé nesprávnosti, a věc projednal s těmi účastníky, kteří nadále v řízení aktivně vystupují.

8. Především odvolací soud zdůrazňuje, že napadený rozsudek v části odvoláním dotčené považuje za zcela správný a řádně a srozumitelně odůvodněný včetně zdůvodnění, z jakých znaleckých posudků soud vycházel (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), proto pro stručnost na jeho správné skutkové i právní závěry odkazuje. Odvolatelé ani ve svých podáních žádné námitky, kterými by se soud již nezabýval, neuplatnili.

9. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že pro něj byly závazné právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, byť se mezitím vyvíjela judikatura ohledně liknavosti a svévole státu a aktivity restituentů týkající se přihlašování do veřejných nabídek. V této věci však Nejvyšší soud vyslovil zcela jasný a nezpochybnitelný závěr, že postup právního předchůdce žalované ohledně uspokojení nároku žalobců lze označit za liknavý až svévolný a nároku žalobců je nutno poskytnout soudní ochranu. Ani odvolací soud při svém opakovaném rozhodování této věci nemá důvod se od těchto závazných právních závěrů odchýlit. Aktuální žalobkyně i v současné době tak mají legitimní očekávání, že jejich nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky v restitucích nevydané bude řádně uspokojen. Pokud tedy odvolatelé poukazují na skutečnost, že žalobkyně se nezúčastňovaly žádných veřejných nabídek, jak vyžaduje aktuálně platná judikatura vyšších soudů, ani odvolací soud se nedomnívá, že tato podmínka se na žalobkyně ze shora uvedených důvodů vztahuje. Navíc žalobkyně do spisu doložily doklady, jimiž prokázaly, že ony či jejich právní předchůdci se hlásili do veřejné nabídky týkající se pozemků v k. ú. , adresa, , a kromě žalobkyně , jméno FO, jejich přihláška nebyla zaevidována. Skutečnost, že žalobkyně (či jejich právní předchůdci) mají nárok na vydání náhradních pozemků na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v Klatovech citovaných v rozsudku pak žádný z účastníků nesporoval, stejně jako cenu restitučního nároku ve výši 49 569 Kč. Ani velikost podílu žalobkyň na této finanční náhradě, spočívající ve vydání pozemků žalovanou, nikdo z účastníků nezpochybňoval.

10. Námitku o nemožnosti učinit předmětem řízení pozemky p. č. , parc. č., a , parc. č., , jelikož o nich bylo rozhodnuto Okresním soudem Plzeň-město ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015, uplatnili odvolatelé již v prvostupňovém řízení. Soud prvního stupně se s touto námitkou precizně vypořádal v odstavci 30 napadeného rozsudku, kdy i odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) je nutno vztáhnout pouze k těmto dvěma pozemkům, nikoli již k pozemkům, které z nich byly odděleny geometrickým plánem iniciovaným ze strany soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožňuje i s názorem soudu prvního stupně, že na nově vzniklé pozemky se nevztahuje judikatorně uplatňovaná zásada, dle které nemohl-li být určitý pozemek vydán jako předmět naturální restituce, nelze jej poskytnout jako pozemek náhradní.

11. K námitce uplatněné oběma odvolateli, že pozemky uvedené ve výroku I nelze vydat, neboť jsou součástí Národního parku Šumava, se soud prvního stupně rovněž vyjádřil, navíc je třeba souhlasit též s námitkou žalobkyň uvedenou v jejich vyjádření ohledně zrušení příslušného ustanovení zákona o ochraně přírody. Pozemky nejsou zemědělskými, tudíž se na ně nevztahuje § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb.

12. Soud prvního stupně se řádně vypořádal i s možností oddělit části pozemků geometrickým plánem, jak umožňuje judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž se zcela ztotožňuje též odvolací soud, kdy stejným způsobem rozhodoval například i další senát odvolacího soudu rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 13 Co 745/2024-501. Soud prvního stupně se řádně zabýval i dalšími překážkami převoditelnosti namítanými v průběhu řízení žalovanou či vedlejšími účastníky, kdy ohledně pozemků p. č. , parc. č., , , parc. č., a , parc. č., ani žádné zásadní námitky uplatněny nebyly, kromě jedné, a sice že na pozemku p. č. , parc. č., se nachází sloup elektrického vedení. Tato skutečnost však netvoří překážku převoditelnosti restituentům dle příslušných zákonných ustanovení. Ostatní dva pozemky nikdo neužívá, nejsou funkčně spjaty se žádnými stavbami, a navíc vhodně navazují na další pozemky, které již žalobkyně mají ve svém vlastnictví.

