18 CO 166/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Jeřábka a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci a) žalobců: ; jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa, oba zastoupeni Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1) příjmení příjmení, narozený dne datum bytem adresa 2) jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o neúčinnost právního úkonu o odvolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 6. 2021, č. j. 16 C 243/2015-254,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 10 406 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. jméno příjmení.

1. Napadeným rozsudkem prvoinstanční soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že smlouva o bezplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou jméno příjmení dne 5. 9. 2012 č. spisová značka, kterou příjmení příjmení, datum narození, převedl část obchodního podílu právnická osoba obec, anonymizováno, IČO ve výši 22 % na žalovaného jméno příjmení, narozeného datum a ve výši 22 % na žalovaného jméno příjmení, narozeného datum je vůči žalobcům právně neúčinná (výrok I). Žalovaným vůči žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že příjmení příjmení, datum narození, je otcem žalovaných a současně je i otcem žalobců. příjmení příjmení, datum narození, převedl bezúplatně část svého podílu ve právnická osoba obec, anonymizováno na žalované, a to na každého ve výši 22 %. Odporované jednání bylo učiněno dne 5. 9. 2012, tj. v době, kdy byl účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak bylo třeba vztah mezi účastníky posuzovat podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. Skutečnost, že příjmení příjmení anonymizováno byl zavázán k úhradě výživného oběma žalobcům je prokazována jednotlivými rozhodnutími soudu v těchto věcech. Z výpisu z účtu matky žalobců bylo zjištěno, že otec žalobců hradil výživné na účet jejich matky v období od dubna 2012 do října 2012 vždy v souhrnné výši 10 000 Kč měsíčně. Nejstarší exekuční řízení ohledně výživného žalobců bylo zahájeno až v roce 2016 a týkalo se dluhu na výživném v období od března do května 2016. Ohledně starších pohledávek na výživném nebylo vedeno žádné exekuční řízení. Z uvedených důvodů je zřejmé, že ke dni 5. 9. 2012 otec žalobců na výživném pro oba žalobce nedlužil žádnou částku. Soud musel uzavřít, že nárok žalobců není důvodný a žalobu zamítl, neboť nejsou splněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu otce žalobců podle § 42a o. z. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 150 o. s. ř. Žalovaní by měli právo na náhradu nákladů řízení, neboť byli ve věci úspěšní, když ve vztahu mezi nimi a žalobci byla žaloba zamítnuta. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, soud spatřoval především ve skutečnosti, že žalobci sami fakticky nebyli schopni ovlivnit podání žaloby, když v době zahájení řízení se jednalo o nezletilé děti, za které žalobu podala jejich matka. Současně zde byl dán souhlas opatrovnického soudu k podání takové žaloby. Navíc nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v pozdějším období otec žalobců skutečně na výživném určitou částku dlužil.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci i žalovaní. Žalobci uvedli, že se neztotožňují s právním názorem soudu prvého stupně a jsou přesvědčeni, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a jejich žalobě mělo být vyhověno, když všechny ostatní formální podmínky pro odporování úkonu řádně naplnili. Úkon, který byl odporován, byl učiněn 5. 9. 2012. Žaloba byla podána 4. 9. 2015. Žalobci jsou přesvědčeni a s odkazem na rozhodnutí NS 21 Cdo 1290/2001 postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, přičemž není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Právně významné je to, že věřitel vůči dlužníku pohledávku skutečně má a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. Rozsudek NS 21 Cdo 856/2011 ze dne 15. 12. 2011 pak opět uzavírá, že předpokladem odporovatelnosti není zkrácení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele, postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka i budoucí jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje. Žalobci jednoznačně prokázali úmyslné jednání dlužníka jméno příjmení anonymizováno ve výše uvedeném směru. Bylo prokázáno, že otec žalobců měl vůči dalšímu věřiteli – matce žalobců jméno příjmení – pohledávku, která byla dokonce vymáhána exekučně a bylo jí proto v této věci vyhověno. Odporovaný úkon je jednoznačně činěn v přímé časové a věcné souvislosti se zahájením řízení o obnově a řízením o zvýšení výživného. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvého stupně a sám rozhodl tak, že vyhoví i ohledně zbývajících žalobců žalobě v plném rozsahu a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolání žalovaných směřovalo pouze do výroku II, kterým jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaní jsou přesvědčeni, že nepřiznání nákladů řízení soud prvého stupně mimoděk částečně kompenzoval své rozhodnutí vůči žalobcům. Taková pohnutka by však byla nepřípustná a nezákonná. Navíc soud z úřední činnosti zná, že matka žalobců podávala v minulosti nejrůznější žaloby či jiná podání jménem žalobců i jménem svým proti jejich otci v počtu desítek a dobře ví o možnosti neúspěchu ve věci. Nota bene žalobci byli zastoupeni nejen matkou, ale i právním zástupcem z řad advokátů. Soud tak svým rozhodnutím o nákladech řízení připustil a podpořil stav, kdy jedna strana může žalovat cokoliv bez ohledu na pozdější výsledek, neboť v případě neúspěchu nebude mít povinnost hradit protistraně náklady řízení a její právní zastoupení uhradí případně čs. stát. Soud byl také upozorněn na to, že finanční situace zástupkyně žalobců pro žádost ustanovení ex offo se změnila, neboť začala pracovat a navíc jí byla v minulosti vyplacena část dlužného výživného v řádu statisíců. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud zrušil výrok o nákladech řízení a sám rozhodl o tom, že žalovaným přísluší náhrada nákladů řízení nebo aby v této části věc vrátil soudu prvého stupně se závazným pokynem, aby byly náklady řízení žalovaným přiznány.

4. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalovaných uvedli, že v době podání žaloby, tedy dne 4. 9. 2015, byli nezletilí, v době odporovaného úkonu jim bylo 14 a 10 let. V době odporovaného úkonu provedeného dne 5. 9. 2012 otec žalovaných i žalobců dlužil na výživném pro matku žalobců, a proto také její žaloba byla úspěšná. Žaloba byla podána v době, kdy končila tříletá lhůta rozhodná pro odporování úkonu, když byla podána dne 4. 9. 2015. Žalobci jsou přesvědčeni, že přiznání nákladů žalovaným by bylo naprosto nemravné. Žalovaní jsou stejně jako žalobci rovněž přímí potomci jméno příjmení anonymizováno, zčásti žijí ve stejném domě a je nemyslitelné, že by žalovaní nebyli, jak namítají, minimálně srozuměni s jednáním svého otce a že by nemohli reálně obsáhnout to, jakým způsobem otec žije a jaké jsou jeho závazky. Žalobci navrhli, aby výrok o nepřiznání nákladů řízení v souladu s § 150 o. s. ř. byl potvrzen.

5. K odvolání obou stran sporu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně včetně řízení, které jeho jednání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k námitkám obsažených v odvolání žalobců i žalovaných, přihlédl i k písemnému vyjádření žalobců k odvolání žalovaných a poté dospěl k závěru, že obě odvolání nejsou důvodná.

6. Předně je třeba uvést, že Okresní soud v Chebu již jednou ve věci rozhodl, když na straně žalobců vystupovala jako žalobkyně c) jejich matka. Rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, č. j. 16 C 243/2015-198 určil, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou anonymizováno jméno příjmení dne 5. 9. 2012 č. spisová značka, kterou příjmení příjmení, datum narození, převedl část obchodního podílu právnická osoba obec, anonymizováno, IČO ve výši 22 % na žalovaného jméno příjmení, narozeného datum a ve výši 22 % na žalovaného jméno příjmení, narozeného datum je vůči žalobcům právně neúčinná. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 18 Co 83/2020-222 rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, kterým bylo určeno, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou anonymizováno jméno příjmení dne 5. 9. 2012 je ve vztahu k žalobkyni c) jméno příjmení právně neúčinná, potvrdil. Ve vztahu k prvním dvěma žalobcům rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s tím, že z obsahu spisu nevyplývá, že by v době převodu obchodního podílu, tedy v září 2012, měl jejich otec dluh na výživném vůči nim. Předmětem tohoto řízení tak zůstal pouze nárok uplatněný žalobci – syny jméno příjmení staršího.

