25 CO 77/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 1 261 260 Kč s příslušenstvím k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 1. 2022, č. j. 8 C 69/2020-387,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 85 905 Kč za období od 18. 12. 2018 do 18. 5. 2019, ve výši 9,75 % ročně z částky 85 905 Kč od 16. 1. 2019 do 18. 5. 2019, ve výši 9,75 % ročně z částky 85 905 Kč od 16. 2. 2019 do 18. 5. 2019, ve výši 9,75 % ročně z částky 85 905 Kč od 16. 3. 2019 do 18. 5. 2019, ve výši 9,75 % ročně z částky 85 905 Kč od 16. 4. 2019 do 18. 5. 2019.

II. Odvolání žalovaného proti výroku II. se odmítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 438 941 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o nároku na zaplacení dlužného nájemného podle smlouvy ze dne 1. 4. 2015 ve znění pozdějších dodatků tak, že ve výroku I. přiznal žalobci právo na zaplacení veškeré požadované jistiny 1 261 260 Kč spolu s většinou úroků z prodlení, ve výroku II. zamítl část úroku z prodlení, která se vztahovala k bezdůvodnému obohacení, a to za období od splatnosti podle smlouvy do uplynutí přiměřené lhůty k plnění podle výzvy ze dne 10. 5. 2019, a ve výroku III. přiznal žalobci podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádal o úhradu dlužného nájemného za období od prosince 2018 do dubna 2019, kdy skončila výpovědní doba podle výpovědi žalovaného ze dne 19. 12. 2018, žalovanému podle smlouvy nejdřív pronajal I. a II. nadzemní podlaží budovy, později se předmět nájmu rozšiřoval spolu s postupným zvyšováním nájemného podle toho, jak fúzovaly ostatní společnosti sídlící v nemovitosti a uvolňovaly tak prostor, který začal užívat žalovaný. Na základě dodatku č. 1 ze dne 30. 11. 2015 žalobce přenechal žalovanému k užívání část III. nadzemního podlaží a dodatkem č. 2 ze dne 1. 2. 2018 došlo k dalšímu rozšíření pronajatých prostor i na zbylou část III. nadzemního podlaží. Žalovaný popřel pravost podpisu předsedkyně svého představenstva na dodatku č. 2, a žalobce pak podle výsledků písmoznaleckého posudku toto tvrzení učinil nesporným.

2. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami, které se vztahovaly nejen k nájemnímu vztahu mezi účastníky, ale i k nájemním vztahům mezi žalobcem a dalšími firmami sídlícími v budově, vyslechl předsedkyni představenstva žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], jejího otce a současně jediného akcionáře žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení], k důkazu přečetl písmoznalecký posudek zpracovaný Mgr. [jméno] [příjmení] a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou písemnou nájemní smlouvu ze dne 1. 4. 2015, která byla změněna platným dodatkem č. 1 ze dne 30. 11. 2015. Dodatek č. 2 ze dne 1. 2. 2018, jímž mělo dojít k rozšíření předmětu nájmu na 840,84 m2 a ke zvýšení nájemného na 252 252 Kč, byl řádně podepsán pouze ze žalobcovy strany, ale podpisy statutárního orgánu žalovaného byly zfalšovány. I přesto žalovaný začal hradit žalobci od února 2018 nájemné v dohodnuté výši 252 252 Kč a platil je až do listopadu 2018. Je zřejmé, že žalovaný akceptoval toto zvýšení, a zjevně tedy existovala nepsaná dohoda o výši nájemného, která byla žalovaným plněna. Z rozsudku Okresního soudu v Chebu, č. j. 12 C 159/2019-63, ze dne 19. 9. 2019, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit předmětnou nemovitost, je patrné, že žalovaný užíval prostory v rozsahu podle dodatku č. 2, po dobu trvání nájemního vztahu neuplatnil vůči žalobci žádné nároky z vad předmětu nájmu, které by spočívaly v tom, že do jeho nájemního práva zasahovaly třetí osoby. Dodatek č. 2 nebyl v důsledku falza podpisu platně sjednán ve smyslu ust. § 561 odst. 1 občanského zákoníku, v průběhu nájemního vztahu nedošlo mezi účastníky k dohodě o opuštění písemné formy nutné ke změně nájemní smlouvy, a proto bylo nutno podle ust. § 582 odst. 1 občanského zákoníku hledět na právní jednání učiněné bez dodržení sjednané formy jako na absolutně neplatné. Vada spočívající v absenci písemné formy nebyla dodatečně zhojena, ale podle ust. § 582 odst. 2 občanského zákoníku ji bylo možno namítnout, jen dokud ze smlouvy nebylo plněno. Jelikož účastníci z neplatného dodatku č. 2 plnili od února do listopadu 2018, tak za toto období nemohl žalovaný nedostatek formy namítat. Jiná situace ale nastala, když žalovaný přestal nájemné hradit, pak již nedošlo k nápravě nedostatku formy následným plněním, neboť nebylo ze synallagmatického vztahu plněno oběma účastníky, a na konkludentně uzavřenou smlouvu o navýšení nájemného a rozšíření rozsahu pronajatých prostor bylo nutno pohlížet jako na absolutně neplatnou z důvodu absence sjednané písemné formy. Za období od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 se proto právní vztah účastníků řídil smlouvou ve znění toliko dodatku č. 1 a žalobci vznikl nárok na nájemné v měsíční výši 166 347 Kč. Žalovaný ale bez právního důvodu užíval i prostory podle dodatku č. 2 a žalobci tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. Obvyklá výše nájemného v předmětné nemovitosti činila podle předložených nájemních smluv 300 Kč za m2 měsíčně a žalovaný byl povinen za užívání prostor nad rámec platné smlouvy platit právě tuto částku. Uvedené závěry vedly soud prvního stupně k tomu, že žalobě vyhověl téměř v plném rozsahu a zamítl pouze část úroku z prodlení, která se vázala nároku na vydání bezdůvodného obohacení. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobci. Za účelně vynaložené náklady však nepovažoval jednu polovinu znalečného, neboť znalec se nad rámec potřeb řízení zabýval i určením osoby falzifikátora podpisu na dodatku č.

2. Žalobce dále neměl právo na plnou odměnu za účast při jednání ze dne 14. 1. 2022, při němž byl vyhlášen rozsudek, když odměna za písemný závěrečný návrh byla zohledněna v samostatném úkonu.

3. Žalobce ve včasném odvolání napadl zamítavý výrok II. a výrok III. o nákladech řízení. Soud prvního stupně účastníky nepoučil podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti odlišného právního posouzení, a jeho rozhodnutí o bezdůvodném obohacení bylo pro žalobce překvapivé. Žalovaný o existenci dodatku č. 2 velmi dobře věděl, pobíral z něj všechny výhody a zároveň řadu měsíců proplácel faktury, které se o tento dodatek opíraly, uvedl žalobce v omyl o řádném podpisu dodatku, a nyní nemůže ze svého protiprávního jednání těžit tím, že nebude povinen platit úrok z prodlení. Pokud soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky existovala konkludentní dohoda o výši nájemného, pak měl také zjistit, že existovala minimálně konkludentní dohoda i o jeho splatnosti. Je zcela zjevné, že vztah účastníků měl smluvní základ po celou dobu jeho trvání. Žalobce dále brojil proti rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu části nákladů řízení, namítal, že důkaz písmoznaleckým posudkem byl proveden v plném rozsahu, nikoli pouze z jedné poloviny, a žalobce tento posudek obstaral na základě jednoznačně projeveného stanoviska soudu prvního stupně. Žalobce měl dále právo i na plnou odměnu za jednání dne 14. 1. 2022, neboť při něm nedošlo pouze k vyhlášení rozsudku, ale žalobce při něm také přednesl závěrečný návrh.

