25 CO 32/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 1 218 000 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 31 C 400/2019-225, z 16. 9. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 32 621,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem byla žaloba o zaplacení částky 1 218 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2015, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 218 000 Kč od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení zamítnuta (výrok I.). Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení 97 864,80 Kč k rukám advokáta žalovaného ve lhůtě tří dní od právní moci rozsudku (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne [datum] byla mezi JUDr. [jméno] [příjmení] (právním předchůdcem žalobce) jako věřitelem a dlužníkem [právnická osoba] [právnická osoba] (právním předchůdcem žalovaného) jako dlužníkem uzavřena smlouva o finanční výpomoci, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 3 500 000 Kč, které měl dlužník vrátit do 31. 12. 2015. Pohledávka z tohoto závazkového vztahu byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky z [datum] na paní [jméno] [příjmení], následně došlo k dalším postoupení z paní [jméno] [příjmení] na [právnická osoba] [anonymizováno] Smlouvou o postoupení pohledávky z [datum] a smlouvou z [datum] ji tato společnost postoupila na žalobce. V řízení bylo prokázáno, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba], [právnická osoba] [právnická osoba] a JUDr. [jméno] [příjmení] uzavřena smlouva o podřízení pohledávek, v níž [právnická osoba] vystupovala jako nadřízený věřitel, JUDr. [jméno] [příjmení] jako podřízený věřitel a [právnická osoba] [anonymizováno] jako dlužník, na jejímž základě se podřízený věřitel zavázal bez předchozího písemného souhlasu banky nepostoupit jakékoli podřízené pohledávky nebo jejich části na třetí osobu ani k nim nezřídit právo třetí osoby. Tuto povinnost podřízený věřitel JUDr. [příjmení] porušil, když pohledávku převedl na [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně při právním hodnocení smlouvy o postoupení aplikoval v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 s odůvodněním, že smlouva o finanční výpomoci i smlouva o podřízení pohledávek byly uzavřeny za účinnosti tohoto občanského zákoníku a jestliže tedy byly porušeny povinnosti z těchto smluv, je třeba i postoupení posoudit podle předchozí úpravy, tedy podle ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v němž je zakotveno, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi JUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je smlouvou neplatnou, neboť svým obsahem se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku a za tohoto stavu nemá žalobce aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Pokud se žalobce dovolával toho, že nabyl pohledávku v dobré víře, že prováděl vůči žalovanému započtení vzájemných pohledávek a proti tomu nebyly vzneseny námitky a že svůj dluh uznal, soud těmto námitkám nepřisvědčil, když prvotní postoupení z JUDr. [jméno] [příjmení] na [jméno] [příjmení] odporovalo dohodě o možnosti postoupení pohledávky bez písemného předchozího souhlasu [obec] [anonymizováno] a tento souhlas nebyl dán. K argumentaci žalobce, že se nejedná o neplatnost absolutní, nýbrž pouze o neplatnost relativní ve smyslu ust. § 267 odst. 1 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uzavřel, že úprava postoupení pohledávek je v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. obsažena komplexně, tedy nelze použít obchodní zákoník a postoupení pohledávek se řídilo výlučně ustanovením tohoto zákoníku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, v němž namítl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a věc byla nesprávně právně posouzena. [jméno] [příjmení] nabyla pohledávku od JUDr. [jméno] [příjmení] v dobré víře, že postoupení dané pohledávky nic nebrání. Dne 29. 8. 2016 žalovaný uznal předmětnou pohledávku písemným uznáním dluhu a oznámením o jednostranném zápočtu pohledávek ze dne 27. 10. 2017 žalobce započetl na předmětnou pohledávku svůj závazek vůči žalovanému. Žalobce nabyl pohledávku bez právních závad a až v průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o podřízení pohledávek, v níž bylo sjednáno, že závazkový vztah podléhá režimu obchodního zákoníku. Smlouva o postoupení pohledávky může být nanejvýš relativně neplatná ve smyslu ust. § 267 odst. 1 obchodního zákoníku, když se tímto zákonem řídí. Žalovaný se neplatnosti smlouvy nedovolal ani se dovolat nemohl, když relativní neplatnosti se může dovolat pouze ta osoba, na jejíž ochranu je smluvní omezení postoupení pohledávky sjednáno. Omezení cese a s ní související případná relativní neplatnost byla sjednána ve prospěch banky, tedy [obec] [anonymizováno], která proti postoupení nic nenamítla. Ve vztahu k samotné podřízenosti předmětné pohledávky žalobce zastává názor, že pokud postupník nabyl pohledávku bez současného sjednání