18 Co 273/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně tituly před jménem jméno FO , soudkyně tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO ve věci žalobců: a) jméno FO - Anonymizováno , narozený dne 20. 10. 1971 bytem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno a adresa Anonymizováno , aktuálně bytem jméno FO - Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , adresa b) Anonymizováno Anonymizováno jméno FO - Anonymizováno , narozená dne datum bytem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , adresa oba zastoupeni advokátem tituly před jménem jméno FO sídlem právnická osoba Anonymizováno , adresa proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , adresa zastoupený advokátem tituly před jménem jméno FO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu nemovité věci o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 7. 2023, č. j. 4 C 236/2017-2156, Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích V a VI potvrzuje. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 8 578,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. Napadeným rozsudkem soud výrokem I nahradil projev vůle žalovaného k uzavření zde specifikované smlouvy o převodu nemovitých věcí s tím, že součástí rozsudku jsou geometrické plány uvedené ve výrocích II a III, a žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 42 849 Kč a žalobkyni b) 128 547 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení 1 310 268 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců a dále povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 12 975,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí o nákladech řízení soud odůvodnil tím, že žalobci byli zcela úspěšní, neboť jejich nárok na přisouzení náhradních pozemků byl důvodný bez ohledu na to, zda jim byly přisouzeny všechny jimi požadované náhradní pozemky, či byla poskytnuta finanční náhrada. Celý spor nevznikl z příčiny ležící na straně žalobců, nýbrž z důvodu spočívajícího na straně žalovaného (viz shledaná svévole a liknavost). Žalovanému jako majetkoprávnímu nástupci státu je nutno přičíst, že to měl být on, který měl na svých bedrech nést vyřešení restitučních nároků žalobců, a proto nelze klást k jejich tíži skutečnost, že řízení bylo v jeho průběhu částečně zastavováno, a to z důvodu co nejjednoduššího vyřešení předmětného sporu. Sporem v dané věci nebyl spor o to, zdali pozemky, které žalobci učinili předmětem možného smluvního ujednání, jsou pozemky vhodnými k uspokojení nevypořádaných restitučních nároků, ale zejména samotná výše tohoto nároku. V průběhu řízení došlo postupně k vyčerpání celého předmětu sporu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu je proto třeba při výpočtu náhrady nákladů řízení spočívajících v zastoupení advokátem vycházet z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých částech tohoto sporu, ve kterých byli žalobci úspěšní. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak soud stanovil společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro oba zastoupené žalobce, aniž by aplikoval § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátního tarifu“). S ohledem na úspěch žalobců soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady, které musely být vynaloženy státem v souvislosti s tímto řízením. Tyto náklady spočívají v zaplaceném znalečném z rozpočtových prostředků soudu. Žalovaný původně podal odvolání celému rozsudku, avšak proti výrokům I - IV vzal posléze své odvolání zpět, kdy ohledně těchto výroků již bylo rozhodnuto samostatným usnesením odvolacího soudu. Žalovaný setrvává na svém odvolání proti nákladovým výrokům V a VI, neboť soud nesprávně posoudil procesní úspěch ve věci, tarifní hodnotu sporu a účelnost úkonů právního zastoupení. Dále se neřídil závazným názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, č. j. 14 Co 50/2021-1431. Žalovaný zdůraznil, že podstatou restitučního sporu není výše restitučního nároku, kdy se jedná pouze o jednu z předběžných otázek, ale spor o vlastnické právo k jednotlivým náhradním pozemkům. Rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle zákona o půdě nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví. Proto se zde prosadí ta rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné. Judikatura dále dovodila, že není zjevně nepřiměřený, extrémní nebo právně vadný postup soudu, který úspěšnost účastníků v řízení ve věci posoudil dle předmětu řízení a počtu vydaných a nevydaných pozemků. V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby co do řady náhradních pozemků a k následnému zastavení řízení. Soud měl povinnost zabývat se procesním zaviněním ve vztahu k těmto zpětvzetím. Na tuto svou povinnost soud prvního stupně zcela rezignoval v rozporu se shora citovaným rozhodnutím odvolacího soudu. Skutečnost, že soud závěry odvolacího soudu nerespektoval, činí výroky V a VI napadeného rozsudku nepřezkoumatelným. Žalovaný pak poukázal na zastavení řízení pro zavinění žalobců, kdy požadovali pozemky zastavitelné, respektive pozemky zjevně zemědělsky neobhospodařovatelné, pozemky zatížené veřejně prospěšnou stavbou, pozemky zatížené místní komunikací, pozemky vzaté zpět pro jejich celkovou hodnotu, která zásadně převyšovala restituční nárok žalobců, pozemky, jež tvoří funkční celek s pozemky ve vlastnictví třetích osob, pozemky žalobci nechtěné pro jejich nevhodnost pro zemědělskou tvorbu a dále vzaté zpět bez bližšího odůvodnění. Žalovaný tak spatřuje u 97 pozemků zaviněné zpětvzetí ze strany žalobců, což představuje v celkovém počtu přibližně 300 zažalovaných a 173 zpětvzatých pozemků významnou část, kterou nelze při hodnocení úspěchu ve věci pominout. Žalovanému nemůže jít k tíži, že žalobci nevěnovali výběru vhodných pozemků náležitou péči, v důsledku čehož se také značným způsobem komplikovalo a prodlužovalo řízení. Účelem zásady úspěchu ve věci musí být v restitučních sporech také prevence toho, aby žalobci obecně nenárokovali náhradní pozemky, u kterých existují zákonné překážky převoditelnosti nebo náhradní pozemky v hodnotě převyšující jejich restituční nárok. Soud se dále nedržel své teze ohledně výše odměny za úkon právní služby. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2018, soud vyhověl žalobcům co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 15 613,39 Kč. Je nelogické, že dále u úkonů právního zástupce žalobců do vydání tohoto rozsudku operuje s tarifní hodnotou 3 578 091,39 Kč, když v takovém rozsahu žalobcům vyhověno nebylo. U úkonů provedených od počátku řízení do 18. 10. 2018 měla činit sazba mimosmluvní odměny 1 740 Kč. U úkonů právního zástupce žalobců provedených do 9. 8. 2021 měla sazba mimo smluvní odměny činit 19 980 Kč, nikoli 22 580 Kč, neboť rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2021 soud vyhověl žalobcům co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 2 914 300,45 Kč. Napadeným rozsudkem pak soud vyhověl co do náhradních pozemků v celkové hodnotě 648 177,55 Kč, tudíž jeden úkon právní služby činí 10 900 Kč. Žalovaný má dále za to že, nikoliv všechny úkony vykonané zástupcem žalobců je možné považovat za účelné a uznatelné podle advokátního tarifu. Soud pak měl přihlížet k náročnosti těchto úkonů. Za zpětvzetí žaloby mohla být přiznána pouze polovina mimosmluvní odměny dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Částečná zpětvzetí navíc mohla být hodnocena jako neúčelně vynaložené náklady řízení, neboť tím žalobci sledovali pouze odvracení neúspěchu ohledně dané části předmětu řízení. Kromě toho soud nesprávně zdvojuje úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Shora uvedené závěry týkající se úspěchu stran ve věci se měly uplatnit i při rozhodování o nákladech řízení státu, které měly být rozděleny poměrně podle výsledku sporu. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se k odvolání žalovaného písemně vyjádřili tak, že právní předchůdkyně žalobců , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, požádala o vydání jejím předkům odebraných zemědělských pozemků již dne 14. 3. 2001. Státní pozemkový úřad se odhodlal k vyčíslení jejích nároků až v letech 2014 a 2015. Žalobci usilovali o uspokojení svých nároků prostřednictvím veřejných nabídek tak, jak s tím počítá zákon o půdě. Žalobci u mnoha pozemků podali nejvyšší nabídku a události, které následovaly, byly podrobně popsány v žalobě, přičemž ve všech případech se žalovaný choval stejně liknavě a svévolně. Při snaze žalobců tuto situaci s žalovaným komunikovat se setkali pouze s mlčením a nulovou součinností. U několika pozemků vyhlášených ve veřejné nabídce dne 13. 