25 CO 122/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno příjmení příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 1 227 701,57 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech, č. j. 8 C 214/2021-149, ze dne 16. 1. 2023

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 1 227 701,57 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 19. 10. 2021 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 200 700 Kč, a to do 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 227 701,57 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 62 965 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky, skutkově uváděje, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 2021 rámcovou zasilatelskou smlouvu [číslo] na jejímž základě přebíral žalovaný od žalobce k přepravě několik kamionů zboží denně. Dne 23. 9. 2021 žalobce v areálu na adrese [adresa], naložil do přívěsu přistaveného žalovaným zboží, jehož pořizovací cena činila částku 1 229 289,78 Kč a jež bylo určeno k rozvozu do prodejen žalobce. Žalobce ukončil nakládku v 15.43 hod, o čemž žalovaného telefonicky informoval. Následně bylo zjištěno, že dvě dosud neznámé osoby odlišné od žalovaného vjely nákladním vozidlem (tahačem) do areálu. Využily prodlevy mezi ukončením nakládky a příjezdem řidiče žalovaného a zboží s návěsem odcizily. Žalobci vznikla škoda ve výši pořizovací ceny zboží. Žalovaný namítal, že v daném případě nedošlo k předání zásilky k přepravě, neboť musí dojít k fyzickému předání zásilky, jak vyplývá ze zákonných i všeobecných obchodních podmínek žalovaného. Za okamžik převzetí není možné považovat ukončení nakládky a pouhé telefonické avízo. To je pouze informací o tom, že zásilka je připravena k převzetí dopravcem. Rovněž poukazuje na článek 8 písm. g) všeobecných obchodních podmínek žalovaného, který vylučuje odpovědnost dopravce za škodu vzniklou v době, kdy zásilka není v moci zasilatele. Soud uvedl skutková zjištění z provedených důkazů zasilatelskou smlouvou [číslo] ze dne 18. 6. 2021, všeobecné obchodní podmínky žalobce, výslechy svědků ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], obsah spisu Policie ČR, [stát. instituce] [obec] vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], tabulku se seznamem naloženého zboží a kamerové záznamy předložené žalobcem. Odkázal na ustanovení § 2471 odst. 1 o. z. a na ustanovení § 9a zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě, článek 17 bod 1 a 2 vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě mezinárodní silniční náklady dopravy (CMR) a uzavřel, že žaloba je důvodná. Mezi účastníky byla platně uzavřena rámcová zasilatelská smlouva, na jejímž základě se žalovaný zavázal obstarávat přepravy zásilek pro žalobce. Dohodou byl ujednán výše popsaný postup převzetí zásilky, při němž docházelo k časové prodlevě mezi nakládkou zboží a jejím odvezením, kdy v daném případě došlo k odcizení návěsu, který byl plně naložen elektro zbožím třetí osobou. Pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu na věcech odcizených v naloženém návěsu bylo stěžejní posoudit, k jakému okamžiku došlo k převzetí zásilky žalovaným, což určuje rovněž okamžik, od kterého u žalovaného nastupuje režim odpovědnosti za škodu způsobenou na zásilce. Soud má za to, že v případě nakládky zboží zasilatelem se za okamžik převzetí zboží, a tedy současně za okamžik přechodu odpovědnosti za škodu na dopravce považuje okamžik, kdy zasilatel zboží naloží na ložnou plochu vozidla a umožní dopravci se zásilkou nakládat. V daném případě k převzetí zboží žalovaným došlo v okamžiku, kdy