25 CO 34/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum k trvalému pobytu hlášen na adrese adresa o zaplacení částky 25 010,28 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 10. 2022, č. j. 5 C 243/2022-21,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5 311,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 311,37 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 311,37 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., tj. pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 13 948,25 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 287,37 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 23 225,28 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 193,25 Kč do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 483,85 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 483,85 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem pod bodem I. uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni společnosti [právnická osoba] částku 5 750,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 750,66 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu v rozsahu návrhu na zaplacení částky 17 474,62 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 225,28 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 483,85 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 483,85 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 201,52 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 98,49 Kč a poplatků v celkové výši 1 785 Kč, a dále výrokem pod bodem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že původní žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 25 010,28 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovanému měla být poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal hradit v měsíčních splátkách po 691,35 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši a úvěr hradil až do března 2021, když od této doby již neuhradil ničeho, v důsledku čehož původní žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Soud prvního stupně postupem ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení. Shledal, že ve věci je možné rozhodnout toliko na základě účastníky předložených listinných důkazů, když tito se práva účasti na projednání vzdali. Smlouvu o úvěru nalézací soud posoudil jako absolutně neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s odůvodněním, že původní žalobkyně nedostatečně zkoumala kredibilitu žalovaného. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na další soudní řízení u něj vedená, jejichž účastníkem je rovněž žalovaný a předmětem peněžitá plnění mající původ v jím nehrazených úvěrech. Z obsahu připojených listin pak vyplynulo, že žalovaný s původní žalobkyní uzavřel v době předcházející uzavření předmětné smlouvy další smlouvy o úvěru, na základě kterých čerpal částku v objemu několika set tisíc korun. Původní žalobkyně opakovaně úvěry poskytla bez dostatečného ověření příjmů a výdajů žalovaného. Od počátku roku 2021 žalovaný všechny úvěry postupně přestal hradit, když z výše uvedeného je zřejmé, že pouze„ vytloukal klín klínem“, z čehož vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného daný spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na závěry citované shora pak nalézací soud nárok žalobkyně posoudil dle předpisů o bezdůvodném obohacení, kdy od čerpané jistiny 30 000 Kč odečetl úhrady žalovaného v celkové výši 24 249,34 Kč a žalobkyni tak vyhověl toliko ohledně rozdílu ve výši 5 750,66 Kč s úrokem z prodlení z této částky, který původní žalobkyni přiznal od 19. 3. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

2. Původní žalobkyně ve včasném odvolání směřujícího do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně namítla, že v průběhu nalézacího řízení nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., přičemž dále doplnila, že jí soudem prvního stupně mělo být poskytnuto poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k čemuž však nedošlo. Původní žalobkyně rovněž vytkla soudu prvního stupně, že nesprávně zjistil skutkový stav věci, když shledal úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatným právním jednáním pro porušení její povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti odkázala na listinné důkazy připojené již k samotné žalobě, z nichž vyplývá opak. Zdůraznila, že kredibilita žalovaného byla mimo jiné ověřena na základě osobního pohovoru s ním, nahlédnutím do nebankovních registrů a informací od žalovaného ověřeného z jeho běžného účtu, když jeho čistý měsíční příjem v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy činil 23 547 Kč. Nalézací soud rovněž nezohlednil skutečnost, že žalovaný poskytnutý úvěr dle platební historie po delší dobu hradil. Pro případ, že by bylo namístě nárok žalobkyně posoudit dle předpisu o bezdůvodném obohacení, soud prvního stupně nesprávně zjistil výši žalovaným uhrazených splátek, když tento v průběhu trvání úvěrového stavu zaplatil toliko částku 18 937,97 Kč a bezdůvodné obohacení by tak činilo 11 062,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Původní žalobkyně namítla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozhodnutí s tím, že žalovanému by byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 794,14 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 709,13 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení spolu s náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 25 Co 34/2023-87, které nabylo právní moci dne 5. 6. 2023, bylo připuštěno, aby na místo původní žalobkyně společnosti [právnická osoba] vstoupila do řízení společnost [právnická osoba]

