25 CO 177/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, soudkyně Mgr. Miroslavy Jarošové a soudce Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum trvale bytem adresa o zaplacení částky 17 576,79 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 5. 2023, č. j. 44 C 37/2023-22,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 080 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem pro zmeškání soud prvního stupně uložil žalovanému výrokem pod bodem I. zaplatit žalobkyni částku 17 576,79 Kč s příslušenstvím, které představuje kapitalizovaný úrok ve výši 1 561,44 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 15 776,79 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 158,73 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 776,79 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, a dále výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 324,49 Kč. V odůvodnění rozsudku soud k věci samé pouze stručně uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované jistiny s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru na základě smlouvy o osobní kreditní kartě k účtu [číslo] [bankovní účet]. S ohledem na skutečnost, že byly splněny podmínky zakotvené v ust. § 153b o. s. ř., soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Nákladový výrok pak nalézací soud odůvodnil s odkazem na ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 150 o. s. ř., když odkázal na skutečnost, že v paralelně vedeném řízení u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 53/2023 byla žalobou podanou totožnou žalobkyní proti stejnému žalovanému uplatněná pohledávka ve výši 8 796,02 Kč s příslušenstvím opětovně z titulu smlouvy o úvěru, přičemž žalobkyně měla správně oba nároky uplatnit v rámci jednoho společného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Pokud by se tak stalo, činil by soudní poplatek 904,80 Kč a odměna za zastupování advokátem částku 2 920 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za tři úkony, které představuje příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění a sepis žaloby, když u obou nároků se jedná o pohledávky vyplývající z typově shodných smluv, k jejichž uplatnění žalobkyně využívá vzorový formulář. S ohledem na nesouhlas žalobkyně bylo třeba v obou řízeních nařídit ústní jednání, za účast u nichž již žalobkyni náleží nesnížená odměna ve výši 2 020 Kč odvozená z předmětu řízení, jehož výši nalézací soud vypočetl v částce 22 614,06 Kč. Právní zástupce žalobkyně se pak nechal u ústního jednání konaného u soudu prvního stupně zastoupit v substituci advokátkou jako další zástupkyní, kdy hotové výdaje dle § 14b odst. 5 představují 300 Kč (za tři úkony právní služby) a za účast na ústním jednání ve smyslu ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. 1 x 300 Kč, a dále náklady řízení zahrnují i DPH ve výši 252 Kč. Soud prvního stupně dále uvedl, že není namístě přiznat žalobkyni daň z přidané hodnoty za úkony v souvislosti s účastí substitučních advokátů na jednáních nařízených v tomto řízení a v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 53/2023, když tyto úkony byly učiněny advokátkami, které nejsou plátkyněmi DPH a vyúčtování daně z přidané hodnoty je čistě věcí žalobkyně a jejího zástupce. Dále nalézací soud stupně počítal s cestovními výdaji ve výši 314,69 Kč, kdy náhradu za čas strávený na cestě k jednání nebylo dle jeho názoru spravedlivé žalobkyni přiznat, měla-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby. Dle závěrů soudu prvního stupně bylo namístě v případě, že žalobkyně nároky uplatnila v rámci dvou návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu, tyto řízení spojit, kdy náklady řízení by byly za dodržení zásady hospodárnosti výrazně nižší, což dle jeho názoru představuje důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. a závěr, aby soud výjimečně jejich náhradu v tomto řízení zčásti nepřiznal a přiznal je tak, jakoby nárok byl uplatňován v rámci jednoho návrhu. Soud prvního stupně obě řízení ke společnému projednání a rozhodnutí nespojil, neboť samosoudce v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 53/2023 s takovým procesním postupem nesouhlasil. V řízení sp. zn. 11 C 53/2023 pak byly přiznány žalobkyni náklady řízení ve výši 4 030 Kč, kdy soud nalézací vzal pro potřeby výpočtu nákladů v tomto řízení jako účelně vynaložené náklady pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu za zastoupení žalobkyně v částce 2 100 Kč (tři úkony po 200 Kč a jeden úkon v částce 1 500 Kč), náhradu hotových výdajů v částce 600 Kč (tři úkony po 100 Kč a jeden úkon po 300 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 567 Kč vypočtenou z částky 2 700 Kč, tedy celkem 3 667 Kč, když zbývající část nákladů ve výši 363 Kč nezohlednil, neboť mu nebylo zřejmé, za jaké úkony tyto náklady byly přiznány, když v době vyhlášení rozsudku předmětné věci nebyl rozsudek vyhlášený v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 53/2023 ještě odůvodněn. Pro případ, že by nároky byly uplatněny společně, pak dle závěrů soudu prvního stupně by účelně vynaložené náklady řízení představovala částka 4 991,49 Kč, když při zohlednění účelně vynaložených nákladů přiznaných v řízení sp. zn. 11 C 53/2023 ve výši 3 667 Kč toto představuje důvod hodný zvláštního zřetele, aby soud výjimečně jejich náhradu v tomto řízení úspěšné žalobkyni nepřiznal a žalobkyně tak má nárok toliko na zbývající část nákladů řízení ve výši 1 324,49 Kč.