6. 2016 již dokonce mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o převodu pozemků, avšak následně se žalobci dozvěděli, že ohledně pozemků souběžně probíhalo jiné soudní řízení, ve kterém soudy tyto pozemky vydaly jiným restituentům, což však žalovaný žalobcům zamlčel. Vzhledem k blížící se restituční tečce (1. 7. 2018) žalobcům nezbylo než podat žalobu o nahrazení projevu vůle. Svévolný a liknavý přístup žalovaného byl v předmětném soudním řízení potvrzen soudy všech stupňů. Přestože některá restituční řízení mohou být ve své podstatě převážně řízením o vlastnické právo ke zvoleným náhradním pozemkům, v tomto řízení byla jeho předmětem a spornou skutečností především výše restitučního nároku žalobců, kdy žalovaný tento nárok chybně ocenil a žalobci tak neměli jinou možnost domoci se ocenění správného, než soudní cestou. Ke dni podání žaloby byl žalovaným evidovaný restituční nárok obou žalobců v celkové výši 2 437 551,14 Kč, avšak v průběhu řízení byl tento nárok uznán částkou 6 901 235,74 Kč. Značná část původně požadovaných pozemků, ohledně kterých brali žalobci žalobu zpět, byla zatížena překážkou převodu, o které při podání žaloby nevěděli a ani vědět nemohli. Žalobci nepopírají, že došlo k částečnému zpětvzetí také ohledně některých pozemků, které se dle tvrzení žalovaného ukázali nevhodnými k převodu, což žalobci respektovali. Žalobcům přišlo jako bezpředmětné dalekosáhle se přít o převoditelnost jednotlivých pozemků, čímž by docházelo k neúčelnému vytváření nákladů na obou stranách. Žalobci namísto toho upřednostnili volbu pozemků, jejichž převoditelnost nebude mezi účastníky sporná. Žalovaný po celou dobu disponoval komplexními informacemi o stavu pozemků, u kterých za stát vykonává právo hospodaření. Pokud existovala nějaká konkrétní překážka k vydání pozemků, měla být jednoznačně uvedena v katastru nemovitostí. Ty však u žalovaných pozemků zapsány nebyly (například veřejně prospěšné stavby). Bylo pak na žalovaném, aby sám navrhl jiné vhodné pozemky, proto žalobcům nepřijde přiměřený požadavek vyslovený žalovaným, aby žalobci prováděli detailní prověrku všech pozemků na příslušných LV, všech platných územních plánů jednotlivých obcí, ortofotomap pozemků, či jejich leteckých a panoramatických snímků. Žalobci byli nejprve nuceni provést vlastní ocenění žalovaných pozemků, aby doložili, že žaloba je důvodná i co do výše, přičemž následně žalovaný sám předmětné pozemky oceňoval. Žalobci nechtěli komplikovat a prodlužovat i beztak nepřiměřeně dlouhé řízení, a proto následně akceptovali ocenění pozemků žalovaným. Pokud by soud měl poměřovat úspěch a neúspěch účastníků podle toho, kolik pozemků bylo vydáno nebo vydáno nebylo, toto postrádá jakoukoliv logiku a smysl zákona. Soud by pak musel přistoupit k hodnocení poměru úspěchu nejenom počty vydaných či nevydaných pozemků, ale zejména pak jejich konkrétními hodnotami a především důvody, pro které bylo u toho kterého pozemku řízení zastaveno. Navíc hodnota těchto pozemků vyjádřená v ocenění dle vyhlášky č. 316/1990 Sb. (v historické měně Kč) vůbec neodpovídá faktické hodnotě těchto pozemků, která by měla být vodítkem pro určení tarifní hodnoty sporu. Žalobcům není jasné, proč by pro stanovení tarifní hodnoty sporu řízení mělo být rozděleno do nějakých „fází“. Soud postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou, kterou si žalovaný vykládá opačně. Předmětem tohoto řízení přitom byla pohledávka žalobců za žalovaným ve výši jejich restitučního nároku, a to po celé řízení. Soud pak správně tarifní hodnotu odpovídajícím způsobem snížil. Vysoké soudy v řadě svých rozhodnutí poukázaly na to, že při určení výše náhrady nákladů řízení je třeba jejich výši stanovit v celém kontextu advokátního tarifu. Žalobci rovněž nesouhlasí s návrhem žalovaného, aby za některé vypočtené úkony právní služby byla přiznána náhrada ve výši jedné poloviny hodnoty úkonu, popřípadě žádná náhrada. Restituční spory jsou svou povahou velmi složitými a všechny úkony vyžadují značnou časovou investici. Žalobci zdůrazňují, že ve vymezeném předmětu řízení - výše jejich