25 CO 184/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, soudkyně Mgr. Miroslavy Jarošové a soudce Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum trvale bytem adresa o zaplacení částky 22 189 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 6. 2023, č. j. 11 C 118/2023-22,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 22 189 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od 8. 6. 2022 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu návrhu na zaplacení částky 10 189 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 6. 2022 do 9. 3. 2023 se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl výrokem pod bodem I. žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 22 189 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení a výrokem pod bodem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovanému měla být poskytnuta částka ve výši 12 000 Kč, kterou se zavázal platit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně do 7. 6. 2022, což nesplnil. Žalobkyni tak vzniklo rovněž právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, která kapitalizovaná ke dni 2. 3. 2023 představovala částku 3 228 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu žalobkyně na celkovou pohledávku ve výši 22 189 Kč ničeho neuhradil. Podle soudu prvního stupně žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným ani o čerpání úvěru ze strany žalovaného. Listinné důkazy, které k tomu předložila, byly po formální i obsahové stránce nedostatečné, když velká většina z nich byla vytvořena samotnou žalobkyní, případně tato měla nad jejich obsahem kontrolu. V doložené kopii úvěrové smlouvy pak absentoval podpis žalovaného, který byl nahrazen toliko záznamem úvěrující, tedy dle nalézacího soudu vznikla logická pochybnost o tom, zda se na příslušném webovém rozhraní registroval právě žalovaný a projevil tak svou vůli úvěrový vztah založit, a nikoliv jiná osoba. Tvrzení žalobkyně o procesu ověření identity žalovaného pak nepřekročilo rovněž rovinu tvrzení, když nalézacímu soudu není známo, že by banky poskytovaly údaje o účtech svých klientů, jejich výplatních páskách a osobních dokladech tak, jak tvrdí žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Z doloženého výpisu z účtu pak měl soud za prokázané, že žalovaný je majitelem účtu vedeného u [právnická osoba] vedeného pod číslem [bankovní účet], avšak jistina úvěru byla poskytnutá na účet [číslo] [bankovní účet], přičemž z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o účet žalovaného. Nebylo-li tedy dokazováním zjištěno, že by byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které by došlo k přenechání úvěrových peněz žalovanému, nemohla být žalobkyně v řízení úspěšná ani co do jistiny, ani co do příslušenství.

2. Žalobkyně ve včasném odvolání namítla, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že nedošlo k založení úvěrového vztahu, když v této souvislosti žalobkyně připomněla, že dle jejího tvrzení byla smlouva uzavřena pomocí dálkových elektronických komunikačních prostředků. Opětovně odkázala na podrobná skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy na jejím webovém portálu, když totožnost žalovaného byla ověřena pomocí výpisu z aplikace [anonymizováno], kdy se nejedná o listinu vytvořenou žalobkyní, jak se mylně domnívá soud prvního stupně, a dále z kopie žalovaným doloženého občanského průkazu, jím doložených výplatních pásek a výpisu z dalšího bankovního účtu žalovaného. Skutečnost, že žalovaný je vlastníkem bankovního účtu č. [bankovní účet], na který byly finanční prostředky odeslány žalobkyní dne 23. 2. 2022, a jež byl uveden ve smlouvě o úvěru, pak vyplývá z výpisu z aplikace [anonymizováno], kde na první straně jsou uvedeny údaje o vlastníkovi ověřeného účtu (tj. o žalovaném), a dále historie transakcí na předmětném účtu. Nelze pak přistoupit na závěry soudu prvního stupně o tom, že by žalovaný nemohl být vlastníkem jiného bankovního účtu, než ohledně kterého předložil výpisy. Vzhledem k výše uvedenému je pak vyloučeno, že by údaje do systému žalobkyně mohla zadat jiná osoba než právě žalovaný, když tato nemůže mít do internetového bankovnictví žalovaného přístup. Žalobkyně pak zdůraznila, že předmětné informace jí mohly být poskytnuty pouze s dobrovolným souhlasem žalovaného, když uvedený způsob ověření byl mezi stranami dohodnut ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání, poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

4. Soud prvního stupně správně a v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vymezil rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Ve sporu o nárocích ze smlouvy o úvěru spočívá důkazní břemeno o tvrzení, že byla uzavřena smlouva o úvěru s konkrétní osobou, a že podle ní bylo úvěrovanému plněno, na úvěrujícím, který toto břemeno unese, pokud uvedené skutečnosti prokáže.

