18 Co 281/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o popření pohledávky přihlášené v exekučním řízení § 267a odst. 1 o. s. ř. o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 10. 2023, č. j. 9 C 31/2021-256, Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. Ve výrocích II, III a IV se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že pohledávky žalované přihlášené k uspokojení do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, Dominikánská 13/8, 301 00 Plzeň 3 – Vnitřní Město pod sp. zn. 134 EX 17390/11 se ve výši 1 072 039,98 Kč představující část přihlášené jistiny, ve výši 1 766 885,90 Kč představující smluvní úrok z úvěru a ve výši 3 517 893,16 Kč představující smluvní úrok z prodlení, nejsou po právu. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 934,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Napadeným rozsudkem soud určil, že pohledávka žalované přihlášená k uspokojení do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem pod sp. zn. 134 EX 17390/11 ve výši 8 356 819,04 Kč skládající se z jistiny ve výši 3 072 039,98 Kč, úroku z úvěru ve výši 1 766 885,90 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 3 517 893,16 Kč byla přihlášena po právu, a to ve výši 2 000 000 Kč a v tomto rozsahu náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. Přihlášky pohledávky žalované do předmětného exekučního řízení byly odmítnuty ve výši 1 072 039,98 Kč představující část přihlášené jistiny, ve výši 1 766 885,90 Kč představující smluvní úrok z úvěru a ve výši 3 517 893,16 Kč představující smluvní úrok z úvěru. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 934,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že pohledávka přihlášená do exekuce právním předchůdcem žalované vznikla z úvěrové smlouvy. Soud se při odůvodnění svého druhého rozsudku řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 18 Co 9/2023 a opětovně se zabýval vznesenou námitkou promlčení, okamžikem a důvody vzniku přihlášené pohledávky a konkrétním obsahem této přihlášky ve smyslu § 336f o. s. ř. Dále měl soud znovu posoudit, zda žalovaná přihlásila svoji pohledávku nejen ohledně listiny, ale i jejího příslušenství a vzhledem k rozporným tvrzením účastníků o rozsahu zajištění pohledávky zástavním právem, měl soud opětovně řádně vyložit obsah předmětné smlouvy. Pro případ, že by opětovně dospěl k závěru, že pohledávka žalované mohla být zajištěna pouze do výše 2 000 000 Kč, měl soud zbývající část tvrzené pohledávky vyčíslit a řádně zdůvodnit, zda náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. h) o. s. ř. či nikoli. Nad rámec těchto otázek se soud zabýval též námitkou žalobce ohledně neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, kterou však žalobce ani ve svém druhém odvolání nenamítl. Dle soudu prvního stupně žalovaná prokázala, že oprávněně přihlásila pohledávku do exekučního řízení, avšak na pohledávku přihlášenou v rozsahu jistiny ve výši 3 072 039,98 Kč se vztahovalo zajištění zástavním právem pouze v rozsahu 2 000 000 Kč. Soud proto přihlášku pohledávky v rozsahu zbývající části jistiny odmítl, neboť není zajištěna zástavním právem. Soud řádně a včas přihlásil do exekučního řízení též příslušenství pohledávky představující smluvní úrok z úvěru ve výši 7 % ročně z částky dlužné jistiny od 12. 6. 2011 do dne konání dražby, avšak do exekučního řízení je možno přihlásit pouze pohledávku krytou zástavním právem, není-li vykonatelná, jako je tomu v dané věci. Dále soud přesvědčil žalobci, že co do smluvního úroku z prodlení ve výši 11 % z dlužné jistiny nebyla přihláška řádná. Žalovaná neuvedla, za jaké období úrok vyčíslila, což činí přihlášku pohledávky v této části nepřezkoumatelnou. Žalobce byl ve věci úspěšný v 76 % a neúspěšný v 24 %, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 52 %. Žalobce se včas odvolal proti výroku I, ve zbytku se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje, považuje jej za přesvědčivě odůvodněné. Žalobce nesouhlasí s posouzením otázky promlčení sporné pohledávky žalované, neboť soud dospěl k nesprávnému závěru, že počátek běhu desetileté objektivní promlčecí doby nastal až 12. 6. 2011 namísto 28. 4. 2003, a nesprávně na věc (ne)aplikoval § 401 obchodního zákoníku. Úvěrovou smlouvou byla sjednána splatnost úvěru do 28. 4. 2003. Následnými dodatky byla splatnost úvěru opakovaně prodlužována. Posledním dodatkem číslo 14 byla prodloužena do 12. 