restitučního nároku a jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků z vlastnictví žalovaného - byli úspěšní z drtivé většiny a ryze formalistické pojetí úspěchu ve věci ve vztahu ke konkrétním pozemkům, jak navrhuje žalovaný, by se příčil dobrým mravům, principu spravedlnosti a představovalo by porušení práva na spravedlivý proces. Žalobci trvají na tom, že v převážné většině docházelo ke zpětvzetí z důvodů na straně žalované, které nebyly zjistitelné z veřejných zdrojů. Žalobci proto navrhují potvrzení napadených výroků a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalovaného není důvodné. V přezkoumávané věci žalobci mají v pozici věřitele proti státu, coby dlužníku, dlouhodobě nevypořádané restituční nároky. S ohledem na nevydatelnost původních pozemků jim vznikl nárok na vydání pozemků náhradních. Byl to zejména stát, prostřednictvím žalovaného, kdo si následně po vyčíslení restitučního nároku žalobců stanovil další podmínky nutné k vypořádání těchto nároků. Ani přes zjevnou aktivitu žalobců v rámci veřejných nabídek, jak vyplývá z obsahu spisu i rozsudků, které prošly všemi stupni soudní soustavy, se jim nepodařilo restituční nárok vymoci. Skutečnost, že žalovaný se vůči žalobcům choval liknavě a svévolně, byla rovněž v řízení prokázána a potvrzená Nejvyšším soudem i Ústavním soudem (respektive dovolání žalovaného a ústavní stížnost byly odmítnuty). V daném řízení byla sporná výše restitučního nároku, který žalovaný chybně ocenil, kdy žalobci neměli jinou možnost domoci se správného ocenění, než podat žalobu. Spor o to, zdali pozemky, které žalobci učinili předmětem možného smluvního ujednání, jsou pozemky vhodnými k uspokojení jejich nevypořádaných restitučních nároků, nebyl v této věci stěžejní. Přesto žalovaný uplatňoval celou řadu námitek ohledně vydatelnosti žalobci označených pozemků, kterými se soud zabýval, a žalobci též s ohledem na zkrácení délky tohoto řízení mnohokrát, jak známo odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti, vzali částečně ohledně některých pozemků žalobu zpět. Navíc žalobci neměli možnost zjistit veškeré překážky jejich vydatelnosti. Na druhou stranu souhlasili s oceněním požadovaných pozemků ze strany žalovaného, byť disponovali svým vlastním oceněním. Žalovaný namítá, že se soud prvního stupně nezabýval právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. 6. 2021. Zde však odvolací soud nevyslovil závazný právní názor, kterým by se soud prvního stupně měl ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř. beze zbytku řídit. Odvolací soud toliko na možnou použitelnost § 142 odst. 2 o. s. ř. upozornil. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru o aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. z důvodů vyjmenovaných v odstavcích 46-50 napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, neboť se s nimi zcela ztotožňuje. Byť soud prvního stupně výslovně neuvedl, že § 142 odst. 2 o. s. ř. na danou věc nedopadá, z odůvodnění nákladových výroků je jeho závěr o plném úspěchu žalobců zcela zřejmý. Skutečnost, že soud pregnantně nezdůvodnil, proč nevycházel z poměru úspěchu žalobců a žalovaného, nečiní napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Odvolací soud tedy nespatřuje zavinění na straně žalobců, pro které by jim měly být kráceny účelně vynaložené náklady řízení, v tom, že ohledně žalovaným vyjmenovaných pozemků vzal žalobu zpět. Z obsahu celého spisu je zřejmé, že žalobci věnovali výběru vhodných pozemků takovou péči, jaká byla z jejich strany možná za situace, kdy nedisponují komplexními poznatky o všech pozemcích ve vlastnictví státu, o kterých má naopak přehled žalovaný. Žalobci rozhodně svévolně nenárokovali náhradní pozemky, u kterých se posléze prokázaly zákonné překážky jejich převoditelnosti, naopak pokud žalovaný zásadně argumentoval proti jejich vydatelnosti, žalobci bez dalšího brali žalobu částečně zpět. Tato skutečnost jim proto nemůže jít k tíži a odvolací soud souhlasí s tím, že soud prvního stupně k ní při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl. Soud prvního stupně dále zcela srozumitelně zdůvodnil, z jaké tarifní hodnoty vycházel při určení odměny advokáta za jednotlivé úkony právní služby. Pokud vyšel