25 CO 13/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení částky 64 322 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, č. j. 9 C 89/2022-42, ze dne 5. 10. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 41 942 Kč se zákonným úrokem z prodlení a úrokem ve výši 44,80 % ročně z částky 26 273,30 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 580,48 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru, uzavřenou mezi předchůdcem žalobce [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovanou dne [datum]. Z této smlouvy o spotřebitelském úvěru zjistil soud, že předchůdce žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 23 332 Kč skládajícím se z úroku ve výši 11 291 Kč, úrokové sazby 44,80 %, poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 12 041 Kč a pojistným ve výši 2 340 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 55 672 Kč v 78 pravidelných týdenních splátkách. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím zástupce vyplněním vynechaných polí v předtištěném formuláři. Uzavřenou smlouvu soud posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a 588 občanského zákoníku a dále protože představuje významnou nerovnováhu práv a povinností smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 občanského zákoníku. K uzavření předmětné smlouvy došlo adhezním způsobem, kdy text byl zpracován předchůdcem žalobce a žalovaná tedy neměla reálnou možnost obsah smlouvy jakkoliv ovlivnit. Podstatný je i fakt, že předchůdce žalobce poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, neboť na běžné bankovní úvěry by jinak nedosáhli, a zároveň je likvidita u těchto osob velmi omezená. Je standardem, že rizikovost těchto úvěrů je vyvažována vyšší úrokovou mírou oproti úrokové míře, za kterou se poskytují bankovní úvěry. Úrok, který byl ujednán v dané věci ve výši 44,8 % p. a., by sám o sobě nemravný nebyl a bylo by možné jej akceptovat jako krytí vyšší rizikovosti úvěru, nicméně nelze přehlédnout, že vedle úroku byl sjednán též poplatek ve výši 12 041 Kč, který ve své podstatě rovněž představuje odměnu za poskytnutí finančních prostředků, kdy administrativní úkony by měly být kryty úrokem. Poplatek za zpracování úvěru a další služby dokonce převyšují částku úroku. Nelze tedy než shledat v jednání předchůdce žalobce snahu získat finanční prostředky nad rámec sjednané úrokové sazby. Skutečná odměna za poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč na dobu 78 týdnů představuje částku 23 332 Kč, což je 77,77 % ze skutečně poskytnuté jistiny. Odměnu v takové výši soud považuje za evidentně v rozporu s dobrými mravy. Vedle toho je záměr právního předchůdce žalobce skrýt skutečné náklady, které bude muset žalovaná na úvěr vynaložit, byť v případě svého prodlení, zjevná i z ukrytí smluvního ujednání o smluvní pokutě pouze do textu všeobecných podmínek. Takové ujednání je však nepřípustné, jak vyslovil i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. S ohledem na to, že se v případě žalované jedná o spotřebitele, je zapotřebí zvýšeně dbát na zachování rovnosti práv a povinností smluvních stran, jakož i na jejich srozumitelné a určité vymezení. Skrývá-li předchůdce žalobce, ať již skutečnou výši odměny za souhrnnou částku poplatků za služby, které třeba zákazník nikdy nevyužije, nebo ujednání o smluvní pokutě do spleti textu všeobecných obchodních podmínek, nemůže takové právní jednání požívat právní ochrany, a proto je zapotřebí smlouvu o úvěru posoudit jako absolutně neplatnou. Proto soud přiznal žalobci pouze právo na částku 22 380 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, neboť bylo prokázáno, že předchůdce žalobce poskytl žalované skutečně částku 30 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a žalovaná na uvedený závazek uhradila pouze částku 7 620 Kč. Soud dlužnou částku 22 380 Kč přiznal žalobci včetně zákonného úroku z prodlení od 18. 3. 2022, tj. od marného uplynutí lhůty stanovené žalobcem žalované k zaplacení dlužné částky do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, uvádí, že žalovaná se zavázala ve smlouvě uhradit předchůdci žalobce předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru v částce 23 332 Kč, které byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované a zároveň bylo přesně stanoveno, z čeho se skládají, a to z úroku ve výši 11 291 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny a garanci neuplatnění pohledávky [anonymizováno] v případě úmrtí zákazníka ve výši 12 041 Kč. Je tak zřejmé, že poplatky jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je obligatorním pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Naproti tomu další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru žalované. Poplatky jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek, popř. čl. 4 smluvních podmínek. Je zde rovněž uvedeno, k náhradě jakých konkrétních nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru žalované slouží. Žalovaná rovněž souhlasila, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatku. Služba za zpracování byla žalované poskytnuta při poskytnutí půjčky, péče o zákazníka ve formě ochrany před účtováním případných poplatků za prodlení se splátkami byla poskytnuta, když se dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Je tak zřejmé, že další poplatky plní zcela odlišnou funkci než požadovaný úrok. Uvádí dále, že smlouva byla ujednána v bydlišti žalované, kdy zástupce navštívil dané bydliště s veškerými podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaná nemusela vynakládat úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého týdne zástupce navštívil bydliště žalované a vybíral splátky. Úrok byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva a byl ve smlouvě