18 Co 84/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno Jméno zainteresované osoby 0/0 , IČO Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 2023 a o určení platnosti výpovědi ze dne 29. 7. 2022 o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 165/2023–150, Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď ze dne 20. 6. 2023, kterou žalovaný vypověděl smlouvu o nájmu uzavřenou mezi účastníky dne 26. 3. 1999 ve znění jejích dodatků je neoprávněná (výrok I). Žalobu na určení, že výpověď ze dne 29. 7. 2022, kterou žalobkyně vypověděla smlouvu o nájmu uzavřenou mezi účastníky dne 26. 3. 1999 ve znění jejich dodatků je platná, zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Uzavřel, že s ohledem na vymezení předmětu nájmu v článku 1.1 nájemní smlouvy a na vymezení účelu pronájmu v článku 3 nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 26. 3. 1999 je na místě na právní vztah účastníků aplikovat ustanovení § 2302 a následující o. z. upravující nájem prostor sloužících k podnikání. Nesdílí názor žalovaného, že právní vztah účastníků by měl být posuzován jako pacht podle § 2332 o. z. Pokud jde o samotné posouzení platnosti a neplatnosti jednotlivých výpovědí, v případě žalobkyní uplatněného nároku na určení platnosti její výpovědi ze dne 29. 7. 2022 soud uzavřel, že se nejedná o žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z., když k takové žalobě je aktivně legitimována pouze vypovídaná osoba, v daném případě žalovaný, nýbrž o určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., u níž je třeba zjišťovat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žaloba o určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo. Soud shledal, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, neboť se jedná o posouzení předběžné otázky předcházející úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Soud proto žalobu na určení platnosti výpovědi ze dne 29. 7. 2022 zamítl. Otázkou platnosti této výpovědi však byl nucen se zabývat v souvislosti s posouzením dalšího nároku na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 20. 6. 2023. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně tuto výpověď obdržela, že v zákonné třicetidenní lhůtě proti ní vznesla písemné námitky, že žalovaná poté ve lhůtě jednoho měsíce nevzala výpověď zpět a že žalobkyně podala ve lhůtě dvou měsíců žalobu na určení neplatnosti výpovědi, respektive návrh na změnu žaloby v tomto smyslu. Smyslem žaloby dle § 2314 o. z. na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužící k podnikání je odstranit spor o naplnění výpovědních důvodů a omezit po určité době možnost přezkumu oprávněnosti výpovědi, typicky v žalobách na plnění. Podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba vnímat přezkum výpovědi v širším slova smyslu, kdy jako neoprávněnou výpověď je třeba posuzovat i výpověď neplatnou či zdánlivou, a to bez ohledu na naplnění výpovědního důvodu, neboť taková výpověď nebyla dána po právu a v souladu se zákonem. Z obsahu žaloby je zcela zřejmé, že žalobkyně se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z., ačkoliv žalobní petit zní na určení neplatnosti výpovědi. Soud se proto při posouzení nároku žalobkyně zabýval tvrzeným důvodem neplatnosti výpovědi, tj. zda nájemní poměr zanikl již výpovědí ze dne 29. 7. 2022, či zda k datu podání výpovědi ze strany žalovaného stále trval. Mezi účastníky bylo nesporné, že 29. 7. 2022 byla žalovanému doručena výpověď nájemní smlouvy z důvodu, že předmět nájmu přestal být způsobilý k užívání, přičemž tříměsíční výpovědní lhůta začala běžet od 1. 8. 2022 a uplynula dnem 31. 10. 2022. Mezi účastníky byla rovněž nesporné, že žalovaný nepodal ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výpovědi, tj. do 29. 8. 2022 (ale ani později) dle § 2314 o. z. do výpovědi námitky. Následkem marného uplynutí lhůty stanovené k podání námitek ztratil žalovaný dle § 2314 odst. 2 o. z. právo žádat přezkum výpovědi a výpověď žalobkyně ze dne 29. 