4. Žalovaný napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, poukázal na to, že žalobci vznikalo bezdůvodné obohacení, když přijímal od žalovaného plnění bez smluvního vztahu. V řízení nebyl prokázán rozsah skutečného užívání nemovitosti ze strany žalovaného, ve smlouvě i v obou dodatcích byl předmět nájmu vymezen jen neurčitě výměrou podlahové plochy a svědkyně [příjmení] popsala předmět nájmu jinak, než jak to uvedl žalobce v žalobě. Rozpory byly i v ostatních provedených důkazech, z nichž soud prvního stupně v tomto ohledu vycházel, a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Nemovitost užívaly i další společnosti a nelze mít bez dalšího za to, že se skončením jejich nájemního vztahu se rozšířil předmět nájmu podle smlouvy mezi účastníky. Soud prvního stupně také neprovedl řadu důkazů k tvrzením žalovaného o chování předsedy žalobcova představenstva Ing. [příjmení]. Pokud šlo o náklady řízení, tak žalobce na řízení vynaložil mnohem více úkonů, než by bylo obvyklé a potřebné. Při jednání odvolacího soudu žalovaný doplnil, že v době uzavírání dodatku č. 2 mezi účastníky eskalovaly spory.

5. Účastníci se vyjádřili navzájem k odvolání protistrany a ve vyjádřeních setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a za nezměněného skutkového stavu dospěl k následujícím závěrům.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, účastníkům poskytl potřebná poučení a důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Z provedeného dokazování odvodil správný skutkový závěr, který z převážné míry také správně po právní stránce vyhodnotil. Nesprávnost právního hodnocení mu lze vytknout pouze v rozsahu, který se týkal dodatku č. 2 k nájemní smlouvě.

8. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplynulo, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu včetně platného dodatku č. 1 ve smyslu ust. § 2201 a § 2302 občanského zákoníku. Ve smlouvě i v citovaném dodatku byl předmět užívání určen sice jen výměrou podlahové plochy, ale to platnosti smlouvy a dodatku nebránilo, toto vymezení předmětu nájmu bylo dostatečně určité; ostatně nelze přehlédnout, že smlouvu i dodatky připravoval žalovaný.

9. Dodatek č. 2 v písemné podobě nebylo možno považovat za uzavřený. Podpis předsedkyně představenstva žalovaného byl zfalšován, nešlo tu tedy o exces z oprávnění jednající osoby nebo o vadu podobného charakteru. Vadu spočívající v padělání podpisu nelze zhojit, a konvalidace nedostatku sjednané formy ve smyslu ust. § 582 občanského zákoníku tu proto nepřicházela do úvahy.

10. Jak ale správně shledal soud prvního stupně, účastníci v únoru 2018 zjevně uzavřeli nepsanou dohodu o rozšíření předmětu nájmu a zvýšení nájemného, jejíž znění odpovídalo písemnému dodatku č.

2. To lze dovodit jednoznačně ze skutečnosti, že se oba účastníci podle dodatku č. 2 chovali a řádně jej plnili. Ústní či konkludentní dohoda však neodpovídala formě vymíněné v nájemní smlouvě, která požadovala pro změnu smlouvy písemné právní jednání.

11. Situaci, kdy se strany pro uzavření smlouvy dohodnou na určité formě, která později není dodržena, řeší ust. § 1758 občanského zákoníku, které umožňuje stranám požadavek na sjednanou formu opustit, což mohou učinit i bezformálně. Dohodnou-li se později na jiné formě, pak pozdější jednání v této nově dohodnuté formě učiněné není neplatné pro nedodržení dříve sjednané formy (NS ČR 26 Cdo 3501/2019).

