25 CO 274/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ivany Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 130 040,14 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever, č. j. 25 C 10/2022-34, ze dne 29. 7. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 126 276,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 30. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 6 503 Kč, a to do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 763,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 126 276,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II), uložil žalobci povinnost doplacení soudního poplatku 1 301 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na dohodu o uznání dluhu [číslo] ze dne [datum] a dohodu o splátkovém kalendáři. Žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 130 040,14 Kč s tím, že se zavázal jej uhradit ve 33 měsíčních splátkách po 4 000 Kč, vždy do 25. dne v měsíci, když jednotlivé splátky byly sjednány pod ztrátou výhody splátek. Žalobce uvedl, že žalovaný uhradil dne [datum] částku 4 000 Kč, porušil uznání dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři a na svůj dluh neuhradil ničeho ani přes zaslání předžalobní výzvy. Soud po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobcem dne [datum] je smlouvou absolutně neplatnou podle ust. § 588 o. z., kdy k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Poukázal na skutečnost, že původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry, když dle uvedené smlouvy byla žalovanému vyplacena ze sjednaných úvěrových prostředků ve výši 40 000 Kč částka 20 310 Kč na úplnou úhradu předchozího závazku žalovaného, 8 000 Kč si žalobce započetl na své náklady specifikované jako náklady vynaložené na vyřizování úvěru, tedy za fakticky poskytnutou jistinu nutno uvažovat toliko částku 32 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla stanovena ve výši 23 % p. a. a RPSN ve výši 38,71 %, nicméně nutno uvážit celkový kontext smlouvy, když žalovaný měl vrátit jistinu úvěru ve výši 40 000 Kč, v níž jsou však již zahrnuty náklady žalobce na poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, které si žalobce započetl, spolu s úrokem ve výši 34 083 Kč a dále spolu s částkou 11 808 Kč jako úhradou za inkasní službu a částkou 38 664 Kč jako úhradou za službu podpora. Struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon. Pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, ten odpovídá 85,2 % jistiny, respektive 106,5 % skutečně poskytnuté jistiny 32 000 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit 84 555 Kč a 8 000 Kč coby již na počátku započtené náklady, což představuje 289,23 % fakticky poskytnuté jistiny úvěru. Úhrada za doplňkové služby měla být provedena bez ohledu na to, zda byla konkrétní služba poskytnuta. Shora vyčíslené poplatky se tak zcela vymykají obvykle sjednávaným poplatkům, které za tyto služby účtují banky. Soud odkázal na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/2011, podle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěna a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele. Soud musel přihlédnout i k dalším podmínkám smlouvy, které zatěžovaly nepřiměřeně žalovaného, zejména v případě prodlení s úhradou dluhu, a to jak jde o sjednanou smluvní pokutu, tak i pokud jde o poplatky za upomínky. Žalovaný sice s žalobcem uzavřel dne [datum] dohodu o uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. o. z., které upravuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu. Uznání dluhu je však právem akcesorickým, tzn. dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Z toho vyplývá závěr, že pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru ze dne [datum], nemohlo dojít k uzavření platné dohody o uznání dluhu dne [datum]. Protože nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobce plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil. Proto je povinen vydat částku 3 763,54 Kč, když 8 000 Kč z úvěru 40 000 Kč tvořily náklady spojené s vyřízením úvěru a 28 236,46 Kč žalovaný uhradil. Podle § 1970 má žalobce právo též na úrok z prodlení ve výši podle § 1, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky a obchodní úroky. Výrok o doplacení soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením položky 2, bodu 2 sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Odvolání směřovalo proti výrokům II, III a IV. Uvádí, že s rozhodnutím soudu se nemůže ztotožnit, je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům. Soud především nezohlednil účastníky uzavřené uznání dluhu se splátkovým kalendářem a právní následky uzavřeného uznání dluhu. Soud prvního stupně postupoval v přímém rozporu s některými rozhodnutími, resp. rozsudky NS ČR. Konstruuje závěry, které nemají oporu nejen v uzavřené úvěrové smlouvě, ale ani v zákoně o spotřebitelském úvěru. Poukazuje, že uznání dluhu je písemné právní jednání, které dlužník adresuje věřiteli, a kterým uznává dluh vůči němu. Jde o jednu z forem utvrzení závazku, jejíž funkce spočívá v tom, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Nedochází tím proto k zániku původního závazku a vzniku nového, ale pouze se tím ulehčuje procesní situace věřitele, který tak existenci dluhu nemusí prokazovat. Odkazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 170/2010 ze dne 23. 9. 2010. Neztotožňuje se ani se závěrem soudu prvního stupně, jde-li o uznání neexistujícího dluhu, resp. se závěry soudu uvedenými v odstavci 16 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Uznání dluhu ze své akcesorické povahy vyžaduje, aby zde byl závazek, který zakládá vznik dluhu. Skutečnost, že závazek, z nějž plyne uznávaný dluh, je platný, však není zákonným předpokladem uznání. A contrario platí, že i bez platného závazku může být jeho uznání platné. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu, pak v některých svých rozhodnutí se Nejvyšší soud přikláněl k názoru, že z akcesorické povahy uznání dluhu musí být nutně vyvozován i požadavek na platnost závazku, který dal vzniknout uznávanému dluhu. Lze ale jednoznačně konstatovat, že v současné době se přiklání Nejvyšší soud ke stanovisku zastávajícímu oddělitelnost platnosti jednání k dluhu zavazujícímu a jednání, kterým je tento dluh uznán. Tímto přístupem dodává soud uznání dluhu povahu obdobnou německé abstraktní smlouvě o uznání, u níž je uznání neexistujícího dluhu díky abstrakci dluhu z původního závazku bez dalšího možné. Aktuálnější judikatura uznání neexistujícího dluhu v převážné většině připouští. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR 29 Cdo 3696/16, 29 ICdo 21/2016, 29 NS ČR 33/2017, 33 Cdo 2332/2016, 32 Odo 1323/2004 a 32 Odo 453/2004. Má za to, že k účinkům uznání neexistujícího dluhu lze uvést, že by měly být shodné s účinky uznání dluhu existujícího. Žalobce je tak přesvědčen o tom, že rozsudek soudu v napadených výrocích je zjevně a jednoznačně chybný a nesprávný. Navrhuje změnu tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobci částku 126 276,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo v napadených částech, a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem soudu k jeho písemné výzvě nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání je důvodné.

4. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 130 040,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení, skutkově uváděje, že mezi účastníky bylo dne [datum] uzavřeno uznání dluhu a dohoda o splátkovém kalendáři, kdy žalovaný tuto listinu opatřil svým úředně ověřeným podpisem a uznal dluh žalobce ve výši 130 040,14 Kč, který se zavázal uhradit ve 33 měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Uhradil však toliko částku 4 000 Kč dne [datum]. Došlo tak k porušení uznání dluhu a dohody o splátkovém kalendáři a žalobce požaduje zaplacení částky 130 040,14 Kč jako rozdíl částky uznané ve výši 134 040,14 Kč a zaplacené ve výši 4 000 Kč. Žalobce uvádí prohlášení dlužníka o uznání dluhu, v němž dlužník prohlašuje, že mu byl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru vyplacen spotřebitelský úvěr. Svým podpisem uznal svůj dluh vůči věřiteli, specifikovaný co do důvodu a výše 134 040,14 Kč a zavázal se jej uhradit nejpozději do [datum] v pravidelných splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Soud prvního stupně nevydal žalobcem navrhovaný elektronický platební rozkaz a o věci pak rozhodl po předchozí výzvě účastníků řízení bez nařízení jednání, jak shora uvedeno.

5. Odvolací soud má za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o úvěru [číslo] jež měla být mezi účastníky uzavřena dne [datum], je smlouvou absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, a to zejména pro příkrý rozpor mezi právy a povinnostmi účastníků řízení, resp. jejich zásadní nevyváženosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a je zcela evidentní, že ujednání jsou pro spotřebitele nepřiměřená, kdy spotřebitel je smlouvou nucen k plnění, jež je v naprostém rozporu s tím, co je v praxi obvyklé a přiměřené. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudem prvního stupně. Podmínky smlouvy pokládá za naprosto drakonické, a tedy smlouvu celou za absolutně neplatnou. V této souvislosti pak odvolací soud poukazuje na to, že závěr o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům, a aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Poukazuje i na to, že nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná a spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě žalobce poskytl žalovanému fakticky pouze částku 32 000 Kč, přičemž požadoval vrácení částky 74 083 Kč za dobu 72 měsíců. Odvolací soud má za to, že věřitel sjednáním takto vysoké odměny za poskytnutí peněžních prostředků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka, v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost, tedy hodnotí počínání žalobce jako nepoctivé a nemravné. Podstatou podnikání žalobce je obchod s chudobou, kdy se jako věřitel zaměřuje právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Jedná se o osoby s nižšími příjmy a svým způsobem z pozice sociálně znevýhodněné s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Věřitel s jednáním vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka, přičemž svoji odměnu skrývá vedle úroku i pod tyto další poplatky. Podstatou podnikání věřitele je tak obchod s chudobou.

6. V projednávané věci, což žalobce zejména zdůrazňuje jak již v návrhu na vydání elektronického platebním rozkazu, tak i v podaném odvolání, však žalovaný jako dlužník svůj závazek vůči věřiteli ve výši včetně všech sankcí uznal, a to dohodou ze dne [datum], kdy se zavázal dluh platit ve sjednaných měsíčních splátkách, které však následně neplnil. Je tak nutno posoudit, zda lze uvedenou dohodu hodnotit jako dohodu, která je rovněž neplatným právním jednáním, neboť jde o utvrzení závazku neexistujícího, či zda jde o právní jednání, jež je možno hodnotit jako platné a zavazující.

