25 CO 129/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: ; anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; anonymizováno příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 76 055,64 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 20 C 268/2022-78, ze dne 10. 3. 2023

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 28 002 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 922,58 Kč a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 31 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 31 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 44 555,64 Kč a zbývajícího požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným ze dne 27. 6. 2019 [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti. V souvislosti se zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž poplatek ve výši 27 573 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení a administrativní činnost a komfortní splácení. Splátky měly činit 3 477 Kč. Žalovaný uhradil toliko částku 3 500 Kč, jež byla započtena na jistinu. V důsledku prodlení žalovaného s placením jednotlivých splátek vzniklo žalobci právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z hodnoty splátek, tato smluvní pokuta byla kapitalizovaná na částku 17 500 Kč. Žalovány jsou rovněž sankční poplatky ve výši 2 500 Kč. Po zhodnocení provedených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že na smlouvu je nutno nahlížet jako na neplatnou. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 35 000 Kč uhradit poplatek ve výši 25 251 Kč, jež byl rozdělen na více částí, a to na úrok, zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení. Je třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobce je osobou zabývající se poskytováním peněžitých zápůjček, a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by smlouvu se žalovaným nikdy neuzavřel. Dle soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany předchůdce žalobce. Tomu také odpovídá souhrnné označení ve smlouvě jako poplatek za zápůjčku. Jedná se tak o sofistikované, ale ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatky nepředstavují nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Tuto skutečnost si uvědomuje i žalobce, který v žalobě uvedl, že zaplacené částky byly započteny na poplatek za zápůjčku jako celek, aniž by bylo zohledněno formální rozčlenění na tři různé poplatky. Soud tak proto považuje nárok z titulu poplatků jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 48 % ročně a jedná se tak o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Poukazuje, že průměrná úroková sazba v červnu 2019 poskytovaná bankami na obdobné úvěry činila 9,82 % ročně. Má za to, že nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoliv negociaci ze strany spotřebitele, který měl pouze možnost zápůjčku za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout. Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. O neoddělitelnosti jednotlivých částí svědčí také ujednané a žalobcem požadované sankce v podobě smluvní pokuty a sankčních poplatků. Žalobce má tak právo na vrácení poskytnuté částky s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2291 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný se obohatil o částku 31 500 Kč, když poskytnutá zápůjčka činila 35 000 Kč a žalovaný uhradil 3 500 Kč. Proto byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci částku 31 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť uplatněné nároky vycházely z neplatné smlouvy. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání uvádí, že toto směřuje proti výroku II. a III., proti výroku II. v části týkající se zaplacení částky ve výši 28 002 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 922,58 Kč a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 31 500 Kč od 18. 3. 2002 do zaplacení. Namítá, že žalovaný se ve smlouvě zavázal právnímu předchůdci žalobce uhradit přesně předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru, které byly stanoveny fixní částkou ve výši 25 251 Kč, a skládaly se z úroku ve výši 8 577 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 11 791 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 883 Kč. Žalobce sděluje, že úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky pak slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru žalovanému. Jednotlivé složky dalších poplatků jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek, které jsou součástí smlouvy. Žalovaný zároveň souhlasil, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatků. Pokud jde o úroky, pak jejich výše je ovlivněna celou řadou vedlejších faktorů, kdy se jedná zejména o rychlost poskytnutí úvěru, způsob poskytnutí úvěru, celková délka úvěru či rizikovost. Vzhledem k povaze smlouvy pak bylo zřejmé, že úroková sazba bude vyšší než obvyklá. Žalobce uvádí, že předmětná smlouva byla sjednána v bydlišti žalovaného, kdy vázaný zástupce navštívil bydliště žalovaného s potřebnými podklady, tedy žalovaný nemusel vynakládat úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Finance byly poskytnuty v hotovosti a byl sjednán měsíční splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce zástupce navštívil bydliště žalovaného a vybíral splátky. Úrok ve výši 8 