25 CO 29/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 73 200,70 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 15 C 168/2022-23, ze dne 13. 9. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25 245 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 47 955,70 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky s poukazem na smlouvu o půjčce uzavřené dne [datum] [číslo] mezi společností [právnická osoba] jakožto předchůdcem žalobce a žalovaným, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 35 000 Kč. Žalovaný měl vrátit žalobci celkem 18 měsíčních splátek po 3 500 Kč, tj. částku 35 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 28 079 Kč. Uhradil částku 9 755 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobci smlouvou ze dne [datum]. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že pokud jde o smlouvu uzavřenou dne [datum], pak má žalobce právo na vrácení jistiny a všechna další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Poukázal na ust. § 1813 a násl. o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky. Oproti příloze směrnice ust. § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu podle § 1815 o. z. nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). Soud zvažoval, zda smlouva jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany podle nálezu Ústavního soudu ČR. Poukázal, že Ústavní soud ČR uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, kdy ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna, a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale i sféra osobní, kdy např. byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, s tím, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud ČR shledal za nepřípustné podmínky, kdy RPSN činila 115,32 %. Srovnání podmínek půjček, které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany, s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem ČR, že celkově splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, kdy RPSN dle smlouvy činí 18 777 %, přičemž jednotlivá ujednání smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání vedoucích ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ust. § 1813 o. z. pouze nepřihlížet dle § 1815 a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni vrátit poskytnutá plnění dle ust. § 2993 o. z. Protože žalovaný uhradil částku 9 755 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 35 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě vyhověl v rozsahu poskytnutého plnění ze strany žalobce ve výši 35 000 Kč a plnění ze strany žalovaného ve výši 9 755 Kč. Soud žalobě vyhověl, i pokud jde o zákonný úrok z prodlení z přiznané částky dle § 1970 o. z. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a o doměření soudního poplatku dle § 9 odst. 4 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které směřoval do výroku II a III. V odvolání uvádí, že jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a nemohou být ujednáním nepřiměřeným, žalovaný byl s těmito seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace a také je stvrdil svým podpisem, kdy je zcela jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka, kterou je třeba zaplatit. Informace byly i součástí samotné smlouvy, kterou rovněž žalovaný podepsal. Veškeré ve smlouvě sjednané částky musely být žalovanému zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Tedy dle žalobce jsou předmětná ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva, poukazuje zejména na ust. § 1813 o. z. I za předpokladu, že by soud byl jiného názoru, tedy že by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, má žalobce za to, že tato přiměřená jsou, kdy ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení, částce za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení a logicky tedy také v celkové výši RPSN jsou individuálně sjednaná a nejsou přetištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, tedy je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají dodržovat, a na zásadu in favorem negotii, tedy na to, že na právní jednání by mělo být spíše nahlíženo jako na platné. Poukazuje na argumentaci Ústavního soudu ČR v nálezu IV. ÚS 1783/11. Pokud jde o výši RPSN, tak tato činila 127,77 %, nikoliv 18 777 %, jak soud prvního stupně uvedl v odůvodnění rozsudku. Celková výše RPSN reflektuje časové rozložení úvěru, tedy čím dříve je spotřebitel povinen úvěr splatit, tím vyšší je hodnota RPSN. Jednalo se o vysoce krátkodobý úvěr na 18 měsíců, a tedy logicky RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší. Ohledně RPSN žalobce splnil veškerou zákonem a judikaturou stanovenou povinnost. Informoval spotřebitele o výši RPSN. Tento zcela jasně a srozumitelně sdělený ukazatel dostatečně slouží k ochraně spotřebitele, kdy díky němu je spotřebitel schopen posoudit celkové náklady jím poptávaného úvěru. Uvádí dále, že komunitární právo nestanovuje žádnou maximálně přípustnou výši RPSN a ani Česká republika v rámci své legislativní