postoupení dohody o podřízenosti, nabyl toliko pohledávku nepodřízenou. Ujednání o podřízenosti předmětné pohledávky není součástí pohledávky jako takové, tedy pohledávky, tak jak ji chápe současná právní úprava, která pohledávku chápe jako věc nehmotnou movitou. Ujednání o podřízení pohledávky není věcným právem, které by se stalo součástí pohledávky, ale je toliko smluvním ujednáním subjektů, kteří se na podřízenosti dohodly. V tomto případě tak ujednání podřízenosti předmětné pohledávky zavazuje pouze dlužníka, nadřízeného věřitele a podřízeného věřitele. [jméno] [příjmení] nabyla pohledávku pouze včetně závad, které měla a mohla z okolností daného postoupení zjistit, nebo které byly v rámci tohoto postoupení, popř. i později ujednány. Stejně jako [jméno] [příjmení], předmětnou pohledávku nabyl v dobré víře žalobce a této dobré víry a ochrany práv v dobré víře se dovolává. Žalobce trvá na tom, že omezení převoditelnosti předmětné pohledávky postoupením nebo její podřízeností nepřešly na další postupníky, tedy ani na [jméno] [příjmení], ani na [právnická osoba], ani na žalobce. Okamžikem přechodu vlastnického práva na prvního postupníka došlo k zániku všech závad váznoucích na předmětné pohledávce. Jestliže se všechna postoupení odehrála za účinnosti občanského zákoníku 89/2012 Sb., je třeba na posouzení aplikovat ochranu poskytnutou tímto novým zákoníkem a je třeba vztah posoudit podle nové právní úpravy. Jestliže žalovaný pohledávku vůči [jméno] [příjmení] dne 29. 8. 2016 uznal, nemůže dále vznášet námitky, které mu vznikly v době před tímto projevem. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil podáním z 25. 1. 2022. Rozsudek soudu prvního stupně považuje po formální i věcné stránce za zcela správný. Soud prvního stupně správně dovodil, že dne [datum] byla uzavřena trojstranná dohoda o podřízení pohledávek mezi [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] a [jméno] [příjmení], která obsahovala výslovný zákaz cese pohledávek JUDr. [jméno] [příjmení] v postavení věřitele za [anonymizována dvě slova] v postavení dlužníka. Podle čl. III odst. 3 písm. c) smlouvy o podřízení pohledávek je v souladu s ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. výslovně sjednán zákaz pro JUDr. [jméno] [příjmení] postupovat jakékoliv podřízené pohledávky na třetí osoby bez souhlasu banky. Pokud k převodu došlo, soud prvního stupně správně dovodil ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, že je cese absolutně neplatná. Judikatura ke starému občanskému a obchodnímu zákoníku před vydáním tohoto rozhodnutí a též po jeho vydání konstantně dochází k jednoznačnému závěru o absolutní neplatnosti cese v případě porušení ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Jestli byla neplatnost jako relativní posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, jedná se o názor ojedinělý, který nebyl nikdy potvrzen. Shodně se soudem prvního stupně rozhodovaly soudy i v jiných věcech, kde účastníkem řízení byl rovněž žalovaný. Práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona se řídí dosavadními právními předpisy dle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle obchodního zákoníku platilo, že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Úprava je buď subsidiární, kdy určitá otázka je v obchodním zákoníku upravena, ale její úprava není úplná, anebo jde o úpravu komplexní, když v občanském zákoníku některé instituty nejsou upraveny. Otázka postupování pohledávek se při absenci zvláštní právní úpravy řídí výlučně ust. § 524 – 530 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013. Ustanovení § 1107 zákona č. 89/2021 Sb. na daný případ nedopadá, neboť postoupení se řídí občanským zákoníkem 40/64 Sb. a dopadá pouze na věci hmotné. Pohledávka je sice věcí, nikoliv věcí hmotnou. Na daný případ nedopadá ani ust. § 1884 občanského zákoníku, dle kterého zůstávají dlužníku i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Právo námitek by příslušeno v případě platného postoupení. Navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 20. 12. 2019 domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, jímž by byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 1 218 000 Kč z titulu vrácení peněžních prostředků poskytnutých právním předchůdcem žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] právnímu předchůdci žalovanému [právnická osoba] [anonymizováno] dle smlouvy o finanční výpomoci ze [datum], na základě které poskytl JUDr. [příjmení] společnosti částku 3 500 000 Kč a tato měla být vrácena k 31. 12. 2015. Pohledávka ze smlouvy o finanční výpomoci byla JUDr. [příjmení] postoupena dne [datum] [jméno] [příjmení], ta postoupila tuto pohledávku dne [datum] na [právnická osoba] a [právnická osoba] ji postoupila dne [datum] žalobci. Zároveň dlužník [právnická osoba] [anonymizováno] fúzoval do společnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že pohledávka nebyla uspokojena, žalobce se svých nároků domáhal žalobou.