7. 2022 je nutno považovat za oprávněnou, aniž by soud musel zkoumat faktické naplnění výpovědního důvodu. Protože nájemní poměr zanikl již v důsledku výpovědi žalobkyně z 29. 7. 2022, soud určil, že následná výpověď žalovaného ze dne 20. 6. 2023 je neoprávněná. Soud nebyl vázán petitem žaloby, podle něhož se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi, a rozhodl o určení neoprávněnosti výpovědi. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobkyně i žalovaný. Odvolání žalovaného směřovalo do výroku I, kterým bylo určeno, že výpověď ze dne 20. 6. 2023 je neoprávněná, a do výroku o nákladech řízení. Poukázal na to, že žalobkyně dne 3. 10. 2023 vrátila žalovanému předmět nájmu a žalovaný jej protokolárně bez námitek převzal. Jestliže nájem a užívání předmětu nájmu skončily shodnou vůlí stran, nebyl důvod vést soudní spor o určení platnosti či neoprávněnosti výpovědi. Strany nyní mohou své nároky plynoucí z ukončeného nájmu uplatnit žalobou na plnění. Na určení platnosti ani neoprávněnosti výpovědi tak nebyl naléhavý právní zájem. Pokud soud dovodil, že nájem skončil výpovědí žalobkyně dnem 31. 10. 2022 a výpověď žalovaného z nájmu ze dne 20. 6. 2023 tudíž nebylo platné právní jednání, pak postrádá smysl určovat neoprávněnost (důvodnost) následné výpovědi, neboť takový přezkum se provádí u existujícího platného a trvajícího nájmu. Žalobkyně požadovala určení neplatnosti výpovědi žalovaného, na takovém určení však nebyl naléhavý právní zájem. Vlastní smlouva o nájmu nebyla uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Předmětem nájmu byly nemovitosti, a to pozemky a stavby, nikoli samostatné prostory. Nemovitosti byly dány žalobkyni do užívání, aby je svým nákladem upravila a dále užívala. Žalobkyně potvrdila, že prostory přenechala do podnájmu jiné společnosti. Přenecháním věci do podnájmu a inkasováním příjmů z podnájmu byly naplněny znaky pachtu oproti prostému nájmu, neboť žalobkyně sama objekt neužívala, ale pouze pobírala požitky formou podnájemného. Z uvedených důvodů nelze na danou věc aplikovat ustanovení o nájmu prostor sloužících k podnikání a nelze dovozovat nutnost podání námitek žalovaného do žalobkyní zaslané výpovědi „z nájmu“. U pachtu taková povinnost stanovena není. Závěr soudu prvního stupně o platnosti výpovědi žalobkyně se zakládá na nesprávném právním posouzení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu na určení zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně uplatnila odvolání proti zamítavému výroku II a navazujícímu výroku o nákladech řízení. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení platnosti výpovědi ze dne 29. 7. 2022 nepovažuje za správný, odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu pak je nepřípadný. Mezi účastníky není sporné, že nájemní vztah mezi nimi zanikl. Předmětem sporu tedy není otázka, zda nájemní poměr trvá. Sporný je pouze důvod jeho zániku, tj. zda zanikl v důsledku výpovědi žalobkyně či žalovaného, a z toho plynoucí závěr o okamžiku zániku nájemního vztahu. Žaloba na určení existence či neexistence práva či právního vztahu v tomto případě nedává smysl. Možnost domáhat se určení platnosti výpovědi ze dne 29. 7. 2022 v procesním smyslu dovozuje žalobkyně ze skutečnosti, že v souvislosti s ukončením nájmu vyvstává mezi účastníky řada potenciálních soudních sporů, v nichž by se soudy vždy shodně musely zabývat otázkou posouzení okamžiku zániku nájemního poměru, která je spjata právě s platností či neplatností výpovědí, jež jsou předmětem tohoto řízení. Z jednání účastníků, respektive z jejich nekonání, je zjevné, že obě strany čekají s uplatněním dalších nároků na výsledek tohoto sporu, jehož závěry budou pro uplatňování jejich práv zcela zásadní. V této skutečnosti žalobkyně spatřuje naplnění kritéria naléhavého právního zájmu, kdy je možné připustit žalobu na určení platnosti právního jednání i tam, kde by jinak přicházely v úvahu jednotlivé žaloby na plnění. