18 Co 285/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno , narozená Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa žalobce Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 C 45/2020–364,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 32 989 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobkyně o přikázání pohledávky za společností , jméno FO, , právnická osoba, . ve výši 3 500 000 Kč do vlastnictví žalovaného a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 750 000 Kč zamítl (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení (výrok II). Uzavřel, že pravomoc českých soudů k projednání věci vyplývá z článku 6 Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. 6. 2016, přičemž dle § 49 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba aplikovat české právo, neboť oba účastníci měli v době zahájení řízení v České republice obvyklý pobyt. Soud vycházel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno v září 2007 v Beninu, následně rozvedeno rozsudkem beninského soudu ze dne 10. 6. 2016, který nabyl právní moci ke dni uplynutí odvolací lhůty dnem 11. 7. 2016, jak bylo dovozováno i v souběžném spise účastníků 8 C 156/2013 v řízení o výživném manželky. Rozsudek beninského soudu byl uznán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, který nabyl právní moci 2. 10. 2017. Přestože žaloba na vypořádání zaniklého společného jmění manželů za dne 4. 2. 2020 byla podána po uplynutí tří let od právní moci rozvodového rozsudku, je nutno na žalobu pohlížet jako na žalobu včasnou, když běh lhůt navázaných na okamžik rozvodu nemohl začít dřív, než nastaly účinky uznávacího rozsudku Nejvyššího soudu. Žalobkyně svůj nárok na vypořádání pohledávky žalovaného za společností , jméno FO, založila na předpokladu existence peněžních prostředků ve společném jmění manželů, který se opírá pouze o poznatky ze souběžného řízení o výživné manželky vedené pod sp. zn. 8 C 156/2013. Skutečná existence takového majetku, respektive proběhlých majetkových transakcí v době před zánikem manželství, to je do července 2016, nikdy spolehlivě doložena nebyla, a to ani v původním řízení, které zavdalo podnět k řízení v této věci. Soud dospěl k závěru, že žádná pohledávka žalovaného za jeho společností před zánikem manželství rozvodem neexistovala a žalovaný v té době žádnými společnými prostředky, které by bylo možno vypořádat, nedisponoval. Připomněl, že žalobkyně nepodala žalobu na základě vlastní vědomosti o existenci pohledávky nebo peněžních prostředků. Do žaloby o vypořádání SJM převzala pouze část obsahu dodatku znaleckého posudku znalecké kanceláře , právnická osoba, . provedeného v probíhajícím řízení o výživném, a to pouze tu část, ve které znalec pasivně cituje z podkladů, které sám obdržel od , tituly před jménem, , jméno FO, , aniž by se vyjadřoval k jejich věrohodnosti či pravděpodobnosti. Žaloba tak byla založena pouze na tvrzení , tituly před jménem, , jméno FO, . Závazek společnosti , jméno FO, za žalovaným byl zaúčtován v roce 2018 za předchozí rok 2017, přičemž k otázce prokazatelnosti důvodů a skutkových okolností tohoto závazku se znalec nevyjádřil s tím, že však zápůjčka žalovaného společnosti v roce 2017 očividně nedávala žádný ekonomický smysl. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že v řízení nevyšel najevo žádný majetek, který by byl ve společném jmění účastníků ke dni zániku jejich manželství v červenci 2016, tedy žádný majetek, který by soud mohl v tomto řízení vypořádat. Proto byla žaloba zamítnuta.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Namítla v něm, že nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že neexistovala žádná pohledávka žalovaného za jeho společností před zánikem manželství rozvodem. Existenci pohledávky v podstatě potvrdil sám žalovaný. Podpůrným důkazem k existenci pohledávky je fakt, že společnost žalovaného tuto pohledávku účtovala. Pohledávku potvrzuje smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem ze dne 11. 5. 2017, na základě které došlo k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. V článku II této smlouvy smluvní strany jasně souhlasně prohlásily, že existuje pohledávka žalovaného za společností , jméno FO, , právnická osoba, . ve výši 3 500 000 Kč. Vedle toho smluvní strany ve smlouvě prohlásily, že zástavní věřitel poskytl zástavci zápůjčku v průběhu několika posledních let. Jako zásadní důkaz o existenci pohledávky lze označit bankovní výpis potvrzující provedení platby z účtu společnosti žalovaného na účet žalovaného dne 15. 10. 