18 Co 200/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupené advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 70 675 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 5. 2024, č. j. 9 C 33/2024-68, Rozsudek soudu prvního stupně, ve znění usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 7. 2024, č. j. 9 C 33/2024-92, se mění takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 70 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 14 958,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chebu náklady ve výši 1 412 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 70 675 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok II) a dále rozhodl o tom, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že žalovaná je vlastnicí bytu v domě č. p. , adresa, v , adresa, , který spravuje žalobce jako společenství vlastníků, a v tomto bytě došlo 31. 3. 2002 ke kontrole. Při ní bylo zjištěno, že přes pojistný ventil tekla proudem voda do odpadu, což nájemníci žalované brali na lehkou váhu. V roce 2019 byla spotřeba v domě 610 m³ vody, v roce 2020 546 m3 a v roce 2021 678 m3. V roce 2022 však byla naměřena spotřeba ve výši 1 327 m³ vody. V domě v roce 2022 byly tři bytové jednotky bez měřidel spotřeby vody a žalované za tento rok byla vyúčtována částka 10 822,85 Kč za spotřebu vody přepočtenou na osoby, které byly v bytě žalované nahlášeny. Tato částka však nebyla předmětem žaloby. Dále byla žalobcem žalované vyúčtována spotřeba 716 m³ vody způsobená protékajícím pojistným ventilem, k níž žalobce dospěl tak, že vycházel z průměrné spotřeby vody za předchozí tři roky, která činila 611 m³. Rozdíl mezi skutečnou spotřebou 1 327 m³ vody v domě v roce 2022 a průměrnou roční spotřebou 611 m³ vody v předchozích třech letech v objemu 716 m³ vody tak žalobce vyúčtoval žalované jako vzniklou škodu ve výši 70 675 Kč. Soud prvního stupně však s odkazem na § 5 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 67/2013 Sb., ve spojení s přílohou 12, bod 3 vyhlášky č. 428/2001 Sb., dospěl k závěru, že v případě žalované šlo o odběr, a zákon nerozlišuje, zda se jedná o odběr běžný či nadměrný. Je pak povinností žalobce zajistit, aby u každého bytu byl vodoměr, nebo případně nést následky v podobě rozúčtování podle směrných čísel.

3. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který uvedl, že soud prvního stupně sice dospěl ke správnému skutkovému závěru o tom, že nadlimitní odběr způsobila žalovaná, nezohlednil však specifickou situaci konkrétního případu, kdy v bytě žalované docházelo k mimořádnému úniku vody, což osoby, které její byt obývaly, zjevně ignorovaly. Žalovaná tak porušila svou povinnost udržovat byt v nezávadném stavu, což mělo za následek, že žalobce musel zaplatit o žalovanou sumu více, než činila průměrná spotřeba vody v domě za poslední tři roky. Tím byla žalobci způsobena škoda. Způsob určení výše náhrady škody, který pak žalobce zvolil, odpovídá spravedlivému uvážení jednotlivých okolností případu. Nejednalo se tak o rozúčtování odběru vody, k němuž došlo samostatně a nebylo ani předmětem řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že nárok nelze posuzovat jako škodu. To, že ve více bytových jednotkách předmětného domu nebyly v rozhodné době instalovány vodoměry, nelze klást k tíži žalované, a je to právě žalobce, kdo je jako správce odpovědný za dodávky a řádné měření, případně vyúčtování poskytnutých služeb. Ani v případě, že by nárok byl posouzen jako náhrada škody, nelze k žalované částce dospět průměrem spotřeby za poslední tři roky, ale je třeba objektivně zjistit výši údajně vzniklé škody. Vodoměry nebyly instalovány ve třech bytových jednotkách v domě a čestná prohlášení vlastníků zbývajících jednotek nejsou schopna prokázat, že jejich byty nebyly v předmětné době užívány. Byť se v řízení podařilo prokázat, že došlo k protékání vody v bytové jednotce žalované, což ona sama ani nepopírala, nepodařilo se prokázat rozsah průtoku vody, ani doba, po kterou k němu docházelo. Žalobce porušil svou prevenční povinnost, jelikož přestože věděl o nadměrné spotřebě vody a úniku, žalovanou na to nijak neupozornil.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přihlédl k podanému odvolání i vyjádření žalované a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

