18 CO 209/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa o určení vlastnictví k nemovitostem o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 6. 2022, č. j. 4 C 249/2021-86 Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto:

I. Určuje se, že žalobkyně je namísto žalovaného vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] vše v [katastrální uzemí].

II. Žaloba na určení, že žalobkyně je namísto žalovaného vlastníkem i druhé čtvrtiny nemovitostí uvedených ve výroku I, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení, a to každý z nich ve výši 2 152,50 Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je namísto žalovaného vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] vše v k. ú. [obec] (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 18 552 Kč na účet zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení, jejichž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok III). Vycházel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2011 žalobkyně s dnes již zesnulým manželem darovali 26. 7. 2011 svým dvěma dětem – žalovanému a jeho sestře [jméno] [příjmení] - každému jednu ideální ½ nemovitostí, a to stavební parcely p. č. st. [číslo], jejíž součástí je dům [adresa], a pozemku p. [číslo] vše v k. ú. [obec]. Žalovaný se již delší dobu chová v rozporu s dobrými mravy, žalobkyni sprostě uráží, nejeví o ni žádný zájem. Nadávkami častuje i svoji sestru [jméno] [příjmení]. Nevyhýbá se vůči nim ani opakovaného násilí. Naposledy tak učinil dne 3. 2. 2021. Žalobkyně následně dopisem ze dne 1. 9. 2021 uplatnila vůči žalovanému nárok na vrácení daru, a to spoluvlastnického podílu jedné poloviny na nemovitostech. Žalovaný s návrhem nesouhlasil s tím, že v důsledku jednání jeho sestry panují v domě pro něj tíživé poměry. Sestře se podařilo získat na svoji stranu žalobkyni, která její chování toleruje a omlouvá. S ohledem na datum uzavření darovací smlouvy soud posuzoval žalobu dle § 630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že žalovaný se dopustil vůči dárkyni a také vůči členu rodiny (dceři žalobkyně) jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, když obě fyzicky napadl, o zdravotní stav své matky se nezajímal ani po incidentu, ani po její pozdější hospitalizaci v nemocnici. Nikdy se za incident ze dne 3. 2. 2021 neospravedlnil a neprojevil upřímnou lítost nad svým chováním. O dárkyni se žádným způsobem dlouhodobě nezajímá. Její veškeré potřeby zajišťuje pouze její dcera. Soud konstatoval naplnění podmínek pro vrácení daru dárkyni, a to ideální ½ předmětných nemovitostí, když druhý dárce [jméno] [příjmení] nárok na vrácení daru smrtí pozbyl. Soud neprovedl navrhovaný důkaz místním šetřením, neboť tento důkaz by ničeho nepřinesl.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Uvedl v něm, že za hlavní problém považuje chování druhého spoluvlastníka paní [příjmení], která ve společných prostorách domu, na zahradě a v pergole shromažďuje nejrůznější věci, takže v domě je nepořádek. V minulosti byl svou sestrou častován sprostými výrazy, jednou do něj nečekaně strčila v kotelně tak, že upadl. Soud prvního stupně bagatelizoval dlouhodobé neutěšené poměry v domě i tvrzení žalovaného potvrzené svědkem [příjmení], že žalovaný je rovněž slovně i fyzicky dlouhodobě napadán svou sestrou. Poukázal na judikaturu vyšších soudů, dle níž ojedinělé fyzické napadení nemusí být nutně vzhledem ke všem okolnostem považováno za hrubé porušení dobrých mravů, a to i s ohledem na vzájemné jednání účastníků právního vztahu. Zdůraznil, že jej nikdo o pomoc nežádal. V rámci soužití v jednom bytě matce i sobě obstarával drobné nákupy. Větší nákupy zajišťovala paní [příjmení], která má k dispozici auto. Tvrzení, že žalovaný ve zvýšené míře konzumuje alkoholické nápoje a pak se stává agresivní, je domněnkou soudu vycházející pouze z tvrzení žalobkyně a její dcery paní [příjmení]. Tím, že prvoinstanční soud nepřipustil důkaz místním šetřením, v podstatě znemožnil obranu žalovaného. Soud prvního stupně věc nesprávně posoudil i po právní stránce z toho pohledu, zda žalobkyně může požadovat vrácení celé jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí za situace, kdy tyto nemovitosti byly darovány ze SJM žalobkyně a jejího manžela, který zemřel krátce po darování v roce 2011. Jeho právo požadovat vrácení daru tak zaniklo smrtí dle § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Žalovaný má za to, že žalobkyně se nemůže domáhat vrácení daru v plném rozsahu, neboť dar nebyl poskytnut z výlučného vlastnictví žalobkyně, ale ze SJM žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně se jednoznačně postavila na stranu dcery, přičemž konečným úmyslem obou je získat polovinu nemovitostí zpět pro žalobkyni, následně ji převést na paní [příjmení], aby získala celou nemovitost a ta pak případně mohla být prodána. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s povinností provést místní šetření v domě, případně aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že jakékoliv argumenty žalovaného týkající se jeho špatných vztahů se sestrou a konfliktů, které žalovaný sám vyvolává, nemohou být ospravedlněním pro jeho naprosto neakceptovatelné jednání vůči žalobkyni. Žalobkyně žalovanému nikdy neublížila, hádku sourozenců nevyvolala. Ve sporném incidentu se nejednalo o vzájemnou hádku žalobkyně a žalovaného, žalobkyně se jen snažila zabránit násilí ze strany žalovaného vůči jeho sestře. Připomněla, že útok žalovaného na její osobu s ohledem na věk a její fyzickou kondici mohl přinést fatální následky. Žalobkyně má ze žalovaného strach s ohledem na nedávné fyzické napadení a jeho agresivní chování a je tedy zřejmé, že jej o pomoc ani nežádá. Žalobkyně považuje místní šetření za naprosto nadbytečné. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že není oprávněna požadovat vrácení daru v plném rozsahu jedné ideální poloviny za situace, kdy bylo darováno ze společného jmění manželů a druhý z manželů již nežije. Podle názoru žalobkyně mají oba manželé plné právo k daru jako k celku. Smrt druhého z dárců ji nezbavuje práva domáhat se zrušení darovací smlouvy v souladu s platným řádem. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně i právně správný potvrdil.