zaměstnanci žalobce zboží do návěsu žalovaného naložili, uzavřeli vrata skladu a telefonicky ohlásili žalovanému naložení nákladu, se kterým mohl žalovaný od této chvíle již disponovat. O tom, že mezi naložením zboží na ložnou plochu návěsu a ohlášením této skutečnosti žalovanému a fyzickým převzetím návěsu žalovaným je poměrně dlouhá časová prodleva, měl vědomost jak žalobce, tak žalovaný. Ze strany žalobce přitom byly učiněny takové kroky, které po naložení zboží další manipulaci s ním třetím osobám znemožňovaly (uzavření skladištní brány, ke které byl návěs přistaven). Z výpovědi svědka [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] vyplynulo, že v takovém případě již nebyl návěs ze své„ otevřené strany“ přístupný. Zboží se tedy v době jeho odcizení nacházelo ve sféře vlivu žalovaného, bylo uloženo na jejím tahači. Ze strany žalobce bylo zabezpečeno tak, že již s ním nebylo možné dále manipulovat. Tedy tímto okamžikem nastoupila u žalovaného odpovědnost za škodu na zboží způsobenou jeho odcizením a bylo pouze na něm, jaká provede opatření, aby zboží až do okamžiku jeho fyzického převzetí (příjezdu řidiče s tahačem, který návěs zapojil) zabezpečil. Soud neshledal u žalovaného žádné liberační důvody, neboť výpovědí svědků má soud za prokázané, že návěs nebyl žalovaným proti případnému odcizení nijak zajištěn. Neztotožnil se s argumentem žalovaného, že návěs v podstatě představoval jen rozšíření skladové plochy žalobce. Liberačním důvodem není ani případná totožnost pachatele – zaměstnance žalobce, neboť ke krádeži došlo až v době, kdy již odpovědnost za zboží přešla na žalovaného. Proto byl žalovaný k plnění zavázán. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku se žalovaný odvolal. V odůvodnění odvolání uvádí, že se nezakládá na pravdě odůvodnění soudem prvního stupně, že systém přistaveného návěsu po předem neodhadnutelnou dobu pro potřeby žalobce byl výhodný pro obě strany. Jednalo se výhradně o požadavek žalobce. Pokud jde o zabezpečení návěsu, má za to, že jde o námitku zcela irelevantní, neboť návěs je nakládací stranou připojen těsně k rampě a do doby předání odpovídá za zásilky odesilatel. Není také známo, že by krádež byla, či nebyla spáchána zaměstnancem žalobce. Poukazuje na ustanovení článku 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR, kde je odpovědnost dopravce vyloučena, jestliže ke ztrátě zásilky došlo zaviněním oprávněného, a to až do okamžiku předání zásilky. Tedy i v případě, že by došlo k převzetí zásilky způsobem soudem předpokládaným, je toto liberační důvod, se kterým se musí soud vypořádat. Rozsudek je založen na předpokladu, že k převzetí zásilky došlo naložením zásilek do návěsu. Žalovaný ale neměl možnost se zásilkou nakládat, neboť možností nakládat se rozumí faktické nakládání, nikoliv hypotetické. Soud nesprávně a zcela nelogicky spojuje okamžik ukončení nakládky s okamžikem předání zásilky k přepravě. Poukazuje, že ve VOP je sjednáno fyzické převzetí zásilky a rovněž to vyplývá z Úmluvy CMR. Do sféry vlivu dopravce se zásilka dostává až jeho fyzickým převzetím (připojením na tahač). I pokud by se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, poukazuje na ustanovení článku 23 odst. 1 a 3 ve spojení s článkem 28 odst. 2 Úmluvy, kdy dle článku 41 odst. 1 Úmluvy jsou jakákoliv ujednání, která se přímo či nepřímo odchylují od této Úmluvy, neplatná. Tedy i stanovení výše škody by mělo být přiznáno ve výši vypočtené dle váhy zásilky a SDR zúčtovacích jednotek. Rozhodnutí soudu prvního stupně má za nesprávné a navrhuje jeho změnu tak, že bude žaloba zamítnuta.

3. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání uvádí, že z provedených důkazů před soudem prvního stupně vyplynul skutkový stav, který shrnuje tak, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, jejíž nedílnou součástí jsou VOP, na základě které přebíral žalovaný k přepravě od žalobce několik kamionů zboží denně. Žalobce pro řízení svého skladu využívá automatizovaný skladovací systém, který umožňuje automaticky lokalizovat volný prostor ve skladu a v návaznosti na to zajišťuje přenos informací potřebných pro plánování distribuce zásilek žalovanému, na základě obdržených informací vyhodnotí žalobce svou přepravní kapacitu a určí přesný počet tahačů s návěsy k přistavění ke skladu žalobce a přepravě zboží na paletách. Žalovaný dle automatického avíza pak následně zajistí přistavení odpovídajícího počtu tahačů s návěsy ke skladu žalobce. Poté následuje proces nakládky zboží, kdy zavedená praxe stran spočívala v tom, že žalovaný vždy přistaví kamion (tahač) s návěsem k určené rampě nacházející se u skladu žalobce. Žalobce naloží návěs zbožím, vrata skladu se uzavřou a tím žalobce ukončí nakládku. Následně oznámí telefonicky žalovanému, že je návěs naložen, žalovaný poté návěs napojí na tahač a zajistí ho a odjede. Takto bylo postupováno i dne 23. 9. 2021 při nakládce zboží, jehož pořizovací cena činila 1 227 701,57 Kč. Následně zjištěno, že dvě osoby vjely nákladním vozidlem (tahačem) do areálu žalobce a využily značné prodlevy mezi ukončením nakládky a příjezdem řidiče žalovaného a zboží odcizily. Toto není mezi stranami sporné. Spor je především o stanovení okamžiku přechodu nebezpečí škody na zboží z žalobce na žalovaného. Žalovaný ve svém odvolání vyjádří dojem, že přistavený návěs měl představovat jakýsi vyrovnávací sklad až do doby faktického převzetí tak, že měl za tento návěs odpovídat žalobce. Poukazuje na VOP článek 4, který stanoví, že zásilka bude připravena odesilatelem k předání k přepravě v okamžiku přistavení vozidla a že převzetí zásilky příjemcem proběhne neprodleně po přistavení vozidla u příjemce. Z toho vyplývá vůle stran ujednat si, že k převzetí zásilky dochází okamžikem naložení zboží do návěsu přistaveného ze strany žalovaného. Tomu odpovídá i výše popsaná zavedená praxe stran. I kdyby tedy měl přistavený návěs představovat jakýsi vyrovnávací sklad žalobce, nic to nemění na skutečnosti, že s přihlédnutím k zavedené praxi stran okamžik předání zboží v daném případě fakticky nastal ukončením nakládky, tj. naložením zboží do návěsu žalovaného, uzavřením vrat skladu a informováním žalovaného o tom, že je zboží v návěsu naloženo. Tímto okamžikem pak na žalovaného přešla odpovědnost za škodu na zboží. Tvrzení žalovaného stran vyrovnávacího skladu je pak nepravdivé především proto, že mezi stranami nikdy nebylo sporu o tom, že návěs je ve vlastnictví žalovaného a představoval prostor náležející žalovanému. Doplňuje, že neodpovídá za protiprávní jednání zaměstnance, které nesouvisí s jeho vykonávanou prací. I pokud by byl pachatelem žalobcův zaměstnanec, což žalobce odmítá, pak tato skutečnost nemůže být důvodem liberace žalovaného. Pokud žalovaný argumentuje aplikací Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR) platí, že právní vztah byl mezi stranami založen smlouvou, která je smlouvou zasilatelskou. Zasilatelské smlouvy se přitom na rozdíl od smluv přepravních bez dalšího Úmluvou CMR neřídí. Skutečnost, že si ve smlouvě podpůrně strany aplikaci CMR sjednaly, na platnosti ustanovení článku II odst. 6 smlouvy nic nemění. S ohledem na skutečnost, že strany si postup při určení výše škody za zboží ve smlouvě přímo ujednaly, pak se Úmluva CMR ve vztahu ke stanovení výše škody na zboží nepoužije. Navrhuje potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném za přítomnosti obou účastníků řízení. Odvolání je důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v řízení domáhá zaplacení žalované částky jako náhrady škody způsobené odcizením zboží, které žalobce předal k přepravě žalovanému jako zasilateli a dopravci. Uvádí v žalobě, že účastníky byla sjednána rámcová zasilatelská smlouva dne 18. 6. 2021, jejíž součástí byly i VOP žalovaného. Povinností žalovaného bylo na účet žalobce obstarávat přepravy zboží. Smluvní režim byl doplněn o zavedenou praxi, kdy žalovaný na základě telefonického rozhovoru se žalobcem přistavil kamion k určené rampě u skladu žalobce s tím, že následně žalovaný tahač odpojí a odjede. Po naložení návěsu zbožím se zavřou vrata skladu u rampy, čímž žalobce dokončí nakládku, oznámí žalovanému, že je návěs naložen, žalovaný návěs připojí na tahač a odjede. Takto bylo postupováno i dne 23. 9. 2021 v areálu [anonymizováno] [obec] v [obec]. Bylo naloženo zboží v pořizovací hodnotě 1 229 289,78 Kč. Žalobce nakládku ukončil v 15.43 hod, uzavřel sklad a žalovaného o tom informoval. Následně bylo zjištěno, že dvě neznámé osoby vjely s tahačem do areálu, využily prodlevy mezi nakládkou a příjezdem řidiče žalovaného a v 16.40 hod zboží s návěsem odcizily. Žalobci vznikla škoda ve výši pořizovací ceny zboží, za kterou žalovaný dle žalobce odpovídá. Žaloba odkazuje na článek II odst. 3 a 5 smlouvy. Má za to, že okamžik předání zboží nastal ukončením nakládky, tj. naložením zboží do návěsu. K odcizení zboží došlo až po jeho předání žalovanému. Skutečnost, že se řidič vzdálil, nečekal na ukončení nakládky a ztratil možnost návěs bezprostředně zabezpečit, nemůže jít k tíži žalobce. Žalovaný odpovídá jako dopravce a jeho odpovědnost je objektivní. Žalovaný se brání zejména poukazem na to, že nedošlo k fyzickému předání zboží dopravci, poukazuje na VOP s tím, že neodpovídá za škodu, která vznikla v době, kdy zásilka nebyla v moci zasilatele. Sdělení žalobce, že návěs je naložen, je pouze informací, že zásilky jsou připraveny k převzetí. Žalovaný nemůže převzít odpovědnost za něco, co není v jeho moci, má za to, že odpovědnost za škodu nenese. Soud v řízení provedl důkazy listinami, které účastníci označili na podporu svých tvrzení, vyslechl svědky, shlédl audiozáznamy předložené žalobcem a poté o věci rozhodl, jak výše uvedeno.