12. Ust. § 1758 občanského zákoníku zakládá vyvratitelnou právní domněnku absence vázanosti jednáním, při němž není dodržena sjednaná forma. Pokud nebude prokázán opak, platí, že strany takovou dohodou nechtěly být vázány, a smlouva nebo dohoda o její změně nevznikla. Opak může být prokázán nejen ujednáním o změně původní smlouvy či ujednáním o opuštění původně sjednané formy, ale i tím, že strany takto uzavřenou smlouvu plní, a pak je nepochybné, že jí vázány být chtěly.

13. V posuzovaném případě právě došlo k tomu, že strany plnily smlouvu ve znění dodatku č. 2, i když dohoda ve znění tohoto dodatku byla sjednána v nedohodnuté formě. Z jejich chování bylo zcela zřejmé, že se dohodou odpovídající dodatku č. 2 cítily vázány, a právní domněnka podle ust. § 1758 občanského zákoníku tím byla vyvrácena. Nepsané ujednání ve znění dodatku č. 2 tedy bylo třeba považovat za platnou změnu nájemní smlouvy, která účastníky vázala až do konce výpovědní doby.

14. Kromě toho žalovaný podle ust. § 582 odst. 2 občanského zákoníku nebyl oprávněn namítat nedodržení sjednané formy, neboť ze smlouvy ve znění obou jejích změn bylo plněno až do konce výpovědní doby; do listopadu 2018 šlo o plnění oboustranné, později ze smlouvy plnil pouze žalobce, když žalovanému poskytoval pronajímané prostory. Podle přesvědčení odvolacího soudu (i přes obsah části komentářové literatury) nelze u synallagmatických závazků omezit aplikaci ust. § 582 odst. 2 občanského zákoníku jen na situace, kdy dochází k oboustrannému plnění, ale právě naopak tato úprava míří především na situace, kdy je ze smlouvy plněno jednostranně.

15. Pokud ze synallagmatického závazku plní obě strany, pak je závazek oboustranně splněn, dochází k jeho zániku, a námitka nedostatku formy podle ust. § 582 odst. 2 občanského zákoníku z logiky věci nepřichází do úvahy a není pro ni dán ani důvod. Tato úprava má proto význam zejména v situaci, kdy plnění poskytne jen jedna ze zavázaných stran. Námitka nedostatku formy je stanovena ve prospěch dlužníka, který se zdráhá plnit, zatímco pro věřitele, který má zájem o plnění, není forma závazku z tohoto pohledu a v tento okamžik významná. Pokud zavázaná strana splní svoji část vzájemného závazku, přestává být dlužníkem, a ztratí i důvod k uvedené námitce. Jelikož žalobce z nájemní smlouvy plnil i v období od prosince 2018 do dubna 2019, když poskytoval žalovanému prostory k užívání, nebyl žalovaný podle ust. § 582 odst. 2 občanského zákoníku oprávněn namítnout pro toto období absenci sjednané formy.

16. Odvolací soud tedy dospěl k jednoznačnému závěru, že účastníci byli vázáni platnou nájemní smlouvou ve znění jejího písemného dodatku č. 1 a nepsaného dodatku č.

2. Na tomto smluvním základě žalobce poskytoval žalovanému smluvní plnění až do skončení běhu výpovědní doby a bylo na žalovaném, aby žalobci hradil smluvně sjednané nájemné v plné výši. Žalobci tedy nevzniklo bezdůvodné obohacení ani zčásti.

17. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky platila v plném rozsahu platná smlouva a plnění bylo poskytováno na smluvním základě, nebylo zapotřebí řešit faktický rozsah užívání prostor žalovaným. Přesto ale lze v daném směru odkázat na shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit nemovitost včetně celého III. nadzemního podlaží, na obsah navazujících exekučních rozhodnutí i na obsah předávacích protokolů vyhotovených v souvislosti s probíhající exekucí. Podle všech těchto listin žalovaný užíval nejen I. a II. podlaží nemovitosti, ale i kompletní III. podlaží.