2. Proti nákladovému výroku II. podala žalobkyně odvolání. V odvolání namítla, že byla oprávněna uplatnit nároky v rámci dvou samostatných žalobních návrhů, když jde o procesní postup, který je zcela v její dispozici a neslouží k umělému navyšování nákladů. Žaloba je projevem práva na soudní ochranu a žalobkyně v ní určuje účastníky řízení a vymezuje předmět sporu. Soud prvního stupně nevyužil postup zakotvený v ust. § 112 o. s. ř. a shora citovaná nalézací řízení nespojil, přičemž následně přistoupil k fiktivnímu spojení obou věcí a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení pouze v ponížené výši o náhradu nákladů přiznanou v jiném soudním řízení. Takovýto samovolný postup nemá oporu v zákoně. Soud prvního stupně nezohlednil, že v obou řízeních byl uhrazen soudní poplatek, ani že právní zástupce žalobkyně se musel účastnit ústních jednání nařízených v obou soudních řízeních. Skutečnost, že soud prvního stupně nevyužil možnost řízení spojit a tyto společně projednat a rozhodnout, pak nelze napravit postupem ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., když tento má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Postup soudu prvního stupně znamená libovůli zasahující do základního práva žalobkyně na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zmíněným postupem rovněž samovolně dochází k odnětí práva na zákonného soudce. Chybným žalobkyně rovněž shledala postup soudu prvního stupně spočívající v nepřiznání DPH z úkonů učiněných substitučními zástupkyněmi jako neplátkyněmi této daně. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že způsob, jakým právní zástupce vykonává svou podnikatelskou činnost, je zcela v jeho dispozici a ze strany soudu nemůže docházet k jeho trestání za využívání služeb jiných právních zástupců. Zástupce žalobkyně je jedním z největších subjektů poskytujících právní služby na území České republiky a jedním z důvodů, proč je schopen tuto činnost v takovémto měřítku vykonávat, je rozsáhlá síť spolupracujících advokátů. Tímto však nedochází k zániku povinnosti za vykonané úkony uhradit daň z přidané hodnoty. Zvoleným postupem soudu prvního stupně došlo k nedovolenému omezení práva žalobkyně na právní pomoc a svobodnou volbu advokáta dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy žalobkyně nemůže být na svůj úkor omezena ve volbě, kterého z řad advokátů si zvolí k substituci z hlediska toho, zda je či není plátcem DPH, kdy žalobkyně odkázala i na ustálenou judikaturu vyšších soudů. Uvedeným postupem soudu prvního stupně tak došlo k prolomení základní zásady rovnosti procesních stran promítající se především do majetkových poměrů žalobkyně na úkor žalovaného. Žalobkyně rovněž zdůraznila skutečnost, že soud prvního stupně žádným způsobem nedal účastníkům řízení najevo jeho zamýšlený postup s tím, že by bylo účelné obě shora citovaná řízení spojit, a neposkytl tak žalobkyni příležitost se k takovému postupu vyjádřit, kdy žalobkyni nepředložil ani svůj názor opodstatňující aplikaci ust. § 150 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku 5 131,89 Kč sestávající se zaplaceného soudního poplatku, nákladů za zastoupení (tři úkony právní služby dle § 14b a jeden dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovného a odpovídající DPH.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 2 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v předmětném řízení domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši 17 576,79 Kč z titulu smlouvy o úvěru vázající se k osobní kreditní kartě žalovaného. Žalovaný úvěr čerpal, úvěr nehradil, proto došlo k jeho zesplatnění a žalobkyně následně vyzvala žalovaného k jeho úhradě, kdy celková dlužná pohledávka sestává z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 15 776,79 Kč, poplatků ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 561,44 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 158,73 Kč, a dále úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 776,79 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 776,79 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení. Nárok byl žalobkyní uplatněn návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 5. 11. 2022 a vedeným nejprve pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Dne 11. 11. 2022 byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen a věc převedena do senátu 44 C, kde věc byla nadále projednávána pod sp. zn. 44 C 37/2023. Soud prvního stupně v souvislosti s nesouhlasem žalobkyně s rozhodnutím věci bez jednání ve věci nařídil ústní jednání na den 16. 5. 2023, kterého se v substituci [anonymizováno] [jméno] [příjmení] účastnila advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž nalézací soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Zástupkyně žalobkyně uplatnila náklady řízení v celkové výši 11 060,80 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, čtyř úkonů právní služby po 1 820 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, zaslání kvalifikované výzvy k plnění, sepis žaloby a účasti na ústním jednání, náhrady cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět v částce 324 Kč, náhrady za promeškaný čas na cestě k ústnímu jednání v částce 200 Kč a dále 21% DPH. Z obsahu připojeného spisu vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 53/2023 bylo odvolacím soudem dále zjištěno, že žalobkyně proti žalovanému uplatnila dne 5. 11. 2022 v rámci dalšího návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pohledávku ve výši 8 796,02 Kč s příslušenstvím představující obchodní úrok a zákonný úrok z prodlení, kdy tohoto se domáhala na základě smlouvy o úvěru v částce 40 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši, avšak tento řádně a včas nehradil, proto byl celý úvěr zesplatněn a žalovaný vyzván k jeho zaplacení, když celková pohledávka sestává z jistiny ve výši 6 837,27 Kč, poplatků v částce 1 918,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 413,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 195,48 Kč, obchodního úroku ve výši 12,90 % ročně z částky 6 837,27 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 6 837,27 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení. S ohledem na nesouhlas žalobkyně s projednáním věci bez nařízení jednání bylo i v tomto řízení soudem prvního stupně nařízeno k projednání věci ústní jednání na den 26. 4. 2023, ke kterému se dostavila advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v substituci za zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, žalobě zcela vyhověl a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku 4 030 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny právní služby za tři úkony po 300 Kč dle § 14b a jeden úkon právní služby po 1 000 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 a jednoho režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a dále 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 2 o. s. ř.

5. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně o tom, že oba shora citované nároky měly být již samotnou žalobkyní uplatněny společně v rámci jednoho návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, když návrhy byly u Okresního soudu v Sokolově podány tentýž den s odstupem jedné minuty a s ohledem na skutkové i právní okolnosti sporu nebylo namístě tyto uplatnit individuálně, když se jednalo o peněžité plnění mezi týmiž účastníky mající obdobný právní základ (smlouvu o úvěru). Protože se oba žalobní návrhy týkaly téže problematiky a rovněž okruh účastníků byl totožný, bylo dále namístě, aby soud prvního stupně souběžně probíhající další řízení mezi týmiž účastníky s obdobným skutkovým základem spojil ke společnému řízení. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, který např. ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 připomněl, že ust. § 112 o. s. ř., podle něhož může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva žalovaného, který plyne z požadavku právního státu. Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně tedy měl zvolit takové řešení, které by minimalizovalo zásah do základních práv žalovaného a věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 44 C 37/2023 a sp. zn. 11 C 53/2023 spojit ke společnému řízení. Tento postup je tím spíše žádoucí za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují a přestože žádný právní předpis soudu explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§ 112 o. s. ř.) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví žalovaného nanejvýš žádoucí. Potud lze úvahy soudu prvního stupně považovat za správné.

6. Berouc v úvahu závěry shora uvedené, se pak ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. jeví spravedlivé žalobkyni přiznat pouze skutečně účelně vynaložené náklady řízení vycházející z tarifní hodnoty součtu obou jistin, kterou představuje částka 26 372,81 Kč (17 576,79 Kč + 8 796,02 Kč). Soudní poplatek dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku poplatků by tak při společném uplatnění obou nároků činil 1 055 Kč. Dále náklady řízení účelně vynaložené žalobkyní sestávají z pěti úkonů právní služby po 300 Kč (tj. 1 500 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za dvojí převzetí zastoupení, zaslání dvou předžalobních upomínek a sepis a podání jednoho žalobního návrhu, dále jednoho úkonu právní služby po 2 180 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. za účast na jednom ústním jednání, pěti režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. a jednoho režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovného k ústnímu jednání ve výši 324 Kč na trase [obec] – [obec] a zpět dle § 13 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady za promeškaný čas na cestě k ústnímu jednání v částce 200 Kč dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1 051 Kč Celkem tak účelně vynaložené náklady žalobkyně představuje částka 7 110 Kč, kdy po odečtení nákladů již pravomocně přiznaných v řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 53/2023 ve výši 4 030 Kč pak jejich zbývající část představuje částka 3 080 Kč. V této souvislosti odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledává správnými úvahy soudu prvního stupně ohledně nepřiznání práva na náhradu daně z přidané hodnoty v souvislosti se zastoupením žalobkyně advokátem v substituci, když ohledně nepřípustnosti rozdělování advokátů na dvě skupiny, tedy na plátce a neplátce daně z přidané hodnoty, odkazuje ve shodě s žalobkyní na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 305/2020, kdy výklad přijatý soudem prvního stupně by znamenal diskriminační znevýhodnění advokátů, kteří jsou plátci DPH, a jež by byli při výběru substitutů v tomto ohledu nespravedlivě limitováni. Takovýto postup by ve svých důsledcích znamenal faktické omezení práva na zastupování, což je nepřijatelné. Rovněž aplikace ust. § 150 o. s. ř. ohledně nákladů řízení se jeví jako nepřiléhavá, když postup soudu prvního stupně jeho aplikaci objektivně založit nemůže. Závěrem odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že neúčelně vynaložené náklady řízení by se neměly stát faktickou sankcí vůči žalovanému a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro žalobkyni.

7. Odvolací soud proto postupem ve smyslu ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení toliko částku 3 080 Kč.

8. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodováno podle ust. § 224 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná přibližně v jedné polovině, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu.