25 CO 26/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 108 217 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, č. j. 12 C 141/2019-72, ze dne 30. 10. 2019

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 15 201,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, o zaplacení částky 4 124,75 Kč se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 85 521,75 Kč od 28. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč, a ve výroku III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 10. 2018 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ohledně částky 38 167 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, ohledně pohledávky ve výši 29 691,18 Kč a ohledně úroku 102,64 % ročně z částky 85 251,75 Kč od 28. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ustanovení § 588 občanského zákoníku tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne 28. 6. 2018, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 90 000 Kč, je smlouvou absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k výši sjednaných úroků za půjčení částky, když sjednaný úrok neodpovídá obvyklým úrokům požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy a jsou vyšší než trojnásobek maximálních úroků požadovaných bankami. Nárok žalobce je tak pouze nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu částky, která byla žalovanému půjčena a která jím byla zaplacena, tj. ve výši rozdílu částky 90 000 Kč a částky 19 950 Kč. S ohledem na tento závěr byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 70 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci, který byl u obou účastníků přibližně stejný.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II bylo podáno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 4 124,75 Kč (kapitalizovaný úrok do dne zesplatněný přepočítaný na 20 % p. a.) se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 85 251,75 Kč od 28. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání bylo dále podáváno co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 85 251,75 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 70 050 Kč, tedy v částce ve výši 15 201,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení. Odvolatel namítl, že efektivní úroková sazba sice byla sjednána ve výši 167,75 % p. a., ale to odpovídá nominální úrokové sazbě 102,64 % p. a., jde pouze o matematickou operaci. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 36/2018, kdy tento soud hodnotil jako odpovídající úrok ve výši 109,40 %, neboť tento úrok nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na svobodné vůli si smlouvu sjednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premise, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být splněny. Podle žalobce je nutné přihlédnout k závěru Ústavního soudu ČR, podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu svých práv (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. PL.ÚS- St 20/05). Žalobce dále poukazuje na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním. Žalovaný byl se sazbou seznámen v předsmluvním formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě poukazuje žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017. Ustanovení § 1813 je řazeno v části 4, díl 4, jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ Má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem“. Pokud by soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení dle § 577 občanského zákoníku, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního časového územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností.

3. Ačkoliv je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Namítá dále, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení dle § 1793 občanského zákoníku a toho se žalovaný nedovolal. Má-li soud zato, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Není tak možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, s tím, že názor obsažený v tomto rozhodnutí se projevil v ustanovení § 1793 občanského zákoníku, které obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Je tedy evidentní, že právní řád počítá s existencí platného právního jednání. Je zde souvislost mezi ustanovením § 2395 občanského zákoníku a ustanovením § 1802 občanského zákoníku s tím, že není-li výše úroků ujednána, platí dlužník obvyklé úroky. Není možné úrok zcela zamítnout. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními ve smlouvě, ničeho proti nim nenamítal, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit. Pokud by neměl zájem o poskytnutí finančních prostředků, nemusel v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu uzavřít. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 625/03, kdy základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvou o úvěru. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, například zásady právní jistoty či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle kterého může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2018, kde Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Okresní soud vychází z toho, že ujednání je buď platné, nebo neplatné, a takový přístup za účinnosti nového občanského zákoníku možný není. Občanský zákoník zná princip relativní neplatnosti, kdy se jí musí dovolat druhá strana. Zákon tedy jednoznačně klade za absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy, který musí být zjevný. Neplatnost nezpůsobuje ani neúměrné krácení, přiznání žádných úroků není možné.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a se závěrem o tom, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, se ztotožňuje. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, jevily by se povětšinou jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký (v této věci ve výši 167,75 %, resp. tvrzených 102,64 % v nominální sazbě). To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně poukazuje na nové instituty v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.

6. Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.

7. Pokud žalobkyně v podaném odvolání zdůrazňuje, že požaduje pouze úrok ve výši 20 % p. a. z dlužné částky a že má zato, že je to úrok přiměřený v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček (neboť může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, protože by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu), odvolací soud konstatuje, že nemůže přihlížet k tomu, že věřitel v průběhu řízení požaduje případně úrok nižší, když podstatné je to, co bylo sjednáno, neboť rozhodným okamžikem pro posouzení platnosti právního jednání je okamžik jeho učinění.

8. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti. Nepovažuje za chybu, pokud soud k tomu neprovedl další dokazování. Žaloby na zaplacení řádně nesplácených úvěrů jsou poměrně četné, tedy lze vycházet z toho, že stejně jako soudu odvolacímu i soudům okresním je známo z jiné jejich činnosti, jaká je obvykle sazba úroků z nezajištěných hotovostních úvěrů. Např. [obec] [anonymizováno] poskytovala v rozhodné době obdobný úvěr za úrok 15,9 % p. a. Za hraniční, ale ještě snad nikoli ve zjevném rozporu s dobrými mravy, tak odvolací soud může posuzovat právní jednání, jímž jsou sjednávány úvěrové smlouvy s úroky do max. 50 % p. a., samozřejmě ale ještě i v závislosti na dalších konkrétních ujednáních.

9. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.

10. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto.

11. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.