2019. Jde o listinu prokazující splnění existujícího dluhu. Z provedených důkazů tak vyplývá, že žalovaný půjčil své společnosti finanční prostředky a vznikla tak pohledávka žalovaného za společností za doby trvání manželství a je tak namístě její vypořádání v rámci zaniklého společného jmění manželů. Správnost závěru o existenci pohledávky žalovaného vyplývá také z účetnictví společnosti a ze skutečnosti, že došlo k vrácení půjčky z účtu společnosti na účet žalovaného. Pokud jde o úvahu o skutečných úmyslech žalovaného, když podle soudu prvního stupně realizoval fiktivně finanční transakce a smluvní vztahy, kterými měl reagovat na vývoj soudního řízení o výživné nerozvedené manželky, ani tento skutkový závěr soudu prvního stupně podle žalobkyně není správný. Žalobkyně má pochybnosti o tom, že by žalovaný ve snaze vyhnout se placení nějaké části výživného realizoval tyto kroky s jejich nemalými riziky. Má za to, že žalovaný tak činil z jiných neznámých pohnutek. V projednávané věci se účastníci skutkově shodli, že předmětná pohledávka existovala. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné, respektive nepřezkoumatelné. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. V dalším podání uvedla, že odvolání doplňuje o námitku, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro žalobkyni překvapivé. Připomněla, že se domáhala vypořádání SJM a žádala vypořádat pohledávku patřící do zaniklého společného jmění manželů za společností , jméno FO, , právnická osoba, ., jejímž jediným společníkem je žalovaný. Při očekávání rozhodnutí plně vycházela z toho, že se účastníci shodli na tom, že existovala pohledávka žalovaného za jím vlastněnou společností a pouze se lišili ve skutkových verzích, kdy vznikla a jak vznikla. Pokud soud dospěl ke skutkovému zjištění, že pohledávka neexistovala, byl takový skutkový závěr pro žalobkyni zcela překvapivý.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že jeho obrana spočívala zejména v tvrzení, že ke dni právní moci rozsudku o rozvodu pohledávka za společností , jméno FO, , právnická osoba, . nebyla součástí společného jmění, neboť samotná společnost , jméno FO, , právnická osoba, . žádnou pohledávku za společníkem v roce 2016 neevidovala. Žalovaný od počátku zastává názor, že právní moc rozsudku o rozvodu nastala ke dni 11. 7. 2016. Ačkoliv uznávací rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 nabyl právní moci dne 2. 10. 2017, tak na cizí rozhodnutí se hledí ex tunc jako na rozhodnutí české a manželství je proto považováno za rozvedené zpětně ke dni právní moci rozhodnutí, tj. k 11. 7. 2016. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nevyšel najevo žádný majetek, jenž by byl ve společném jmění ke dni zániku manželství v červenci 2016, tedy žádný majetek, který by soud mohl v tomto řízení vypořádat. Z předložených listin, které byly provedeny k důkazu (z rozvahy společnosti , jméno FO, , právnická osoba, . za rok 2017, smluv o půjčce, smlouvy o zástavním právu, stornování půjčky ze dne 6. 4. 2019, potvrzení o zániku zástavního práva z 26. 11. 2019, výpisu z účtu ČSOB za období 10/2019), jež na sebe časově navazují a ve svém souhrnu působí věrohodně, je patrné, že pohledávka, jež je předmětem žaloby, vznikla až po právní moci rozsudku o rozvodu. V roce 2019 byla zcela uhrazena, tedy zanikla již před podáním žaloby. Pokud by se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci pohledávky 3 500 000 Kč v době právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků, žalovaný setrvává na svém tvrzení, že pokud by nějaká pohledávka přece jen existovala, nebyla by součástí společného jmění s ohledem na skutečnost, že se vztahovala k výlučnému vlastnictví žalovaného a jako taková by neměla být zahrnuta do společného jmění manželů a vypořádávána. Navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že žalovaný přináší svou argumentaci, pokud jde o to, k jakému datu došlo k rozvodu manželství. Žalobkyně po celou dobu řízení prosazovala, že je nutné přijmout výklad, že procesní a hmotněprávní lhůty podle českého práva, ve kterých musí účastníci učinit příslušný úkon a jejichž marné uplynutí má vliv na majetkovou sféru účastníka, počínají běžet až okamžikem právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o uznání cizozemského rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně předmětná pohledávka vznikla již za trvání manželství, o čemž svědčí právě listinné důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně. Jedině vinou žalovaného, a to nesplněním informační povinnosti, bylo sporné, v jaké části vznikla pohledávka za trvání manželství a v jaké části případně po jeho zániku. Dalšími důkazy však bylo prokázáno, že nejméně podstatnou část finančních prostředků získal žalovaný za trvání manželství a za trvání manželství ji poskytl uvedené společnosti.

5. Odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v potřebném rozsahu umožňujícím zjištění skutkového stavu věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se ve své podstatě odvolací soud ztotožňuje. Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak je možno plně odkázat.

7. V posuzované věci se žalobkyně domáhá vypořádání společného jmění manželů, do něhož zahrnula pohledávku žalovaného za společností , jméno FO, , právnická osoba, . ve výši 3 500 000 Kč. V případě uplynutí lhůty tří let pro vypořádání SJM, žádala, aby návrh byl považován za návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k této pohledávce.

8. Soud prvního stupně správně zjistil, že účastníci uzavřeli manželství 19. 9. 2007 v Beninu. K rozvodu manželství došlo rozsudkem beninského soudu ze dne 10. 6. 2016, který nabyl právní moci 11. 7. 2016. Na tomto nemůže nic změnit skutečnost, že k uznání pravomocného rozsudku beninského soudu došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, který nabyl právní moci 2. 10. 2017.

9. Na žalobkyni tak bylo, aby prokázala existenci tvrzené pohledávky ze společných prostředků účastníků ke dni rozvodu manželství, tedy ke dni 11. 7. 2016. Soud prvního stupně správně uzavřel, že existenci pohledávky ke dni zániku manželství žalobkyně neprokázala.

10. Pohledávka byla do účetnictví společnosti zaúčtována v roce 2017, tedy po zániku manželství účastníků, přičemž žalovaný tvrdil a dokládal, že se jednalo o finanční prostředky poskytnuté mu , tituly před jménem, , jméno FO, a panem , Anonymizováno, . , Anonymizováno, .

11. Byť údaje žalovaného a předkládané listiny vzbuzují určité pochybnosti o tom, zda zápůjčky společnosti a žalovanému byly reálné či pouze fiktivní, nic to nemění na závěru, že žalobkyni se existenci pohledávky ke dni rozvodu manželství prokázat nepodařilo, což soud zdůvodnil zcela srozumitelně (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

12. Protože ke dni 11. 7. 2016 existence pohledávky nebyla prokázána, tato ani uplynutím tří let od zániku manželství nemohla fikcí přejít do podílového spoluvlastnictví účastníků dle § 741, písm. c) o. z. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu žalobkyně jako zcela nedůvodnou zamítl.

13. Námitce žalovaného, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé, nelze přisvědčit. Sama žalobkyně již v podání ze dne 17. 5. 2022 (č. l. 163 spisu) uvádí, že v důsledku konání, respektive nekonání žalovaného se dostává do informačního deficitu a bez součinnosti soudu a potažmo žalovaného není možné postavit najisto, kdy předmětná pohledávka vznikla, přičemž žalobkyně není schopna předložit o tomto další jasné důkazy.

14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení.

15. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, byly přiznány účelně vynaložené náklady odvolacího řízení (§ 142 odst. 1, 224 odst. 1 o. s. ř.). Tyto sestávají ze dvou úkonů právní pomoci (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast u jednání odvolacího soudu) po 15 300 Kč dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ze dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z cestovného k jednání odvolacího soudu ve výši 989 Kč, a z náhrady za promeškaný čas ve výši 800 Kč (§ 14 odst. 3), celkem 32 989 Kč.