25 CO 296/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň Mgr. Miroslavy Jarošové a JUDr. Ireny Paterové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 1 058 473 Kč s příslušenstvím k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 6. 2022, č. j. 31 C 196/2019-266,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na účet jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] náklady odvolacího řízení ve výši 31 072,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na vypořádání smluvního vztahu ze smlouvy o dílo na zhotovení průmyslové haly, který zanikl odstoupením ze strany žalovaného. Žalobce v žalobě neuznal důvody odstoupení, ale respektoval zánik vztahu a žádal jeho vypořádání. Při stanovení výše nároku vycházel ze smluvní ceny díla, od ní odečetl hodnotu nedodané podlahy 408 000 Kč a dveří 8 000 Kč a s přihlédnutím k již uhrazeným zálohám požadoval doplatek ceny poskytnutého plnění ve výši 776 473 Kč a úhradu ceny víceprací 282 000 Kč. V průběhu řízení učinil nesporným, že žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo důvodně v důsledku jeho prodlení se zhotovením díla. Žalovaný namítl, že uplatněný nárok zanikl započtením proti jeho pohledávkám na smluvní pokutu za prodlení s provedením díla, na ušlý zisk za chystaný pronájem haly a na úhradu faktury [číslo] za žalobcem spotřebovanou elektřinu ve stavební buňce.

2. Dokazováním bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli postupně dvě smlouvy o dílo. Dne 20. 4. 2016 ujednali smlouvu na zhotovení projektové dokumentace a zajištění stavebního povolení ve lhůtě jednoho měsíce od uzavření smlouvy, tedy do 20. 5. 2016. V uvedené lhůtě nebylo stavební povolení vydáno, žádost o něj byla podána až 11. 10. 2016 a právní moci nabylo až 2. 2. 2017. Účastníci přesto uzavřeli již dne 14. 9. 2016 druhou smlouvu o dílo na zhotovení haly s termínem dokončení díla do 31. 10. 2016 za cenu 3 368 946 Kč včetně DPH. Zhotovitel vzal v této smlouvě na vědomí, že si objednatel zajistil zájemce o pronájem haly od 1. 11. 2016. Pro případ prodlení se zhotovením díla byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 3 000 Kč denně. Po odstoupení od smlouvy se účastníci měli vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, objednatel měl zhotoviteli uhradit běžnou cenu poskytnutého plnění. Žalovaný od smlouvy odstoupil dne 25. 4. 2017 kvůli prodlení na žalobcově straně, v tu dobu v hale chyběla podlaha a jedny dveře. Za prodlení se zhotovením díla vznikl žalovanému nárok na smluvní pokutu a nárok na ušlý zisk za nájemné, které mu v důsledku nedokončení díla nepřiplynulo ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní ze dne 15. 9. 2016, podle níž mu měl budoucí nájemce hradit nájemné ve výši 60 000 Kč měsíčně. Žalovaný započetl dne 5. 5. 2017 a 23. 12. 2019 nárok na smluvní pokutu ve výši 528 000 Kč a nárok na ušlý zisk 317 419 Kč za období od 1. 11. 2016 do 9. 4. 2016 vůči žalobcovu nároku na běžnou cenu díla ve výši 2 848 146 Kč bez DPH, stanovenou znalcem [příjmení] [příjmení]. Třetí zápočet provedl dne 6. 4. 2020, kdy započítal svůj nárok na ušlý zisk ve výši 98 000 Kč za období od 10. 4. 2017 do 29. 5. 2017.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena platně a žalovaný od ní důvodně odstoupil. Zaniklý vztah bylo třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení tak, jak bylo ujednáno ve smlouvě, ale s omezením představovaným žalovanou částkou a ustanovením § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož žalobci nebylo možno přiznat vyšší bezdůvodné obohacení, než jaká byla sjednána úplata. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nebyl použitelný znalecký posudek Ing. [příjmení], protože v něm byly použity rozpočtové ceny podle ÚRS a cena byla vyčíslena s přihlédnutím k nákladům na odstranění vad. Soud prvního stupně tedy ustanovil znalce [příjmení] [příjmení], který vyčíslil běžnou cenu poskytnutého plnění na částku 4 882 588 Kč, a tu následně upravil na 4 864 970 Kč s přihlédnutím k vadám a nedodělkům a ke skutečnosti, že šlo o repasovanou halu. Hodnota víceprací se stala součástí ceny díla, neboť na ni nebyl uzavřen smlouvou předpokládaný písemný dodatek, a žalobce tedy neměl právo na úhradu za ně požadované částky 282 000 Kč. Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl započtením, zápočty byly vedeny proti pohledávce, která byla uplatněna v žalobě, nikoliv vůči běžné ceně v daném místě a čase. K zápočtům z 5. 5. 2017 a 23. 12. 2019 žalovaný užil existentní a kompenzabilní nároky na ušlý zisk a smluvní pokutu. Smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši, žalobce sice namítl její nepřiměřenost, ale přes poučení netvrdil okolnosti, z nichž nepřiměřenost dovodil, a nebyl tu tedy důvod pro její moderaci. Ušlý zisk vycházel ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. K zápočtu z 6. 4. 2020 soud prvního stupně nepřihlížel, protože nárok na ušlý zisk za dobu od odstoupení od smlouvy o dílo do 29. 5. 2017 byl pohledávkou nejistou a nezpůsobilou k započtení. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl nárok na zaplacení ceny víceprací, tak i přes nekompenzabilitu zmiňované části nároku na ušlý zisk zanikla žalobcova pohledávka započtením v plném rozsahu, proto soud prvního stupně žalobu zamítl.