7. Podle § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. o. z. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle odstavce 2 téhož ustanovení odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, § 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob s výjimkou případů, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle odst. 3 téhož ustanovení právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn nebo které vzniklo z odporovaného úkonu v dlužníkův prospěch.

8. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele- dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 856/2011).

9. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Ustálená judikatura dovodila, že předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku a že znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky. V poměrech projednávané věci s přihlédnutím k povaze výživného jakožto opětujícího se plnění je tedy předpokladem odporovatelnosti to, že dlužník měl v době odporovaného úkonu buď dluh na tomto výživném vůči žalobcům jako věřitelům nebo že jiný jeho věřitel měl vůči němu jakoukoliv jinou pohledávku (i budoucí) a že dlužník odporovaným úkonem sledoval zkrácení uspokojení takové pohledávky (viz rozsudek NS ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 856/2011).

10. Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 5. 2011, č. j. číslo jednací byly tehdy nezletilé děti (žalobci a) a b)) svěřeny do péče matky pro dobu trvání manželství a jejich otci (jméno anonymizována dvě slova) byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu od 1. 5. 2008 na každé z dětí částku 5 000 Kč měsíčně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 8. 2011. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 4. 2018, č. j. číslo jednací ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne datum, č. j. 12 Co 218/2018-1047 bylo výživné pro jméno zvýšeno na částku 8 500 Kč měsíčně a pro jméno na částku 6 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2013. Pro dobu od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2018 bylo výživné pro zletilého jméno zvýšeno na částku 12 000 Kč měsíčně a pro nezletilou jméno na částku 10 000 Kč měsíčně. Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného pro zletilého jméno za období od 1. 9. 2013 do 30. 9. 2018 v částce 306 000 Kč byl jeho otci uložen zaplatit ve lhůtě do 28. 2. 2019. Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného pro tehdy nezletilou jméno za období od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2018 v částce 189 000 Kč byl otci uložen zaplatit k rukám matky ve lhůtě do 28. 2. 2019. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 2. 2019. Z doplněného dokazování bylo zjištěno, že otec žalobců hradil v období od dubna 2012 do října 2012 výživné na účet matky žalobců vždy v souhrnné výši 10 000 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti soud zjistil z jednotlivých výpisů z účtů matky žalobců vedeného u právnická osoba, č. účtu bankovní účet. Ohledně výživného žalobců bylo nejstarší exekuční řízení zahájeno až v roce 2016 a týkalo se dluhu na výživném v období od března do května 2016. Ohledně starších pohledávek na výživném nebylo vedeno žádné exekuční řízení. Z uvedených důvodů je zřejmé, že ke dni 5. 9. 2012, tedy k okamžiku odporovaného úkonu, otec žalobců na výživném pro oba žalobce nedlužil žádnou částku. Měl dluh vůči matce žalobců, jejíž žalobě o neúčinnost právního úkonu bylo vyhověno. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. I odvolací soud považuje za správné, že bylo aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř. a ztotožňuje se i s důvody, v nichž soud prvého stupně spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele.

11. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení již bylo důsledně vycházeno z úspěchu účastníků ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 o. s. ř.). Úspěšným žalovaným byly přiznány náklady odvolacího řízení sestávající z odměny za dva úkony právní pomoci po 4 000 Kč (sepis odvolání a účast na jednání dne 5. 1. 2022 - § 7 bod 5, § 9 odst. 3 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1966 Sb.), z náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč a z 21 % DPH ze součtu uvedených částek, tj. 1 806 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí 10 406 Kč. Pokud by rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak, bylo by proti rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání, které by bylo třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.