6. 2011. Dle shora uvedeného zákonného ustanovení počátek běhu objektivní desetileté lhůty nastal s původní splatností úvěru, tedy 28. 4. 2003. Za prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku se považuje i dohoda stran o delší době splatnosti, což je daný případ. Prodloužení doby splatnosti přesahující 10 let od původní doby splatnosti je však neplatné. Objektivní promlčecí lhůta sporné pohledávky žalované tak uplynula dne 28. 4. 2013. Jelikož žalovaná v této objektivní lhůtě neučinila žádný právní úkon směřující k přerušení běhu promlčecí lhůty (podání žaloby), byla její pohledávka k rozhodnému dni promlčena. Dodatky úvěrové smlouvy nejsou novou samostatnou úvěrovou smlouvou, neboť žalovaná na základě těchto dodatků žádné prostředky neposkytla. Ty poskytla v roce 2002 a od té doby jednotlivými dodatky pouze prodlužovala splatnost. Žalobce se dále neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně řádného přihlášení sporné pohledávky žalované vyjádřeným zejména v bodě 64-65 rozhodnutí. Žalovaná řádně nepřihlásila svoji spornou pohledávku do exekučního řízení v zákonné lhůtě dle § 336f o. s. ř., neboť v koncentrační lhůtě neosvědčila existenci a výši tvrzené sporné pohledávky. Důkazy o existenci a výši sporné pohledávky byla žalovaná povinna předložit ve lhůtě pro podání přihlášky, což neučinila. Žalobce opakovaně namítá, že listina vyhotovená samotným věřitelem ve vztahu k dlužníkovi , jméno FO, není způsobilá tuto pohledávku prokázat. Nepopření pohledávky v insolvenčním řízení nemá žádný vliv na prokázání její existence a výše v tomto exekučním řízení. Žalovaná až po koncentraci podala návrh na prokázání existence a výše pohledávky výpisem z bankovního účtu dlužníka. Soud prvního stupně nejprve provedl k důkazu bankovní výpisy předložené žalovanou po koncentraci a v předchozím rozsudku dospěl k závěru o existenci a výši sporné pohledávky. Po zrušení původního rozsudku soud dospěl k jinému závěru, a sice že pohledávka žalované byla co do své existence i výše prokázána samotnou úvěrovou smlouvou a též potvrzením České spořitelny (byť to soud považuje za nadbytečné). S tímto závěrem se žalobce zásadně neztotožňuje, neboť samotná úvěrová smlouva může prokazovat pouze právní důvod poskytnutí finančních prostředků, nikoliv jejich faktické poskytnutí a zejména výši. Jak plyne z úvěrové smlouvy, dlužník byl po podpisu smlouvy oprávněn kdykoliv čerpat prostředky na svém účtu do debetního zůstatku až do výše 2 000 000 Kč, respektive 3 000 000 Kč. Bylo však na věřiteli, aby prokázal, že dlužník skutečně čerpal do maximálního debetního zůstatku a tedy, že mu byly prostředky poskytnuty. Žalobce má za to, že neoznačení a nepředložení důkazů o existenci a výši tvrzené úvěrové pohledávky v koncentrační lhůtě dle § 336f o. s. ř. činí přihlášku pohledávky neúplnou (vadnou), kterou je soud povinen odmítnout. Žalobce se neztotožňuje ani se závěrem soudu prvního stupně o řádném přihlášení smluvního úroku ve výši 7 %, avšak tato část tvrzené pohledávky byla soudem správně odmítnuta. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že pohledávka žalované ve výši 8 471 423,77 Kč přihlášena k uspokojení do předmětného exekučního řízení nebyla přihlášena po právu. Dále navrhuje, aby odvolací soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná se včas odvolala proti celému rozsudku, kdy se plně ztotožňuje se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně v odstavcích 60, 64, 65, 68 a částečně 69, avšak opětovně nesouhlasí s právním hodnocením soudu prvního stupně ohledně tvrzené výše zajištěné pohledávky žalované pouze do výše 2 000 000 Kč, jakož i s hodnocením soudu týkajícím se úroku z prodlení, které neměly být řádně přihlášeny. Stejně jako soud i žalovaná má za to, že je třeba rozlišovat zápis v katastru nemovitostí, a to zda je u zástavního práva zapsáno pro pohledávku ve výši nebo do výše, avšak soud na druhou stranu tvrdí, že zápis zástavního práva „pro pohledávku do výše“ a „zástavního práva ve výši 2 000 000 Kč“ je totožným, tedy výkladově shodným, že k takovéto částce nelze připočítat příslušenství. S tím však žalovaná nesouhlasí, neboť zástavní právo se vztahuje vždy na příslušenství i bez výslovného uvedení. Dle žalované i přes neaktuální zápis výše pohledávky v návaznosti na dodatky k úvěrové smlouvě měnící výši úvěrového rámce, v katastru nemovitostí k pohledávce ve výši 2 000 000 Kč je zástavním právem kryta celá přihlášená výše 8 356 819,04 Kč vyčíslená v přihlášce pohledávky ze dne 30. 