25 CO 116/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, č. j. 16 C 282/2021-34, ze 7. 12. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6 000 Kč a o zaplacení úroku 25,85 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla ve zbytku zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku a § 588 občanského zákoníku, když tento rozpor spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí úvěru. Uvedený poplatek představuje součet kapitalizovaného úroku ve výši 3 360 Kč, poplatku za uzavření smlouvy 480 Kč, poplatku za správu úvěru 2 640 Kč a za hotovostní výběr splátek 2 280 Kč, de facto však byl celý tento souhrnný poplatek příjmem žalobce za poskytnutí finančních prostředků a jedná se o smluvní úrok. Souhrnný poplatek tak činí 73 % z poskytnuté jistiny, přičemž hranicí mravnosti úroku je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru, přičemž v době uzavření smlouvy tohoto úvěru činila průměrná obvyklá úroková sazba 9,18 % ročně. Nárok žalobce je tak pouze nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, a tedy toho, co žalobce žalované poskytl, ve zbytku je žaloba nedůvodná.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Se závěrem soudu prvního stupně o rozpornosti ujednání s dobrými mravy žalobce nesouhlasí, přinejmenším poplatek za hotovostní výběr splátek je samostatným nárokem, jemuž odpovídá reálné plnění ze strany poskytovatele úvěru. Pokud soud vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou v neprospěch spotřebitele, pak měl pro toto absolutně neplatné ujednání od ostatního obsahu posuzované smlouvy oddělit a nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 občanského zákoníku, když tuto výši soud prvního stupně sám správně zjistil. Odvolatel poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jiného senátu Krajského soudu v Plzni, které vycházejí z toho, že ujednání o úrocích z prodlení lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit. Dále žalobce ve shodě s připomenutou judikaturou poukazuje především na ust. § 577 občanského zákoníku, podle kterého, je-li neplatnost jen v určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě zjištění zjevné nepřiměřenosti sjednaných úroků měl soud prvního stupně postupovat dle ust. § 577 a žalovanou zavázat k úhradě úroku ve výši určené podle ust. § 1802 občanského zákoníku. Při absenci smluvního ujednání o výši úroku pro jeho případnou absolutní neplatnost a s ohledem na skutečnost, že z právní úpravy výslovně neplyne, od jakého okamžiku se jistina úročí, odpovídá ekonomické a právní funkci úroku, že jí má být okamžik poskytnutí jistiny. Tedy soud by měl přiznat obvyklý úrok za celé období, po které žalovaná poskytnutý úvěr ekonomicky využívala. Soud prvního stupně nesprávně nepřiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané v zákonném limitu dle příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno ve výroku II. tak, že žalobě bude i v této části vyhověno, a to přinejmenším v rozsahu buď co do obvyklého úroku z poskytnutého úvěru ve výši 9,18 % ročně z částky 12 000 Kč za období od 15. 11. 2017 do zaplacení, anebo ve výši 25,85 % ročně z částky 12 000 Kč za období od 15. 11. 2017 do 14. 2. 2018 a dále co do smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutích jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalované, která tedy text smlouvy těžko mohla ovlivnit, přičemž pouze poplatek za poskytnutí úvěru, aniž by bylo zřejmé, za jaké konkrétní plnění má být placen, činil téměř polovinu částky poskytnutého úvěru. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí téměř tolik, co poskytnutá částka (při sjednané době splácení 14 měsíců). Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaná, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

5. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, pak je možno konstatovat, že pokud by byly posuzovány jen jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobce apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích/poplatcích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok obvyklý.

6. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobci nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Jak již výše uvedeno, předchůdce žalobce by smlouvu bez ujednání o takto vysokých poplatcích stěží uzavřel, proto nelze ona ujednání od ostatního obsahu smlouvy považovat za oddělitelná. Za zcela zásadní odvolací soud považuje skutečnost, že v případě žalobce a jeho právního předchůdce jde zcela jednoznačně o obchod s chudobou. Obě instituce jsou institucemi nebankovními, soudu je z jiné jeho činnosti známo, že žalobce uplatňuje nároky z úvěrů, které jeho předchůdce poskytoval v relativně nízkých částkách, tedy je zřejmé, že žadatelé o úvěr jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Tato úvaha vyplývá z toho, že si v podstatě půjčují ne více než částku odpovídající průměrnému měsíčnímu platu, a to za zcela drastických podmínek. Nelze také přehlédnout skutečnost, že ze smlouvy, z níž žalobce odvozuje své nároky, nevyplývá pro dlužníka jiná možnost než skládat dlužné splátky zástupci věřitele, tedy není mu ani dána možnost plnit na účet bezhotovostním způsobem, jak je v současnosti obvyklé a jak je obecně pokládáno za transparentní.

7. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Nikterak nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání předchůdce žalobce jako věřitele, jehož podnikání obecně, a v případě projednávaného nároku z tvrzené smlouvy konkrétně, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující.

8. Odvolací soud se z důvodů výše uvedených proto nemůže ztotožnit s rozhodnutími, na něž žalobce odkazuje, a to i když jde o rozhodnutí vyšších soudů, a neztotožňuje se ani se závěry, které vyjadřuje senát 64 Co Krajského soudu v Plzni v obdobných věcech téhož žalobce. Nadepsaný senát je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky. Nelze také přehlížet tu skutečnost, že zadlužení ve společnosti v současné době je vnímáno jako jeden z velkých problémů. Z toho také pramení přesvědčení o nutnosti použití obecných ustanovení občanského zákoníku před ustanoveními speciálními.

9. Odvolací soud tak nemá důvod ničeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tedy je žalovaná povinna plnit v rozsahu rozdílu toho, co jí bylo poskytnuto a co bylo z její strany zaplaceno.

10. Pokud tedy soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobce, že na dluh nebylo ničeho plněno, a uložil žalované plnit v rozsahu poskytnuté částky 12 000 Kč s požadovanými zákonnými úroky z prodlení a další uplatněné nároky zamítl, je jeho postup správný. Odvolací soud z důvodů výše uvedených dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil včetně závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto.

11. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, náklady řízení jí však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.