13. K oddělení pozemků z původních p. č. , parc. č., , , parc. č., a , parc. č., se soud prvního stupně rovněž velmi srozumitelně vyjádřil, kdy s odůvodněním napadeného rozsudku se odvolací soud rovněž zcela ztotožňuje. Soud správně poukázal na judikaturu odvolacího soudu, který v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 375/2014 vyslovil závěr o nutnosti zachování pozemku k funkčnímu užívání s rodinným domem alespoň o výměře 500 m². S respektem k tomuto názoru soud prvního stupně nechal oddělit dva nové pozemky o výměře 307 m² a 385 m², které funkčně navazují na pozemky ve vlastnictví žalobkyň, případně na pozemek p. č. , parc. č., , rovněž žalobkyním vydávaný. K části pozemku p. č. , parc. č., , z něhož byl oddělen pozemek p. č. , parc. č., , se soud prvního stupně rovněž srozumitelně vyjádřil v odstavci 26, kdy odvolací soud nemá žádné námitky proti tomu, aby v rámci vypořádání restitučního nároku žalobkyň po 30 letech od jeho vzniku jim byl vydán též pozemek o nepatrné rozloze sloužící k zajištění přístupu k jinému pozemku v jejich vlastnictví. Takový postup restituční zákony nezapovídají, kdy zájmy obce , adresa, ani státu tímto nebudou nijak ohroženy.

14. Konečně odvolací soud souhlasí i s postupem prvostupňového soudu, který nelze označit za svévolný či obsahující znaky libovůle, za situace, kdy rozhodnutím o vydání konkrétních pozemků došlo k přečerpání restitučního nároku žalobkyň. Soud tento svůj postup velmi podrobně odůvodnil v odstavci 27, a odvolací soud mu nemůže a nechce ničeho vytknout, neboť vychází z okolností dané věci, stávajících majetkových poměrů žalobkyň a reálného stavu pozemků v obci , adresa, . Samotnou výši bezdůvodného obohacení na straně žalobkyň soud stanovil řádně volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.) s přihlédnutím k judikatuře vyšších soudů.

15. Další námitky uvedené v odvolání žalované a obce , adresa, , týkající se požadavků samotné obce, vlastníků jednotlivých nemovitostí nebo Národního parku Šumava na převod pozemků do jejich vlastnictví či správy, je nutno posoudit jako právně irelevantní, kdy prvotně a přednostně je třeba definitivně vypořádat restituční nároky, jelikož již mnohonásobně uplynula doba od přijetí zákona o půdě, o které by bylo možno hovořit jako o včasném a spravedlivém poskytnutí zadostiučinění restituentům, kteří byly nezákonně připravení o svůj majetek, či jejich právním nástupcům, neboť bývalí vlastníci státem odňatých nemovitostí se již mnohdy svého zákonného práva na poskytnutí náhradních pozemků nedožili. Stejně tak je nedůvodná námitka nepřesnosti a nevykonatelnosti žalobního petitu s ohledem na chatakter sporu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) i předmět odvolacího řízení.

16. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadený rozsudek vyjma výroku II jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, kdy především výrok III soud prvního stupně opět velmi precizně odůvodnil, a to včetně účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, a odvolací soud nemá žádné námitky proti tomu, jakým způsobem soud přistoupil k rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou. Ostatně takový způsob schvaluje i judikatura Ústavního soudu (např. I. ÚS 1621/24).

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy tyto náklady představuje odměna za zastoupení žalobkyň dle § 7, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění za tři úkony právní služby (dvě vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání). Výše nákladů za zastoupení žalobkyně , Jméno žalobkyně A, s polovičním podílem v tarifní hodnotě 24 784,50 Kč za jeden úkon právní služby činí 2 100 Kč. Výše odměny za právní zastoupení , Jméno žalobkyně B, s podílem 1/6 v tarifní hodnotě 8 261,50 Kč činí 1 500 Kč, snížená o 20 % na částku 1 200 Kč. Odměna za zastoupení žalobkyně , jméno FO, s podílem 1/3 v tarifní hodnotě 16 523 Kč činí 1 780 Kč sníženo o 40 %, tj. 1 068 Kč, za jeden úkon právní služby za všechny tři žalobkyně tak činí odměna 4 368 Kč. Zástupce žalobkyň má dále nárok na tři režijní paušály po 450 Kč a cestovní výdaje ve výši 1 215 Kč, celkem 15 669 Kč. Žalovaná je povinna nahradit tyto náklady v běžné paričí lhůtě k rukám zástupce žalobkyň (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

18. Vedlejší účastník na straně žalované, obec , adresa, , v odvolacím řízení nebyl úspěšný, ostatním vedlejším účastníkům žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III rozsudku.