25 CO 141/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa o 58 135 Kč s příslušenstvím, k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 2. 2022, č. j. 11 C 56/2021-30,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 15 655 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 20. 7. 2021 do zaplacení, mění tak, že se žaloba zamítá co do částky 20 724 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 20. 7. 2021 do zaplacení; ve zbytku se výrok II. tohoto rozsudku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud prvního stupně svým rozsudkem ve výroku I. vyhověl žalobě co do částky 30 345 Kč s příslušenstvím, napadeným výrokem II. žalobu zamítl v rozsahu částky 15 655 Kč s příslušenstvím, částky 7 066,29 Kč a požadovaného úroku a ve výroku III. přiznal žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 2 550 Kč. Předmětem sporu byl nárok ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 46 000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit s úrokem ve výši 54,18 % p. a., takže celkem měla po třech letech splácení uhradit 93 924 Kč. Ve smlouvě byly dohodnuty také smluvní pokuty pro případ prodlení, jichž se žalobce domáhal ve výši 1 996 Kč s příslušenstvím a ve výši 7 066,29 Kč, dále žádal o náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 000 Kč a o úhradu úroku za dobu od zesplatnění úvěru, tedy ode dne 20. 7. 2021 do zaplacení, a to maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 112 708 Kč. Žalovaná na dluh uhradila pouze částku 15 655 Kč, žalobce proto přistoupil k zesplatnění dluhu. Soud prvního stupně hodnotil posuzovanou smlouvu o úvěru jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, který spočíval především v nepřiměřené výši sjednaných úroků, nicméně nerovnováha mezi stranami byla prohlubována i sjednanými smluvními pokutami a dalšími ujednáními, podle kterých byl žalobce například oprávněn realizovat inkaso z účtu žalované již 5 pracovních dní před splatností splátky, a pokud by v souvislosti s provedením inkasa došlo u příslušné splátky k duplicitě plateb, žalobce by přeplatek vracel nikoliv automaticky, ale až na žádost žalované. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud žalobci přiznal pouze právo na zaplacení částky 30 345 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 Kč; tato částka představovala rozdíl mezi poskytnutým úvěrem 46 000 a vrácenou částí dluhu ve výši 15 655 Kč. Zbytek uplatněného nároku žalobci nepříslušel.

2. Žalobce ve včasném odvolání zpochybnil závěr soudu prvního stupně o nepřiměřené výši úroku a dovolal se toho, že dohodnutý úrok ve výši 54,18 % p. a. by měl být porovnáván se sazbou 23,94 % p. a., která byla v září 2020 nejvyšší pro úročené úvěry z kreditních karet. V porovnání s touto sazbou pak činila sjednaná úroková sazba pouze 2,26násobek sazby obvyklé. Žalobce dále zdůraznil, že v nebankovním sektoru je běžná vyšší úroková míra, přesto odvolání směřoval pouze proti smluvnímu úroku ve výši 23,91 % p. a. Uplatněné smluvní pokuty byly v souladu se zákonem, žalobci na ně bezpochyby vzniklo právo a mělo by mu být přiznáno v požadované výši. Soud prvního stupně se v napadeném výroku II. rozsudku zřejmě dopustil chyby v psaní a v počtech, když žalobu zamítl pouze co do částky 15 655 Kč s příslušenstvím (a co do dalších nároků), ačkoli tato částka neodpovídala rozdílu mezi výší požadovaného nároku a částkou přiznanou ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku II. a ve shodě s odvoláním uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 568 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, částku 7 066,29 Kč a úrok ve výši 23,91 % p. a. z částky 42 423,93 Kč od 20. 7. 2021 do 11. 8. 2021 a úrok ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 12. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne celkové částky 112 708 Kč.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a na jejich základě věc správně po právní stránce vyhodnotil. Účastníci uzavřeli smlouvu, která sice vykazovala náležitosti podle ust. § 2390 občanského zákoníku, ale přesto ji nebylo možno považovat za platnou pro zřetelný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku.

5. Ve smlouvě byl dohodnut poměrně vysoký úrok, který převyšoval obvyklé úvěrové sazby spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy. Obvyklé sazby úvěrů na spotřebu pro domácnosti činily v danou dobu podle databáze ARAD 7,97 % p. a., a dohodnutý úrok ve výši 54,17 % ročně je převyšoval téměř sedminásobně. Žalobce se dovolával úroku z úročených úvěrů z kreditních karet, který ve sledovaném období činil 23,94 %, nicméně souzená smlouva úvěrem z kreditní karty nebyla, šlo o běžný typ jednorázově čerpaného spotřebitelského úvěru, který měl být vrácen v pevně sjednaných měsíčních splátkách. Úrok ve výši 54,17 % nebylo možno podle ust. § 580 občanského zákoníku považovat ve smluvním vztahu se spotřebitelem za přijatelný.

6. V případě úroku však nešlo o jediné smluvní ujednání, které v daném smluvním vztahu založilo významnou nerovnováhu smluvních práv a povinností v neprospěch žalované jako spotřebitelky ve smyslu ust. § 1813 občanského zákoníku. Ve smlouvě totiž byly dohodnuty ještě smluvní pokuty za prodlení žalované, které se do určité míry se překrývaly a utvrzovaly stejnou smluvní povinnost, přičemž prodlení s úhradou splátek bylo dále ještě spojeno s povinností žalované uhradit žalobci paušální náklady. Odhlédnout nebylo možno ani od dohodnutého oprávnění k inkasu z účtu žalované ještě před splatností splátky, jak na ně přiléhavě poukázal soud prvního stupně.

7. Posuzovaná smlouva jako celek tedy založila zřetelný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, v jehož důsledku ji nebylo možno považovat za platnou. Žalobci proto nevzniklo právo na úhradu smluvních závazků, ale měl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku, a to ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou, kterou mu žalovaná uhradila. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy bylo co do důvodů věcně správné, a to i v napadeném výroku II., nicméně v tomto výroku soud prvního stupně nesprávně vyčíslil zamítanou část nároku a žalobu zamítl pouze co do výše rozdílu mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, to jest co do částky 15 655 Kč, ale opominul, že žalobce v petitu vyčíslil jistinu dluhu na částku 51 069 Kč, která zahrnovala novou jistinu úvěru po zesplatnění a kapitalizovanou část úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. Odvolací soud proto tuto část napadeného výroku II. rozsudku soudu prvního stupně změnil podle ust. § 220 o. s. ř. a zamítl žalobní nárok co do správné částky 20 724 Kč s příslušenstvím.

8. Zbytek výroku napadeného II. rozsudku obsahoval již správné vyčíslení zamítaných nároků a vycházel ze správného právního posouzení, v této části rozhodnutí soud prvního stupně zamítl nárok na smluvní pokuty a na zbývající část smluvního úroku. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, nemohly být žalobci přiznány smluvní nároky, a rozhodnutí bylo v této části věcně správné. Odvolací soud proto tuto část napadeného výroku II. potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

9. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl v řízení úspěšný co do 52 % z předmětu sporu, a nepříslušelo mu tedy právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu citovaných ustanovení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., v této fázi řízení byla plně úspěšná žalovaná, ale žádné náklady jí nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo pokud má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.