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že výpověď ze dne 29. 7. 2022 je platná, a dále aby žalovaného zavázal povinností uhradit žalobkyni náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohl učinit nepochybný závěr o tom, co bylo předmětem nájmu, a z toho vyvodit patřičné právní závěry. Bylo dostatečně prokázáno, že v předmětných prostorech se uskutečňovala podnikatelská činnost. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit případné místní šetření, neboť objekt v současné době není v provozu. Nesouhlasí s námitkou žalovaného, že vztah mezi účastníky by měl být posouzen jako pachtovní smlouva. Nelze totiž připustit výklad, že pokud žalobkyně přenechala věc do podnájmu a pobírala příjem z podnájmu, bylo by to možno považovat bez dalšího za naplnění znaků pachtu. Žalobkyni byla přenechána do užívání pouze holá nemovitá věc, jež nepředstavovala soubor, který by bylo možné bez dalšího požívat a brát z něj užitky. Předmět nájmu nenaplňuje základní definiční znaky věci, která je přenechávána do pachtu. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku

I. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně připomněl, že žalobou v původním znění se žalobkyně domáhala uložení povinnosti převzít předmět nájmu, přičemž tvrdila, že nájem zanikl na základě její výpovědi a žalovaný nedůvodně odmítá objekt převzít. Domáhala se tedy žalobou na plnění nároku ze zaniklého vztahu. Posléze došlo k převzetí objektu a žalobkyně proto změnila žalobu a domáhala se určení platnosti výpovědi své a neplatnosti výpovědi žalovaného. Soud sice tuto změnu připustil, což neznamená, že by tím potvrdil správnost změny či možnost žalovat na neplatnost. Zásadní je, že žalobkyně se dle § 80 o. s. ř. nedomáhala určení, zda nájemní poměr mezi účastníky trvá či netrvá, ale platnosti a neplatnosti dvou právních jednání, což procesně není možné. Poukázal na komentář ASPI k § 80 o. s. ř., dle něhož úspěšná zpravidla nemůže být žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti určitého právního jednání. Otázka neplatnosti právního jednání má totiž povahu otázky předběžné ve vztahu k existenci právního poměru nebo práva. Jestliže nelze žalovat na určení platnosti či neplatnosti právních jednání, pak není splněna ani druhá podmínka, to je existence naléhavého právního zájmu. Dle komentářové literatury nebude mít žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení zpravidla tam, kde lze žalovat na plnění. Podle starší judikatury vytváří-li se určovací žalobou pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu a může se tak předejít žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná přesto, že je možná i žaloba na plnění. Tento závěr je praktický především v případech trvajících právních poměrů. Sama žalobkyně uvádí, že v souvislosti s ukončením vztahu vyvstává řada potenciálních soudních sporů. Rozhodnutí o určení důvodu zániku užívacího vztahu nebude znamenat překážku pro další možné spory mezi účastníky. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného výroku

II. K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlédl k obsahu odvolání obou účastníků i k jejich vyjádření k odvolání protistrany a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalovaného nejsou důvodná. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak je možno pro stručnost plně odkázat. Mezi účastníky je především sporné, zda právní vztah mezi účastníky, vzniklý na základě smlouvy o nájmu ze dne 26. 3. 1999 ve znění dodatků, naplňuje znaky pachtu dle § 2332 a násl. o. z. účinného od 1. 1. 2014 či zda je možno jej podřadit pod ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2302 a násl. o. z. účinného od 1. 1. 