25 CO 384/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení částky 229 994 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 11 C 27/2018-313, z 29. 9. 2020

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána k zaplacení částky 6 019 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 101 055 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od 30. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení za řízení před soudy všech stupňů ve výši 255 088 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128 939 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 128 939 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žaloba byla co do částky 101 055 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 101 055 Kč za dobu od 30. 12. 2017 do zaplacení zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci k rukám jejího právního zástupce náklady řízení 23 123 Kč, rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok uplatněný žalobcem je důvodný pouze zčásti. Žalobce prokázal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo se sjednanou cenou 594 830 Kč, na níž byla zaplacena záloha 364 836 Kč dne 15. 8. 2017. Dílo bylo zhotoveno a žalobci vznikl nárok na doplacení ceny díla. Při hodnocení procesní obrany žalované, která namítala, že pohledávka žalobce zanikla započtením, když žalovaná měla vůči žalobci pohledávku z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 168 000 Kč a 14 000 Kč a má právo na náhradu za poškození dobrého jména ve výši 50 000 Kč, soud prvního stupně konstatoval, že zápočet učiněný žalovanou ze dne 6. 2. 2018 je zápočet platný, neboť se jedná o pohledávku jistou a určitou, tedy způsobilou k započtení. Právní jednání, kterým došlo k zápočtu pohledávek nelze považovat za zdánlivě právní jednání, neboť žalovaná uplatnila svůj nárok jako jednu pohledávku na náhradu škody ve výši 232 000 Kč a tato pohledávka pak v rozsahu, ve kterém se kryje s pohledávkou žalobce, zanikla a ve zbytku zůstala nezaplacena. Pokud jde o důvodnost výše žalované pohledávky, soud prvního stupně hodnotil jako doloženou pohledávku žalované ve výši 101 055 Kč s odůvodněním, že procesní obrana v tomto rozsahu byla prokázána svědeckými výpověďmi zájemců o ustájení koní a zájemců o využívání jízdárny v listopadu a prosinci 2017. Za tímto účelem provedl soud prvního stupně výpočet výše škody tak, že od předpokládaného nájmu za pronájem boxu odečetl náklady na jednoho koně za měsíc a DPH a od nájemného za vnitřní jízdárnu odečetl DPH, přičemž zájem o využití předmětných míst u všech označených osob zjistil. Na základě tohoto výpočtu shledal důvodný ušlý zisk ve výši 101 055 Kč a v tomto rozsahu závazek žalované v důsledku započtení zanikl. Soud nepřisvědčil tvrzení žalované, že byla poškozena její dobrá pověst, když ani po poučení soudem tato svá tvrzení neprokázala.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci.