4. Žalobce ve včasném odvolání brojil proti aplikaci ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, které se podle něj na posouzení daného případu nevztahovalo, a dovozoval, že soud prvního stupně měl při vypořádání vycházet z běžné ceny plnění, jak to bylo dojednáno ve smlouvě. Účastníci se ve smlouvě dohodli na režimu vypořádání odlišném od ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, protože smluvní cena byla zvýhodněna vzhledem k předpokládané dlouhodobé spolupráci. Nesprávně byla stanovena i výše ušlého zisku, neboť nevycházela z obvyklého nájemného v daném místě a čase a nezohledňovala náklady, které by bylo třeba vynaložit na jeho dosažení. Žalovaný v přípisu z 5. 5. 2017 uvedl, že nájemné za období od 1. 11. 2016 do 25. 4. 2017 vyčíslil při měsíčním nájemném 60 000 Kč na celkovou částku 317 419 Kč, po snížení o předpokládané náklady ve výši max. 25 %. Soud prvního stupně se náklady na dosažení zisku nezabýval, takto vyčíslený nárok na ušlý zisk byl tedy nejistý a neurčitý, a nebyl způsobilý k započtení.

5. Žalovaný považoval napadený rozsudek za věcně správný. Soud prvního stupně postupoval správně, když aplikoval ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, které upravuje konkrétní pravidla pro případ vypořádání zaniklého smluvního vztahu. Žalovanému vznikly oba nároky užité k započtení a oba byly dostatečně prokázány. Správný byl i závěr soudu prvního stupně o ceně víceprací, který ve spojení s ostatními závěry vedl k plnému zamítnutí žaloby.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

7. Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a zjištěný skutkový stav správně posoudil po právní stránce. Řízení bylo koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., soud prvního stupně účastníky řádně poučil jak ve smyslu uvedeného ustanovení, tak podle ust. § 118a o. s. ř. a zabýval se navrženými důkazy postupně podle toho, jak vyvstávala potřeba jejich provedení. Odůvodnění rozsudku vyhovělo požadavkům upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a bylo zcela správné, proto na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje.

8. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo na zhotovení průmyslové haly podle ust. § 2586 občanského zákoníku, od níž žalovaný platně a důvodně odstoupil ve smyslu ust. § 2001 občanského zákoníku. Žalobce se od počátku řízení domáhal vypořádání zaniklého vztahu a jako základ pro stanovení ceny poskytnutého plnění použil smluvní cenu díla. Od tohoto skutkového vymezení jeho nároku neustoupil ani později, když byla znaleckým posudkem zjištěna běžná cena plnění podstatně vyšší než cena smluvní, ale ani pak žádnou dispozici se žalobou neprovedl a setrval na požadavku na vypořádání, vycházejícím z nedoplacené části smluvní ceny 776 473 Kč. Soud prvního stupně byl tímto vymezením nároku vázán a ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl žalobní návrh překročit.