5. Nalézací soud ale nesprávně vyhodnotil předložené listinné důkazy ohledně skutečností, k nimž žalobkyni důkazní břemeno tížilo, a v důsledku toho nesprávně rozhodl o uplatněném nároku.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení unesla svoje důkazní břemeno, když prokázala jak uzavření smlouvy o úvěru, tak poskytnutí úvěru ve sjednané výši. Tyto skutečnosti zcela nepochybně vyplynuly z předložené smlouvy o úvěru, výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet] a č. [bankovní účet], kopie občanského průkazu a výplatních pásek doložených žalovaným a v neposlední řadě i výpisu z aplikace [anonymizováno]. Těmto listinám nebylo co vytknout po formální ani po obsahové stránce a na jejich základě nebylo možno učinit jiný závěr, než že žalobkyně svoji důkazní povinnost ve sporu ohledně uzavření smlouvy o poskytnutí finančních prostředků splnila. Ve shodě s žalobkyní pak odvolací soud doplňuje, že výpis z aplikace [anonymizováno] není listinou vytvořenou žalobkyní, když tato aplikace umožňuje ověřit bankovní účet žadatele o úvěr, v daném případě žalovaného, resp. tohoto identifikovat prostřednictvím třetí osoby. Je obecně známou skutečností, že aplikace [anonymizováno] poskytuje služby přístupu k bankovním datům a jejich agregace jako autorizovaný poskytovatel služeb přístupu k informacím o bankovním účtu. Služba přístupu k informacím je regulována mimo jiné Směrnicí Evropského parlamentu Rady EU č. 2015 /2366, známou též pod zkratkou„ PSD2“, podle níž jsou banky povinny na žádost uživatele poskytnout informace o jeho účtu oprávněným osobám, v daném případě společnosti K. Na základě vyjádřeného souhlasu a po autorizaci se pak daná společnost připojí k dedikovanému API banky, importuje všechna dostupná data a poskytne je firmě určené uživatelem, v daném případě žalobkyni. Z doloženého výpisu z dané aplikace pak jednoznačně vyplývá, že vlastníkem účtu č. [bankovní účet] je žalovaný. Uvedený způsob ověření byl mezi stranami dohodnut i v odstavci 4.1.7 všeobecných obchodních podmínek. Mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným tak byla distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 562 ve spojení s ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč na účet uvedený shora.

7. S ohledem na shora uvedené pak odvolací soud dále podrobil zkoumání, zda žalobkyně dostatečně prověřila a správně posoudila kredibilitu (úvěruschopnost) žalovaného ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že toto ověřila dotazníkem vyplněným žalovaným, z něhož je patrný jeho příjem, tento pak vyplývá i z výpisu z účtu žalovaného a rovněž i z výpisu z aplikace [anonymizováno] ohledně dalšího účtu žalovaného. Takovýto způsob„ ověření“ údajů však dle názoru odvolacího soudu ve skutečnosti není ověřením, kdy se jedná o pouhé získání údajů poskytnutých žalovaným jako žadatelem o úvěr, aniž by údaje byly ověřeny jinou cestou či z jiných zdrojů. Dále žalobkyně tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela i z údajů, které získala nahlédnutím do účtu žalovaného. Při prostudování údajů takto získaných však nelze učinit závěr, že majetková situace žalovaného skýtala v době uzavření smlouvy o úvěru dostatečnou záruku k plnění úvěrového závazku, kdy z pohybu na obou jeho běžných účtech vyplývá, že žalovaný se opakovaně dostával do mínusu, kdy hradil další poskytnuté úvěry, přičemž je evidentní, že šlo o úvěry tzv.„ na spotřebu“, tedy že žalovaný nepořizoval z výnosů z těchto úvěrů bydlení či prostředky dlouhodobější spotřeby, ale že poskytnuté peněžní prostředky normálně spotřebovával, tedy že jeho životní náklady musely být evidentně vyšší než jeho příjmy. Pokud pak žalobkyně tvrdí, že nahlédla do databáze [příjmení], výstup z této databáze doložen nebyl. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 ukládá úvěrujícími zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí a poskytovatel úvěru by tedy měl pracovat s relevantními informacemi. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla k dispozici výpisy ze dvou běžných účtů žalovaného, této muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen se svým příjmem vystačit, a tedy do budoucna evidentně nebude schopen ani splátky na poskytnutý úvěr ve výši přesahující 6 000 Kč hradit.

8. Berouc v úvahu závěry shora uvedené, pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto je ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru předmětná smlouva o úvěru neplatná. Shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 OPR – Finance, kde se mimo jiné uvádí, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovení vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud tento závěr dovodil i v daném případě.

9. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je nutno vztah mezi účastníky vypořádat pouze v rozsahu a dle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 2991 a. n. občanského zákoníku, tedy v rozsahu rozdílu toho, co bylo žalobkyní poskytnuto a co žalovaný dosud vrátil. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil, tedy 12 000 Kč Počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení pak odvolací soud navázal na uplynutí sedmi dnů od odeslání předžalobní upomínky zástupce žalobkyně ze dne 2. 3. 2023, když z potvrzení odeslání předmětné písemnosti vyplývá, že tato byla odeslána téhož dne.

10. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek nebyl věcně správný, a proto jej změnil podle ust. § 220 o. s. ř. tak, že žalobě částečně, v rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyhověl, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

11. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, rozhodoval soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná přibližně v jedné polovině, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů nárok.