18 CO 166/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) příjmení příjmení , narozený dne datum , bytem adresa 2) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o neúčinnost právního úkonu o odvolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 6. 2021, č. j. 16 C 243/2015-254,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se určuje, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2012, č. [spisová značka], kterou [příjmení] [příjmení], [datum narození], převedl část obchodního podílu [právnická osoba] [obec], [anonymizována tři slova], [IČO], ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum] a ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], je vůči žalobcům a) a b) právně neúčinná.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) náklady řízení před soudy obou stupňů, a to na účet Okresního soudu v Chebu, o jejichž výši a splatnosti rozhodne soud prvního stupně samostatným rozhodnutím.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) náklady dovolacího řízení ve výši 26 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem prvoinstanční soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že smlouva o bezplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2012 č. [spisová značka], kterou [příjmení] [příjmení], [datum narození], převedl část obchodního podílu [právnická osoba] [obec], [anonymizováno], [IČO] ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum] a ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum] je vůči žalobcům právně neúčinná (výrok I). Žalovaným vůči žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že [příjmení] [příjmení], [datum narození], je otcem žalovaných a současně je i otcem žalobců. [příjmení] [příjmení] starší převedl bezúplatně část svého podílu ve [právnická osoba] [obec], [anonymizováno] na žalované, a to na každého ve výši 22 %. Odporované jednání bylo učiněno dne 5. 9. 2012, tj. v době, kdy byl účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak bylo třeba vztah mezi účastníky posuzovat podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. Skutečnost, že [příjmení] [příjmení] starší byl zavázán k úhradě výživného oběma žalobcům, je prokazována jednotlivými rozhodnutími soudu v těchto věcech. Z výpisu z účtu matky žalobců bylo zjištěno, že otec žalobců hradil výživné na účet jejich matky v období od dubna 2012 do října 2012 vždy v souhrnné výši 10 000 Kč měsíčně. Nejstarší exekuční řízení ohledně výživného žalobců bylo zahájeno až v roce 2016 a týkalo se dluhu na výživném v období od března do května 2016. Ohledně starších pohledávek na výživném nebylo vedeno žádné exekuční řízení. Z uvedených důvodů je zřejmé, že ke dni 5. 9. 2012 otec žalobců na výživném pro oba žalobce nedlužil žádnou částku. Soud musel uzavřít, že nárok žalobců není důvodný a žalobu zamítl, neboť nejsou splněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu otce žalobců podle § 42a o. z. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 150 o. s. ř. Žalovaní by měli právo na náhradu nákladů řízení, neboť byli ve věci úspěšní, když ve vztahu mezi nimi a žalobci byla žaloba zamítnuta. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, soud spatřoval především ve skutečnosti, že žalobci sami fakticky nebyli schopni ovlivnit podání žaloby, když v době zahájení řízení se jednalo o nezletilé děti, za které žalobu podala jejich matka. Současně zde byl dán souhlas opatrovnického soudu k podání takové žaloby. Navíc nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v pozdějším období otec žalobců skutečně na výživném určitou částku dlužil.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci i žalovaní. Žalobci uvedli, že se neztotožňují s právním názorem soudu prvého stupně a jsou přesvědčeni, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a jejich žalobě mělo být vyhověno, když všechny ostatní formální podmínky pro odporování úkonu řádně naplnili. Úkon, který byl odporován, byl učiněn 5. 9. 2012. Žaloba byla podána 4. 9. 2015. Žalobci jsou přesvědčeni a s odkazem na rozhodnutí NS 21 Cdo 1290/2001 postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, přičemž není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Právně významné je to, že věřitel vůči dlužníku pohledávku skutečně má a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. Rozsudek NS 21 Cdo 856/2011 ze dne 15. 12. 2011 pak opět uzavírá, že předpokladem odporovatelnosti není zkrácení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele, postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka i budoucí jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje. Žalobci jednoznačně prokázali úmyslné jednání dlužníka [jméno] [příjmení] staršího ve výše uvedeném směru. Bylo prokázáno, že otec žalobců měl vůči dalšímu věřiteli – matce žalobců [jméno] [příjmení] – pohledávku, která byla dokonce vymáhána exekučně a bylo jí proto v této věci vyhověno. Odporovaný úkon je jednoznačně činěn v přímé časové a věcné souvislosti se zahájením řízení o obnově a řízením o zvýšení výživného. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvého stupně a sám rozhodl tak, že vyhoví i ohledně zbývajících žalobců žalobě v plném rozsahu a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolání žalovaných směřovalo pouze do výroku II, kterým jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaní jsou přesvědčeni, že nepřiznáním nákladů řízení soud prvého stupně mimoděk částečně kompenzoval své rozhodnutí vůči žalobcům. Taková pohnutka by však byla nepřípustná a nezákonná. Navíc soud z úřední činnosti zná, že matka žalobců podávala v minulosti nejrůznější žaloby či jiná podání jménem žalobců i jménem svým proti jejich otci v počtu desítek a dobře ví o možnosti neúspěchu ve věci. Nota bene žalobci byli zastoupeni nejen matkou, ale i právním zástupcem z řad advokátů. Soud tak svým rozhodnutím o nákladech řízení připustil a podpořil stav, kdy jedna strana může žalovat cokoliv bez ohledu na pozdější výsledek, neboť v případě neúspěchu nebude mít povinnost hradit protistraně náklady řízení a její právní zastoupení uhradí případně stát. Soud byl také upozorněn na to, že finanční situace zástupkyně žalobců pro žádost ustanovení ex offo se změnila, neboť začala pracovat a navíc jí byla v minulosti vyplacena část dlužného výživného v řádu statisíců. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalovaným přísluší náhrada nákladů řízení nebo aby v této části věc vrátil soudu prvého stupně se závazným pokynem, aby byly náklady řízení žalovaným přiznány.

4. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalovaných uvedli, že v době podání žaloby, tedy dne 4. 9. 2015, byli nezletilí, v době odporovaného úkonu jim bylo 14 a 10 let. V době odporovaného úkonu provedeného dne 5. 9. 2012 otec žalovaných i žalobců dlužil na výživném pro matku žalobců, a proto také její žaloba byla úspěšná. Žaloba byla podána v době, kdy končila tříletá lhůta rozhodná pro odporování úkonu, když byla podána dne 4. 9. 2015. Žalobci jsou přesvědčeni, že přiznání nákladů žalovaným by bylo naprosto nemravné. Žalovaní jsou stejně jako žalobci rovněž přímí potomci [jméno] [příjmení] staršího, zčásti žijí ve stejném domě a je nemyslitelné, že by žalovaní nebyli, jak namítají, minimálně srozuměni s jednáním svého otce a že by nemohli reálně obsáhnout to, jakým způsobem otec žije a jaké jsou jeho závazky. Žalobci navrhli, aby výrok o nepřiznání nákladů řízení v souladu s § 150 o. s. ř. byl potvrzen.

5. K odvolání obou stran sporu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně včetně řízení, které jeho jednání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k námitkám obsaženým v odvolání žalobců i žalovaných, přihlédl i k písemnému vyjádření žalobců k odvolání žalovaných a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné a odvolání žalovaných důvodné není.

6. Předně je třeba uvést, že ve věci bylo již opakovaně rozhodováno. Poprvé rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 16 C 243/2015-198, jímž soud určil, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2012, č. [spisová značka], kterou [příjmení] [příjmení], [datum narození], převedl část obchodního podílu [právnická osoba] [obec], [anonymizována tři slova], [IČO], ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a ve výši 22 % na žalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], je vůči žalobcům právně neúčinná. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 18 Co 83/2020-222 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobkyni c) [jméno] [příjmení], narozené [datum], a zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobcům a) a b), jakož i ve výroku o nákladech řízení a potud věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 16 C 243/2015-254 žalobu zamítl a žalovaným vůči žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Postupoval dle § 42a zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) a dospěl k závěru, že ke dni 5. 9. 2012 otec žalobců ([obec] [anonymizováno] starší) na výživném pro oba žalobce nedlužil žádnou částku. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 150 o. s. ř. K odvolání žalobců i žalovaných byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300 a žalobcům byla uložena povinnost nahradit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 10 406 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (společně) dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 29 Cdo 2095/2022-386 rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí by obstálo, jen kdyby se mělo týkat běžného výživného (jeho dávek splatných teprve v budoucnu). Podle skutkových reálií, z nichž vyšly oba soudy, zde však již v době vydání prvního rozsudku okresního soudu 9. ledna 2020 byla vymahatelná (ve smyslu vykonatelná) pohledávka dovolatelů vůči dlužníku ([anonymizováno]. [příjmení] staršímu) z titulu nedoplatku vzniklého zvýšením výživného, jenž činil u žalobce a) částku 306 000 Kč a u žalobkyně b) částku 189 000 Kč. Obě tyto částky měly být uhrazeny do 28. února 2019. Důvod zamítnout odpůrčí žalobu pro neexistenci vymahatelné pohledávky dovolatelů tedy nebyl dán (soudy nevzaly v potaz tu část ustálené judikatury, z níž se podává, že odpůrčí žalobě lze vyhovět i tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele se stala vymahatelnou později než v době účinnosti odporovaného právního úkonu, nejpozději však v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě).