7. 2019, respektive 8 471 423,77 Kč ke dni 16. 3. 2021. I kdyby odvolací soud měl vycházet z materiální publicity zápisu zástavního práva, která chrání dobrou víru osob jednajících v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, pak by se omezení výše pohledávky zapsané musela týkat pouze omezení výše její jistiny, nikoli jejího příslušenství. V přihlášce příslušenství žalovaná uvedla, že dlužník byl povinen splatit úvěr nejpozději do 11. 6. 2011. Poukázala na dodatky úvěrové smlouvy, na den zjištění úpadku dlužníka v rámci insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek s tím, že dále požádala vedle smluvního úroku z prodlení též o smluvní úrok z úvěru dle článku II odst. 1 úvěrové smlouvy. Ke dni konání dražby tj. 27. 8. 2019 měla činit celková výše pohledávky za dlužníkem shora uvedenou částku. Z obsahu přihlášky pohledávky a jejího příslušenství je jednoznačně zjistitelné, že žalovaná přihlásila smluvní úrok z prodlení ve výši 11 % z dlužné jistiny tedy 3 072 039 Kč ode dne 12. 6. 2011 do zaplacení, respektive ke dni 27. 8. 2019, neboť jednoznačně uvedla dlužnou jistinu, její splatnost, období do zaplacení. Přestože v části výpočtu odkázala na výpočet právního předchůdce jednak v přihlášce pohledávky, dále ve smlouvě o postoupení pohledávky, avšak výše úroku a částka, z níž je požadován, ale i období, za které je příslušenství požadováno, je z těchto listin jednoznačně přezkoumatelné. V případě, že by odvolací soud přistoupil na výklad soudu ohledně omezení výše jistiny částku 2 000 000 Kč, což představuje 65,1 % z celkové výše jistiny přihlášené žalovanou, pak by částka na smluvním úroku z úvěrů činila 1 367 013,69 Kč a na smluvním úroku z prodlení 2 148 164,38 Kč, celkem by tedy pohledávka žalované s příslušenstvím ke dni dražby činila 5 515 178,07 Kč, přičemž k rozdělení mezi věřitele připadá částka 5 435 802,05 Kč, a tedy celá rozdělovaná podstata by náležela žalované. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že po právu a do skupiny dle § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. byla přihlášena pohledávka ve výši 8 471 423,77 Kč, eventuálně, že po právu a do předmětné skupiny byla přihlášena pohledávka ve výši 5 515 178,07 Kč a do zbývající výše náleží do skupiny dle § 337c odst. 1 písm. h) o. s. ř. Žalobci by měla být uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila tak, že ohledně nesprávného posouzení počátku běhu promlčecí doby se ztotožňuje s právním hodnocením soudu prvního stupně uvedeným v odůvodnění rozsudku pod bodem 60, když toto je zcela podloženo i judikaturou, na níž soud také odkázal. Právní hodnocení žalobce ohledně počátku běhu promlčecí doby by znamenalo, že pohledávka žalované by byla promlčena dříve, než vůbec počal její běh, což by jistě bylo absurdní, a proto jako počátek běhu promlčecí doby je nutno považovat den 12. 6. 2011. Žalovaná se dále ztotožňuje s odůvodněním rozsudku pod bodem 63-65 ohledně řádného přihlášení pohledávky do předmětné exekuce, avšak s výjimkou přihlášení smluvních úroků z prodlení, kde žalovaná odkazuje na obsah svého odvolání. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přihlédl ke všem námitkám obou účastníků řízení, a aniž musel nařídit odvolací jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání účastníků řízení nejsou důvodná. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 9 C 31/2021-170, který byl shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni zrušen a věc tomuto soudu s několika pokyny vrácena k dalšímu řízení. Soud se těmito pokyny beze zbytku řídil, řádně se zabýval všemi námitkami účastníků řízení vznesenými v jeho průběhu, a poté dospěl ke skutkovým i právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Odvolací soud tak bude pouze velmi stručně reagovat na jednotlivé námitky obou odvolatelů. Žalobce se neztotožnil s posouzením otázky promlčení sporné pohledávky, avšak soud prvního stupně na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí se v odstavcích 58-60 řádně touto námitkou zabýval též s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu, jehož závěry na danou věc dopadají. Soud řádně zdůvodnil, proč žalobce mohl námitku promlčení vznést po celou dobu řízení, byť tak neučinil v době přihlášení pohledávky žalované do exekuce. Zároveň poukázal na ustanovení § 337e odst. 3 o. s. ř., kdy žalobce nebyl soudním exekutorem řádně poučen v tom smyslu, že k námitkám, které nebyly včas uplatněny podle odst. 2, se nepřihlíží. Soud pak správně vycházel z rovné možnosti obou účastníků tvrdit a navrhovat k prokázání svých tvrzení nové důkazy neuvedené v řízení exekučním. Soud dále řádně odůvodnil, proč jednotlivé uzavřené dodatky k úvěrové smlouvě uzavřené dne 29. 