6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Zpochybňoval, že finanční prostředky byly dlužníkovi poskytnuty a zásadně namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby s tím, že dne [datum] byla uzavřena mezi dr. [příjmení], [právnická osoba] a [právnická osoba] smlouva o podřízení pohledávek, kterou byla podřízena pohledávka ze smlouvy o finanční výpomoci pohledávce [obec] [anonymizováno] za [právnická osoba] ze smlouvy o úvěru z [datum] na částku 35 000 000 Kč, takže s úhradou pohledávky ze smlouvy o výpomoci bylo možné započít až po zaplacení úvěru [obec] [anonymizováno]. V této smlouvě byl zároveň sjednán zákaz postoupení podřízené pohledávky bez souhlasu nadřízeného věřitele, a pokud došlo k postoupení za stavu, kdy byl sjednán zákaz cese, jedná se o smlouvu o postoupení absolutně neplatnou.

7. V reakci na vyjádření žalovaného se žalobce dovolával toho, že pohledávku nabyl v dobré víře, neboť o smlouvě o podřízení nevěděl. Vady postoupení se na opakované postoupení nevztahují a i v případě neplatnosti úkonu jde o neplatnost relativní, když smlouva o výpomoci i podřízení byly uzavřeny dle obchodního zákoníku. Apeloval i na skutečnost, že pohledávka byla uznána a bylo o pohledávce účtováno.

8. Mezi stranami byl v zásadě spor o to, v režimu jakého zákona se bude posuzovat smlouva o postoupení, potažmo na ochranu koho byl sjednán zákaz cese.

9. Soud prvního stupně sdělil účastníkům svůj předběžný právní názor, poučil je dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení i důkazní, poučil je o koncentraci řízení, provedl navržené důkazy a rozhodl, jak shora uvedeno.

10. Skutkové závěry soudu prvního stupně, že dne [datum] uzavřel JUDr. [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [anonymizováno] smlouvu o finanční výpomoci, že dne [datum] byla uzavřena mezi jmenovanými a [právnická osoba] smlouva o podřízení pohledávek a že dne [datum] JUDr. [příjmení] uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o finanční výpomoci na [jméno] [příjmení], která následně smlouvou o postoupení pohledávky postoupila pohledávku z [datum] [právnická osoba] a tato ji postoupila smlouvou o postoupení dne [datum] na žalobce, jsou správné a nebyly účastníky rozporovány. Přisvědčit je třeba i právnímu závěru, že žalovaný je právní nástupce dlužníka [právnická osoba] [anonymizováno], když tato společnost do žalované společnosti fúzovala.

