25 CO 90/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , IČO sídlem adresa insolvenční správce právnická osoba s.r.o., anonymizováno číslo sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 664 932,96 Kč s příslušenstvím k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2021, č. j. 17 C 298/2019-344

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 293 493,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 4. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba o zaplacení částky 371 419,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 4. 2017 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o třech nárocích insolvenčního dlužníka na zaplacení ceny podle smluv o dílo uzavřených v říjnu 2016. Předmětem první smlouvy bylo provedení oprav posádkových dílen č. 40 [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], cena tohoto díla byla vyúčtována na 451 662,47 Kč. Podle druhé smlouvy měl insolvenční dlužník provést opravu vrat v [anonymizováno] v [obec], za toto dílo vyfakturoval částku 139 351,24 Kč. Třetím dílem bylo provedení drobných stavebních oprav přístřešku [číslo] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], za něž zhotovitel vyúčtoval částku 73 919,25 Kč. Žalovaný na faktury nic neuhradil a v soudním řízení namítl, že proti nároku na zaplacení cen díla započetl smluvní pokuty; žalobce do koncentrace řízení navrhl jejich moderaci. Díla byla pro žalovaného zhotovována jako subdodávka, žalovaný měl na stejný předmět plnění uzavřené smlouvy o dílo s investorem, jímž byla [země] – [stát. instituce], ale v nich byly dohodnuty výrazně vyšší ceny a současně výrazně nižší smluvní pokuty, než ve smlouvách mezi účastníky. Plnění smluv o dílo fakticky spočívalo především v dodání pracovních sil, zhotovitelovy pracovníky na stavbě řídil stavbyvedoucí žalovaného pan [příjmení]. K předání děl mezi účastníky nedošlo, ale žalovaný všechna díla předal svému objednateli. Podle soudu prvního stupně ke dni předání děl investorovi zanikly závazky mezi účastníky pro nemožnost plnění, žalobce tedy neměl nárok na zaplacení cen podle uzavřených smluv, ale na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídala smluvním cenám. Smluvní pokuty ve smlouvách o dílo byly sice ujednány platně, ale jejich výše byla nepřiměřená, proto soud prvního stupně započtený nárok na smluvní pokuty moderoval, a to vždy s přihlédnutím k výši smluvních pokut ve smlouvách žalovaného s investorem. Po moderaci byl zápočet žalovaného platný a účinný pouze co do částky 390 739,25 Kč, proto soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobu zamítl, ve zbytku, tj. co do částky 274 193,71 Kč s příslušenstvím, žalobě vyhověl a žalobci také přiznal právo na náhradu poměrné části nákladů řízení.

1. Žalobce v odvolání proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení uvedl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil zejména výši smluvní pokuty, která i v přisouzené výši zůstala nepřiměřeně vysoká, navíc u druhého díla měla být přiměřená smluvní pokuta dokonce taková, která byla o třetinu zvýšena. Zápočet nebyl ve smyslu ustanovení § 140 insolvenčního zákona přípustný, a soud prvního stupně akceptací kompenzační námitky fakticky zvýhodnil žalovaného oproti jiným věřitelům. Žalovaný přihlásil smluvní pokutu do insolvenčního řízení, ale po popření této pohledávky nezahájil incidenční spor. V době provedení zápočtu byly jeho pohledávky nejisté a nezpůsobilé k započtení.

2. Žalovaný v odvolání v zásadě souhlasil s tím, že důvody prodlení spočívaly na jeho straně, vyjma prodlení se zhotovením třetího díla, kde došlo k přerušení prací kvůli zajištění opatření pro manipulaci s azbestem. Důvody tohoto prodlení spočívaly na žalobcově straně, žalobce již při uzavření smlouvy musel vědět, že podhledy obsahují azbest, a měl se tedy na práci s ním předem vybavit. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když neprovedl důkazy navržené žalovaným, byť k jejich označení došlo až po koncentraci, jednalo se ale o důkazy, jejichž provedení bylo přípustné ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k následujícím závěrům.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, jehož výsledky postačovaly pro vytvoření relevantního skutkového závěru a pro rozhodnutí ve věci, a postupoval správně podle § 118b odst. 1 o. s. ř., když neakceptoval důkazní návrhy žalovaného označené až po koncentraci. Provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce, avšak s jeho právními závěry nebylo možno v plné šíři souhlasit.

5. Všechny tři smlouvy o dílo byly uzavřeny platně ve smyslu ustanovení § 2586 občanského zákoníku, všechny obsahovaly vymezení díla i jednoznačnou dohodu o ceně. Ve všech smlouvách byly také sjednány termíny plnění, jejichž dodržení bylo zajištěno smluvními pokutami. Smluvní pokuty byly dohodnuty platně, strany v nich v souladu s ustanovením § 2048 občanského zákoníku ujednaly jednoznačným způsobem, jaká smluvní povinnost je utvrzena a jaká bude výše sankce za její nesplnění.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že všechna tři díla byla dokončena ke dni jejich předání investorovi a že k předání děl mezi stranami tohoto sporu nedošlo. Žalovaný tvrdil termíny investorských přejímek u prvního díla ke dni 23. 1. 2017, u druhého díla ke dni 28. 11. 2016 a u třetího díla ke dni 27. 1. 2017. Soud prvního stupně zjistil z investorských stavebních deníků u druhého díla odlišný termín předání, a to dne 4. 11. 2016, u ostatních děl se tvrzené termíny shodovaly s výsledkem dokazování. Všechna tři díla byla dokončena s prodlením oproti termínům plnění dohodnutým ve smlouvě.