6. Soud prvního stupně sice dospěl ke správným skutkovým závěrům, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje, nicméně zjištěný skutkový stav chybně právně posoudil. Zamítnutí žaloby s argumentem, že přestože v bytě žalované docházelo k extrémnímu úniku vody, může jí být vyúčtován pouze odběr vody podle směrných čísel z důvodu, že v domě neměly všechny bytové jednotky vodoměry, odporuje principům zakotveným v § 2 o. z. Zákon č. 67/2013 Sb. sice upravuje spolu s vyhláškou č. 428/2001 Sb. způsob rozúčtování nákladů na dodávku vody a odvádění odpadních vod i v případě, kdy není provedena instalace podružných vodoměrů ve všech bytech v domě, nicméně takové vyúčtování provedené v souladu se zákonem a vyhláškou nemůže vyloučit nárok žalobce na náhradu škody vůči žalované, jak soud prvního stupně nesprávně dovodil.

7. Z § 1175 odst. 2 o. z. vyplývá povinnost vlastníka bytu udržovat svůj byt v nezávadném stavu. Tím, že došlo k poruše na pojistném ventilu bojleru, který je součástí bytu žalované, porušila žalovaná tuto svou zákonnou povinnost, čímž došlo k nadměrnému úniku vody, jehož rozsah s ohledem k tomu, že v domě nebyly nainstalovány vodoměry, nebylo možné zjistit v objektivní míře. Žalovaná tak z porušení této povinnosti nemůže těžit v rozporu s § 6 odst. 2 o. z. Tím, že žalovaná neudržovala svůj byt v nezávadném stavu, se dopustila protiprávního jednání, které rezultovalo ve škodu spočívající v nadměrném úniku vody, kterou v důsledku musel zaplatit žalobce. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a následkem je zjevná, jelikož v případě, že by žalovaná měla bojler v pořádku a byt tak udržovala nezávadný, nedošlo by k předmětnému následku.

8. Pokud jde o stanovení výše škody, nelze postupu žalobce při výpočtu škody nic vyčíst. Jelikož nebylo možné objektivně zjistit přesný únik vody a podle něho vypočítat výši škody, žalobce legitimně při výpočtu škody vycházel z průměrné spotřeby za období třech předchozích let. Obrana žalované ke způsobu výpočtu škody byla pouze obecná a neuváděla žádné skutkové okolnosti, z nichž by po jejich případném prokázání měl soud dospět k závěru o neaplikovatelnosti porovnávaných období. Podle § 2955 o. z. tak při nemožnosti určení přesné výše škody došlo k určení její výše úvahou odvolacího soudu v souladu s § 136 o. s. ř. Soud se tak plně ztotožňuje s racionálním způsobem odhadu škody, který zvolil žalobce.

9. Odvolací soud proto v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně a vyhověl žalobě, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná neudržováním bytu v nezávadném stavu porušila svou zákonnou povinnost. V důsledku toho došlo k nadměrnému úniku vody, který musel zaplatit žalobce, čímž mu žalovaná způsobila škodu, která nebyla objektivně zjistitelná, nicméně její výpočet v podobě rozdílu mezi průměrnou spotřebou vody za tři předchozí období je postupem racionálním, legitimním a takový nárok žalobce je tedy po právu. Soud proto žalované podle § 2910 o. z. uložil nahradit poškozenému žalobci to, co porušením své zákonné povinnosti způsobila.

10. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalované, že k úniku vody mohlo docházet i jinde v domě. Z provedeného dokazování, které učinil soud prvního stupně, vyplynulo, že příčina úniku vody, na níž žalobce byl upozorněn dodavatelem vody, byla důsledně zjišťována panem , jméno FO, , jméno FO, , kterého si za tímto účelem sjednala společnost , právnická osoba, , která provádí pro žalobce správu domu. Únik vody jinde, než v bytě žalované zjištěn nebyl. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožňuje, jelikož ten vycházel i z čestných prohlášení ostatních majitelů bytových jednotek, v nichž nebyly osazeny vodoměry, která uzavírají důkazní řetězec ve vztahu k původu vzniku škody.

