18 CO 179/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Jeřábka a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobkyně: ; Mgr. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1) anonymizováno jméno příjmení , IČO sídlem adresa 2) právnická osoba , IČO sídlem adresa o určení neúčinnosti kupní smlouvy o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 5. 2021, č. j. 6 C 221/2017-154

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem prvoinstanční soud zamítl žalobu ze dne 3. 3. 2016 na určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2015, uzavřené mezi prodávající [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem [adresa], insolvenční správkyní v insolvenční věci dlužnice Mgr. [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem [adresa], [IČO], se sídlem [adresa] (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění odkázal na ustanovení § 283, § 289 odst. 1 a § 293 insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky byly splněny. Nemovitosti byly řádně oceněny a zpeněženy na základě pokynu zajištěného věřitele za cenu, jež převyšovala cenu obvyklou, stanovenou znaleckým posudkem, přičemž žalobkyně správnost znaleckého posudku nijak nezpochybňovala. Zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení nemovitostí mimo dražbu insolvenčnímu správci udělil dne 2. 10. 2015 a není pochyb o tom, že k prodeji nemovitostí nebylo třeba souhlasu věřitelského výboru. Důvodná není ani námitka, že nemovitost byla prodána pod cenou. Dle znaleckého posudku [jméno] [příjmení] ze dne 15. 11. 2013 činila obvyklá cena nemovitostí částku 336 640 Kč. Nemovitosti byly prodány mimo dražbu přímému zájemci za stanovenou cenu 550 000 Kč na základě smlouvy ze dne 27. 10. 2015 uzavřené mezi účastníky řízení. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, namítajíc, že dle jejího přesvědčení zpeněžením nemovitostí v rámci insolvenčního řízení nebylo dosaženo maximální možné finanční protihodnoty, kterou by bylo bývalo možno použít k uspokojení pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení žalobkyně. Nevýhodným prodejem tak došlo k poškození zájmů jednotlivých věřitelů a v konečném důsledku i k poškození zájmů žalobkyně. Prvoinstanční soud zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku ke stanovení tržní ceny spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních ¾ na nemovitostech žalobkyně, tedy k období druhého pololetí roku 2015. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k námitkám obsažených v odvolání žalobkyně a poté dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné, byť z jiných důvodů, než žalobkyně namítala.

4. Podle § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen„ odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

5. Podle § 589 odst. 1 občanského zákoníku zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Podle odst. 2 téhož ustanovení neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

6. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně se v podstatě zabýval pouze neplatností kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2015, avšak tato otázka již byla vyřešena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 102 VSPH 670/2016-56. Neúčinností této kupní smlouvy se vůbec nezabýval. Soud prvního stupně měl posoudit, zda kupní smlouva ze dne 27. 10. 2015 je neúčinná, jak namítala žalobkyně. Právo podat odpůrčí žalobu má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka výlučně insolvenční správce (§ 239 odst. 1 ins. zák.) Ani obecná úprava odporovatelných a neúčinných právních úkonů nečiní dlužníka aktivně věcně legitimovaným k podání takové žaloby. Žalobkyně tak neměla aktivní legitimaci k podání žaloby na neúčinnost kupní smlouvy a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 o. s. ř., byť z jiných důvodů, než žalobu zamítl soud prvního stupně.

7. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. První žalovaná náklady odvolacího řízení nepožadovala a druhému žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly. Žádnému z účastníků proto nebylo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznáno.