25 CO 43/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o 49 000 Kč s příslušenstvím, k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 11. 2022, č. j. 6 C 206/2022-46,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II., IV., V., VI. a VII. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 49 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne 12. 4. 2019. Věřitel poskytl žalovanému na základě této smlouvy zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu se souhrnným poplatkem 21 542 Kč v šedesáti týdenních splátkách. Celkem měl na dluh uhradit částku 46 542 Kč, ale zaplatil jen 14 042 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok 29 % p. a., kapitalizovaný do doby splatnosti zápůjčky, poplatek za zpracování úvěru a flexibilní splácení 9 700 a poplatek za komfortní splácení a administrativní činnosti 7 370 Kč. Soud prvního stupně shledal, že posuzovaná smlouva kolidovala s dobrými mravy, porovnal přitom RPSN bankovních úvěrů poskytovaných domácnostem v dubnu 2019 a RPSN předmětné smlouvy, a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena neplatně. Zápůjčka 25 000 Kč byla žalovanému poskytnuta za sjednanou částku 20 477 Kč, což je téměř dvojnásobné navýšení. Neplatnost ujednání o výši sjednané odměny způsobilo neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, a žalobce měl právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou, kterou žalovaný uhradil. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částky 10 958 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku požadované nároky včetně jejich příslušenství napadenými výroky zamítl.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky, které byly tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky sloužily k pokrytí nákladů, které vznikly věřiteli v souvislosti s poskytnutím úvěru. Ve smlouvě bylo přesně definováno, jaké náklady jsou jimi nahrazovány. Žalovaný byl předem seznámen se smluvními ujednáními, která byla přehledná, srozumitelná a byla uvedená jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvní dokumentaci spolu s celkovou dlužnou částkou. Žalovaný přesto smlouvu uzavřel, a důsledkem toho byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva, třebaže by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídala běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, a proto nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 občanského zákoníku. Pokud by přesto měl soud prvního stupně za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, tak jej měl moderovat. RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, ale to je u krátkodobého úvěru logické. Komunitární ani české právo nestanoví maximální výši RPSN. Smluvní strany vstoupily do smluvního vztahu na základě pravé a svobodné vůle a je nutno předpokládat, že takto učinily po důkladném zvážení veškerých možností a důsledků, které z daného právního jednání plynulo.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě.

5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě.

6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku. Za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku.

7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků.

8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy.

9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku.

10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité.

11. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat i podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami.

12. Odvolací soud souhlasil se žalobcovým stanoviskem o charakteru a funkci RPSN včetně toho, že její maximální výše není právem omezena, nicméně výše RPSN nebyla sama o sobě důvodem pro závěr o nevyváženosti smluvního vztahu.

13. Jak již bylo shora řečeno, úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je také pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Neoddělitelnost úroku od souhrnného poplatku i od zbytku smlouvy a rozpor těchto smluvních ujednání s dobrými mravy vedl k neplatnosti posuzované smlouvy jako celku.

14. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku byl tedy zcela správný, a obstál by sám i bez závěru o neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Správný byl i závěr na vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 obč. zák., včetně jeho výše.

15. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.