9. Soud prvního stupně při stanovení výše vypořádání zcela správně a důvodně aplikoval ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku. Třebaže se jedná o dispozitivní ustanovení a strany se ve smlouvě pro případ odstoupení dohodly na odchylném způsobu vypořádání, nebylo možno jejich dohodu v plné šíři akceptovat a považovat za platnou. Jestliže by při vypořádání vztahu zaniklého odstoupením z důvodu prodlení se zhotovením díla měla smlouva dát zhotoviteli, který se ocitl v prodlení, právo na zaplacení běžné ceny plnění, ačkoli by běžná cena převyšovala smluvní cenu, pak by taková dohoda nerespektovala zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Zanikl-li závazek provést dílo odstoupením od smlouvy, nemohl se zhotovitel, který se ocitl v prodlení, dostat do výhodnějšího postavení, než kdyby závazek nezanikl a smlouva by byla řádně splněna. Žalobcova argumentace, podle níž se strany o způsobu vypořádání dohodly uvedeným způsobem kvůli tomu, že smluvní cena byla vzhledem k předpokládané budoucí spolupráci nižší než obvyklá, nebyla z hlediska zásad poctivého obchodního styku akceptovatelná, protože v takovém případě by pro žalobce bylo ekonomicky výhodnější dílo nedokončit. V krajním případě by se nabízela i otázka, z jakých důvodů tedy ve skutečnosti uzavřel smlouvu o dílo na zhotovení haly s nižší cenou než běžnou a s relativně krátkým termínem plnění, když v tu dobu ještě ani nepožádal o vydání potřebného stavebního povolení podle předchozí smlouvy.

10. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když při vypořádání zaniklého vztahu a při stanovení výše bezdůvodného obohacení respektoval limity dané jak žalovanou částkou a způsobem jejího vymezení, tak smluvní úplatou za dílo podle ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku. Součástí smluvní úplaty se stala ještě před odstoupením od smlouvy i odměna za vícepráce, jak rovněž správně shledal soud prvního stupně, protože na jejich provedení a zaplacení ceny nebyl uzavřen smlouvou předpokládaný písemný dodatek. Hodnota víceprací tedy neovlivnila ve smyslu ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku výši bezdůvodného obohacení.

11. Zápočty provedené žalovaným posoudil soud prvního stupně správně včetně toho, že první dva z nich ve svém souhrnu vedly k zániku žalované pohledávky. Žalovaný vedl zápočty výslovně proti nároku na bezdůvodné obohacení ve výši běžné ceny 2 848 146 Kč, stanovené znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení]. Nemohla tu obstát žalobcova konstrukce, podle níž byly zápočty fakticky vedeny proti běžné ceně díla stanovené posudkem [anonymizováno] [příjmení] na 4 864 970 Kč, takže nezpůsobily zánik žalobcovy pohledávky v rozsahu uplatněném žalobou, protože pohledávky žalovaného nedosáhly výše potřebné k úplnému zániku žalobcova nároku. Tato úvaha totiž nerespektovala vymezení započítávaných pohledávek, výslovně uvedené v obou zápočtech, a přehlížela i skutečnost, že běžná cena podle posudku [anonymizováno] [příjmení] byla v řízení zjištěna až po započtení, takže zápočty proti pohledávce v této výši ani směřovat nemohly.

12. Oba nároky, které žalovaný použil k započtení, byly existentní a kompenzabilní. Nárok na smluvní pokutu žalovanému vznikl za dobu od počátku prodlení, tedy ode dne následujícího po smluvním termínu plnění, do dne odstoupení od smlouvy. Výše smluvní pokuty nebyla nepřiměřená významu a hodnotě zajištěné povinnosti, částka 3 000 Kč denně činila pouze 0,89 % ze smluvní ceny 3 368 946 Kč, a nebyl tu tedy dán důvod pro moderaci smluvní pokuty, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

13. Také nárok na ušlý zisk byl k započtení použit důvodně. Žalovanému ušel zisk z pronájmu haly jednoznačně v příčinné souvislosti s žalobcovým prodlením s dokončením haly. Žalobce již ve smlouvě o dílo z 14. 9. 2016 vzal na vědomí, že žalovaný má zajištěného budoucího nájemce, a smlouvu uzavřel, přestože si musel být vědom svého prodlení s obstaráním stavebního povolení. Jeho prodlení s dokončením haly jasně vedlo ke vzniku škody na straně žalovaného.