6. Závěr soudu prvního stupně o tom, že účastníci platně uzavřeli rámcovou zasilatelskou smlouvu dle ustanovení § 2471 a násl. o. z., je správný. Stejně tak správný je závěr o tom, že zásadním pro posouzení uplatněného nároku je určení okamžiku převzetí zásilky k přepravě.

7. Za správný má rovněž odvolací soud závěr soudu prvního stupně, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na ustanovení § 9a zákona č. 111/1994 Sb., účinné od 1. 1. 2019 a ustanovení článku 17 bodu 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).

8. Úvahu soudu prvního stupně dle odvolacího soudu nutno doplnit o odkaz na ustanovení § 2474 o. z., podle kterého neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasilatel sám provést přepravu, kterou má obstarat. Jedná se o takzvané právo samovstupu, kdy zasilatel v rozsahu tohoto samovstupu přestane být začátkem uskutečňování přepravy, kterou má obstarat, zasilatelem a stává se ve vztahu k příkazci dopravcem. Práva a povinnosti se pak řídí ustanoveními občanského zákoníku o závazcích ze smluv o přepravě. V projednávané věci v řízení nebylo sporným, že konkrétní přepravu zásilky, jež byla odcizena, zajišťoval žalovaný sám. Tedy, byť měl se žalobcem uzavřenu smlouvu zasilatelskou, kdy jeho závazkem bylo obstarání přepravy, v tomto konkrétním případě, pokud sám prováděl přepravu, měl postavení dopravce dle ustanovení § 2555 o. z. Jeho odpovědnost je proto dána, jak z výše uvedeného vyplývá, dle Úmluvy CMR.

9. Podle ustanovení článku 17 bodu 1 citované Úmluvy dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty. Jde o odpovědnost objektivní, přičemž liberační důvody jsou vyjmenovány v bodu 4 tohoto článku.

10. Jak z výše uvedeného vyplývá, odpovědnost žalovaného jako dopravce je dána, pokud ke ztrátě zásilky dojde od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání.