7. Smlouvy stanovily povinnost díla předat a předepisovaly průběh předávacího procesu; zhotovitel měl písemně vyzvat k převzetí díla, k výzvě měl připojit odsouhlasený soupis provedených prací a o předání měl být vyhotoven protokol. Právo fakturovat sice zhotoviteli vzniklo až po předání díla, ale fakturace neprobíhala na základě předávacího protokolu, nýbrž na základě odsouhlaseného soupisu provedených prací, a právo žádat o zaplacení tedy nebylo podmíněno existencí písemného předávacího protokolu. Protokolární předání díla proto nebylo možno považovat za hmotněprávní podmínku pro zaplacení ceny. Jak vyplynulo z dokazování, žalovaný insolvenčnímu dlužníkovi odsouhlasil podklady pro fakturaci, insolvenční dlužník fakturoval s jeho svolením a vyúčtoval odsouhlasené částky. Smluvní podmínky pro splatnost ceny byly tedy splněny.

8. Po předání děl investorovi došlo k zániku závazků mezi účastníky jejich splněním, nikoli pro následnou nemožnost plnění, jak se domníval soud prvního stupně. Přestože ani jedno dílo nebylo protokolárně předáno, jak ukládaly smlouvy o dílo, pro závěr o splatnosti ceny bylo možno ze shora uvedených důvodů vyjít z faktického předání, plynoucího z převzetí děl investorem.

9. Ceny byly vyúčtovány v souladu s dohodou stran a insolvenční dlužník měl právo na jejich zaplacení, ale proti jeho nároku žalovaný započetl smluvní pokuty za opožděné dokončení všech tří děl. K zápočtu přistoupil ještě před zahájením insolvenčního řízení, a proto pro jeho postup nemohl platit zákaz započtení upravený v ustanovení § 140 insolvenčního zákona. Jeho pohledávky na smluvní pokuty nemohly být považovány za nejisté a nezpůsobilé k započtení ve smyslu ustanovení § 1987 občanského zákoníku jen proto, že ke dni provedení zápočtu o nich nebylo rozhodnuto soudem, a vzhledem k termínu provedení zápočtu nebylo možno uvažovat ani o zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních insolvenčních věřitelů. Žalovaný přihlásil svůj nárok na smluvní pokutu do insolvenčního řízení, ale učinil tak pouze v té části, v níž jeho nárok nezanikl započtením. Insolvenční správce jeho pohledávku popřel co do důvodu a výše, dlužník ji uznal. Bylo věcí žalovaného, zda podá incidenční žalobu, a pokud tak z jakýchkoli důvodů neučinil, nelze z této skutečnosti dovozovat žádné důsledky pro zápočet jiné části jeho pohledávky.

10. Žalovanému vznikl nárok na smluvní pokuty ze všech tří smluv, protože všechna tři díla byla dokončena s prodlením, jehož délku ve všech případech zjistil soud prvního stupně správně. Soud prvního stupně také správně vyřešil, kdo se rozhodující měrou přičinil o vznik prodlení, a to nejen u prodlení s dokončením druhého díla, které účastníci v odvolacím řízení nezpochybňovali, ale i u prodlení na prvním a třetím díle.

11. V případě prvního díla došlo k prodlení kvůli smluvně vymíněným ventilům, které už se nevyráběly, a proto zhotovitel musel obstarat ventily jiné. Jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně, zhotovitel si měl a mohl prověřit situaci na trhu ještě před uzavřením smlouvy, případně měl i v průběhu zhotovování díla dostatek času, aby včas objednal ventily jiné. Toto prodlení tedy nepochybně způsobil zhotovitel, a proto musel nést i důsledky s ním spojené.

12. V případě třetího díla, kde došlo k prodlení kvůli potřebě zajistit ochranné prostředky pro práci s azbestem, soud prvního stupně rovněž správně postihl, že toto prodlení bylo vyvoláno žalovaným. Zhotoviteli sice již při uzavření smlouvy muselo být známo, že se na staveništi azbest vyskytuje a bude nutno s ním pracovat, ale bylo by jeho věcí, jak by dílo ve sjednaném termínu dokončil, kdyby ovšem dílo zhotovoval bez toho, že by jeho práci řídil stavbyvedoucí žalovaného. O přerušení provádění díla kvůli azbestu rozhodl stavbyvedoucí žalovaného pan [příjmení] a jeho rozhodnutí žalovaného zavazovalo ve smyslu ustanovení § 431 občanského zákoníku. Pak ale nebylo možno důsledky tohoto rozhodnutí přičítat zhotoviteli.