z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých „částech“ tohoto sporu, ve kterých byli žalobci úspěšní, odvolací soud se s tímto ztotožňuje, neboť obecné soudy takovým způsobem mnohokrát o nákladech řízení v restitučních sporech rozhodovaly a Nejvyšší soud tato rozhodnutí akceptoval. K tomu je třeba připomenout, že ani judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není v otázce přiznávání nákladů řízení v restitučních sporech jednotná. Je tedy třeba vycházet vždy z individuálních předpokladů a skutkových okolností toho kterého soudního sporu a k výpočtu nákladů řízení nepřistupovat ryze mechanicky a bez následného řádného zdůvodnění zvoleného postupu. I judikatura Ústavního soudu, na kterou odkazuje žalovaný, zdůrazňuje, že každé rozhodnutí, a to i rozhodnutí o nákladech řízení, je třeba řádně zdůvodnit a v této věci soud prvního stupně v rozporu s touto judikaturou nepostupoval. Soud pak poukázal na jednotlivé rozsudky vydané v předmětném řízení a na hodnotu pozemků, v níž žalobcům dnes již pravomocně vyhověl a vzhledem k hodnotě těchto pozemků pak správně v souladu s § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu vypočetl sazbu mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby v jednotlivých „částech“ tohoto sporu. Soud prvního stupně dokonce použil rozhodnutí Nejvyššího soudu 26 Cdo 3964/2015, které však nepředstavuje sjednocující stanovisko ohledně zastupování několika osob advokátem. Žalobci se proti tomuto postupu soudu prvního stupně neohradili, zřejmě ho považují za korektní, stejně jako odvolací soud, který se tak s tímto způsobem výpočtu odměny ztotožňuje. Soud pak velmi precizně specifikoval jednotlivé úkony, které považoval za účelně vynaložené, kdy srozumitelně zdůvodnil i to, proč za některé jednodušší úkony svou povahou nikoliv významné pro věc samotnou přiznal zástupci žalobců odměnu ve výši jedné poloviny. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalovaného, že i u dalších úkonů, například částečných zpětvzetí žaloby, by měla být přiznána odměna pouze ve výši jedné poloviny, případně nepřiznána vůbec, neboť to nevyplývá z příslušných ustanovení advokátního tarifu, a navíc i jednotlivá zpětvzetí žaloby v dané věci byla velmi rozsáhlými podáními, která jistě vyžadovala velkou časovou invenci ze strany zástupce žalobců. Není tedy žádného důvodu pro další snižování odměny za účelně vynaložené úkony advokáta žalobců. Pokud jde o námitku zdvojení úkonu právní služby, zde odvolací soud znovu zdůrazňuje, že k určení odměny advokáta nelze přistupovat čistě mechanicky. Zvláště za situace, kdy žalobci požadovali „vydání“ okolo 300 pozemků napříč celou Českou republikou, lze přiznat odměnu nejen za úkon převzetí zastoupení na základě plné moci, ale i za první poradu s klienty, která se jistě vázala též k charakteru a využitelnosti jednotlivých požadovaných pozemků, stejně jako ke způsobu argumentace k liknavosti a libovůli ze strany státu, jakož i k výši restitučního nároku. V průběhu desítek let trvajících soudních řízení souvisejících se zákonem o půdě a dalšími ,,restitučními předpisy“ se postupně vyvíjela judikatura vyšších soudů i Ústavního soudu k mnoha sporným otázkám a na to vše musí restituenti ústy svých zástupců reagovat, stejně jako na nová a nová sporná tvrzení žalovaného či jeho právního předchůdce. Jedná se proto o soudní spory skutkově i právně velmi složité a tomu by měla odpovídat i výše přiznaných nákladů řízení úspěšných žalobců spočívající v odměně za zastoupení advokátem. Ze všech těchto důvodů odvolací soud výroky V a VI dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť rozhodnutí o nákladech účastníků, ale i státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) je zcela v souladu s procesním úspěchem žalobců v této věci. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšným žalobcům vzniklo právo na náhradu jejich nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání do nákladových výroků) dle § 7 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve výši 6 790 Kč. Zástupce žalobců má dále nárok na jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a 21 % DPH, celkem 8 578,90 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobců v běžné pariční lhůtě.