4. K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. řízení doplnil sdělením obsahu aktuálního výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], [list vlastnictví]. Z tohoto důkazu zjistil, že sporné nemovitosti jsou nadále vlastnicky připsány ½ [jméno] [příjmení] a ½ [jméno] [příjmení], tedy žalovanému. Odvolací soud dále přihlédl k obsahu odvolání žalovaného i k vyjádření žalobkyně k tomuto odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je možno zčásti považovat za důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci. Správně považoval za nadbytečné provést důkaz místním šetřením v nemovitosti účastníků, když tento důkaz by nemohl přinést žádná zjištění podstatná pro rozhodnutí ve věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu, z něhož může vycházet i odvolací soud, pak dovodil právní závěry, s nimiž se odvolací soud, pokud jde o věcné naplnění důvodů k vrácení daru, ztotožňuje. V této části je možno na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázat. S právním závěrem týkajícím se rozsahu vrácení daru již souhlasit nelze.

6. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně se svým manželem [jméno] [příjmení] sporné nemovitosti, které měli ve společném jmění manželů, darovali svým dětem, tedy žalovanému a jeho sestře [jméno] [příjmení] darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2011, a to každému v rozsahu ideální ½ ve vztahu k celku. Účinky vkladu vlastnického práva nastaly 27. 7. 2011. Dne 28. 7. 2011 manžel žalobkyně zemřel. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dopisem ze dne 1. 9. 2021 uplatnila vůči žalovanému nárok na vrácení daru, a to v rozsahu celé jedné poloviny, kterou spolu se zesnulým manželem žalovanému darovali.

7. Prvoinstanční soud danou problematiku správně posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013.

8. Podle § 630 občanského zákoníku dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

9. Podle ustálené judikatury předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci a podobně. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 630 občanského zákoníku. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1204/2013 ze dne 22. 1. 2014).

10. Pokud jde o projednávanou věc, je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že ani případně neutěšené vztahy mezi žalovaným a jeho sestrou nemohou ospravedlnit konflikt z 3. 2. 2021, při němž došlo ze strany žalovaného k napadení jeho sestry a následně i žalobkyně, která musela vyhledat lékařské ošetření. Žalovaný byl i v přestupkovém řízení shledán vinným, že jednáním ze dne 3. 2. 2021, při němž úmyslně fyzicky napadl svoji sestru opakovanými údery do hlavy a následně matku (žalobkyni), kterou chytil pod krkem a vrazil do ní tak, že spadla na stěnu nedaleko kotle, čímž jí přivodil naražení kostrče a dopustil se tedy přestupku tím, že jinému ublížil na zdraví. Za toto jednání mu byla uložena pokuta. Jednání žalovaného je nutno považovat za natolik závažné a dosahující takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů dle § 630 občanského zákoníku. Je třeba připomenout i následné chování žalovaného, který se nadále o matku v podstatě nezajímal. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se důvodně domáhá vrácení daru.

11. Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru.

12. V posuzované věci žalobkyně uplatnila vůči žalovanému výzvu k vrácení daru 1. 9. 2021, tedy již po smrti svého manžela, společného dárce, když předmětem daru byly nemovitosti v SJM dárců. Dle judikatury vyšších soudů (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 453/2020 ze dne 16. 7. 2020) zánik společného jmění manželů (dárců) před účinností výzvy k vrácení daru musí mít odraz ve formulaci žalobního petitu, jímž se pozůstalý manžel domáhá vrácení daru. Dle názoru odvolacího soudu nutno dovodit, že žalobkyně jako bývalá spoluvlastnice nemovité věci ve společném jmění manželů, tak po smrti druhého dárce (manžela) může žádat o vrácení pouze jedné ideální poloviny celkového daru, kterým byl žalovaný obdarován. V přezkoumávané věci tak žalobkyně mohla uplatnit nárok na vrácení pouze ¼ nemovitostí, jež se zemřelým manželem darovali žalovanému.

13. Protože soud prvního stupně, pokud jde o rozsah vrácení daru, vycházel z jiného právního názoru, odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.

14. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení pouze částečně úspěšná, a to do poloviny uplatněného nároku, ohledně druhé poloviny nároku byl úspěšný žalovaný. Po porovnání úspěchu žalobkyně oproti úspěchu žalovaného proto bylo rozhodnuto tak, že na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků právo.

15. S ohledem na výsledek řízení odvolací soud rovněž změnil výrok o nákladech státem zálohovaných v souvislosti s přiznaným svědečným svědku [jméno] [příjmení] (§ 148 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Protože v mezidobí bylo již svědečné svědku [příjmení] proplaceno v celkové výši 4 305 Kč, odvolací soud uložil oběma účastníkům podílet se na těchto nákladech každý jednou polovinou, tedy částkou 2 152,50 Kč.