stanoven jasně a srozumitelně. Dle názoru žalobce nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 o. z., podle kterého se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Sděluje, že výše poplatku byla zcela jasně a srozumitelně ve smlouvě sjednána a žalovaná s jejich výší souhlasila. Předmětná ujednání jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva, neboť se jedná o ujednání vyjádřená v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice č. 93/13 EHS. I kdyby soud byl jiného názoru, tedy by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, je žalobce toho názoru, že přiměřená jsou. Poplatky jsou sjednány individuálně a nejsou předtištěny způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobce má za to, že obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a dále na zásadu in favorem negotii, tedy na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Pokud by měl soud za to, že poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, a tedy nepřiměřené, měl by aplikovat ust. § 577, tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o databázi ARAD, pak namítá, že tato nepředstavuje obvyklou výši úroku u daného typu smluv, tyto jsou řádově nižší, databáze je sestavována pro měnové účely. Nerozlišuje úvěry dle jejich nominální výše, což potvrzuje i ČNB. Tedy pro výši obvyklé úrokové sazby nelze databázi ARAD použít. Ke smluvní pokutě pak sděluje, že dle čl. 6 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, měl předchůdce žalobce právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. V souladu s § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru má žalobce právo na výše specifikovanou smluvní pokutu. Žalobce má za to, že smluvní pokuta může být sjednána i ve smluvních podmínkách. Má za to, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 nemohou být bez dalšího aplikovány na všechny na první pohled obdobné případy, ale vždy je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu. Nelze přijmout závěr, že smluvní pokuta, rozhodčí doložka či podobné ujednání nesmí být nikdy součástí obchodních podmínek. Tento závěr potvrdil i NS ČR v rozhodnutí 33 Cdo 5688/2015, kdy nepřímo stanovil, že sjednání rozhodčí doložky či jiného ujednání v obchodních podmínkách není samo o sobě neplatné. Ujednání o smluvní pokutě je standardním ustanovením smluvních podmínek v celém odvětví, poskytování spotřebitelských úvěrů je čitelné a srozumitelné a je přehledně umístěno ve smluvních podmínkách. Sjednaná výše smluvní pokuty je zcela v mezích platných právních předpisů. Navrhuje změnu napadeného rozsudku.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl po jednání konaném v nepřítomnosti řádně předvolaných účastníků.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalované, který tedy text smlouvy těžko mohla ovlivnit, přičemž poplatek za zpracování, garanci celkové ceny a péče, splátkové prázdniny a neuplatnění pohledávky v případě úmrtí činil 12 041 Kč, tedy fakticky více než úrok, jež činil 11 291 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatku, jež v souhrnu s pojistným činí téměř tolik co poskytnutá částka. K poplatkům lze dále poznamenat, že ani jejich popis v bodu 7.9. smlouvy není příliš srozumitelný, stěží lze předpokládat, že by žalovaná rozuměla, o jakou službu se má v tom kterém případě jednat a dokázala je odlišit, přičemž některé z uvedených služeb žádné faktické náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti, možnost sjednání času návštěvy). Pokud jde o hotovostní placení, pak jde spíše než o službu dlužníku, o psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. Navíc týdenní placení splátek zcela postrádá logiku za stavu, kdy je všeobecně známo, že žádné mzdy ani dávky nejsou v této zemi vypláceny v týdenních termínech. To vše za stavu, že smlouva měla zavazovat k placení poplatků i při neuskutečnění uvedené činnosti. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaná, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce, přičemž za zásadní považuje odvolací soud to, že předchůdce žalobce skryl svoji odměnu právě do těchto dalších poplatků. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který je v daném případě vyšší než obvyklý, byť ne zcela nepřiměřený, nicméně žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, které významně navyšují odměnu věřitele, a sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků věřitel v podstatě obchází zákon, přičemž takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Nelze proto jen formálně aplikovat ustanovení o. z. o možné oddělitelnosti části právního jednání či ust. § 577 o. z., jak to činí jiné soudy, jejichž rozhodnutí žalobce předkládá.

8. K aplikaci databáze ARAD odvolací soud poznamenává, že skutečně zřejmě zcela nezohledňuje všechny atributy obchodu žalobce, zejména jde-li o takto relativně krátkodobý úvěr, nicméně není namístě srovnání s úroky z kreditních karet, které jsou sice vyšší, ale je zde také určité bezúročné období. Jinak řečeno, žalobcem požadovaný úrok ve výši 44,8 % p. a. je na samé hranici přípustnosti možného trojnásobku obvyklého úroku, za stavu, kdy navíc má odvolací soud za to, že riziko by nemělo být s ohledem na nutnost zkoumání úvěruschopnosti významně odlišné. Zásadním však v projednávané věci není sama výše sjednaného úroku, ale to, že věřitel si svoji odměnu skrývá do pseudopoplatků, navíc větších než je sjednaný úrok. Takové jednání je nemravné.

9. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

10. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaná povinna vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržela a dosud vrátila, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšnější žalovaná, avšak žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.