7. Odvolací soud má shodně s odvolatelem za to, že nutno přihlédnout k aktuálnější judikatuře Nejvyššího soudu ČR, která staví na tom, že je třeba vycházet zejména ze smyslu právní úpravy tak, že uzná-li někdo písemně svůj závazek, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá, tedy je nastolena vyvratitelná právní domněnka existence uznaného dluhu, a za předpokladu, že není dlužníkem ničeho namítáno, dluh v uznaném rozsahu trvá. Uvedené pak je nutno posuzovat procesně, a to podle ust. § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nepostačuje k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ust. § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou.

8. V poměrech projednávané věci tak je nutno mít za prokázané, že žalovaný dluží peněžní prostředky ve výši uznané částky (s odečtením toho, co na základě dohody o splátkovém kalendáři a uznání dluhu zaplatil), neboť žalovaný v průběhu řízení ničeho proti žalobcem předkládanému uznání nenamítal. Tedy i přesto, že je možno učinit závěr o neplatnosti smlouvy, z níž měl vzniknout žalovanému peněžitý závazek, nemůže to ničeho měnit na závěru o tom, že sama tato skutečnost bez uplatněné námitky žalovaného může nastolit účinné vyvrácení nastalé domněnky existence dluhu.

9. K uvedenému možno podotknout i tu skutečnost, že byť můžeme na úvěrovou smlouvu důvodně pohlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, stále jde o to, že žalovaný přijal od věřitele peněžní plnění, které je z titulu tzv. bezdůvodného obohacení, ať již v jakémkoliv rozsahu, povinen vracet. Žalovaný z důvodů, které nejsou zřejmé (v řízení nevyšlo ničeho najevo o okolnostech, za nichž bylo uznání dluhu ze strany žalovaného podepsáno), uznal svůj dluh vůči žalobci v rozsahu podstatně větším, než jaký by vyplýval z jeho povinnosti plnit z titulu bezdůvodného obohacení. Jeho povinnost k plnění je tím dána, neboť jde o peněžité plnění, tedy majetkový nárok, kdy např. i procesní předpis připouští uzavření smíru.

10. Odvolací soud proto z důvodů výše uvedených změnil dle ust. § 220 o. s. ř. napadený výrok II a žalobě vyhověl.

11. Pokud jde o výrok III rozsudku soudu prvního stupně, byla jím uložena žalobci povinnost k doplacení soudního poplatku. Rozhodnutí soudu v tomto ohledu je zcela správné. V řízení nebyl vydán žalobcem navrhovaný elektronický platební rozkaz, a tedy bylo nutno soudní poplatek doměřit podle položky 2, bod 1, písm. c) sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Výrok III proto odvolací soud jako věcně správný za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Pokud pak jde o náhradu nákladů řízení, bylo rozhodováno dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a tedy rozhodoval o náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů. Při úvaze o náhradě nákladů řízení však odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě aplikace ust. § 150 o. s. ř., podle kterého výjimečně soud nemusí úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li pro to zřetele hodné důvody. V dané věci byl sice žalobce v řízení úspěšný, avšak odvolací soud nemohl nevzít v úvahu skutečnost, že tento úspěch byl dán i přesto, že právní jednání, tedy úvěrová smlouva účastníky uzavřená, na základě níž byly žalobcem poskytnuty žalovanému peněžní prostředky, byla smlouvou absolutně neplatnou, jak shora uvedeno, a že úspěch žalobce je dán v podstatě tím, že žalovaný následně, byť neplatně, vzniklý závazek vůči žalobci uznal a zavázal se jej plnit. Stejně tak jako odvolací soud považuje za nespravedlivé a dobrým mravům odporující ujednání úvěrové smlouvy, považuje za nespravedlivé, že by měl žalovaný ke všem svým povinnostem vzešlým z uznání dluhu ještě žalobci platit náklady na řízení, a to v rozsahu nákladů za právní zastoupení. Přihlíží rovněž ke skutečnosti, že žalobce je profesionálním poskytovatelem úvěrů (za nepřiměřených podmínek), a tedy by měl být pro tuto svoji činnost vybaven profesionálním aparátem, včetně vymáhání pohledávek v soudním řízení. Z tohoto úhlu pohledu se tak náklady na právní zastoupení jeví jako ne zcela účelně vynakládané a sloužící v podstatě pouze k dalšímu zadlužování klientů žalobce. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že jsou předpoklady pro to, aby žalobci nebyla zcela přiznána náhrada nákladů na řízení, tedy uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení v rozsahu žalobcem zaplaceného soudního poplatku.