11. V projednávané věci sice soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o tom, že významným je posouzení okamžiku převzetí zásilky k přepravě. Tento okamžik však dle odvolacího soudu správně neposoudil.

12. K tomu nutno uvést, že zcela pregnantní výklad okamžiku převzetí zásilky, jež by mohl vystihovat uvedené konkrétní okolnosti nakládky a převzetí zboží k přepravě v projednávané věci, v komentářové literatuře ani dostupné judikatuře odvolací soud nenašel. Je tak nutno vycházet ze smyslu dalších zákonných ustanovení. Zde odvolací soud odkazuje na článek 8 Úmluvy CMR, jež řeší přezkoumání údajů dopravcem při převzetí zásilky. Z uvedeného vyplývá, že přepravce přezkoumává správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Dle názoru odvolacího soudu především ukončení nakládky zboží na ložnou plochu vozidla ještě samo o sobě neznamená její převzetí dopravcem. Jinak řečeno k převzetí zásilky může dojít až okamžikem, kdy nejenže je zásilka naložena do vozidla (které ostatně v tomto případě ještě nebylo vozidlem, neboť nebylo schopno samostatné jízdy, jednalo se pouze o tzv. návěs), ale také že bude mít přepravce (řidič předmětného dopravního prostředku) možnost alespoň vizuálně a formálně zásilku zkontrolovat. Tedy zjistit, zda je vůbec na ložné ploše vozidla něco naloženo a provést případnou, více či méně pečlivou kontrolu, byť třeba spočívající jen v přezkoumání vnějšího stavu zásilky a jejího souladu s přepravními dokumenty. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Jak vyplývá ze shodných tvrzení účastníků, žalobce sice ukončil nakládku, avšak vrata návěsu, byť pevně přiléhala k tzv. límci u rampy a vrat skladu žalobce, zůstala otevřená, respektive mohla být zavřena až v momentě, kdy řidič přijel s tahačem, návěs připojil, popojel a teprve poté mohl nahlédnout na ložnou plochu vozidla a dveře zavřít.

13. Odvolací soud tak uzavírá, že za okamžik převzetí zásilky nutno považovat až okamžik, kdy má dopravce fyzickou možnost obsah zásilky naložené na vozidlo zkontrolovat. V projednávané věci však v tomto smyslu žalovaný jako přepravce zásilku od žalobce nepřevzal, neboť nedošlo k tomu, že by řidič, poté co připojil tahač k návěsu, zkontroloval či měl možnost fyzicky zkontrolovat obsah naložené zásilky. Jestliže tedy v tomto případě nedošlo dosud k převzetí zásilky shora uvedeným způsobem, nenastala odpovědnost dopravce za její úplnou nebo částečnou ztrátu.

14. Odvolací soud proto po posouzení všech okolností věci dospěl k tomu, že jsou sice správné skutkové závěry soudu prvního stupně, avšak jeho právní závěry správné nejsou. Za použití ustanovení § 220 o. s. ř. proto změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnutí soudu prvního stupně měněno, odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů s tím, že jejich náhrada přísluší úspěšnějšímu žalovanému. Žalovanému vznikly náklady sestávající ze zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 61 465 Kč a dále za právní zastoupení, a to za řízení před soudem prvního stupně v rozsahu odměny za 6,5 úkonu právní služby advokátem (převzetí věci, odpor a vyjádření, doplnění tvrzení, závěrečný návrh, účast na jednání dne 19. 5. 2022 a 10. 1. 2023 a dne 16. 1. 2023 v poloviční výši), počítáno z předmětu sporu ve výši 13 220 Kč za 1 úkon, 7 režijních paušálů po 300 Kč a dále za řízení odvolací v rozsahu 2 úkonu právní služby (podání odvolání a účast na jednání), 2 režijních paušálů a DPH. Přiznána nebyla odměna za úkon spočívající ve„ sdělení soudu“ ze dne 17. 10. 2022 neboť nešlo o úkon ve věci. Celkem tak odměna za zastoupení advokátem včetně DPH činí 139 235 Kč a spolu se soudním poplatkem pak činí výše nákladů žalovaným na řízení vynaložená 200 700 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaného dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.