4. 2002, jimiž byl zvyšován úvěrový rámec či posunuta doba splatnosti, posoudil pouze jako dohody o změně obsahu úvěrové smlouvy ve smyslu § 516 o. z. Jelikož dodatky ke smlouvě se ustanovení úvěrové smlouvy jimi nedotčená neměnila a byla nadále platná a účinná, byla z nich zcela jednoznačně zřejmá vůle smluvních stran ponechat celý závazkový vztah založený úvěrovou smlouvou v platnosti a účinnosti. Soud srozumitelně zdůvodnil, proč se neztotožnil s názorem žalobce, že jsou-li dodatky pouze tzv. kumulativní novací, nemá to žádný vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby (§ 408 obchodního zákoníku), která by tak měla běžet od splatnosti původního závazku, tj. od 28. 4. 2003, a protože právní předchůdce žalované přihlásil své nároky do insolvenčního řízení až 27. 8. 2013, byla pohledávka promlčena. Dle takového výkladu citovaného ustanovení by však smluvní strany fakticky neměly možnost prodloužit dobu splatnosti celkově o více než 10 let, což by bylo v rozporu se zásadami smluvní volnosti a autonomie vůle. Soud též správně odkázal na § 392 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním. Počátek jeho promlčecí doby tedy není vázána vznik závazku, ale na okamžik splatnosti pohledávky. Jelikož v daném případě byla doba splatnosti prodloužena až do 11. 6. 2011, dlužník se dostal do prodlení až 12. 6. 2011, kdy začala běžet promlčecí doba k uplatnění práva žalované, respektive jejího právního předchůdce. Subjektivní promlčecí doba dle § 397 odst. 1 obchodního zákoníku činí 4 roky, v dané věci tak uplynula 12. 6. 2015, a jelikož právní předchůdce žalované uplatnil pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení shora uvedeného dne, není nárok žalované na úhradu popřené pohledávky promlčen. Odvolací soud dále odkazuje na přesvědčivé a srozumitelné zdůvodnění závěrů prvostupňového soudu ohledně přihlášení pohledávek žalovanou do exekučního řízení řádně a včas. Soud v odstavcích 61-65 rozsudku použil správná zákonná ustanovení, řádně zdůvodnil, kdy nejpozději mohla žalovaná přihlásit svoji pohledávku do exekučního řízení a zároveň prokázat její existenci a zajištění zástavním právem. V tomto kontextu soud posuzoval pouze přihlášku uplatněnou žalovanou dne 30. 7. 2019, což nikdo z účastníků nezpochybňoval, neboť účinky spojené s prvním dražebním jednáním se vztahují k jednání, které se skutečně konalo, tj. 27. 8. 2019. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že soud žalovanou vylíčené skutečnosti rozhodné pro posouzení vzniku a existence pohledávky vyhodnotil jako dostatečné a řádné. K přihlášce pohledávky žalovaná vyjma úvěrové smlouvy včetně jejích dodatků a Všeobecných podmínek připojila též zástavní smlouvu, výpis z katastru nemovitostí, smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2015 a výpis z knihy jejího právního předchůdce ze dne 24. 1. 2012 vztahující se k úvěrové smlouvě, to vše v koncentrační lhůtě dle § 336f odst. 1 o. s. ř. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že výpis z knihy nemůže existenci pohledávky prokazovat, neboť pochází od právního předchůdce žalované. Soud správně zdůvodnil závazek ze smlouvy o úvěru jako závazek konsensuální, který vzniká již shodou smluvních stran na obsahu smlouvy, kdy k jeho vzniku není skutečné předání finančních prostředků zapotřebí, na rozdíl od kontraktů reálných. Ke dni dražebního jednání pak žalovaná prokázala výpisem z knih výši své pohledávky za dlužníkem. Přestože listina je datována rokem 2012, lze z ní vycházet, neboť výše jistiny pohledávky se od prvotní přihlášky právního předchůdce žalované ze dne 30. 1. 