577 Kč odpovídá úrokové sazbě 29 %. Jedná se tak o přiměřenou úrokovou sazbu a žalobce odkazuje na rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1484/2004, kdy Nejvyšší soud stanovil nepřípustnou míru úroků s tím, že takovými jsou úroky, které svou výší přesahují čtyřnásobek nejvyšší úrokové míry bank v době sjednání smlouvy s tím, že za přiměřený lze považovat úrok ve výši trojnásobku nejvyšší úrokové sazby poskytované bankami. Dle odůvodnění soudu činila obvyklá úroková sazba v červnu 2019 9,82 % ročně. Soud prvního stupně se tedy nezabýval nejvyšší úrokovou sazbou bank v daném období. I přes nesprávnou aplikaci úrokové sazby soudem prvního stupně lze za přiměřený úrok považovat úrok ve výši 29,46 % ročně. Tedy úrok 29 % ročně je zcela přiměřený a v souladu s dobrými mravy. I pokud by měl soud sjednaný úrok za nepřiměřený, měl aplikovat § 577 o. z., tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Ujednání o úroku je totiž oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Pokud jde o další poplatky, pak v případě, že soud měl tyto poplatky za nepřiměřené, měl rovněž toliko moderovat jejich výši. Žalobce zde odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové 27 Co 21/2023-87, kde soud dospěl k závěru, že i v nebankovním sektoru poskytovatelům zápůjček vznikají určité náklady, zejména se správou, vedením a administrativou zápůjčky, vyloučit nelze ani náklady se způsobem splácení zápůjčky a ostatními službami, které nejsou kryty úrokovou mírou, pročež se nelze domnívat, že by tyto náklady nebyl poskytovatel zápůjčky oprávněn přenést na klienta. Jako přiměřenou výši dalších poplatků shledal částku odpovídající 5,5 % půjčené jistiny. V tomto případě tak měl soud prvního stupně moderovat výši dalších poplatků a přiznat žalobci minimálně nárok na částku ve výši 1 925 Kč, která odpovídá 5,5 % z částky 35 000 Kč. Pokud jde o smluvní pokutu, pak tato byla sjednána zcela v mezích platných právních předpisů, kdy žalobce odkazuje na ust. § 122 odst. 2 a 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobcem požadovaná výše smluvní pokuty ve výši 17 500 Kč zcela odpovídá tomuto ustanovení. Na základě smlouvy byla poskytnuta žalovanému částka 35 000 Kč, žalovaný uhradil pouze částku 3 500 Kč, která byla započtena na jistinu pohledávky, která tak činila 31 500 Kč. S ohledem na výše uvedené tedy měl soud prvního stupně žalovanému uložit povinnost uhradit částku ve výši 59 502 Kč s příslušenstvím, jež je tvořena jistinou ve výši 31 500 Kč, fixním úrokem ve výši 8 577 Kč, dalšími poplatky ve výši 1 925 Kč a smluvní pokutou ve výši 17 500 Kč. Příslušenství pak je tvořeno kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 922,58 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 31 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 31 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení, aplikoval nesprávnou právní normu a nedostatečně posoudil veškerá smluvní ujednání. Navrhuje změnu napadeného rozsudku.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu s tímto postupem nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588, a to nejen z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení činil 11 791 Kč, tedy fakticky více než úrok, jež činil 8 577 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatku, jež v souhrnu činí téměř tolik co poskytnutá částka. K poplatkům lze dále poznamenat, že ani jejich popis v bodu 7.10 smlouvy není příliš srozumitelný, nelze předpokládat, že by žalovaný rozuměl, o jakou službu se má v tom kterém případě jednat a dokázal je odlišit, přičemž některé z uvedených služeb žádné faktické náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti, možnost sjednání času návštěvy). Pokud jde o hotovostní placení, pak jde spíše než o službu dlužníku, o psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. To vše za stavu, že smlouva měla zavazovat k placení poplatků i při neuskutečnění uvedené činnosti. Za zcela absurdní má pak odvolací soud tvrzení žalobce, že by snad dlužník mohl výši poplatků jakkoli ovlivnit jen proto, že se tyto údaje do smlouvy doplňovaly individuálně. Smlouva je formulářová a výše poplatků závislá na výši poskytované zápůjčky, nikoli na vůli dlužníka, pokud jde o dohodu o výši poplatků. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce, přičemž za zásadní považuje odvolací soud to, že předchůdce žalobce skryl svoji odměnu právě do těchto dalších poplatků. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který je v daném případě vyšší než obvyklý, byť ne zcela nepřiměřený, nicméně žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, které významně navyšují odměnu věřitele, a sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků věřitel v podstatě obchází zákon, přičemž takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Nelze proto jen formálně aplikovat ustanovení o. z. o možné oddělitelnosti části právního jednání či ust. § 577 o. z., jak to činí jiné soudy, jejichž rozhodnutí žalobce předkládá.

8. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

9. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržel a dosud vrátil, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok v rozsahu odvoláním napadeném spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.