25 CO 7/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 23 224 Kč s příslušenstvím k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. 7 C 209/2022-40, ze dne 8. 9. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal postoupeného nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen v 52 týdenních splátkách po 377 Kč, spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 554 Kč, zahrnujícím i úrok ve výši 56 % p. a. Žalovaný měl celkem uhradit částku 19 554 Kč, ale zaplatil jen 1 700 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Ve smlouvě byl sjednán úrok v nepřiměřené výši, žalobce požadoval po žalovaném poplatek ve výši 9 554 Kč, ale není zřejmé, jak byla stanovena jeho výše. Poplatek byl fakticky odměnou věřitele za poskytnutí úvěru a dosahoval téměř výše poskytnuté jistiny. Tuto výši odměny považoval soud prvního stupně za odporující dobrým mravům. Smlouva neobsahovala informace, z nichž by vyplývalo, že věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného, a také proto nemohla být platná. Žalobce měl na základě neplatné smlouvy právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou. Žalovaný na dluh uhradil částku 1 700 Kč, proto soud prvního stupně vyhověl žalobě pouze co do částky 8 300 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku ji zamítl.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že žalovaná byla předem seznámena se smluvními ujednáními, která byla přehledná, srozumitelná a byla uvedena jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvní dokumentaci spolu s celkovou dlužnou částkou. Žalovaná přesto smlouvu uzavřela, a tedy byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. I pokud by ale měla testem přiměřenosti projít, pak by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídala běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, proto nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 občanského zákoníku. Pokud by přesto měl soud prvního stupně za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, pak jej měl moderovat. Poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše nebyla na smlouvě předtištěna a závisela i na vůli druhé smluvní strany. Poplatky jsou při uzavření smlouvy daného typu běžné a odpovídají poskytovaným službám. Smluvní pokuty byly rovněž sjednány v přiměřené výši a v mezích platných právních předpisů. Posouzení úvěruschopnosti má být vždy přiměřené okolnostem konkrétního případu, a v dané věci věřitel řádně a odborně posoudil příjmy a výdaje dlužníka.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou, a to ani s přihlédnutím k možné rizikovosti smluvního vztahu.

5. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku.

6. Ust. § 1802 občanského zákoníku samo nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků.

7. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy.

8. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku.

9. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité.

10. Odvolací soud nemohl přistoupit na žalobcovu argumentaci, podle níž byla výše úroku a poplatku odvislá i od vůle druhé smluvní strany, když údaje o nich nebyly na smlouvě předtištěny. Nejednalo se totiž o jediný ručně dopsaný údaj, na smlouvě nebyla předtištěna především samotná výše úvěru, od níž se výše poplatků a úroku odvíjela, a pak pochopitelně ve smlouvě nemohly být předem uvedeny ani navazující údaje. Ze smlouvy ani z ostatních provedených důkazů neplynulo nic, z čeho by bylo možno dovodit případné předsmluvní vyjednávání účastníků o výši těchto plateb, a nebylo tu tedy nic, co by podporovalo výše uvedené odvolatelovo tvrzení.

11. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat i podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami.

12. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z.

13. Jak již bylo shora řečeno, úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je také pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Neoddělitelnost úroku od souhrnného poplatku i od zbytku smlouvy a rozpor těchto smluvních ujednání s dobrými mravy vedl k neplatnosti posuzované smlouvy jako celku.

14. Při posouzení platnosti předložené smlouvy bylo nezbytné také vzít v úvahu, že i když žalobce tvrdil řádné přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak podle názoru soudů obou stupňů nebyla úvěruschopnost žalované strany tedy řádně prověřena; v podrobnostech odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku. Důsledkem tohoto stavu se stala absolutní neplatnost smlouvy podle ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru pro její rozpor se zákonem.

15. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku byl tedy zcela správný, a obstál by sám i bez závěru o neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Správný byl i závěr na vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 obč. zák., včetně jeho výše.

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.