2014. Dle judikatury vyšších soudů (například 26 Cdo 3721/2019) zatímco podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také věc požívá (ius fruendi), tedy i právo na plody a užitky propachtované věci. Pro rozlišení, zda jde o nájem či pacht není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy. Nájmem tedy lze rozumět pouze takový závazkový právní vztah, který umožňuje nájemci pronajatou věc toliko užívat. Pacht naopak navíc opravňuje pachtýře jak k užívání věci, tak i k tomu, aby ji požíval, tedy aby z najaté věci pobíral určitý výnos. Pachtovní smlouva se nejčastěji uzavírá v zemědělství či pronájmu zahrad, může jít však i o lom, důl či pramen vody. Pachtýř se pak o propachtovanou věc stará s péčí řádného hospodáře. Dle smlouvy o nájmu uzavřené mezi účastníky 26. 3. 1999 pronajímatel (žalovaný) přenechal nájemci (žalobkyni) k užívání specifikované nemovité věci za účelem provozování lázeňské péče (balneo provoz) a poskytování dalších služeb s lázeňskou péčí související, to je hostinská činnost, obchodní a administrativní činnost, holičství, kadeřnictví, pedikúra, manikúra, kosmetika a další rekreační služby. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem a odůvodněním soudu prvního stupně, že na tento právní vztah účastníků je na místě aplikovat ustanovení § 2302 a násl. o. z. upravující nájem prostor sloužících podnikání. Úvaze žalovaného, že skutečnost, že žalobkyně předmět nájmu dala do podnájmu, je třeba vykládat tak, že žalobkyně měla právo věc nejen užívat, ale také požívat, a jsou tedy naplněny znaky pachtu, nelze přisvědčit. Žalobkyně vypověděla nájemní vztah založený smlouvou o nájmu z 26. 3. 1999 výpovědí z 29. 7. 2022 a dovozuje, že nájemní vztah byl ukončen uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 10. 2022. Dle názoru žalovaného nájemní vztah mezi účastníky byl ukončen až v souvislosti s následnou výpovědí žalovaného ze dne 20. 6. 2023. Žalobkyně se na základě změněné žaloby domáhá určení, že její výpověď ze dne 29. 7. 2022 je platná. Soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že nejde o žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi dle ustanovení § 2314 o. z., k jejímuž podání je aktivně legitimována pouze vypovídaná osoba, tedy žalovaný, nýbrž o určovací žalobu dle § 80 o. s. ř., u níž je nutno prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu vyšších soudů správně uzavřel, že takovýto naléhavý právní zájem na určovací žalobě žalobce neprokázal. Naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na určení neplatnosti smlouvy není dán, pokud lze žalovat o určení práva nebo právního vztahu. Požadované určení má totiž jen povahu předběžné otázky ve vztahu, zda tu je či není právní vztah nebo právo, tedy zda nájemní vztah trvá, respektive ke kterému datu trval. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobu na určení, že výpověď žalobkyně ze dne 29. 7. 2022 je neplatná, pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Ostatně ani případný závazný výrok soudu o neplatnosti výpovědi by neodpověděl na logickou otázku, kdy a jakým způsobem tedy nájem zanikl či zda nadále trvá (o čemž však mezi účastníky není sporu). Soud prvního stupně rovněž správně právně posoudil další návrh žalobkyně na určení neplatnosti, respektive neoprávněnosti následné výpovědi žalovaného ze dne 20. 6. 2023. Protože byly splněny lhůty a naplněny podmínky pro přezkum oprávněnosti této výpovědi dle § 2314 o. z., soud prvního stupně se správně z tohoto pohledu věcí zabýval, neboť povinností účastníka není pregnantně právně posoudit jeho požadovaný nárok, toto je úkolem nalézacího soudu. Odpovídajícím způsobem soud jako předběžnou otázku vyřešil, že nájemní vztah mezi účastníky zanikl dnem 31. 10. 2022 na základě výpovědi ze dne 29. 7. 2022 uplatněné žalobkyní. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pokud nájemní vztah mezi účastníky k uvedenému dni zanikl, pak na následnou výpověď žalovaného ze dne 20. 6. 2023 je nutno pohlížet jako na výpověď neoprávněnou. Vzhledem k uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení byl rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když každý z účastníků byl v řízení pouze částečně úspěšný.