25 CO 53/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 175 635 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 23 C 67/2022-58, ze dne 23. 11. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 79 076 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 96 559 Kč s úroky a úroky z prodlení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o zápůjčce, uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne 21. 4. 2019 [číslo]. Žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 85 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 54 059 Kč, který představoval součet kapitalizovaných úroků ve výši 12 946 Kč s úrokovou sazbou 14 % ročně a dále odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 28 669 Kč, vedení zákaznického účtu ve výši 12 444 Kč s tím, že žalovaný zvolil doplňkové pojištění za poplatek ve výši 3 096 Kč. Celková výše poplatku tak činila částku 57 155 Kč Roční procentní sazba nákladů činila 67,29 %. Soud odkázal na ust. § 580 a 588 o. z. s tím, že uzavřenou smlouvu hodnotí jako smlouvu o úvěru, kterou se spotřebitelem žalovaným uzavřel profesionál, a tedy nikoliv jako smlouvu o půjčce podle ust. § 2390 o. z. Shledal nutnost podrobit ujednání této smlouvy korekci dobrých mravů a aplikovat ustanovení občanského zákoníku chránící slabší stranu kontraktu. Má za to, že cena úvěru je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a podle závěrů Nejvyššího soudu ČR za nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která v podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Odkázal na informace na internetových stránkách ČNB týkající se úrokových sazeb a zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů v době uzavření smlouvy činily v průměru 8,68 %. Účastníky sjednaná sazba RPSN tedy představuje více než sedminásobek v té době obvyklé úrokové míry. Má za to, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku 57 155 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. absolutně neplatné. Podle ust. § 576 se soud dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru, či nikoliv. Dospívá k závěru, že je nepochybné, že poskytování úvěru bylo předmětem podnikání předchůdce žalobce, a tento zcela jistě neměl zájem poskytnout bezúročnou zápůjčku. Pokud by nebyl sjednán ve smlouvě poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění, pak by k uzavření smlouvy se žalovaným vůbec nedošlo, tedy nelze oddělit neplatné ujednání o výši úroku (poplatku) od zbývající části smlouvy, a tedy soud dospívá k závěru, že smlouva je neplatná jako celek. Odkázal dále na ust. § 2991 a násl. o. z. s tím, že pokud předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 85 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud vrátil předchůdci žalobce částku 5 924 Kč, má dále povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 79 076 Kč. Soud proto uložil žalovanému tuto částku zaplatit včetně zákonného úroku z prodlení, ve zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, o náhradě nákladů řízení je rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Uvádí, že žalovaný se zavázal ve smlouvě uhradit předchůdci žalobce předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru v částce 54 059 Kč, které byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované a zároveň bylo přesně stanoveno, z čeho se skládají, a to z úroku ve výši 12 946 Kč, částky za zpracování doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 28 669 Kč a za vedení zákaznického účtu ve výši 12 444 Kč. Je tak zřejmé, že poplatky jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je obligatorním pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Naproti tomu další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru žalované. Poplatky jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek. Je zde rovněž uvedeno, k náhradě jakých konkrétních nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru žalovanému slouží. Žalovaný rovněž souhlasil, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatku. Je zřejmé, že další poplatky plní zcela odlišnou funkci než požadovaný úrok. Jednotlivá ujednání smlouvy nemohou být nepřiměřená, žalovaný byl s nimi seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré ve smlouvě sjednané částky musely být žalovanému jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a za vedení zákaznického účtu jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobce má za to, že obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a dále na zásadu in favorem negotii, tedy na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Úrok byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva a byl ve smlouvě stanoven jasně a srozumitelně. Úrok odpovídá sazbě 14 %, jedná se o běžnou úrokovou sazbu. Pokud by měl soud za to, že úrok byl v nepřiměřené výši, měl aplikovat ust. § 577, tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o RPSN, pak tato reflektuje taktéž časové rozložení úvěru. Z toho vyplývá, že čím dříve je spotřebitel povinen úvěr splatit, tím vyšší hodnota je RPSN. V tomto případě se jednalo o krátkodobý úvěr, byl sjednán na dobu 24 měsíců a je tedy logické, že RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší. Dle názoru žalobce tento jasně a srozumitelně sdělený ukazatel dostatečně slouží k ochraně spotřebitele, díky němuž je spotřebitel schopen posoudit celkové náklady poptávaného úvěru. Poukazuje, že komunitární právo nestanovuje žádnou maximální přípustnou výši RPSN a ani Česká republika nezavedla žádnou maximální přípustnou výši RPSN. Soud zcela nesprávně porovnává RPSN s údaji z databáze ARAD ohledně běžné úrokové sazby. RPSN zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, tedy lze dle její výše posuzovat výhodnost daného úvěru, ale nelze z ní jednoduše odvodit výši úroku. Odkazuje na rozhodnutí VS v Olomouci 10 ICm 1912/2010-77. Ke smluvní pokutě pak sděluje, byla sjednána zcela v souladu s judikaturou a platnými právními předpisy. Má tedy za to, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení věci, kdy aplikoval nesprávnou právní normu na žalobcem tvrzené a doložené skutečnosti. Nedostatečně posoudil veškerá smluvní ujednání, kdy v jeho rozhodnutí absentuje jakýkoliv individualismus v rámci jeho posouzení jak skutkových, tak právních okolností daného případu. Navrhuje změnu napadeného rozsudku.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl po jednání konaném v nepřítomnosti řádně předvolaného žalovaného.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení činil 28 669 Kč, tedy fakticky více než dvojnásobek sjednaného úroku ve výši 12 946 Kč, a částka za vedení účtu dalších 12 444 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatku, jež v souhrnu činí téměř více než dvě třetiny poskytnuté částky. Za absurdní pak má odvolací soud námitku odvolatele, že s ohledem na to, že se tyto údaje do předtištěné smlouvy dopisovaly, mohl by dlužník jejich výši ovlivnit. Uvedené je vždy závislé jen na výši zapůjčené částky, nikoli na vůli dlužníka. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce, přičemž za zásadní považuje odvolací soud to, že předchůdce žalobce skryl svoji odměnu právě do těchto dalších poplatků. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, lze souhlasit, že soud prvního stupně ne úplně správně porovnal výši RPSN a obvyklého úroku, protože jde o dvě různé kategorie, ale na druhou stranu vyjdeme-li z úvahy o tom, že věřitelem požadované poplatky, v nichž skrývá svoji odměnu, je vlastně možno považovat za úrok, může být i takovéto porovnání namístě, byť to soud prvního stupně přiléhavě nevyjádřil. Věřitel zcela evidentně zneužívá absence zákonného omezení, pokud jde o poplatky, a že si toho je vědom, vyplývá nepřímo i z jeho argumentace v odvolání o tom, že zákon RPSN nelimituje. Jinak řečeno, věřitel, aby se úrok nejevil zcela nepřiměřeným, sjedná jej ve výši ještě odpovídající, ale zároveň poskytnutí peněžních prostředků podmíní zcela zjevně nadsazenými poplatky, za činnosti, z nichž mnohé žádné náklady nevyžadují (viz bod 7.10 smluvních podmínek), spoléhaje na nízkou, či zcela nulovou finanční gramotnost dlužníků, to vše s argumentací, jak uvedeno – tedy, že to prostě zákon nezakazuje. Soud však nemůže taková jednání, zjevně zákon obcházející, ignorovat, a je zcela legitimní jeho úvaha o posouzení jednání věřitelů, poskytujících nebankovní úvěry za takto nestandartních podmínek, jako jsoucích v rozporu s dobrými mravy.

8. Odvolací soud nemá za případné odkazy odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to právě z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. K vymezení poplatků v bodu [číslo] smluvních podmínek možno dodat, že není příliš srozumitelné, přičemž zejména některé ze zde uvedených činností fakticky žádné náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti). Za jednoznačně zneužívající má odvolací soud i doložku o tom, že poplatky má být dlužník povinen plnit i při neuskutečnění uvedené činnosti. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků také nepřiměřeně zatěžuje dlužníka, a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť třeba i poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Nelze proto jen formálně aplikovat ustanovení o. z. o možné oddělitelnosti části právního jednání či ust. § 577 o. z., jak to činí jiné soudy, jejichž rozhodnutí žalobce předkládá. Zásadním v projednávané věci není sama výše sjednaného úroku, ale to, že věřitel si svoji odměnu skrývá do pseudopoplatků, navíc větších než je sjednaný úrok. Takové jednání je nemravné.

9. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

10. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržel a dosud vrátil, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.