25 CO 282/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení částky 105 534,98 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu, č. j. 12 C 343/2022-75, ze dne 6. 10. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 63 584,98 Kč a úrokového příslušenství (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu [číslo] uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou, na jejímž základě byla žalované poskytnuta dne [datum] zápůjčka ve výši 45 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 42 681 Kč sestávající z úroku ve výši 44,1 % ročně, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částky za administrativní činnost a komfortní splácení, a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 654 Kč. Žalovaná uhradila částku 3 050,02 Kč, kterou žalobce započetl zčásti na jistinu a zčásti na poplatky. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení dlužné jistiny 44 380,41 Kč, poplatku ve výši 37 154,57 Kč, smluvní pokuty ve výši 22 500 Kč, sankčních poplatků za upomínky ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 2 702,68 Kč a úroku ve výši 44,1 % ročně z jistiny 44 380,41 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobce a žalovanou má za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 16 088 Kč ve spojení se sjednaným úrokem 23 497 Kč. Žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru 45 000 Kč zavázala uhradit úrok včetně poplatku ve výši 39 585 Kč, tedy celkem částku 84 585 Kč a včetně pojištění pak částku 87 681 Kč. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Sjednány byly i další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud předchůdkyně žalobce určuje poplatky ve výši 16 088 Kč, tedy v rozsahu 35,8 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto poplatku nejde o nic jiného než o formu úroku. Za úrok tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému má vzniknout závazek k placení takto neúměrně vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, ve kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobce, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl i k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti, soud v jejich souhrnu včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, že by byla porušena právním předchůdcem žalobce, dospěl k závěru, že smlouva je právním jednáním, které se příčí dobrým mravům, a tedy právním jednáním neplatným. Žalobce se tak mohl domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku. Žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 41 950 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť po posouzení smlouvy jako neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích, smluvní pokutě, sankčních poplatcích a úhrady za pojištění a sjednaný úrok nedůvodné. S ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobce těchto oprávněně domáhal. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti rozsudku se žalobce odvolal. Odvolání směřoval proti výroku II. a III. V odůvodnění svého odvolání namítá, že žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit přesně předem vyčíslené a neměnné poplatky, které byly stanoveny fixní částkou ve výši 42 681 Kč Tyto poplatky byly jasně a srozumitelně specifikované a bylo stanoveno, z čeho přesně se skládají. Je tak zřejmé, že jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Naproti tomu další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly právnímu předchůdci v souvislosti s poskytnutím úvěru. Tyto poplatky jsou specifikované ve smluvních podmínkách, které jsou součástí smlouvy, a je uvedeno k náhradě jakých konkrétních nákladů slouží. Je tak zřejmé, že další poplatky slouží k náhradě nákladů, které v souvislosti s poskytnutím úvěru vznikly. Naproti tomu úrok je odměnou za užívání jistiny. Jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a ani nemohou být ujednáním nepřiměřeným, když žalovaná byla s těmito seznámena již v rámci předsmluvní kontraktace. Informace byly součástí smlouvy, kterou žalovaná podepsala. Veškeré sjednané částky tedy musely být žalované zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřela. Odkazuje na zásadu, že smlouvy mají být plněny, a že má na ně být nahlíženo spíše jako na platné než neplatné. Pokud jde o úroky, pak tyto byly sjednány ve fixní částce 23 497 Kč, která odpovídá sazbě 44,10 %. Jedná se o zcela běžnou úrokovou sazbu, jež je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dle názoru žalobce jsou předmětná ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva, tedy dle směrnice č. 93/13 EHS, která je recyklována do § 1813 o. z. I kdyby tato ujednání mohla projít testem přiměřenosti, pak má žalobce za to, že jsou přiměřená. Pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok byl v nepřiměřené výši, měl dle názoru žalobce aplikovat ust. § 577 o. z., tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o poplatky, pak tyto byly sjednány zcela v souladu se smluvními podmínkami, jedná se o předem netištěné poplatky, tedy jejich výše závisela taktéž na vůli druhé smluvní strany, tedy spotřebitele. Tyto poplatky jsou při uzavření daného typu smlouvy o úvěru zcela běžné. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, kdy zástupce navštívil dané bydliště s veškerými potřebnými doklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaný nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Finanční prostředky byly poskytnuty v hotovosti, byl sjednán měsíční splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce předmětný zástupce navštívil bydliště žalované a vybíral jednotlivé splátky. S tím jsou spojeny náklady, které odůvodňují výši poplatků. Navrhuje změnu napadených výroků.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. ve výroku II. a III., dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném v nepřítomnosti řádně předvolané žalované.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutích jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 o. z. z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru měl činit celkem 39 585 Kč, tj. téměř tolik co částka poskytnutá a měl být tvořen úrokem ve výši 23 497 Kč (sazba 44,10 % p. a.) a poplatkem za zpracování úvěru, garanci ceny, péče o zákazníka, splátkové prázdniny a neuplatnění pohledávky v případě úmrtí ve výši 16 088 Kč. Spolu s pojištěním tak měla žalovaná vracet celkem 87 681 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí téměř tolik co poskytnutá částka (při sjednané době splácení 24 měsíců). Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaná, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který však v dané věci je již na samé hranici judikaturou připouštěného trojnásobku obvyklé úrokové sazby, přičemž žalobce požaduje zaplacení i dalšího poplatku, což celkově významně navyšuje odměnu věřitele, za stavu, kdy poplatek ve výši 16 088 Kč (třetiny částky zapůjčené) nelze označit za náklady na poskytnutou službu (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí a splátkové prázdniny žádné náklady nevyžaduje). Takové jednání, nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se možnosti oddělitelnosti ujednání o úrocích od dalšího obsahu smlouvy, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá vedle vysokého úroku i pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který v daném případě je již velmi vysoký a žalobce požaduje zaplacení i dalšího poplatku, což v součtu navyšuje odměnu věřitele. Takové jednání, nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany.

8. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

9. Ohledně odkazů na další rozhodnutí soudů pak odvolací soud konstatuje, že tato se nevypořádávají se zde uváděnými argumenty týkajícími se nemravnosti obchodu jako takového, když tento ve svých důsledcích způsobuje markantní nepřiměřenost práv a povinností účastníků, ani tím, že se takto zvyšuje podíl lidí padajících do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost a může mít i další negativní důsledky ekonomické a společenské. Odvolací soud proto znovu opakuje, že za nemorální považuje celkové jednání předchůdce žalobce při sjednávání smluv za takto nepřiměřených podmínek.

10. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaná povinna vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržela a dosud vrátila, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, avšak žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.