11. Pro rozhodnutí v dané věci bylo klíčové posoudit, režim jakého zákona se uplatní při hodnocení porušení povinnosti ze smlouvy o podřízení pohledávek ze [datum], zda podle občanského zákoníku č. 40/64 komplexně či zda se aplikuje i ustanovení obchodního zákoníku jako doplňující, či zda postoupení pohledávek bude výlučně posouzeno dle ustanovení zákona 89/2012 Sb. za stavu, kdy smlouva o finanční výpomoci a smlouva o podřízení pohledávek byly uzavřeny za účinnosti občanského zákoníku 40/1964 Sb., resp. obchodního zákoníku (podřízení režimu obchodního zákoníku bylo v obou smlouvách zakotveno) a smlouvy o postoupení pohledávek, resp. první smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Volba právního předpisu na posuzovaný vztah byla pro rozhodnutí zásadní.

12. Soud prvního stupně uzavřel, že na hodnocení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi JUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je třeba aplikovat komplexně ustanovení zákona č. 40/64 Sb., které v § 525 odst. 2 stanoví, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Tyto závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné.

13. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona dosavadními právními předpisy. Je naprosto nepochybné, že smlouva o finanční výpomoci i smlouva o podřízení pohledávek byly uzavřeny za účinnosti starého občanského zákoníku, a je rovněž jednoznačné, že povinnost z těchto smluv uzavřených podle starého občanského zákoníku byla za účinnosti nového zákoníku porušena. Uvedené přechodné ustanovení vymezuje aplikaci právní úpravy tak, že byla-li za účinnosti nového občanského zákoníku porušena povinnost stanovená smlouvou uzavřenou za účinnosti starého občanského zákoníku, posuzuje se porušení této povinnosti dosavadní právní úpravou, tedy ust. § 524 – 530 občanského zákoníku č. 40/64 Sb. Nelze než uzavřít, že jestliže k platnému postoupení pohledávky není třeba souhlasu dlužníka, je mu dispozitivním ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem nebo je lze sjednat i dodatečně a může se týkat jakékoliv pohledávky. K takovému ujednání v přezkoumávané věci došlo ve smlouvě o podřízení pohledávek ze [datum]. Dojde-li při zákazu cese k postoupení, postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku, není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ust. § 525 je neplatná podle § 39 občanského zákoníku, tedy je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

14. Mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o podřízení pohledávek, kde zákaz cese byl zcela jednoznačně sjednán, když podřízený věřitel JUDr. [jméno] [příjmení] se zavázal, že podřízenou pohledávku za dlužníkem nepostoupí na osobu třetí a tuto povinnost porušil. Smlouva o postoupení pohledávek je tak absolutně neplatná a nedošlo-li k postoupení pohledávky JUDr. [příjmení] za žalovaným (právním předchůdcem žalovaného) na žalobce, nemá žalobce aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 1 218 000 Kč s příslušenstvím, postupoval správně.

15. K argumentaci žalobce, že nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek v dobré víře, neboť postupitelé vždy prohlásili, že jsou oprávněni s předmětnou pohledávkou nakládat, odkazuje odvolací soud na výše uvedené. K argumentaci, že žalovaný svůj dluh uznal a nic nenamítal proti započtení pohledávek žalobce na pohledávku žalovaného, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na základě provedeného právního hodnocení uvádí, že tyto skutečnosti jsou nerozhodné, neboť postoupení samotné odporovalo dohodě podřízeného věřitele o nepostoupení pohledávky bez písemného souhlasu [obec] [anonymizováno] a tento souhlas nebyl dán. Tento závěr činí odvolací soud, aniž by se zabýval skutkovými okolnostmi týkajícími se propojeností osob, které jednaly za jednotlivé subjekty (osoby blízké či spřátelené), a aniž by hodnotil tvrzení, která v řízení zazněla, např. o uznání závazku za žalovaného osobou, která následně působila ve funkci jednatele žalobce. Tyto okolnosti by mohly zpochybňovat dobrou víru, ke které, za stavu, kdy vztahy jsou podřízeny režimu zákona č. 40/64 Sb., není možné přihlížet.