11. Jak bylo uvedeno shora, žalovanou vytýkaný odhad způsobené škody na základě porovnání spotřeby v rozhodném roce se spotřebou v předchozích třech letech považuje odvolací soud za racionální a správný, jelikož ne vždy je možné zjistit přesnou výši způsobené škody, a proto ustanovení § 2955 o. z. ve spojení s § 136 o. s. ř. umožňuje určit výši škody na základě spravedlivého uvážení. Naopak rezignace na aplikaci § 2955 o. z. a bazírování na prokázání objektivně zjistitelné škody, k němuž však v tomto případě nemohlo dojít, by vedlo k odepření spravedlnosti žalobci. Je vhodné připomenout, že dopouští-li se škůdce porušení svých povinností, riskuje, že škoda, kterou působí, nebude přesně zjistitelná, a právě v takových případech je namístě aplikovat § 2955 o. z.

12. Vytýkala-li žalovaná žalobci porušení prevenční povinnosti tím, že ji neupozornil na únik vody, vychází z nesprávného předpokladu, že v tomto případě žalobce stíhala taková povinnost. Za situace, kdy by například v důsledku nenadálé události způsobené vyšší mocí docházelo k úniku vody, jemuž by žalovaná a ani osoby, jimž umožnila byt užívat, nemohly zabránit, by bylo možné uvažovat o porušení obecné prevenční povinnosti žalobcem v rozporu s § 2900 o. z. či § 2903 odst. 1 o. z. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Jediným důvodem vzniku škody totiž bylo porušení zákonné povinnosti ze strany žalované, která se nemůže zprostit své povinnosti za udržování bytu, byť jej užívaly třetí osoby na základě nájemní smlouvy, a jeho součástí v nezávadném stavu poukazováním na nesplnění povinnosti ze strany žalobce, kterou ani neměl.

13. Jelikož odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek, bylo rozhodnuto i o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Ty byly tvořeny odměnou advokáta za pět úkonů právní služby podle § 7 advokátního tarifu po 3 940 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření k odporu a účast na jednání), pěti režijními paušály po 300 Kč v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu, DPH v sazbě 21 % z obou těchto částek a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 828 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně činí částku 28 480 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve standardní třídenní lhůtě v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Zástupce žalobce cestovní náhradu ani za promeškaný čas před soudem prvního stupně nepožadoval.

14. Také náklady odvolacího řízení úspěšného žalobce (224 odst. 1 o. s. ř.) byly tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 940 Kč, dvěma režijními paušály po 300 Kč, cestovným za ujetých 130 km ze sídla kanceláře zástupce k odvolacímu sodu a zpět v celkové výši 962 Kč (při náhradě 5,60 Kč za jeden ujetý kilometr podle § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb. a průměrné ceně benzínu 38,20 Kč podle § 4 písm. a) téže vyhlášky a spotřebě 4,7 litrů 95 oktanového benzinu na 100 km), DPH v sazbě 21 % ze zmíněných částek a soudním poplatkem za odvolání ve výši 3 534 Kč. Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 14 958,80 Kč. I ty je povinna žalovaná zaplatit k rukám zástupce žalobce v třídenní lhůtě. Zástupce žalobce nepožadoval náhradu za promeškaný čas.

15. Výrokem III soud prvního stupně rozhodl o tom, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením, aniž by v rozporu s § 151 odst. 1 stanovil, kdo takové náklady zaplatí a v jaké míře. Po vyhlášení napadeného rozsudku bylo pravomocně přiznáno svědečné ve výši 1 412 Kč a unesením č. j. 9 C 33/2024-92 ze dne 12. 7. 2024 byla povinnost k jeho úhradě státu uložena žalobci. Jelikož podaným odvoláním byl dotčen i výrok III napadeného rozsudku, nemohlo právní moci nabýt ani zmíněné usnesení. Odvolací soud tedy s ohledem na výsledek řízení žalované uložil v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit státu náklady řízení v podobě přiznaného a proplaceného svědečného.