25 CO 87/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 42 896 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 34 C 165/2022-81, ze dne 23. 11. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 33 096 Kč s úroky a úroky z prodlení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 42 896 Kč poukazem na smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], kdy na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 19 496 Kč s tím, že poplatek sestává z úroku ve výši 6 592 Kč, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 5 278 Kč. Žalovaný měl celkovou částku uhradit v 24 měsíčních splátkách po 1 646 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně neplnil, uhradil pouze 10 200 Kč. Předchůdci žalobce tedy vzniklo právo na uhrazení zbývající částky, která činila na jistině 16 040,33 Kč a na poplatcích 13 255,67 Kč, požadována byla dále kapitalizovaná smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 988,90 Kč a sankční poplatky 3 600 Kč. Pohledávka postoupena žalobci smlouvou ze dne [datum]. Soud věc po provedeném dokazování posoudil podle ust. § 2390 a 2392 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve spojení s § 580 a 588 občanského zákoníku, když projevy předchůdce žalobce a žalovaného směřovaly k tomu, aby předchůdce žalobce přenechal žalovanému peníze, aby je užil podle libosti, a žalovaný se chtěl zavázat peníze po dohodnutém čase vrátit a zaplatit úroky. Žalovaný předmět půjčky převzal. V daném případě, pokud jde o úroky, pak se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 občanského zákoníku, a proto je smlouva neplatná. Soud na rozdíl od žalobce za úrok nepovažuje pouze kapitalizovaný úrok vyjádřený jako první z kalkulačních položek vypočtených shora, jak je výslovně označen ve smlouvě. Materiálně vzato je úrokem odměna věřitele za poskytnutí zápůjčky. V souzeném případě touto odměnou není jen položka označená jako úrok, ale touto odměnou je součet všech kalkulačních položek„ poplatků“. Tento je třeba chápat jako celý kapitalizovaný úrok. Co se týče položek odměny, které smlouva označuje jako poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení, pak se materiálně jedná o odměnu za sjednání závazku. Tyto nejsou ničím jiným než odměnou věřitele za poskytnutí zápůjčky, a proto je třeba na ně hledět jako na součást úroku. Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu činila 8,72 % ročně a sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěru poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy. Nelze předpokládat, že by právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným i bez sjednání vedlejších ujednání týkající se poplatků, a nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od zbytku ve smyslu § 576 občanského zákoníku Smlouva o zápůjčce je proto neplatná a účastníci jsou povinni si podle § 2993 o. z. vrátit, co plnili. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, dle žalobních tvrzení žalovaný zaplatil 10 200 Kč, a proto soud zavázal žalovaného k zaplacení této částky spolu se zákonným úrokem z prodlení, posuzováno dle výzvy k plnění ze dne 21. 3. 2022. Ve zbývající části soud shledal žalobu nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., převážně úspěšný žalovaný by měl proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly.