3. Žalobce namítal, že soud nesprávně posoudil započtení vzájemných pohledávek účastníků, když prohlášením o jednostranném započtení ze dne 6. 2. 2018 k zániku závazku nedošlo. Domáhala-li se žalovaná náhrady škody z titulu ušlého zisku z důvodu nemožnosti ustájení 14 koní po dobu 2 měsíců za cenu 6 000 Kč/koně/měsíc, celkem ve výši 168 000 Kč a náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 14 000 Kč z důvodu nemožnosti nabídnout 7 zájemcům halu za cenu 1 000 Kč/zájemc, tj. náhrady majetkové újmy a nároku na náhradu škody způsobenou poškozením dobrého jména ve výši 50 000 Kč, tj. nároku na náhradu nemajetkové újmy, vše celkem ve výši 232 000 Kč, jedná se o 3 samostatné pohledávky. Byla-li souhrnně započtena tato pohledávka, činí zbylá částka 2 006 Kč a ze zápočtu není zřejmé, v jakém rozsahu pohledávky zanikly. V dané věci nemohlo dojít k započtení na jednu pohledávku, započetla-li žalovaná více pohledávek, aniž by určila, která z těchto pohledávek zanikla zcela. Zápočet z 6. 2. 2018 je neurčitý a z důvodu této neurčitosti je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlížet. Nesprávné je i posouzení pohledávek žalované jako pohledávek určitých ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z., když pohledávka uplatněná žalovanou není způsobilá k započtení pro svoji pochybnost a neurčitost. Pohledávka z titulu náhrady škody za poškození dobrého jména ve výši 50 000 Kč neexistuje, a pokud neexistující nárok byl součástí souhrnné pohledávky ve výši 232 000 Kč, nelze takovou pohledávku považovat za určitou a jistou, tudíž započitatelnou. Minimálně jeden ze žalovanou uplatněných nároků je nárokem nejistým a neurčitým, tudíž nezapočitatelným. Nesprávně byla posouzena i příčinná souvislost mezi prodlením se zhotovením díla a vznikem škody ve formě ušlého zisku, když ve stáji existovala řada nedodělků, jež nebyly součástí smlouvy o dílo, a tyto práce měla provádět žalovaná. Absence příčinné souvislosti je dána prodlením žalované se zhotovením prací, které příslušely výlučně jí. Stavební nedodělky, které se v prostorách stájí ke dni předání díla nacházely, nikterak nesouvisely s dodávkou stájových boxů, což bylo svědecky prokázáno výpovědí [anonymizováno] [jméno] [příjmení], a nebyly závislé na dodání díla žalobcem. Stájové boxy byly provozuschopné již od 14. 11. 2017 s tím, že k dokončení díla chybělo pouze dosazení několika prvků, které nemají přímý vliv na ustájení koní. Důvodem neustájení koní bylo dokončení stavebních nedodělků zajišťovaných žalovanou. Nesprávně byl posouzen i očekávaný zisk žalované, neboť žalovaná s potencionálními zájemci o pronájem stájí neměla uzavřené řádné smlouvy, takže nelze uvažovat, že by při pravidelném běhu věcí k 1. 11. 2017 začala na pronájmu stájí vydělávat. Rovněž výše škody nebyla určena správně, jestliže se soud spokojil toliko s tvrzením žalované, že náklad na ustájení 1 koně činí 107 Kč měsíčně. Soud prvního stupně pochybil, neprovedl-li důkaz účetní dokumentací žalované, jak žalobce navrhoval. Žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní k výši škody, proto žalobce navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu.

4. Odvolání žalované směřovalo do výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za správné, pokud jde o určenou výši škody, neboť [jméno] [příjmení] u žalované umístil celkem 3 koně s tím, že koně [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] byli umístěny k žalované až v měsíci květnu a srpnu, tedy správný výpočet ušlého zisku za ustájení koní [jméno] [příjmení] byl vyšší o částku 87 336 Kč. Kůň [jméno] [příjmení] byl k žalované umístěn 14. 10. 2018 a žalované ušel zisk, pokud jde o tohoto koně, ve výši 53 372 Kč, celkem tak ušlý zisk byl vyšší o 131 004 Kč. Navrhla změnu rozhodnutí tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila podáním z 10. 12. 2020. Argumentaci žalobce nepovažuje za správnou, když dle žalované bylo v řízení prokázáno, že v důsledku prodlení žalobce došlo ke škodě žalované, a rovněž bylo prokázáno, jak k ní došlo, jaký vliv mělo prodlení žalobce a že prodlení žalobce bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody žalované.

6. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil dne 10. 12. 2020. V řízení je nutno zkoumat toliko perfektnost, určitost a oprávněnost žalovanou tvrzeného zápočtu ze dne 6. 2. 2018 jakožto dokonalého hmotněprávního jednání z doby před podáním žaloby a nikoliv otázku vzniku škody tak, jak by tomu bylo v případě, že by žalovaná své nároky uplatnila vzájemnou žalobou. Odvolání žalované je zmatečné, jestliže žalovaná uplatňuje náhradu škody za ušlý zisk ve výši 232 059 Kč s odkazem na pana [příjmení] a paní [příjmení]. Zápočet z 6. 2. 2018 je zcela neurčité jednání, které nemá jasné ohraničení a žalovaná jej nemůže libovolně měnit a doplňovat v rámci odvolacího řízení. Jednostranný zápočet je neplatným právním jednáním, které nikdy nemohlo způsobit zánik pohledávky žalobce.

7. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné a odvolání žalované nelze vyhovět.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 1. 2. 2018 domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaná zavázána k zaplacení částky 229 994 Kč z titulu doplacení ceny díla ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení 16 stájových boxů pro koně s termínem dokončení 6 – 8 týdnů od zaplacení zálohy. Záloha byla zaplacena ve výši 364 836 Kč dne 15. 8. 2017. Dílo bylo zhotoveno dne 15. 12. 2017, cena díla zůstala nedoplacena.