7. Odvolací soud dle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování, kdy ze sdělení [exekutorský úřad] ze dne 20. 4. 2023 zjistil, že ve věci oprávněných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti povinnému [jméno] [příjmení] staršímu byl ke dni 30. 4. 2023 vyčíslen dluh celkem ve výši 639 405,56 Kč, z toho ke dni 20. 4. 2023 bylo vymoženo 111 987 Kč. Na pohledávku oprávněného [jméno] [příjmení] zbývá vymoci: nedoplatek běžného výživného ve výši 225 092,60 Kč, dlužné výživné ve výši 2 920,40 Kč a úroky z prodlení ve výši 54 037,17 Kč. Na pohledávku oprávněné [jméno] [příjmení] zbývá vymoci: nedoplatek běžného výživného ve výši 189 000 Kč, dlužné výživné ve výši 15 000 Kč a úroky z prodlení ve výši 40 668,39 Kč a náklady oprávněného ve výši 700 Kč, celkem tedy 527 418,56 Kč. Tato pohledávka je vedena pod sp. zn. [spisová značka]. Pokud jde o pohledávku vedenou u Exekutorského úřadu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] ve věci oprávněné [jméno] [příjmení] proti povinnému [jméno] [příjmení] staršímu, činil dluh ke dni 30. 4. 2023 celkem 1 007 766,38 Kč, vymoženo k 20. 4. 2023 bylo 31 662 Kč.

8. Podle § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle odst. 2 téhož ustanovení odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob s výjimkou případů, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle odstavce 3 téhož ustanovení právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn nebo které vzniklo z odporovaného úkonu v dlužníkův prospěch. Podle odstavce 4 téhož ustanovení právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

9. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, tak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011). Podmínky, za nichž může věřitel odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42 odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

10. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku, ať splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Vymahatelnou se pak rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. přitom neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník učinil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v § 42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu (srov. shodně již R 27/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod R 64/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročníku 2020, pod číslem 17).

11. V dané věci měli žalobci pohledávku vůči dlužníku ([anonymizováno]. [příjmení] staršímu) z titulu plnění vyživovací povinnosti rodiče k dětem. Výživné má povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Výživné je plněním, o němž právní předpis stanoví (a z jehož povahy také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu (v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní skutečnosti. V dané věci měli žalobci vymahatelnou pohledávku vůči dlužníku (svému otci) již v době vydání prvního rozsudku okresního soudu 9. 1. 2020, a to z titulu nedoplatku vzniklého zvýšením výživného, jenž činil u žalobce a) částku 306 000 Kč a žalobkyně b) částku 189 000 Kč. Obě tyto částky měly být uhrazeny do 28. 2. 2019. Pohledávka žalobců vůči jejich otci – dlužníku z titulu dlužného výživného nebyla ani ke dni 30. 4. 2023 uhrazena.

12. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci měli a stále mají vůči dlužníku ([anonymizováno]. [příjmení] staršímu) vymahatelnou pohledávku z titulu nedoplatku dlužného výživného a jsou tak splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvého stupně způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.

13. Žalobci měli ve věci plný úspěch a přísluší jim proto právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalovaným (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Oběma žalobcům bylo usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 16 C 243/2015-55 přiznáno osvobození od soudních poplatků zcela a k ochraně jejich práv a zájmů jim soud ustanovil zástupkyni [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátku sídlem [adresa]. Proto o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodne soud prvého stupně samostatným rozhodnutím poté, až soudem ustanovená zástupkyně své účelně vynaložené náklady řádně vyúčtuje, když tyto náklady žalovaní uhradí na účet Okresního soudu v Chebu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).

14. V dovolacím řízení byli žalobci zastoupeni [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě plné moci, a proto byla odměna právní zástupkyně žalobců vyčíslena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v souladu s procesním úspěchem žalobců (§ 142 odst. 1 za použití § 243g odst. 1 o. s. ř.) Náklady dovolacího řízení činí celkem 26 900 Kč. Spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis návrhu na osvobození od soudního poplatku a sepis dovolání - § 7, § 9 odst. 3, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) po 4 000 Kč, v náhradě hotových výdajů za 3 úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou žalovaní povinni nahradit tyto náklady společně a nerozdílně žalobcům v běžné pariční lhůtě.