25 CO 98/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 128 724 Kč s příslušenstvím k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2023, č. j. 10 C 57/2022-32,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených částech výroků II, III a IV potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo kterou s ním uzavřela žalovaná dne datum. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit spolu s úrokem ve výši 54,82 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 5 175 Kč, takže celkem měla na dluh uhradit částku 248 400 Kč. Žalovaná se ocitla v prodlení s placením dluhu, na který uhradila jen 10 350 Kč, proto žalobce dluh zesplatnil a domáhal se zaplacení nové jistiny ve výši 112 204,17 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 14 922,60 Kč, nákladů za prodlení 600 Kč, kapitalizovaného úroku 3 483,84 Kč a dále, s ohledem na ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, úroku ve výši 11,75 % ročně. Podle soudu prvního stupně posuzovaná smlouva neobstála z hlediska požadavků na ochranu spotřebitele a jako celek kolidovala s dobrými mravy kvůli nepřiměřeně vysokému úroku, jehož sazba zcela jednoznačně vybočila z judikatorně nastavených mezí. I když je ujednání o výši úroků oddělitelné od ostatních částí smlouvy, tak v daném případě byla smlouva neplatná v celém rozsahu. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročitelnosti rovnováhy vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele. Sjednaná výše úroků několikanásobně převýšila běžné úroky, smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, a bylo ji třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Žalobce měl z neplatné smlouvy právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a splacenou částkou, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 89 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku ji zamítl.

2. Žalobce ve včasném odvolání napadl výrok II rozsudku soudu prvního stupně pouze v rozsahu, v němž mu nebyl přiznán úrok za poskytnutí úvěru do výše 23,88 % p. a., a vzdal se práva na úhrady smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 922,60 Kč. Namítl, že v nebankovním sektoru je vyšší úroková míra obvyklá, a pokud měl soud prvního stupně dohodnutý úrok za nepřiměřeně vysoký, tak jej měl moderovat a přiznat žalobci právo na úrok obvyklý. V době uzavření smlouvy banky poskytovaly úvěry s úroky ve výši 23,7 % p. a., což vyplývá z databáze časových řad ARAD, konkrétně z údajů pro úročené úvěry z kreditních karet, takže úrok dohodnutý v posuzovaném případě odpovídal pouze 2,3násobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 54,82 % p. a. byla nepřiměřená.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou, a to ani s přihlédnutím k možné rizikovosti smluvního vztahu.

5. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku.

6. Ust. § 1802 občanského zákoníku samo nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši.

7. Výši úroků v posuzovaném případě nebylo možno porovnávat s úroky z kreditních karet, neboť úvěry poskytované na základě kreditních karet jsou zcela odlišným produktem, s odlišným režimem splácení i smluvními podmínkami. S kreditními kartami se obvykle pojí podstatně vyšší úroky než z běžných úvěrů na spotřebu. Z úvěrů na spotřebu, které byly v době uzavření smlouvy poskytovány domácnostem s fixací sazby od 1 roku do 5 let, byla podle databáze ARAD úroková sazba 8,12 % p. a. a u ostatních úvěrů pro domácnosti se stejnou fixací sazba 4,75 % p. a. Je tedy zřetelné, že úrok z předložené smlouvy o úvěru překračoval běžné bankovní úroky několikanásobně.

8. Úrok je pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Nevyváženost vzájemných smluvních práv a povinností tu vzhledem k výši dohodnutého úroku dosáhla takové úrovně, že nebylo možno úrok oddělit od zbytku smlouvy a žalobci přiznat úrok v běžné výši. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele. Výše dohodnutého úroku byla natolik excesivní, že vedla k neplatnosti celé smlouvy ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku, a proto měl žalobce právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku ve výši, kterou správně stanovil soud prvního stupně.

9. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.