9. Žalovaná nerozporovala uzavření smlouvy ani poskytnutí plnění, avšak namítala, že pohledávka žalobce zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobci dne 6. 2. 2018. Žalobce zhotovil dílo s prodlením, když namísto sjednaného termínu 11. 10. 2017 bylo dílo zhotoveno až 15. 12. 2017 a v důsledku prodlení žalobce vznikla žalované škoda ve formě ušlého zisku 168 000 Kč z důvodu nemožnosti ustájení 14 koní po dobu 2 měsíců (listopad a prosinec) za cenu 6 000 Kč/koně/měsíc a ve formě ušlého zisku 14 000 Kč z důvodu nemožnosti využití vnitřní jízdárny 7 zájemci za cenu 1 000 Kč/zájemc. Dále bylo poškozeno její dobré jméno, když tuto nemajetkovou újmu ocenila žalovaná částkou 50 000 Kč. Pohledávku vůči žalobci žalovaná započetla a v rozsahu, v jakém se pohledávky kryly, došlo k zániku závazku. Žalovaná žalobci ničeho nedluží.

10. Soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodoval rozsudkem z 2. 4. 2018, jímž zavázal žalovanou k zaplacení částky 61 994 Kč s přísl. a co do částky 168 000 Kč s přísl. žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo usnesením zdejšího soudu, č. j. 25 Co 311/2019-254, z 18. 11. 2019 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdejší soud vytkl soudu prvního stupně částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku, nedostatečné splnění poučovací povinnosti k procesní obraně žalované, konstatoval, že určená výše škody nemá oporu v dokazování, a vytkl mu, že nezkoumal, zda existuje příčinná souvislost mezi prodlením žalobce a vzniklou škodou.

11. V dalším řízení soud prvního stupně poučil účastníky ve směru uloženém zdejším soudem o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu ust. § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř.

12. Tvrzení žalobce k obraně žalované vycházelo z argumentu, že žalobce nebyl v prodlení se zhotovením díla, neboť ze strany žalované mu nebyla poskytnuta součinnost, když z důvodů na straně žalované došlo k vyměření stájových boxů opožděně a předmět díla byl rozšířen o sedlovnu, čímž došlo i k posunutí termínu zhotovení díla. Rezervační smlouvy zájemců o ustájení nebyly písemné a není zde příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a prodlením žalobce, protože v objektu nebyly provedeny jiné práce, které nebyly součástí smlouvy o dílo a které měla uskutečnit žalovaná. V průběhu zhotovení díla bylo možné některé boxy převzít, takže dílo bylo částečně zhotoveno již před 15. 12. 2017. Žalobce rovněž zpochybňoval výši škody určené žalovanou. Zásadním tvrzením žalobce byla námitka neplatnosti provedeného zápočtu, neboť pohledávka žalované vůči žalobci je pohledávkou nekompenzabilní ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 obč. zák., když se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou. Rovněž úkon započtení je neurčitý za stavu, kdy pohledávka žalované převyšovala pohledávku žalobce, a není zřejmé, které pohledávky započtením zanikly, protože po tvrzeném započtení zbývá ze strany žalované pohledávka ve výši 2 006 Kč. Pohledávka žalované je sporná co do základu i co do výše a její prokázání si vyžádá rozsáhlé dokazování, kterým se prodlouží řízení. Žalobce odmítá odpovědnost k náhradě škody a nenese odpovědnost za nemožnost pronájmu stájí. Výše škody není správně tvrzena ani prokázána. Za tohoto stavu tak závazek nezanikl a žalobce má právo na doplacení ceny díla.

13. Soud vyslechl řadu svědků, provedl listinné důkazy (s výjimkou důkazu účetnictvím žalované, kterou navrhoval žalobce) a rozhodl, jak shora uvedeno.