13. Jak je výše uvedeno, smluvní pokuty byly ve smlouvách dohodnuty platně a žalovanému vznikl nárok na jejich zaplacení, nicméně u prvního a třetího díla byl dán důvod k jejich moderaci. Výše smluvní pokuty v těchto případech neodpovídala hodnotě a významu zajišťované povinnosti, jak zjistil soud prvního stupně, který při moderaci pokut založil svoji úvahu o přiměřenosti jejich výše na porovnání obsahu smluv uzavřených účastníky a smluv uzavřených žalovaným a investorem. Tomuto postupu lze přiznat opodstatnění, protože hodnota a význam utvrzených povinností se odvíjela od smluvních sankcí, které by v případě jejich nesplnění musel hradit objednatel investorovi. V této souvislosti nebylo možno odhlédnout ani od toho, že cena, za kterou žalovaný dodával díla investorovi, byla násobně vyšší než cena dohodnutá mezi účastníky. Porovnání obou souborů smluv bylo tedy pro moderaci smluvních pokut v zásadě vhodným východiskem.

14. Ve všech třech smlouvách o dílo byly za prodlení s dokončením díla sjednány dva druhy pokut, a to vždy určitou pevnou částkou denně od počátku prodlení až do dokončení díla, a dále jednorázová smluvní pokuta, na niž žalovanému vznikal nárok při prodlení delším než 30 dnů. U první smlouvy činila denní smluvní pokuta 5 800 Kč a jednorázová 400 000 Kč, a oproti smluvním pokutám mezi žalovaným a investorem byly téměř dvojnásobné. Soud prvního stupně za přiměřenou smluvní pokutu považoval částku 3 700 Kč denně, která byla o třetinu vyšší, než smluvní pokuta dohodnutá mezi žalovaným a investorem, a tuto výši skutečně lze na základě shora uvedených hledisek považovat za odpovídající hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Soud prvního stupně ji přiznal správně za prodlení 63 dnů, takže žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 233 100 Kč.

15. Soud prvního stupně dále u prvního díla dospěl k závěru, že požadavek žalovaného na zaplacení jednorázové smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč byl zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Vyšel přitom ze skutečnosti, že investor, jemuž za prodlení se zhotovením tohoto díla svědčila jednorázová smluvní pokuta ve výši 209 000 Kč, tento nárok po žalovaném neuplatnil. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možno požadavek žalovaného na zaplacení platně sjednané smluvní pokuty považovat za projev zneužití práva, nicméně skutečnost, že investor odpovídající smluvní pokutu po žalovaném nenárokoval, bylo třeba promítnout i do vztahu mezi účastníky při posouzení hodnoty a významu utvrzené povinnosti. Měřeno touto optikou pak bylo nezbytné dojít k závěru, že hodnotě a významu zajišťované povinnosti tu odpovídala sankce v nulové výši, a proto odvolací soud ve smyslu ustanovení § 2051 občanského zákoníku tuto smluvní pokutu razantně moderoval na 0 Kč.

16. U druhého díla soud prvního stupně při moderaci smluvní pokuty zřetelně pochybil, když zřejmě přehlédl, že ve smlouvě mezi účastníky i ve smlouvě mezi žalovaným a investorem byla smluvní pokuta sjednána shodně na částku 4 600 Kč denně, a zvýšil ji o třetinu stejně jako v ostatních dvou případech, třebaže k tomuto postupu nebyl dán důvod. Vzhledem ke shodné smluvní úpravě v obou smlouvách nebyl důvod ani pro moderaci smluvní pokuty podle ustanovení § 2051 občanského zákoníku, dohodnutá smluvní pokuta ve výši 4 600 Kč denně plně odpovídala hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Při prodlení v délce trvání 14 dnů odpovídala smluvní pokuta ve výši 4 600 Kč celkem částce 64 400 Kč, a nikoli částce 83 720 Kč, kterou stanovil soud prvního stupně. Jelikož u tohoto díla netrvalo prodlení zhotovitele déle než 30 dnů, nebyl tu dán nárok na zaplacení jednorázové smluvní pokuty.

17. U třetího díla postupoval soud prvního stupně při moderaci smluvní pokuty správně, když na základě porovnání smluv shledal, že denní smluvní pokuta měla činit 1 600 Kč a jednorázová 97 500 Kč, a takto stanovenou výši lze považovat za přiměřenou hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

18. Soud prvního stupně tedy při rozhodnutí i přes nesprávnost části jeho právních závěrů dospěl v zásadě ke správnému výsledku, pochybil pouze při vyčíslení smluvní pokuty za druhé dílo co do částky 19 320 Kč; jinak bylo třeba považovat napadený rozsudek za věcně správný, byť zčásti z jiných důvodů, než které uváděl soud prvního stupně. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému s ohledem na provedený zápočet uložil zaplatit na cenu všech tří děl celkem částku o 19 320 Kč vyšší než soud prvního stupně, tedy celkem částku 293 493,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a žalobu zamítl co do částky 371 419,25 Kč s příslušenstvím.

19. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu, protože žádný z nich nedosáhl v řízení před soudy obou stupňů natolik převažujícího úspěchu, který by přiznání tohoto práva odůvodnil.