14. Žalobcův požadavek na zjištění obvyklého nájemného nebyl uplatněn důvodně, když v řízení byla ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní ze dne 15. 9. 2016 prokázána jeho skutečná výše (ust. § 2952 občanského zákoníku). Žalobci bylo třeba přisvědčit, že žalovaný svůj nárok vyčíslil v odstoupení od smlouvy ze dne 25. 4. 2017 nesprávně, když vyzval žalobce k úhradě ušlého zisku ve výši 80 000 Kč měsíčně za období od 1. 11. 2016 do 9. 4. 2017. V zápočtech již ale vyšel ze smluvně stanoveného budoucího nájemného 60 000 Kč měsíčně a svoji pohledávku za shora uvedené období vyčíslil celkem na 317 419 Kč, aniž by z ní odečítal jakékoli náklady.

15. Pro posouzení platnosti a určitosti zápočtů byl rozhodující jejich obsah, nikoli obsah předchozí výzvy k plnění, zahrnuté v odstoupení od smlouvy. V zápočtech z 5. 5. 2017 a 23. 12. 2019 byla pohledávka žalovaného na úhradu ušlého zisku vyčíslena zcela jednoznačně a určitě, odpovídala smluvně danému budoucímu nájemnému, a nebyl tu tedy žádný důvod považovat ji kvůli tomu za nejistou a nezpůsobilou k započtení.

16. Námitku směřující do neprokázané výše nákladů na dosažení zisku žalobce uplatnil v odvolacím řízení v rozporu s ust. § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Do koncentrace řízení před soudem prvního stupně, která nastala dne 31. 10. 2019 po řádném poučení podle ust. § 118b a § 118a o. s. ř., zpochybňoval pouze způsob vyčíslení nároku na ušlé nájemné, a dovozoval z toho neurčitost a nekompenzabilitu této pohledávky. Přitom mu nic nebránilo sporovat výši nákladů na dosažení zisku již před koncentrací řízení, protože tu nešlo o nové skutečnosti, které by nastaly až po koncentraci ve smyslu ust. § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. Výzva k plnění i zápočet byly provedeny v roce 2017 a na jednání soudu dne 31. 10. 2019 byly přečteny k důkazu, ale žalobce na ně přesto v uvedeném smyslu nereagoval.

17. Žalobce se ve svých námitkách výší nákladů vůbec nezabýval, nebo je zmínil pouze okrajově. Při jednání dne 31. 10. 2019, při němž nastala koncentrace, uvedl, že nebylo prokázáno, zda započítané nájemné odpovídá běžnému nájemnému v daném místě a čase. K výši ušlého zisku se vrátil až na jednání dne 5. 5. 2022, tedy již po koncentraci, kdy poukázal na rozpor mezi výší nájemného 80 000 Kč měsíčně podle odstoupení od smlouvy a výší 60 000 Kč měsíčně podle zápočtu, z toho dovodil neurčitost a neplatnost zápočtu, ale výši nákladů na dosažení zisku nerozporoval. Té se dotkl až v závěrečném návrhu, kdy namítl, že náklady nebyly odečteny od nájemného.

18. Soud prvního stupně v průběhu řízení precizně plnil svoji poučovací povinnost a žalobci poskytl poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. ke všem včas uplatněným tvrzením a námitkám. Namítl-li žalobce v podaném odvolání to, co okrajově naznačil v závěrečném návrhu, tedy že náklady na dosažení zisku nebyly prokázány, učinil tak ve smyslu ust. § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. opožděně, a nešlo o způsobilý odvolací důvod. Proto odvolací soud k uvedené námitce nepřihlížel.

19. Žalobci se tedy v odvolacím řízení nepodařilo zpochybnit závěry soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení a o kompenzabilitě započítávaných pohledávek. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žalobcův nárok na vypořádání zaniklého vztahu podle zásad bezdůvodného obohacení upravených v ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku zanikl započtením, pak se jednalo o závěr správný a zákonu odpovídající.

20. Odvolací soud považoval napadený rozsudek za věcně správný a jako takový jej potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšnému žalovanému, a to v částce 31 072,80 Kč, která zahrnovala odměnu za dva úkony právní služby po 12 540 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč a DPH 5 392,80 Kč.