14. K odvolání účastníků zdejší soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 30. 12. 2017 do zaplacení, potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 6 019 s 8,5 % úroku z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Zdejší soud hodnotil jako bezchybný závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o dílo ve smyslu ust. § 2586 občanského zákoníku i závěr, že dílo bylo zhotoveno s prodlením až dne 15. 12. 2017. V řízení nebylo prokázáno, že došlo ke změně uzavřené smlouvy o dílo, tj. že předmět díla se rozšířil o sedlovnu, a přisvědčil závěru, že žalobce porušil své povinnosti a je dána příčinná souvislost mezi porušením povinností žalobce a vzniklou škodu žalované. Pokud jde o výši škody, shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná neprokázala, že by jí vznikla majetková újma ve výši 50 000 Kč a ke způsobu výpočtu škody v zásadě neměl žádné výhrady s výjimkou drobného pochybení, když snížil výpočet o částku 12 075 Kč s tím, že ušlý zisk činí částku 107 074 Kč (viz rozsudek zdejšího soudu 25 Co 384/2020-365 z 28. 4. 2021). Pohledávka žalované tak byla prokázána v rozsahu 107 074 Kč a s ohledem na to, že žalovaná uplatnila svoji pohledávku k započtení zápočtem z 6. 2. 2018, tato pohledávka zanikla a žaloba v tomto rozsahu není důvodná. K námitce žalobce, že se jedná o pohledávku nezpůsobilou k započtení, když jde o pohledávku nejistou a neurčitou, zdejší soud nepřihlédl a své stanovisko v tomto směru podrobně zdůvodnil. Zdejší soud nepřihlédl ani k námitce, že zápočet je neurčitý, když k započtení byly uplatněny 3 nároky a určitostí zápočtu se nezabýval.

15. Rozsudek zdejšího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo do celého rozsudku soudu prvního stupně. Podle žalobce napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále se právní názor odvolacího soudu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Žalobce tvrdil, že odvolací soud se dopustil pochybení, která představují zásadní zásah do práva žalobce na spravedlivý proces a jejichž důsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud ignoroval 2 podstatné argumenty uplatněné v odvolání. Zápočet žalované ze dne 6. 2. 2018 byl absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho neurčitosti. Žalovaná tímto úkonem započítala vícero svých pohledávek za žalobcem, aniž by určila, která z těchto pohledávek zanikla zcela a která pouze částečně. Druhý argument spočíval v tom, že soud prvního stupně nejprve zcela ignoroval návrh žalobce na provedení důkazů účetnictvím žalované a nakonec jej zamítl s odůvodněním, že tento důkazní návrh byl žalobcem vznesen až po koncentraci řízení. Odvolací soud a) nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi prodlením společnosti metaxo s. r. o. a vznikem škody ve formě ušlého zisku, b) učinil nesprávné zjištění výše škody způsobené údajným prodlením strany žalující a c) nesprávně posoudil způsobilost pohledávek žalované k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. V rámci námitky c) žalobce uvedl, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, že pohledávka žalované z titulu ušlého zisku postupně konvalidovala a stala se dodatečně započitatelnou. Otázku konvalidace považoval žalobce za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Navrhl, aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalším řízení.

16. Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Napadený rozsudek považuje za správný a zákonný. Žalobce nevyhověl formálním požadavkům na vymezení důvodu dovolání, proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

17. Nejvyšší soud rozsudkem z 30. 11. 2022 dovolání proti výroku prvnímu rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2021 v části, jíž byla potvrzena část výroku I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313, odmítl (výrok I). V části, v níž byla změněna část výroku I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, ze dne 29. 9. 2020 a ve výrocích II a III rozsudek zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Pokud jde o výrok I, zde shledal dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem žalobci nebyla způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením této části napadeného rozsudku. Postupoval přitom dle ust. § 243c odst. 3 se spojením s ust. § 218 písm. b) občanského soudního řádu. Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu je odůvodněn odkazem na ust. § 553 odst. 1 občanského zákoníku a ust. § 1982 občanského zákoníku. Dovolací soud konstatoval, že judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedením započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikly, s tím, že v opačném případě byl právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Ustálenou rozhodovací praxi Nejvyšší soud shledal využitelnou i na právní vztahy, které se řídí úpravou účinnou od 1. 1. 2014. U aktivně započítávaných pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku, je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, příp. která jejich část, se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne. V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ust. § 553 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž se dle ust. § 554 občanského zákoníku nepřihlíží. Pokud tedy žalovaná uplatnila k započtení vůči pohledávce žalobce ve výši 229 994 Kč svoji pohledávku z titulu ušlého zisku ve výši 182 000 Kč a z titulu náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, tedy započetla více pohledávek, jejichž součet převýšil pasivně započítávanou pohledávku, odvolací soud nepostupoval správně, když se nezabýval tím, zda bylo započteno určitě a srozumitelně. Právní posouzení učiněné soudem odvolacím je neúplné a v důsledku toho nesprávné. Řízení odvolacího soudu bylo rovněž zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se odvolací soud řádně nevypořádal s návrhem na provedení důkazů účetnictvím žalované.

