25 CO 279/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 43 888,26 Kč s příslušenstvím, k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 9. 2022, č. j. 7 C 202/2022-20,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 43 888,26 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 35 000 Kč a žalovaný se ji zavázal vrátit v 18 měsíčních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 28 079 Kč, takže celkem měl věřiteli zaplatit částku 63 079 Kč, ale zaplatil jen 39 630 Kč. Souhrnný poplatek obsahoval kapitalizovaný úrok ve výši 8 547 Kč, poplatek za administrativní činnost 11 791 Kč a poplatek za komfortní splácení 7 711 Kč. Soud prvního stupně shledal, že smlouva byla neplatná, její obsah zásadním způsobem narušil rovnost práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Ujednání o úroku a poplatcích byla nepřiměřená, proto k nim nebylo možno přihlédnout. Smlouva odporovala dobrým mravům, nebylo z ní zřejmé, jaká konkrétní výhoda plynula žalovanému ze zpoplatněných služeb, nebylo zřejmé, zda předmětné služby vůbec byly realizovány a z jakého důvodu dosahují poplatky téměř stejné výše jako zapůjčená částka. Ujednání o úroku, navazující na kapitalizovaný úrok ve výši 8 547 Kč, je neurčité, nesrozumitelné a odporuje dobrým mravům. Žalobce neprokázal, jakým způsobem si jeho právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalovaného. Z neplatné smlouvy měl právo pouze na úhradu jistiny se zákonným úrokem z prodlení, ale žalovaný již uhradil částku, která převyšovala poskytnutou jistinu, proto soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek zahrnuje vedle úroku i další platby. Žalovaný byl s jednotlivými ujednáními seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru, v nich i ve smlouvě byla jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka. Veškerá smluvní ujednání musela být žalovanému zcela jasná, ale přesto smlouvu uzavřel, proto jsou smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. I pokud by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, pak by podle žalobcova názoru obstála. Účastníci uzavřeli smlouvu dobrovolně, na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Placení úroků je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Vzhledem k povaze předmětné smlouvy je zřejmé, že úroková sazba musela být sjednána vyšší, než jaká byla obvyklá úroková míra bank. Úroková sazba byla stanovena v souladu s platnými právními předpisy i s judikaturou. Obvyklou výši úroků nelze posuzovat podle databáze ARAD, neboť daný typ smluv v ní není zachycen a výsledné údaje jsou pro účely spotřebitelských smluv zkreslené. I přesto pokud by soud vyšel z databáze ARAD, musel by dojít k závěru, že v daném případě šlo o běžnou výši úroku. Pokud měl soud prvního stupně za to, že úrok byl dohodnut v nepřiměřené výši, tak jej měl moderovat. Ostatní poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše nebyla na smlouvě předtištěna a závisela i na vůli druhé smluvní strany.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je třeba je rozlišovat. Rozdíl mezi nimi spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě.

5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má tedy nárok i v daném případě.

6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku, a proto nejde bez dalšího o oddělitelnou část smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku. Od zbývající části smlouvy jsou oddělitelné pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Možnosti oddělení ujednání o úroku od ostatního obsahu smlouvy bránil v posuzovaném případě i obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok bylo totiž třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován a účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky tedy nebylo možno považovat ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. Ostatně úrok a jeho výše je pro oba účastníky tohoto smluvního typu základním důvodem pro uzavření smlouvy, pro oba je výše úroku podstatná a celkové náklady spojené s úvěrem jsou rozhodujícím kritériem, které strany před uzavřením smlouvy zvažují.

7. Souhrnný poplatek byl v jeho dalších částech v podstatě jinou formou úroku, a bylo třeba ho posuzovat jako celek ve všech jeho složkách. Pak ale z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při posouzení všech složek souhrnného poplatku jako celku dosáhl poplatek takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku tak výrazně, že nebylo možno aplikovat ust. § 1802 občanského zákoníku a žalobci přiznat právo na zaplacení úroku v běžné výši.

8. Závěr o nemravnosti poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení byl odůvodněn nejen jejich samotnou výší, ale především poměřením jejich výše s náplní činností, které za ně měly být vykonávány. Pak tu vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda věřitel při poskytnutí úvěru a vedení úvěrového účtu mohl vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatků alespoň vzdáleně korespondovala. V dané souvislosti se také nelze než nepozastavit nad porovnáním výše poplatků, které požaduje k úhradě žalobce, s běžnou výší bankovních poplatků za obdobnou činnost.

9. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků s požadavkem na úhradu splátky nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka až k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu.

10. V případě obou poplatků je také zřejmé, že činnosti, za něž byly účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže osvětleny a specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité.

11. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z.

12. Odvolací soud nemohl přistoupit na žalobcovu argumentaci, podle níž byla výše úroku a poplatku odvislá i od vůle žalovaného, když údaje o nich nebyly na smlouvě předtištěny. Nejednalo se o jediný ručně dopsaný údaj, na smlouvě nebyla předtištěna především samotná výše úvěru, od níž se výše poplatků a úroku odvíjela. Pak pochopitelně ve smlouvě nemohly být předem uvedeny ani navazující údaje. Ze smlouvy ani z ostatních provedených důkazů neplynulo nic, z čeho by bylo možno dovodit případné předsmluvní vyjednávání účastníků o výši těchto plateb, a nebylo tu tedy nic, co by podporovalo výše uvedené odvolatelovo tvrzení.

13. Odvolací soud souhlasil se žalobcovým stanoviskem o charakteru a funkci RPSN včetně toho, že její maximální výše není právem omezena, nicméně výše RPSN nebyla sama o sobě důvodem pro závěr o nevyváženosti smluvního vztahu.

14. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami.

15. Při posouzení platnosti předložené smlouvy bylo nezbytné také vzít v úvahu, že i když žalobce tvrdil řádné přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak k tomuto tvrzení nepředložil žádné relevantní důkazy. Úvěruschopnost žalovaného tedy nebyla řádně prověřena, a důsledkem tohoto stavu se stala absolutní neplatnost smlouvy podle ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru pro její rozpor se zákonem.

16. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a pro její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 občanského zákoníku byl tedy zcela správný a správný byl i závěr o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku včetně jeho výše.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.