činnosti dosud žádnou maximální přípustnou výši RPSN nezavedla. Pokud jde o úroky, pak je vzhledem k povaze smlouvy zřejmé, že úroková sazba bude vyšší než obvyklá úroková míra bank. Úrok byl sjednán ve výši 29 % p. a., kdy se jedná o zcela běžnou úrokovou sazbu, která je v souladu s právními předpisy, byl rovněž ve smlouvě zcela jasně a srozumitelně uveden. Na tento dílčí nárok nelze aplikovat ust. § 1813 n. o. z., když úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr. Pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok byl v nepřiměřené výši, měl dle názoru žalobce aplikovat ust. § 577 o. z., tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Ohledně dalších poplatků žalobce uvádí, že tyto byly sjednány zcela v souladu se smluvními podmínkami. Jedná se o předem nezjištěné poplatky, tedy jejich výše je závislá taktéž na vůli druhé smluvní strany. Takové poplatky jsou při jednání takového typu smlouvy zcela běžné, a vzhledem k výše zmíněným faktorům, které tyto poplatky mohou také ovlivňovat. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalovaného, kdy vázaný zástupce navštívil dané bydliště s veškerými potřebnými podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaný nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance k dopravení se do sídla právního předchůdce žalovaného (správně žalobce). Byl sjednán měsíční splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce zástupce navštívil bydliště žalovaného a vybíral jednotlivé splátky. Má za to, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení, aplikoval nesprávnou právní normu na žalobcem tvrzené a doložené skutečnosti. Závěry soudu prvního stupně nejsou v souladu s platnými právními předpisy a recentní judikaturou. Smlouva byla sjednána platně a žaloba podána důvodně. Navrhuje proto změnu napadených výroků.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř., po provedeném jednání, konaném v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce i žalovaného. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 o. z. z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru měl činit celkem 28 079 Kč, tj. téměř tolik co částka poskytnutá a měl být tvořen úrokem ve výši 8 577 Kč (sazba 29 % p. a.), poplatkem za zpracování doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 11 791 Kč a poplatkem za vedení účtu a komfortní splácení 7 711 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí téměř tolik co poskytnutá částka (při sjednané době splácení 18 měsíců). Za absurdní pak má odvolací soud námitku odvolatele, že s ohledem na to, že se tyto údaje do předtištěné smlouvy dopisovaly, mohl by dlužník jejich výši ovlivnit. Uvedené je vždy závislé jen na výši zapůjčené částky, nikoli na vůli dlužníka. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který však v dané věci je poměrně vysoký, přičemž žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, což celkově významně navyšuje odměnu věřitele. K poplatkům lze dále poznamenat, že ani jejich popis v bodu [číslo] smlouvy není příliš srozumitelný, stěží lze předpokládat, že by žalovaný rozuměl, o jakou službu se má v tom kterém případě jednat a dokázal je odlišit, přičemž některé z uvedených služeb žádné faktické náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti, možnost sjednání času návštěvy). Pokud jde o hotovostní placení, pak jde spíše než o službu dlužníku, o psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. To vše za stavu, že smlouva měla zavazovat k placení poplatků i při neuskutečnění uvedené činnosti.

8. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se možnosti oddělitelnosti ujednání o úrocích od dalšího obsahu smlouvy, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá vedle vysokého úroku i pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který v daném případě je již velmi vysoký a žalobce požaduje zaplacení i dalšího poplatku, což v součtu navyšuje odměnu věřitele. Zásadním tak v projednávané věci není sama výše sjednaného úroku, ale to, že věřitel si svoji odměnu skrývá do pseudopoplatků, navíc větších než je sjednaný úrok. Takové jednání je nemravné.

9. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

10. Ohledně odkazů na další rozhodnutí soudů pak odvolací soud konstatuje, že tato se nevypořádávají se zde uváděnými argumenty týkajícími se nemravnosti obchodu jako takového, když tento ve svých důsledcích způsobuje markantní nepřiměřenost práv a povinností účastníků, ani tím, že se takto zvyšuje podíl lidí padajících do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost a může mít i další negativní důsledky ekonomické a společenské. Odvolací soud proto znovu opakuje, že za nemorální považuje celkové jednání předchůdce žalobce při sjednávání smluv za takto nepřiměřených podmínek.

11. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, byť jej k tomu vedou i jiné důvody. Za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržel a dosud vrátil, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.