18. V dalším řízení neměl odvolací soud důvodů měnit své závěry, pokud jde o existenci smlouvy, prodlení žalobce, závěr, že smlouva se nezměnila, ani závěr, že je zde dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalobce a vzniklou škodou. V souladu se závěry Nejvyššího soudu se zabýval posouzením, zda zápočet ze dne 6. 2. 2018, jímž žalovaná proti pohledávce žalobce z titulu doplacení ceny díla ve výši 229 994 Kč započetla svoji pohledávku (resp. své pohledávky) ve výši 232 000 Kč, je úkonem určitým a zda tímto úkonem došlo k zániku závazku žalované k doplacení ceny díla. Za tím účelem zopakoval důkaz listinou označenou jako„ Prohlášení o jednostranném zápočtu pohledávek“ z 6. 2. 2018 a vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu dovodil, že předmětné prohlášení nelze hodnotit jako úkon určitý, když žalovaná započetla proti pohledávce žalobce z titulu doplacení ceny díla ve výši 229 994 Kč své pohledávky ve výši 232 000 Kč, aniž by určila, které ze započítávaných pohledávek zanikly.

19. Je zřejmé, že částka 232 000 Kč sestává z náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 182 000 Kč (ušlý zisk za nemožnost pronájmu stájí a ušlý zisk za nemožnost použití vnitřní jízdárny) a z pohledávky na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti ve výši 50 000 Kč. Aktivně je započítáváno více pohledávek a jejich součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku. Kompenzační projev neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne. Za tohoto stavu je tak úkon započtení jednáním neurčitým, a tedy jednáním zdánlivým ve smyslu ust. § 553 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž se ve smyslu ust. § 554 občanského zákoníku nepřihlíží.

20. Z důvodů shora uvedených tak nedošlo k zániku závazku k doplacení ceny díla započtením pohledávek žalované a její procesní obrana zůstala neprokázaná. Jiný úkon započtení proveden nebyl a žalovaná své nároky neuplatnila ani vzájemným návrhem ve smyslu ust. § 97 občanského soudního řádu.

21. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že částka 232 000 Kč je jednou pohledávkou, když tato argumentace byla vyvrácena v průběhu celého řízení samotnou žalovanou, která již v přípisu z 8. 1. 2018 uplatňuje 3 nároky z titulu náhrady škody.

22. S ohledem na závěr o nedůvodnosti procesní obrany žalované není pro rozhodnutí v dané věci podstatné, že nebyl proveden důkaz účetnictvím žalované, který se v důsledku učiněného závěru stal obsolentní.

23. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána k zaplacení částky 6 019 Kč s příslušenstvím, ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výroku II tento rozsudek v souladu s ust. § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalovanou k zaplacení pohledávky ve výši 101 055 Kč s příslušenstvím zavázal.

24. Rozhodnutí o nákladech řízení má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudy všech stupňů. Náklady řízení žalobce sestávají z odměny advokáta za 20 úkonů právní služby, z toho 18 úkonů za úkon ve výši 9 220 Kč a 2 úkony po 5 420 Kč (po úhradě části nároku ve výši 122 920 Kč ze strany žalované), tj. celkem 176 800 Kč, 10 režijních paušálů po 300 Kč, celkem 182 800 Kč, včetně DPH činí odměna advokáta 221 188 Kč. Advokát žalobce učinil v řízení úkony spočívající v převzetí a v přípravě, podání žaloby dne 31. 1. 2018, vyjádření ve věci dne 21. 5. 2018, jednání u soudu 24. 7. 2018, jednání u soudu přesahující 4 hodiny 3x, 18. 10. 2018, 24. 1. 2019 a 2. 4. 2019. Dalším úkonem bylo podání odvolání včetně jeho doplnění, 2x jednání u soudu přesahující 2 hodiny 18. 6. 2020, vyjádření ve věci 19. 8. 2020, vyjádření ve věci dne 14. 9. 2020, jednání u soudu 29. 9. 2020, odvolání včetně doplnění odůvodnění 9. 11. 2020, vyjádření k odvolání žalované 10. 12. 2020 a jednání u odvolacího soudu. Dále učinil žalobce úkon podání dovolání a účastnil se jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2023. K nákladům řízení dále patří náklady za vynaložené soudní poplatky ve výši 11 500 Kč za žalobu, za první odvolání 8 400 Kč a za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč; celkem činí náklady řízení 255 088 Kč. Žalované bylo uloženo nahradit tyto náklady k rukám advokáta žalobce.