25 CO 257/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ivany Šímové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , datum narození bytem adresa o 22 354 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 C 164/2022-37,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel žalovaný s [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit v 52 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 554 Kč, takže měl věřiteli zaplatit celkem částku 19 554 Kč. Souhrnný poplatek obsahoval úrok 3 103 Kč, poplatek za zpracování žádosti a za péči o zákazníka ve výši 4 891 Kč a pojistné ve výši 1 560 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřená smlouva byla neplatná, smluvní text byl vtělen do předtištěného formuláře, jehož obsah žalovaný nemohl ovlivnit, poplatek ve výši 9 554 Kč byl v rozporu s dobrými mravy, a navíc ze smlouvy neplynulo, že by věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného. Proto měl žalobce právo pouze na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutým úvěrem a uhrazenou částkou 1 660 Kč.

2. Žalobce ve včasném odvolání proti výroku II o zamítnutí části žaloby a výroku III o nákladech řízení namítl, že souhrnný poplatek nezahrnuje jen úrok, ale i další platby. Údaje o výši těchto plateb nebyly na smlouvě předtištěné, byly doplněny ručně, a závisely tedy na vůli žalovaného. Žalovaný smlouvu uzavřel dobrovolně, smlouva obsahovala jen jasné a srozumitelné formulace a obstála i v testu přiměřenosti. Věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Žalovaný jako spotřebitel a žalobcův právní předchůdce uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl žalovaný vrátit shora popsaným způsobem. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že tato smlouva byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 588 obč. zák. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou. Úrok ve výši 56 % ročně významně převyšoval, i s přihlédnutím k možné rizikovosti úvěru, trojnásobek obvyklých úrokových sazeb v danou dobu pro obdobný typ úvěru. Další poplatky byly v podstatě jinou formou úroku, a proto bylo třeba posuzovat odměnu jako celek ve všech jejích částech včetně úroku, který byl rovněž její součástí. Ve spojení s ostatními poplatky se úplata za poskytnutí úvěru v celkové výši téměř blížila poskytnuté jistině, a to při pouhých 52 týdnech splácení. Z hlediska přiměřenosti pak taková odměna nemohla obstát a vytvářela zřetelnou nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch žalovaného jako spotřebitele.

5. Vzhledem ke zřetelné provázanosti úroku s ostatními poplatky nebylo možno považovat ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. Ostatně úrok a jeho výše je pro oba účastníky tohoto smluvního typu základním důvodem pro uzavření smlouvy, pro oba je výše úroku podstatná a celkové náklady spojené s úvěrem jsou rozhodujícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Úrok tedy nebylo možno posuzovat samostatně bez ostatních složek nákladů, a proto jej nebylo možno považovat ani za oddělitelnou část smlouvy.

6. Odvolací soud nemohl přistoupit na žalobcovu argumentaci o tom, že výše úroku a poplatků byla odvislá od vůle žalovaného. Takovou skutečnost nebylo možno dovodit jen na základě toho, že tyto údaje nebyly na smlouvě předtištěny, ale byly dopsány ručně; naopak se jeví, že uvedené údaje byly doplněny na smluvní formulář ručně, protože předem nebyla známa výše samotného úvěru, od nichž se výše poplatků a kapitalizovaného úroku odvíjela. Ze smlouvy ani z ostatních provedených důkazů neplynulo nic, z čeho by bylo možno dovodit případnou negociaci účastníků smluvního vztahu o výši těchto plateb, a nebylo tu tedy nic, co by podporovalo uvedené odvolatelovo tvrzení.

7. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti posuzované smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z. byl proto zcela správný, a správný byl i jeho závěr o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 obč. zák. včetně jeho výše. S ohledem na neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy pak zůstalo bez podstatného významu, zda věřitel dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného.

8. Odvolací soud se shora uvedených důvodů potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.