2. Proti rozsudku se žalobce odvolal. Odvolání směřoval proti výroku II. a III. V odvolání uvádí, že soud prvního stupně shledal smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, kdy soud prvního stupně považuje za neadekvátní, aby si žalobce nad rámec přiměřené odměny, jíž má být úrok, tuto navyšoval o další poplatky. Žalobce k tomu uvádí, že se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobce uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru, které byly stanoveny fixní částkou ve výši 19 496 Kč. Byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované, bylo stanoveno, z čeho se skládají, a to z úroku ve výši 6 592 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a částky za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 5 278 Kč. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru žalovanému. Složky poplatků jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek a jsou součástí smlouvy. Žalovaný zároveň souhlasil, že případným neuskutečněním některé z uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatků. Jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a nemohou být ujednáním nepřiměřeným, žalovaný byl s nimi seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace, seznámil se se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a stvrdil je svým podpisem. Veškeré sjednané částky musely být žalovanému zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Pokud jde o ujednání, pak tato jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a zásadu in favorem negotii, tedy na právní jednání by mělo být spíše nahlíženo jako na platné. Pokud jde o úroky, pak tento byl sjednán ve fixní částce 6 592 Kč, která odpovídá úrokové sazbě 29 %. Dle žalobce se jedná o běžnou úrokovou sazbu. Tento úrok byl sjednán stranami v souladu se zásadami soukromého práva a stanoven ve smlouvě zcela jasně a srozumitelně. Nelze tak na tento nárok aplikovat ust. § 588 o. z. I pokud by měl soud sjednaný úrok za nepřiměřený, pak měl aplikovat ust. § 577 o. z., tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o úroky, pak tyto při jejich posouzení nelze posuzovat podle ARADu, neboť tyto nepředstavují obvyklou výši úroku u daného typu smluv. Hodnoty v databázi ARAD jsou řádově nižší, než je u daného typu úvěru skutečností. Zahrnuje též údaje o amerických hypotékách, které jsou úvěrem na bydlení, a tedy výsledné údaje jsou zkreslené. Nejsou rozlišovány úvěry dle jejich nominální výše, když výsledná úroková sazba je váženým průměrem všech úroků. Toto potvrzuje i ČNB v informacích o zápůjčních úrokových sazbách. Rovněž pokud jde o sjednané poplatky, pak tyto byly sjednány podle smluvních podmínek uvedených v čl. 7, jedná se o předem netištěné poplatky, a tedy jejich výše závisela taktéž na vůli druhé smluvní strany jako spotřebitele. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalovaného, kdy vázaný zástupce navštívil dané bydliště s podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaný nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Byl sjednán měsíční splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce předmětný zástupce navštívil bydliště žalovaného a vybíral jednotlivé splátky. S tím jsou spojeny poměrně vysoké náklady. Žalobce má za to, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení, nedostatečně posoudil veškerá smluvní ujednání a v jeho rozhodnutí absentuje jakýkoliv individualismus v rámci jeho posouzení jak skutkových, tak právních okolností případu. Má za to, že žaloba byla podána důvodně, a navrhuje změnu napadených výroků tak, že žalobě bude plně vyhověno.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl po jednání konaném v nepřítomnosti obou řádně předvolaných účastníků, z nichž toliko žalobce se omluvil. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588, a to nejen z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení činil 7 626 Kč, tedy fakticky více než úrok, jež činil 6 592 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatku, jež v souhrnu činí téměř tolik co poskytnutá částka. K poplatkům lze dále poznamenat, že ani jejich popis v bodu 7.10 smlouvy není příliš srozumitelný, nelze předpokládat, že by žalovaný rozuměl, o jakou službu se má v tom kterém případě jednat a dokázal je odlišit, přičemž některé z uvedených služeb žádné faktické náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti, možnost sjednání času návštěvy). Pokud jde o hotovostní placení, pak jde spíše než o službu dlužníku, o psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. To vše za stavu, že smlouva měla zavazovat k placení poplatků i při neuskutečnění uvedené činnosti. Za zcela absurdní má pak odvolací soud tvrzení žalobce, že by snad dlužník mohl výši poplatků jakkoli ovlivnit jen proto, že se tyto údaje do smlouvy doplňovaly individuálně. Smlouva je formulářová a výše poplatků závislá na výši poskytované zápůjčky, nikoli na vůli dlužníka, pokud jde o dohodu o výši poplatků. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce, přičemž za zásadní považuje odvolací soud to, že předchůdce žalobce skryl svoji odměnu právě do těchto dalších poplatků. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který je v daném případě vyšší než obvyklý, byť ne zcela nepřiměřený, nicméně žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, které významně navyšují odměnu věřitele, a sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků věřitel v podstatě obchází zákon, přičemž takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Nelze proto jen formálně aplikovat ustanovení o. z., o možné oddělitelnosti části právního jednání či ust. § 577 o. z., jak to činí jiné soudy, jejichž rozhodnutí žalobce předkládá.

8. K aplikaci databáze ARAD odvolací soud poznamenává, že skutečně zřejmě zcela nezohledňuje všechny atributy obchodu žalobce, zejména jde-li o takto relativně krátkodobý úvěr, nicméně není namístě srovnání s úroky z kreditních karet, které jsou sice vyšší, ale je zde také určité bezúročné období. Zásadním však v projednávané věci není sama výše sjednaného úroku, ale to, že věřitel si svoji odměnu skrývá do pseudopoplatků, navíc větších než je sjednaný úrok. Takové jednání je nemravné.

9. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

10. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržel a dosud vrátil, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.