18. Jak je výše uvedeno, soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a nepochybil, pokud se nezabýval dokazováním k chování Ing. Mišovského. Tyto skutkové okolnosti mohly být pro žalovaného zajímavé, ale pro rozhodnutí ve věci samé neměly žádný význam. Dokazování vedené tímto směrem by tedy pouze prodloužilo řízení a zvýšilo jeho náklady. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku přisvědčivě odůvodnil, proč žalovaným navržené důkazy neprovedl, a napadené rozhodnutí v uvedeném směru netrpí žádnou z namítaných vad.

19. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům odvolací soud shledal, že odvolání žalovaného proti výroku I. napadeného rozsudku nebylo podáno důvodně, neboť žalobcův nárok na zaplacení dlužného nájemného za sporné období byl dán. Ze stejného důvodu bylo naopak třeba považovat za opodstatněné žalobcovo odvolání proti výroku II. napadeného rozsudku, když žalobcův nárok na plnění vycházel ze smluvního základu. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a výrok II. změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přiznal žalobci právo na úrok z prodlení v zákonné výši podle splatnosti dané smlouvou.

20. Odvolání žalovaného proti výroku II. bylo podáno neoprávněnou osobou, žalovanému bylo tímto výrokem vyhověno, takže odvolacímu soudu nezbylo než jeho odvolání proti tomuto výroku odmítnout podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř.

21. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně musel odvolací soud podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního žalobci přiznal nárok na jejich náhradu ve správné výši a za správný počet úkonů. Úkony vynaložené žalobcem nebylo možno hodnotit jako nadbytečné, ve všech případech byly vyvolány potřebou řízení.

22. Za jednání, při němž došlo k vyhlášení rozsudku, žalobci se zřetelem ke konkrétním okolnostem náležela pouze polovina odměny podle ust. § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud prvního stupně předchozí jednání odročil jen na vyhlášení rozsudku a vyzval účastníky k předložení písemných závěrečných návrhů. Této výzvě obě strany vyhověly, žalobcův zástupce se navíc účastnil i jednání nařízeného k vyhlášení rozsudku a na něm podle zvukového záznamu trval na tom, aby mu byl umožněn přednes písemně podaného závěrečného návrhu právě s cílem dosáhnout plné odměny za toto jednání. Soud prvního stupně jeho návrhu vyhověl, ale žalobce pak přesto pouze odkázal na písemný závěrečný návrh, aniž by fakticky jeho znění přednesl. Za písemné vyhotovení závěrečného návrhu mu soud prvního stupně přiznal plnou odměnu ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a při jednání dne 14. 1. 2022 nedošlo k poskytnutí kvalifikované právní služby, která by odůvodnila přiznání odměny v plné výši podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, naopak tu byl reálně pouze vyhlášen rozsudek.

23. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě hotových výdajů za pořízený písmoznalecký posudek. Žalobce jej obstaral, aniž by k tomu byl soudem vyzván, a znalkyni zadal i otázku pro rozhodnutí ve věci nepotřebnou, když se jí tázal, zda mohl být falzifikátorem Dr. [jméno] [příjmení]. Za účelně vynaložený náklad bylo tedy třeba považovat pouze polovinu znalečného ve výši 20 000 Kč, jak správně dovodil soud prvního stupně.

24. Žalobce na řízení před soudem prvního stupně tedy vynaložil náklady ve specifikaci uvedené v napadeném rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje, a měl právo na jejich náhradu podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Celkově jeho náklady prvoinstančního řízení činily 385 642 Kč.

25. V řízení před odvolacím soudem byl plně úspěšný žalobce, a proto i za tuto fázi řízení měl právo na plnou náhradu nákladů podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady na jeho straně zahrnovaly soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, odměnu za tři úkony právní služby po 13 380 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 500 Kč, cestovní výdaje ve výši 1 682,20 Kč a 21% DPH, tedy celkem 53 299 Kč. Žalobcovy náklady před soudy obou stupňů činily 438 941 Kč.