16. Žalobce rovněž v řízení poukazoval, že případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky by byla neplatnost relativní ve smyslu ust. § 267 odst. 1 obchodního zákoníku, když účastníci ve smlouvě o finanční výpomoci i ve smlouvě o podřízení pohledávek dohodli, že právní vztahy z těchto smluv se budou řídit režimem obchodního zákoníku. Jak shora uvedeno, postoupení pohledávky se uskutečnilo v době, kdy vedle sebe působila úprava občanského zákoníku a zákoníku obchodního. Ustanovení občanského zákoníku byla používána buď subsidiárně ve věcech neupravených obchodním zákoníkem, nebo výlučně, kdy úprava v obchodním zákoníku absentovala. Obchodní zákoník neobsahoval žádné ujednání o postoupení pohledávky a tato skutečnost vede k závěru, že platnost smlouvy o postoupení je třeba posuzovat výlučně podle úpravy zakotvené v občanském zákoníku, tedy jedná se o neplatnost smlouvy absolutní. Přes uvedený závěr však odvolací soud poukazuje, že z obsahu smlouvy o podřízení pohledávek lze dovodit, že zákaz cese byl sjednán též ve prospěch a na ochranu dlužníka, tj. žalovaného, a v jeho prospěch, neboť aby mohl žalovaný plnit své závazky vůči [obec] [anonymizováno] ze smlouvy o úvěru z [datum] (úvěr ve výši 35 000 000 Kč), byl zákaz cese, který by zabránil změně v osobě na straně podřízeného věřitele, v jeho prospěch, neboť dodržování podmínek smlouvy o úvěru bylo jeho zájmem. Z uvedeného vyplývá, že i za stavu, pokud by se jednalo o relativní neplatnost (a o tu se nejedná), byla by smlouva o postoupení pohledávky neplatná, neboť dlužník se její neplatnosti dovolal.

17. Odvolatel v řízení poukazoval na ust. § 1884 odst. 2 občanského zákoníku 89/2012 Sb. s tím, že je poctivý postupník, vůči němuž dlužník uznal pohledávku jako pravou. Citované ustanovení předpokládá platné postoupení pohledávky a k tomuto platnému postoupení nedošlo. Stejně tak není namístě aplikace ust. § 1760 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dle kterého nevyvolává neplatnost smlouvy, jestliže strana není oprávněná nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno. V dané věci strana neoprávněná nakládat jednala proti sjednanému zákazu cese a porušení tohoto zákazu je spojeno s účinkem neplatnosti.

18. Odvolací soud doplňuje, že uvedené závěry nemohou změnit ani opakované poukazy na judikaturu jiných soudů, když odvolací soud je toho názoru, že nejasnosti v použitelnosti právní úpravy může vyvolávat porušení zákazu cese sjednaného ve smlouvách uzavřených podle zákona č. 89/2012 Sb., nikoliv ve smlouvách uzavřených podle občanského zákoníku č. 40/64 Sb., neboť přechodná ustanovení (§ 3028 obč. zák.) vymezují aplikaci právní úpravy jednoznačně.

19. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto odvolací soud toto rozhodnutí dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto a jejich výše byla bezchybně stanovena.

20. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady řízení žalovaného sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 13 180 Kč, ze dvou režijních paušálů po 300 Kč a z DPH; celkem činí částku 32 621,60 Kč. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo nahradit tyto náklady k rukám advokáta žalovaného.