4. Odvolací soud následně přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž přihlédl k obsahu odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

5. Předně je třeba uvést, že dle ust. § 115a o. s. ř. není k projednání věci třeba nařizovat jednání, pouze v případě, že se účastníci práva odvolání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a zároveň jestliže ve věci lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinný důkazů. Skutkový stav musí být z listinných důkazů, jež jsou obsahem spisu, bez pochybností patrný. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ust. § 115a pak nelze bez dalšího založit na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků, jak nesprávně učinil soud prvního stupně – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 543/2007 či usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2440/19. Jednání je proto třeba vždy nařídit vždy, jsou-li proti sobě navzájem neslučitelná skutková tvrzení účastníků, jež mají vliv na rozhodnutí ve věci samé, nebo rozhodnutí ve věci samé je závislé na skutečnosti, kterou jeden z účastníků buď nedostatečně tvrdí, případně tvrdí dostatečně, avšak neprokazuje. Podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem procesní aktivity účastníků. Účastníci jsou ve sporu povinni tvrdit a navrhovat důkazy a tím, jak k uvedeným povinnostem přistoupí, zásadně předurčují skutkový závěr soudu. Je ovšem povinností soudu prvního stupně, aby účastníky vedl podle § 118a o. s. ř. ke splnění jejich procesních povinností, řádně je poučil o jejich břemenu tvrzení i břemenu důkazním, a vyzval je k tomu, aby doplnili potřebná tvrzení i označili důkazní návrhy. Shora uvedeným povinnostem však soud prvního stupně nedostál a žalobkyni nepoučil podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přestože její skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání jsou (byla) zcela nedostatečná.

6. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ve věci nařídil jednání, ke kterému byla žalobkyně, zástupce žalobkyně a žalovaný řádně a včas předvoláni a odvolací soud připraven poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. postupem ve smyslu ust. § 213b odst. 1 a 2 o. s. ř. Dlužno dodat, že z důvodu procesní ekonomie odvolací soud žalobkyni již předem v rámci odvolacího řízení vyzval k doplnění skutkových tvrzení ohledně části nároku uplatněného v rámci žaloby a dále pak i k doplnění skutkových tvrzení týkajících se zjišťování a ověřování kredibility žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně a k označení (doložení) důkazů k jejich prokázání s upozorněním, že bez dalšího nelze vycházet z do jisté míry vágních a neúplných tvrzení obsažených v žalobním návrhu. Na výzvu soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 25. 9. 2023, v rámci kterého zejména doplnila skutková tvrzení ohledně výpočtu kapitalizovaného úroku ve výši 1 483,85 Kč za období od 19. 1. 2021 do 21. 7. 2021, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 301 Kč v období od 10. 3. 2021 do 27. 4. 2022 a poplatků v celkové výši 1 785 Kč. K ověřování a posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně dále doplnila, že žádost žalovaného o úvěr právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila individuálně a v souladu se svými schvalovacími strategiemi a principy obezřetného úvěrování. Provedla kontrolu veškerých dostupných informací v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, v insolvenčním rejstříku a databázích MV ČR. Žalovaný pak deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 23 547 Kč, když dále uvedl, že bydlí u rodičů, přičemž celkový čistý příjem domácnosti činí 70 000 Kč, a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdce žalobkyně porovnával jeho příjem a výdaje na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů právní předchůdce žalobkyně zjistil, že vůči němu měl žalovaný v době žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 393,77 Kč, a z externích zdrojů, že žalovaný měl v době podání žádosti další závazky ve výší 1 222 Kč, tedy celkem 8 615,77 Kč, přičemž bylo v možnostech a schopnostech žalovaného poskytnutý úvěr v době uzavření řádně splácet.