2012 nezměnila, jelikož docházelo pouze k navyšování jejího příslušenství. Soud dále srozumitelným způsobem vysvětlil, proč též bankovní výpisy předložené žalovanou provedl k důkazu, a to s ohledem na svůj shora uvedený závěr o přípustnosti uplatnění nových důkazů v řízení před soudem i ve vztahu k žalované. Soud však tyto důkazy považoval pouze za doplňující, neboť již ze shora uvedených důkazů dospěl ke správnému závěru o existenci pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy. Navíc sám žalobce při zdůvodnění námitky promlčení v rámci svého odvolání uvedl, že žalovaná (její právní předchůdce) poskytla finanční prostředky dlužníkovi v roce 2002. K námitkám žalované o nesprávném posouzení výše její zajištěné pohledávky, odvolací soud odkazuje na odstavce 67-69 rozsudku, kdy soud správně dovodil, že skutečnost, že přihlášená pohledávka nebyla v insolvenčním řízení popřena a seznam nepopřených pohledávek může po skončení insolvenčního řízení sloužit jako exekuční titul, nemůže mít na řízení o odporové žalobě žádný vliv. Soud dále správně vyložil rozpor mezi vůlí stran projevené v zástavní smlouvě oproti zápisu provedenému v katastru nemovitostí, kam byla zapsána dvě zástavní práva ve prospěch právního předchůdce žalované, a to zástavní právo smluvní ve výši 2 000 000 Kč a zástavní právo smluvní pro zajištění budoucích pohledávek až do výše 3 000 000 Kč. Posledně jmenované zástavní právo se na popřenou pohledávku nevztahuje, což nesporovala ani žalovaná. Zástavní smlouvou založené zástavní právo však zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá, neboť tam bylo fakticky zapsáno toliko zástavní právo ve výši 2 000 000 Kč. Z informace, do jaké výše jsou zajištěny pohledávky právního předchůdce žalované, pak vycházel žalobce při zřizování svého pozdějšího zástavního práva, tedy že pohledávky právního předchůdce žalované jsou zajištěny v celkové výši 5 000 000 Kč. Samotná zástavní smlouva pak nabízí několik možných výkladů, kdy soud prvního stupně správně dovodil, že tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce, nýbrž žalované. Katastrální úřad vyšel při zápisu zástavního práva z výkladu smlouvy znamenající maximální výši zajištění 2 000 000 Kč a jako takový jej do katastru nemovitostí zapsal. Správnost zápisu, respektive jeho soulad s vůlí stran projevenou v zástavní smlouvě, si pak měl ověřit právní předchůdce žalované. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nepřihlásila řádně pohledávku spočívající ve smluvním úroku z prodlení ve výši 11 % z dlužné jistiny, neboť ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvedla, za jaké období úrok vyčíslila, což činí přihlášku pohledávky v této části nepřezkoumatelnou. Vzhledem k uvedenému odvolací soud ve smyslu § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil jako věcně správný, neboť po právu byla přihlášena pouze pohledávka žalované ve výši 2 000 000 Kč a v tomto rozsahu náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. Ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud výroky II, III a IV změnil z formálních důvodů, neboť v řízení podle § 267a o. s. ř. soud neodmítá pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojované při výkonu rozhodnutí, ale určuje, že pohledávky, u nichž byla popřena pravost, výše, skupina nebo pořadí, nejsou po právu (např. rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 2955/2022). Po věcné stránce však soud prvního stupně správně dovodil, že předmětné pohledávky z důvodů v rozsudku uvedených nemohly být v probíhající exekuci přihlášeny k uspokojení. S ohledem na částečnou změnu rozsudku odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, avšak nezměnil výši částky, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobci, neboť tuto soud prvního stupně určil správně ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud správně dovodil, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 76 %, neboť přihlášená pohledávka byla odmítnuta v celkovém rozsahu 6 356 789,04 Kč, zatímco po právu byla pohledávka přihlášena ve výši 2 000 000 Kč, což představuje 24 % úspěch žalované. Žalobce má tudíž nárok na 52 % nákladů prvostupňového řízení. Ve stejném rozsahu byl žalobce úspěšný i v odvolacím řízení (§ 142 odst. 2 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.), tudíž má nárok na náhradu nákladů ve výši 1 040 Kč spočívající v úhradě soudního poplatku z odvolání (2 000 Kč). Zástupce žalobce ve směru k odvolání žalované neučinil žádný úkon právní služby, například podáním vyjádření. Tyto náklady uhradí žalovaná zástupci žalobce v běžné pariční lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).