7. Odvolací soud ve věci nařídil jednání na den 4. 10. 2023 v 9:30 hodin. Podáním doručeným prostřednictvím datové schránky advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. omluvila žalobkyně svoji neúčast na nařízeném jednání a požádala o jeho odročení z důvodu náhlé zdravotní indispozice [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud nepovažoval omluvu za včasnou a ani odůvodněnou, když do spisu nebyla založena ani substituční plná moc pro [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]., věc ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal v nepřítomnosti žalobkyně, zástupce žalobkyně a žalovaného. S ohledem na neúčast žalobkyně a zástupce žalobkyně na jednání u odvolacího soudu nebylo možno poskytnout poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v intencích uvedených shora.

8. K věci samé odvolací soud uvádí, že byť shledal určitá procesní pochybení v řízení před soudem prvního stupně citovaná shora, shledává s ohledem na obsah spisu i přes doplněná skutková tvrzení žalobkyně v rámci odvolacího řízení, ve shodě se soudem prvního stupně, úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice doložila listinami, jakým způsobem zkoumala kredibilitu žalovaného, když se jednalo zejména o náhled do nebankovních registrů, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti a výpisy z běžného účtu, nicméně odvolací soud má za to, že v situaci, kdy právnímu předchůdci žalobkyně bylo jednoznačně známo, že žalovaný čerpal v poměrně krátkém časovém období více úvěrů, když jednotlivé úvěry sice nepravidelně splácel, ale z větší části pouze z prostředků získaných na základě později poskytnutých úvěrů, je evidentní, že žalovaný nebyl schopen se svým příjmem vystačit. Právnímu předchůdci žalobkyně jako bance, tedy profesionálu, muselo být jednoznačně zřejmé, že žalovaný se v době uzavření smlouvy již delší dobu nacházel v dluhové spirále, a jak správně podotkl soud prvního stupně,„ tzv. vytloukal klín klínem“, kdy neustále uzavíral další úvěrové smlouvy v celkové výši několika set tisíc korun, přičemž je evidentní, že se jednalo o úvěry na spotřebu, kdy žalovaný čerpané prostředky průběžně spotřebovával, přičemž jeho životní náklady byly vyšší než jeho příjmy. V této souvislosti soud odkazuje na vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 6. 6. 2022 a zejména na výpis z běžného účtu žalovaného za období prosinec 2018 až březen 2019. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá úvěrujícímu zkoumat kredibilitu s odbornou péčí. Právnímu předchůdci žalobkyně, který vedl běžný účet pro žalovaného a tomuto opakovaně poskytl větší množství úvěrů, tak muselo být zřejmé, že jsou zde důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr řádně a včas splácet.

9. Berouc v úvahu závěry shora uvedené, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouva o úvěru neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 OPR – Finance, kde se mimo jiné uvádí, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud tento závěr dovodil i v daném případě.

10. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je nutno vztah mezi účastníky vypořádat pouze v rozsahu a dle předpisů o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 2991 a. n. občanského zákoníku, tedy ohledně rozdílu toho, co bylo právním předchůdcem žalobkyně poskytnuto, a co žalovaný dosud skutečně vrátil. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl částku uhrazenou žalovaným, kdy tento zaplatil toliko částku 18 937,97 Kč, změnil odvolací soud výrok II., když co do částky 5 311,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení žalobě vyhověl, a ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Pokud jde o odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, pak proti tomuto nebylo s ohledem na skutečnost, že se jedná o vyhovující výrok, odvolání přípustné, když opravný prostředek (odvolání) svědčí pouze tomu účastníku, kterému byla rozhodnutím způsobena určitá újma. Napadeným výrokem I. žalobkyni žádná újma nevznikla, a proto soud odvolání v této části odmítl postupem podle § 218 písm. b) o. s. ř.

12. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodováno dle ust. § 224 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovanému, který byl v řízení z větší části úspěšný, žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nárok.